Má setkání s tajemnem
Jak jste si možná všimli, mám rád záhady a tajemno. Nejenže o nich rád čtu a občas tu i referuji, ale jsou nedílnou součástí prakticky všech mých knih. A tak jsem se rozhodl napsat i o svých přímých setkáních se záhadnými úkazy. Poštěstilo se mi to prozatím ve dvou případech.
Poprvé se to stalo ještě v dobách mého dětství. Tehdy, bylo mi asi devět let, jsme se s matkou dostali do tíživé situaci a museli jsme nějaký čas žít na faře v jihočeském městečku Husinec (rodiště mistra Jana Husa). Nejprve jsme v této staré rozlehlé dvoupatrové budově bydleli sami a musím přiznat, že to bylo tajuplné, moje dětská fantazie tam pracovala na plné obrátky. A také si pamatuju na zimu – stěhovali jsme se tam totiž v lednu 1996 a tehdy byla stará kamenná budova nevytopená, takže chvíli trvalo, než kamna roztopila dvě místnosti, co jsme s matkou obývali. Ale na to teplo starých kachlových kamen jsem nezapomněl dodnes. Kam se hrabě ústřední topení!
Také nás občas v noci probudilo dupání na půdě – a ta půda byla skutečně rozlehlá, když jsem se tam občas vkradl, měl jsem malou dušičku –, ale to jsme přisuzovali krysám anebo kuně. Také rád vzpomínám na zdejší zarostlou tajemnou zahradu, nacházející se za dvorem, kam jsem v rámci objevitelských výprav občas pronikal. Tyhle dětské zážitky se do mé mysli vtiskly natolik, že když jsem v Synchronicitě popisoval fiktivní stavení lipnického sedláka Macha, navrhl jsem ho právě podle husinecké fary.
Jednoho dne, bylo to tuším někdy na jaře či v létě, matku farář požádal, zdali bychom nepomohli s vyklízením věcí, které zůstaly ve spodním, dlouho neobývaném bytě (měla se tam stěhovat další rodina v nouzi). Pamatuji si, že bylo odpoledne, dávali jsme staré oblečení do pytlů a tu nás náhle oslepila jasná záře, přicházející zvenčí. To je všechno, co si dodnes pamatuju.
Matka ale tvrdí, že v té chvíli spatřila nad kostelem, který se nachází naproti faře, jasnou světelnou kouli, možná UFO. Vzhledem k tomu, že jsem založením spíše skeptik, si myslím, že v té chvíli jen kolem fary projíždělo auto a hodilo do místnosti prasátko. Matka však na svém pozorování trvá. Stejně tak se zmínila i tom, že se krátce po tomto incidentu jednou v noci probudila a viděla otevřenými dveřmi v kuchyni přecházet vysokou temnou postavu…
V současnosti se i vzhledem k aktuálním literárním projektům o problematiku UFO zajímám, a tak bych byl rád, kdyby se i mně podařilo na obloze zahlédnout něco podivného. Tak uvidíme, třeba se v budoucnu poštěstí…
Mé druhé setkáním s tajemnem se odehrálo na podzim 2018, v polovině listopadu. Vyrazil jsem tehdy do přírody, do svého oblíbeného lesa, který byl ten sychravý den ponořený v řídké mlze. Řekl jsem si tedy, že by bylo super nafotit tematickou fotogalerii, kterou jsem později nazval stylově „temný podzim“. Secvakl jsem pár černobílých snímků lesa a spadaného listí, snímky templářského kříže, který jsem měl ten den na krku, a hřbitov v Podmokách a ve Schořově, tedy v obcích, jimiž jsem procházel. Nesmělo chybět ani mé oblíbené místo u Bratčic, Tisá skála. Chůze ve spadaném listí za sychravého dopoledne a později odpoledne se stávala takřka hypnotickou.
V té náladě a atmosféře jsem dorazil k tehdy opuštěné usedlosti Nový Dvůr, nacházející se asi kilometr a půl od Schořova, katastrálně však patří k obci Tupadly. Jedná se o několik rozpadajících se budov, které by zasluhovaly celkovou rekonstrukci. Pořídil jsem tam pár černobílých, rádoby uměleckých fotek, například jsem aparát namířil a zazoomoval na díry ve střeše, za nimiž se skrývala půda. Musím přiznat, že jsem při tom měl fakt divný pocit (kdoví, co se tam může v temnotě skrývat?), a tak jsem zase rychle pokračoval v chůzi.
Polní cesta, jejíž výmoly byly plné dešťové vody, mě vedla k silnici spojující obce Žáky a Tupadly. A v té chvíli se přede mnou objevila temná postava, která ke mně kráčela směrem od silnice. Ten neznámý, oděný v černém, proti mně šel asi půl minuty, a když už jsme byli od sebe vzdálení cca padesát metrů, zmizel mezi stromy oddělujícími cestu od pole. V té chvíli jsem zbystřil, protože se mi chování toho člověka zdálo podivné. Když jsem procházel místem, kde mi zmizel z dohledu, podíval jsem se mezi stromy. Nebyl tam. A nebyl ani na poli, které se táhlo do daleka. Nebylo se na něm kde schovat. Tak kam se tedy poděl? Zastavil jsem se, rozhlížel se, ale nikde nikdo. Najednou jsem byl na cestě sám.
Dodnes nevím, co to mělo znamenat. Hrála si se mnou jen má představivost, zjitřená tím, že jsem ten den fotil „temný podzim“, atmosférou sychravého dne a halucinogenním rytmem chůze? Anebo jsem skutečně někoho – anebo spíš něco – viděl? Něco, co možná ani nebylo z masa a kostí? Přízrak? Stvoření z jiné dimenze, které se tu na chvíli objevilo a pak v ní zase zmizelo? Kdoví…
Každopádně od toho dne kolem té usedlosti chodím jen děsně nerad…