Raven Kennedy: Třpytivá (Zlatá klec 2)

Nakladatelství Baronet vydalo román Třpytivá, druhý díl romantické fantasy série Zlatá klec.

 

Deset let jsem žila ve zlaté kleci v nejvyšším patře zlatého hradu krále Midase. Jedné noci se ale vše změnilo.

 

Zajala mě armáda Čtvrtého království a nevím, zda z toho vyváznu se zdravou kůží. Připravují se na bitvu a mě chtějí použít jako rukojmí při vyjednávání, s jehož pomocí buď uhasí oheň, nebo zažehnou válku.

 

Největší strach mám z velitele Ripa. Proslavil se brutalitou na bojištích a nepřekonatelnou krutostí. Znám však pravdu. Vím, co je zač.

 

A teď jsem jeho zajatkyní.

 

Sice jsem daleko od své klece, ale nejsem volná. Ani zdaleka ne. Ve hře králů jsem pouhým zlatým pěšákem.

 

 

 

Vydal: Baronet, 10/2024

Překlad: Zuzana Ľalíková

Vazba: pevná s přebalem

Počet stran: 408

Cena: 469 Kč

 

 

 

3. kapitola

AUREN

Tajím dech a bez mrknutí hledím na velitele, napjatá a v pozoru. Zanedlouho zjistím, co to doopravdy znamená být jeho zajatkyní.

Mozek mi běží na plné obrátky. Hlavou se mi  honí nekonečné množství možností, jak to tu může dopadnout. Pokusím se obrnit.

Vytáhne mě odtud za vlasy? Pohrozí mi? Bude mnou vláčet? Přinutí mě svléknout se, aby viděl každičký zlatý kousek mojí kůže? Předá mě na hraní vojákům? Spoutá mě řetězy?

Nedovolím, aby se mi jediná z těch otázek zračila v očích. Nedám ani v nejmenším najevo, že se mi hlavou honí domněnky o tom, co mě čeká.

Všechen smutek a obavy smotám do klubíčka jako starou přízi a uhladím všechna roztřepená vlákna. Protože pokud dám najevo strach, pokud před tímto mužem odhalím svoje slabiny, chytí se jich, zatáhne za jejich nitě a celičkou mě obnaží.

Potlač slabiny a pak povstane tvoje síla…

Zničehonic si vybavím ta stará, polozapomenutá slova, jako by si je pro mě moje mysl šetřila, připravená připomenout mi je, až je budu nejvíc potřebovat.

Vzpomenu si, jak mi je šepot zanesl až k uchu, tichá, avšak ostrá.

Jejich ozvěna se rozléhá mým nitrem a pomáhá mi narovnat ramena, pozvednout bradu a zadívat se veliteli přímo do očí.

Helmu si nese v podpaží a černé vlasy má rozcuchané z toho, jak ji měl dlouhé hodiny na hlavě. Obličej má bledý a tmavé obočí mu podél horní strany lemuje řada kratičkých zaoblených bodců. Jeho aura vyplňuje prostor kočáru, pokrývá  mi jazyk jako práškový cukr a ucpává chuťové pohárky.

Chutná jako moc.

Zajímalo by mě, jak by na něj lidé reagovali, kdyby věděli, co je doopravdy zač. Není obyčejný člověk se zbytkem magie, jež mu koluje v žilách jako vzpomínka na dávné faeské předky. Jeho tělo nepřeměnil král hniloby. Není pouhý krvežíznivý velitel armády, kterého baví trhat nepřátelům hlavy.

Ne, je mnohem nebezpečnější. Děsivější. Čistokrevný fae, jenž se skrývá všem na očích.

Kdyby znali pravdu, vzali by nohy na ramena? Nebo by proti němu povstali, jako to Orejci udělali před stovkami let, a zabili ho, jako pozabíjeli všechny ostatní?

Někteří fae se proti nim v těch dávných dobách temna snažili bojovat, ale stáli proti ohromné přesile a ani jejich nadpřirozené schopnosti jim na vítězství nestačily. Někteří fae ani nechtěli bojovat. Nechtěli zabíjet lidi, které považovali za své přátele, milence a rodinu.

Stačí mi však jeden pohled na něj a vím, že velitel Rip by bojoval. Bojoval by a Orea by prohrála.

Od rozdělení Orey a Annwynu – světa fae – uplynuly sice už stovky let, přesto jsem naprosto omráčená, že nikdo neví, že nikdo nevidí, kdo velitel do­opravdy je, když mně je to tak neuvěřitelně zřejmé.

Soudě podle Ripova upřeného pohledu vím, že ne­jsem z nás dvou jediná, komu mysl uhání  na plné obrátky, zatímco na sebe mlčky hledíme, hodnotíme se, zvažujeme a odhadujeme situaci.

Zvědavost se ve mně kutálí jako chomáče rostlin válené větrem. Zajímalo by mě, jak se sem velitel Rip dostal a jaký má úkol. Je jen hlídacím psem krále Ravingera, jenž ho drží na vodítku, aby štěkal a vrčel na jeho nepřátele? Nebo sleduje jiné cíle?

Prohlíží si mě, zatímco před ním sedím, uvězněná v tomhle voze. Vidím na něm, že si v duchu píše poznámky. Mám co dělat, abych se pod jeho upřeným pohledem neošívala.

Zadívá se na mou napuchlou tvář a roztržený ret a poté přeletí pohledem moje pomačkané stuhy rozložené po podlaze. Nelíbí se mi, že ho tak zajímají. Kdykoli na ně upře zrak, nejraději bych je před ním skryla. Kdyby mě tak nebolely, omotala bych si je kolem těla, aby je neviděl.

Když se dostatečně vynadívá, zvedne ke mně černé oči. Napnu se. Čekám, že mě vytáhne ven z kočáru, začne po mně štěkat rozkazy nebo mi vyhrožovat, ovšem jen na mě dál mlčky hledí, jako by na něco čekal.

Pokud čeká, že mě tím zlomí nebo rozpláče nebo že začnu prosit o život, načeká se. Neustoupím mu ani pod tlakem jeho upřeného pohledu nebo pronikavého mlčení. Klidně tu budu sedět celou noc, pokud budu muset.

Naneštěstí není můj žaludek stejně paličatý jako já, protože najednou neskutečně hlasitě zakručí.

Velitel přimhouří oči, jako by ho ten zvuk urazil. „Máš hlad.“

Kdybych nebyla tak vyděšená, protočila bych panenky. „Samozřejmě že mám hlad. Jsem v tomhle kočáru zavřená už celý den a nemůžu říct, že by nám Rudí nájezdníci po našem únosu přichystali opulentní hostinu.“

Pokud ho neuctivý tón mého hlasu překvapil, nedá to najevo.

„Zlatý kanárek má ostrý zobáček,“ zamručí a přeletí pohledem peří na rukávech mého kabátce.

Při té přezdívce se naježím a zatnu zuby.

Něco z něj vyzařuje. Nebo to možná vyzařuje ze mě po tom pekle, kterým jsem si prošla. Ať je za tím cokoli, ať už za to můžou okolnosti, nebo jen střet našich povah, začíná ve mně ze všech emocí převládat vztek. Snažím se odpověď stlačit dolů do svého nitra jako pružinu v pastičce na myši, avšak nedovolí mi to.

Vím, že bych měla působit lhostejně a nedotknutelně. Potřebuju být jako balvan v jeho prudké bystřině. Usilovně se o to snažím, protože jsem zranitelnější než kdy dřív, a nemůžu si dovolit, aby mě strhl s sebou.

Velitel nakloní hlavu.

„Zavedu tě do stanu. Zůstaneš tam,“ oznámí a ukáže nalevo ode mě. „Přinesou ti jídlo a vodu. Latríny najdeš na západní hranici tábora.“

Čekám na další instrukce, výhrůžky nebo násilí, nic z toho však nepřichází. 

„To je všechno?“ zeptám se nedůvěřivě.

Nakloní hlavu na stranu, jak to musí být pro fae typické, a přes jeho rameno zahlédnu vrcholek nejvyššího bodce mezi jeho lopatkami. „Co jsi čekala?“

Přimhouřím oči. „Jsi nejobávanější armádní velitel v celé Oreji. Očekávala bych, že tvoje jednání bude odrážet tvou pověst.“

Sotva mi ta slova vyletí z pusy, nakloní se ke mně, pažemi se zapře o zárubně dveří kočáru a ukáže mi děsivé bodce na předloktích. Světlounce šedé mihotavé šupiny na jeho tvářích se varovně lesknou jako stříbrné ostří dýky.

Zadrhne se mi dech. Lepí se mi k průdušnici jako hustý sirup a stahuje mi hrdlo.

„Protože podle všeho znáš povahu člověka, v jehož područí ses ocitla, nebudu marnit čas dalším vysvětlováním,“ ucedí Rip. Z každého slova čiší chlad. „Působíš jako inteligentní žena, proto ti určitě nemusím říkat, že odtud nemáš kam jít. Sama bys umrzla a stejně bych tě našel.“

Rozbuší se mi srdce. Jeho slib zní jako výhrůžka.

Našel bych tě.

Ne že by mě našli jeho vojáci, ale on osobně. Nepochybuju, že kdybych se pokusila uniknout, prohledal by celou Pustinu a dostihl by mě. Ano, našel by mě. Protože se mi smůla lepí na paty.

„Král Midas tě zabije za to, že jsi mě unesl,“ odpovím, přestože bych před ním a jeho  ohromujícím charismatem, které vyplňuje prostor vozu, nejraději ucouvla.

Zkřiví koutek úst, až připomíná jeho zahnuté bodce. „Těším se, až to zkusí.“

Z jeho domýšlivosti se mi obrací žaludek, problém ovšem je, že má na svou aroganci právo. I kdyby z něj nesálala mocná a prastará faeská magie, kterou z něj cítím, je skrz na skrz válečník. Jeho svaly prozrazují, že je navyklý rozsévat smrt. Nerada bych ho viděla v Midasově blízkosti.

Nejspíš na mně navzdory mojí stoické masce pozná, jaké myšlenky se mi honí hlavou, protože se napřímí a do tváře se mu vkrade pohrdání. „Aha, už chápu.“

„Co chápeš?“

„Tobě na tvém králi vězniteli záleží.“ Úplně se při těch vyčítavých slovech naježí. 

Zůstanu na něj zírat. Nechápu, proč mu ze rtů jako pomalý, studený déšť odkapává nenávist. Pokud jeho domněnku potvrdím, použije ji proti mně? A uvěří mi, pokud ji popřu?

Při pohledu na můj výraz si znechuceně odfrkne. „Kanárkovi se klec líbí. Škoda.“

Vztekem sevřu ruce v pěsti. Nelíbí se mi, že mě odsuzuje, opovrhuje mnou a předpokládá, že zná mě, můj život nebo že má právo kritizovat můj vztah s Midasem. „Vůbec mě neznáš.“

„Že ne?“ opáčí. Jeho hlas mě škrábe v uších. „Všichni v Oreji vědí o Midasově favoritce stejně jako o jeho schopnosti proměnit vše ve zlato.“

Zablýskne se mi v očích. 

„Stejně jako vědí o tom, že král hniloby za sebe nechává dělat špinavou práci netvora, kterého drží na vodítku,“ odseknu a významně se zadívám na bodce na jeho předloktí.

Aura nebezpečí, jež ho obklopuje, se převalí, až se mi z ní naježí chloupky na zátylku. „Milý Kanárku. Myslíš si o mně, že jsem netvor… Ale to jsi ještě nic neviděla.“

Ten náznak výhrůžky proletí kabinou jako ostrý vichr, až mi z něj vyschne v ústech.

Musím s tímto mužem našlapovat opatrně. Musím se mu za každou cenu vyhýbat a neprovokovat jeho divokou stránku, jen tak z toho můžu vyjít se zdravou kůží. Jenže pokud nevím, co můžu čekat, těžko můžu plánovat další kroky.

„Co se mnou chceš dělat?“ zeptám se. Vím, že tou otázkou prozrazuju svou zranitelnost, ale doufám, že mi aspoň naznačí, co pro mě chystá.

Na rtech se mu usadí temný, nebezpečný úsměv. „Copak jsem ti to neřekl? Přivedu tě zpátky za tvým věznitelem, po kterém se ti tak moc stýská. Bude to jistě velkolepé shledání.“

Bez dalšího slova se velitel otočí na patě a odejde. Zírám za ním a srdce mi buší v rytmu jeho kroků.

Nevím, co si na mého krále přichystal, ale nic dobrého to nebude. Midas očekává příjezd své favoritky a ostatních konkubín, ne nepřátelskou armádu, která pochoduje k jeho prahu.

Přinutím se vyjít z kočáru. Stuhy táhnu za sebou sněhem a postupně mě plní rezignace. Vím, co musím udělat – potřebuju vymyslet, jak varovat svého krále.

Jen doufám, že mě to nebude stát život.