Marie Domská: Skryté ultimátum

„Křehký mír mezi dvěma zcela odlišnými civilizacemi se ocitl v ohrožení.“

Nakladatelství Host vydalo román Skryté ultimátum, druhý díl ze sci-fi cyklu Kchrat Marie Domské.

 

Mimozemský voják Kchrat a elitní skupina lidských důstojníků, kteří s ním mají zahájit speciální výcvik, se přesouvají na vesmírnou loď. Ta je má odvézt na hranice mezi vesmírným územím lidí a šatchranů, kde by měla vzniknout první mezirasová základna. 

 

Po bouřlivých událostech na Ethernalu a Diamondu by všechno konečně mohlo probíhat naprosto ideálně, to by se ovšem na loď nesměl vetřít černý pasažér. Navíc má v držení záznamy, které by žádný šatchranský voják nikdy neměl vidět. 

 

Co všechno stojí v pozadí prvního kontaktu s lidmi? A ví o tom vůbec šatchranská královna? 

 

 

Marie Domská (nar. 1982) pochází z Hulína a v současné době žije v Černé Hoře nedaleko Brna. Vystudovala učitelství a učí angličtinu na střední škole, vedle toho se věnuje nehtovému designu. Psát začala v patnácti letech převážně fantasy. Debutovala románem Sivá krev (2023). V poslední době se věnuje spíše sci-fi a její povídky se od roku 2018 pravidelně objevují v časopisech XB-1, Pevnost či v antologiích Mlok a několikrát získaly Cenu Karla Čapka. Cyklus Kchrat zahájila románem Nejasné hranice (2024), na který navazuje druhou částí s názvem Skryté ultimátum. Vydání třetího dílu je plánováno na jaro 2025. 

 

 

Vydal: Host, 9/2024

Obálka a ilustrace: Petr Štich

Vazba: brožovaná

Počet stran: 493

Cena: 469 Kč

 

 

1. CERBEROS

Ichkerat tiše ležel na boku, ocas obtočený kolem levé nohy, oči upíral do hvězd a hlubin vesmíru za oknem malé kajuty a naslouchal škobrtavému chrápání Oludotuna Hagena. Mladého muže s tmavou pletí, širokým nosem a černými kudrnatými vlasy, které nosil hodně nakrátko.

 

Myslel na Erin. Na drobnou navigátorku, která se před více než šesti lety třásla pláčem v jeho pokoji na šatchranské vesmírné základně.

 

Tenkrát také nedokázal spát. Jen tiše nehybně ležel a bránil se jejímu potlačovanému pláči, dokud ji nepřemohlo vyčerpání. Měl pocit, že cokoli by udělal, by její trápení jen zhoršilo. Je sama, omlouval ji pořád dokola a věřil, že si zvykne, že slzy nepotečou věčně. Ale tekly. Noc co noc. Od půlnoci do dvou hodin, někdy i déle.

 

Až do chvíle, kdy se tiše přisunula blíž a vsunula prsty do jeho uvolněné dlaně. Polkl a ztuhl. Čekal, co bude dál. A když se po několika minutách odhodlal svoji ruku stáhnout, ke svému překvapení zjistil, že usnula. Následovalo pár klidných nocí s tímto podivným lidským rituálem. Předstíraný hluboký spánek, aby se odvážila podsunout mu svou dlaň, než Zagharch všechno zpackal. Pak se k tomu vrátila až po noční můře na Ghachkaru, kdy se mu dokonce schoulila do náruče. Až tehdy uvěřil, že mu odpustila, že ji udeřil na lidské lodi během testování skoku. Musel jí ublížit, aby ji zachránil.

 

A teď to udělal zas. Fyzicky se jí sice tentokrát nedotkl, zato měl pocit, že ta slova bodla hlouběji, než chtěl. Takže jsi celou dobu nebyl víc než moje letenka?! dunělo mu doteď v uších a srdce sžíraly výčitky, že to přehnal. Vzepřel se jí. Doopravdy se jí postavil. To by pokrevní matce nikdy neudělal. Proč to udělal Erin? Protože byla člověk? Nebo už je na tak zásadní věci, jako je nové začlenění, starý a nedokáže si zvyknout? Myšlenka na jeho věk ho přiměla zaskřípat zuby. Ten zvuk ho vrátil do reality. Teď má jiný problém.

 

Zamžoural do šera a stínů polštáře, kde ležela jeho ruka. Rozevřel prsty a zase je sevřel. Pomohla by mu její drobná dlaň usnout? Nebo jakákoli dlaň? Se spánkem měl problém už od první noci na Ethernalu. S povzdechem stiskl měkký roh polštáře. Nebylo komu o to říct. Erin je daleko, ve své kajutě na druhé straně vesmírné stanice Diamond. A elitní skupina pilotů, která by mohla splnit každé jeho přání, by měla být především vojenskou jednotkou. Cizího vojáka by o něco takového nikdy nepožádal.

 

Ichkerat tiše zavrčel. Je o tolik větší a silnější než lidé, na tohle všechno se pečlivě připravoval, a přece ho odloučení od jeho vlastního lidu dostává na hranice psychických sil stejně jako Erin. Jenom o něco pomaleji, protože chtě nechtě musel uznat, že pohostinnost šatchranské vojenské základny je na míle daleko luxusu a milé společnosti, které se mu dostává mezi lidmi.

 

Nebo ho dráždí nuda? Ať už se elitní piloti snažili sebevíc zaplnit jeho den aktivitami, stejně to bylo nic oproti nebezpečné misi v mrazivém vesmíru. Jak dlouho už nezapnul trysky na skafandru? Kdy naposledy provedl trojitou protipiruetu, aby se vyhnul úlomkům horniny a odmrštil ocasem omračující kapsli? Co by teď dal za jednoho odporného jakchtanoida!

 

Připadalo mu to jako tenkrát, když uprosil matku na střídavý výcvik. Šest týdnů mučení nudnými Yatchkrenovými testy a ještě nudnějšími hrátkami s malými cvičenci, doplněné třemi měsíci ve vesmíru. Tu temnou mrazivou náruč vždy tak nedočkavě vyhlížel, až málem umíral. Rozdíl mezi tenkrát a teď byl jen v tom, že doktor Lui se ještě neodvážil pustit do těch nejhorších testů, elitní piloti nevěděli, co je pořádný výcvik, a skutečný vesmír byl i za oknem příliš daleko. Navíc ho přepadala obava, že co už se svým jedinečným tělem prvorozeného vojáka šestnácté generace zažil, bude muset podstoupit znovu, jen pro jiné obecenstvo. Tohle by měl dělat někdo mladší, napadlo ho. Nebo by mě měl někdo vystřídat. Mise bez konce, ať už na začátku vypadá sebelíp, se dříve či později promění v peklo.

 

Ichkerat se s odfrknutím otočil na druhý bok, když si uvědomil, kam svými úvahami míří. Erin poprosil jen o malou přestávku a najednou by to chtěl zabalit úplně? Kde se to v něm vzalo? Chtěl protáhnout i ocas, ale ihned znehybněl, protože Oludotun přestal chrápat.

 

„Nemůžeš spát?“ zašeptal pilot do ticha.

 

Ichkerat v šeru pokoje rozpoznal jeho rozespalé oči. „S tím mám problém každou noc,“ přiznal.

 

„Něco tě trápí?“

 

Ichkerat potřásl hlavou. „Myslím, že mám málo pohybu. Virtuální hry mě neunaví. A taky vrnění vašich lodí je odlišné. Vždycky zaberu až k ránu.“

 

„Měl jsem to stejně prvního půl roku. Prostě tohle není Země — tedy rodná planeta.“

 

„Ani naše základna.“

 

„Akce bude. Už brzy.“

 

„Vážně?“ zachroptěl Ichkerat pobaveně. „Cesta pomalou mobilní základnou k neutrálnímu pásu ti přijde jako akce?“

 

„Galaxy Truck není zase tak pomalá,“ namítl Olu. „Je to hybrid mezi nákladní a průzkumnou lodí. Dokáže vytvořit zázemí na rok, během kterého se rozroste na skutečnou základnu,“ zopakoval mu, co probírali ráno s kapitánem Vasquezem. „Když to půjde dobře, budeme na pozici do dvaceti dní.“

 

„Dokáže skočit?“

 

Oludotun sklopil oči a semkl rty.

 

„Takže je pomalá,“ zdůraznil Ichkerat. A pak se pokusil o smích, protože nechtěl pilota dostat do trapné situace. „Dělám si legraci,“ dodal na vysvětlenou. Jeho rozmrzelost pramenila z něčeho naprosto jiného. Málo spí, to bude tím. Možná by měl navrhnout, aby se jeho denní rozvrh krapet posunul. A aby ho ráno nebudili. Třeba se nedokáže srovnat s tím, že je lidský den o kousek kratší.

 

„Son dělá, co může,“ zabrousil pilot k tématu, které si elitní jednotka šeptem označila za tenký led. Ichkeratovi netrvalo příliš dlouho, aby si to přirovnání přeložil.

 

„Tím jsem si jist,“ přikývl Ichkerat a vrátil se zpět na pravý bok. „A stejně tak usilovně pracuje i Dušchan,“ sklouzlo mu ze rtu.

 

„Dušan? Myslíš, že by ti neřekl, kdyby cokoli zjistil o tom viru?“

 

„Pochopitelně, že mi to neřekne. Utvořili jste si odstup. Nad každým slovem přemýšlíte až příliš dlouho. V mých větách a otázkách hledáte skryté háčky.“ Ichkerat si povzdechl a pak potřásl hlavou. „Záleží mi jen na té stanici, Olchu. Na ničem jiném. Možná bych mohl opět s někým vyrazit jinou trasou a pak si na pár minut protáhnout tělo mimo loď a umělou gravitaci. Co myslíš?“ vyslovil nahlas, co mu náhle problesklo hlavou. Možná to nakonec bude gravitací, proč se cítí tak nesvůj. Zjišťoval Zagharch, jestli se tohle na lidských lodích liší? Kolik toho šatchrané vědí o lidské rodné planetě? Možná to říkal, ale Ichkerat ho jako obvykle neposlouchal. Lidé jsou v podstatě neškodní — těmihle slovy nahrazoval v duchu všechny ty kecy kolem odletu.

 

„Jeden zpackaný let ti nestačil?“

 

„Proč zpackaný?“ Ichkerat se neochotně pootočil, aby nebyl k pilotovi úplně zády. „Mohl jsem naživo vidět, jak reagujete v případě nečekaných událostí. A parádně jsem se proletěl.“

 

Oludotun se usmál. „Zkusím to navrhnout, ale moc šancí tomu nedávám. Půlka stanice Diamond málem umřela strachy.“

 

„Opravdu?“

 

„Na naší budoucí mezinárodní stanici závisí víc, než si myslíš, Kchrate. A bez tebe žádná stanice nebude.“ Olu se pomalu posadil a pak se nadechl.

 

Zase ten opatrný pohled, napadlo Ichkerata, jako první vkročení na led.

 

„Už od chvíle, kdy jsme vyvinuli skok,“ pokračoval pilot, „se v médiích nemluvilo o ničem jiném než o tom, že nás to přenese přímo k novým přátelům. Články plné naděje. Každá posádka měla svou rubriku plnou vznosných keců. Ale vracela se s prázdnou. Měsíc za měsícem. Pak rok a desetiletí.“

 

Černý mimozemský voják se se zájmem zvedl do sedu.

 

„Vesmír kolem byl pustý. Abychom umlčeli to trpké zklamání, postupně se namísto průzkumníků začali opěvovat geologové, biologové a astronomové, kteří se předháněli v objevech nových slitin, primitivního života a vesmírných principů. Jenomže věda ani objevy nedokázaly nasytit hladové. A utrácet za pokrok se nedá donekonečna, zvlášť pokud nenese kýžené výsledky. Když udeřila ekonomická krize, hlásil jsem se na akademii. A všichni mi říkali, že je to ztráta času, že se do vesmíru nikdy nepodívám. Že ty časy jsou dávno pryč. Vesmírné stanice se měly přesouvat zpět do Sluneční soustavy nebo uzavírat. Na Zemi se vedly dlouhé debaty na téma obyvatelnosti vesmíru. Narodili jsme se na Zemi, proč z ní utíkat někam, kde na každém kroku číhá smrt? Ty sabotované lodě před šesti lety, to měl být poslední hřebík do rakve vesmírných objevů. Měla to být petlice, díky níž se brány Země uzavřou, jestli ne navěky, tak na hodně dlouho.“

 

„Co tomu zabránilo?“

 

„To, co nás pohání nejvíc. Vzdor. A odpor k násilí, k terorismu. Lidstvo si nikdy nenechá nic diktovat. A pokud se nás někdo pokusí zastrašit, tím spíš se semkneme a jsme silnější než dřív. Oddálili jsme nevyhnutelné. Neženeme se vpřed, ale aspoň jsme zůstali na pozicích. A díky slečně Marthenové si teď většina lidí myslí, že jsme udělali dobře. Ale jestli se spolupráce se šatchrany nezpečetí, obávám se, že se ten trpký návrat na Zemi opravdu uskuteční.“

 

„Chápu,“ přikývl Ichkerat a důležitost mise mu rozehřála strádající duši.

 

„Skok známe už přes dvacet let,“ dodal ještě Olu. „Pochybovat o něm je jako pochybovat o všem, co jsme za tu dobu ve vesmíru dokázali.“ Zahleděl se Ichkeratovi upřeně do očí, jestli mimozemšťan ještě něco nepřidá. „Možná nebyl skok vždycky dokonalý. Všechno se neustále zlepšuje a posouvá dopředu, ale funguje, to vím určitě,“ dodal ještě, než se zavrtal zpět pod přikrývku.

 

„Věřím ti,“ pronesl Ichkerat.

 

„Ostatně,“ napadlo ještě Oludotuna. „Kdyby skok nefungoval, nebylo by třeba viru. Ta teroristická skupina by předložila důkazy o tom, jak vláda zachází s našimi životy, a uspěla by.“

 

Ichkerat mlčky přikývl a upřel oči do hvězd za oknem. Švihl ocasem, jak si představoval ten otevřený nekonečný prostor. Jestli ho nepustí v transportéru dřív, než vyrazí ta obří plechovka, tak se nenápadně vytratí sám. Pak očima zabloudil k drobnému sklíčku v rohu kajuty. Do mlhoviny, zavrčel si pro sebe. Tady není na šatchranské základně. Lidé hlídají každý jeho krok. Už pomalu začínal chápat, jak se tenkrát cítila Erin. Raději zavřel oči a zkusil se uvolnit a nemyslet na nic než na svůj dech.

 

‡

 

„Kchrate?“ ozvalo se tiše, přesto sebou Ichkerat trhl. Vzápětí se rychle posadil. Když zaostřil v přítmí pokoje na stín nad sebou, rozeznal Oludotuna.

 

Už zase mě nenechali pořádně vyspat, pomyslel si rozmrzele.

 

„Promiň, že tě budím, ale je čas se přesunout.“

 

Ichkerat se vysoukal z deky a dal se do oblékání.

 

„Většina posádky a vlezlých novinářů by měla touhle dobou spát. Cerberos je připraven odlepit se od Diamondu.“

 

Proč dali piloti své mobilní základně takové jméno, Ichkerat nepochopil. Mělo to něco společného s tím filmem Dravec, na který narážel, kdykoli se setkal s novým členem týmu. Osobně by mu stačila čísla namísto vznešených jmen. Jediná pojmenovaná loď v jeho životě byl Zagharchův Titanik, a ten neskončil valně. Ale všichni z toho byli až příliš nadšení, než aby jim kazil radost malichernými protesty.

 

„Základní věci tam jsou,“ připomínal mu Olu dohodnutou strategii. „Zbytek se dopraví transportéry. Pár kilometrů od Diamondu budeš v naprostém bezpečí před novináři. A možná, že když vychytáš stín lodi, budeš se moct i protáhnout venku. Nebo alespoň v hangáru.“

 

„Nic bych si nepřál víc,“ přikývl Ichkerat. Dopnul poslední přezku. Pohodil rameny, jestli ho nikde nic netlačí, a potvrdil v nátepníku utěsnění. Nakonec aktivoval sluchátko pro komunikaci s týmem.

 

Olu Hagen zaklepal na dveře kajuty smluvený signál, a když zaslechl odpověď, dveře otevřel. Z chodby na ně kývl Lionel Peterson, hlídající bezpečný průchod. Ichkerat vstoupil mezi ně a společně se vydali k výtahům. Uvnitř už čekala Jacksonová, s pletí v barvě čokolády, a celý výtah tak blokovala čistě pro tuto tajnou operaci. Sjeli do hangáru, a než se dveře otevřely, černý voják se vmáčkl do rohu, aby byl co nejméně nápadný, kdyby se přece jen odněkud vynořily cizí zvědavé oči.

 

Hlídkující Dušan jim dal okamžitě znamení a oni se poklusem prohnali rozlehlým prostorem. Jak si Ichkerat všiml, všechna okna okolních stanovišť dispečerů a techniků byla zatemněna. V celém hangáru stál jen obtloustlý kapitán Miguel Vasquez a jeho statný první důstojník. Naposledy na Ichkerata kývli a pak pokračovali v rozhlížení se po okolí.

 

Ichkerat se svou družinou proběhl přetlakovou komorou pro vstup pro posádku do ohromného Galaxy Trucku a dveře se za nimi ihned uzavřely. Lionel, Olu i Joana se zastavili, aby se vydýchali.

 

„Tak a teď zase pár dní volna,“ pousmál se Lionel a mrkl na Ichkerata. Měli na sobě letecké vesmírné uniformy. Připraveni do akce. A Ichkerat nepochyboval, že během těch pár hodin, co spal, se stihli i zabalit a přestěhovat si všechny věci. Od ranní schůzky s kapitánem ho měl na starost jen Tichanovsky, později večer Hagen. Ostatní usilovně pracovali na co nejdřívějším odletu. Ichkerat se balit nemusel. Veškeré své vybavení měl na sobě. Dárky z Ethernalu spočívaly v cestovní jednotce a tu mu přestěhoval elitní tým. Šatchranské vybavení lidem přenechat nemohl. Díky všem ctnostným to lidé předpokládali a ani nezkoušeli nic takového navrhnout. V jeho očích tím získali další plusové body.

 

„Nepředbíhej. Ještě musíme přeparkovat,“ ušklíbla se Jacksonová. „Jdu zkontrolovat strojovnu.“

 

„A my dva na můstek,“ kývl Olu na Lionela. „Jestli se chceš dospat, Kchrate…?“

 

„Děkuji,“ přikývl Ichkerat. Teď když si krapet protáhl svaly, už neusne, ale nechtěl jim přidělávat starosti. Raději si projde loď. Takhle velikou ještě nikdy nenavštívil, když nepočítal Ethernal a Diamond, ale tam se volně pohybovat nesměl. Jak se zdálo, na hranicích s lidmi poletovaly jen vraky průzkumných lodí a ty byly podstatně menší. Pokud najde dostatečně velký prostor, zacvičí si. Natáhne se až po snídani.

 

Když mu piloti zmizeli z dohledu, protlačil těsným otvorem na hrudi vylepšené chapadlo. Orgán, díky kterému Erin udržoval naživu během cesty na lidské území. Aktivoval přes nátepník skenery připojené k bioyakrinové síti, která chapadlo prostupovala jako umělá nervová síť, a přitiskl je k nejbližšímu ovládacímu panelu vedle dveří do nějaké bezvýznamné kajuty.

 

Spustil Zagharchem vytvořený software a deaktivoval desátý slot, v němž byl připojený velmi nebezpečný špionážní senzor. Svému bratrovi slíbil, že ho nepoužije, a hodlal to splnit. Pak nástroj z chapadla vypojil úplně a schoval ho do opasku. Konečně se mohl soustředit na ty podstatné věci: na spolupráci s lidmi.

 

Nechal nátepník prohledat systémy G-trucku a během několika vteřin měl k dispozici plánek lodi a nejdůležitější ovládací centra. Rozpoznal tak můstek, jídelnu, kajuty pro posádku, ošetřovnu, sprchy, laboratoř i rozlehlý nákladní prostor a hangár v jednom. Než chapadlo odpojil a vsunul zpět do bezpečí, ověřil si, že připojení na Cerbera mu v nátepníku zůstane díky jiné vychytávce v chapadle. Následně pocítil, jak se ohromná loď rozechvěla typickým vrněním.

 

Vzápětí se Ichkeratovi ve sluchátku rozehrál rozhovor tří členů elitního týmu s dispečerkou a asistentem v hangáru, který ihned vypnul. Nepotřeboval to poslouchat. Vnitřně už se ladil na své tělo a svaly, které za chvíli pořádně potrápí. Se spokojeným úsměvem zvolna zamířil do hangáru a kolébání Cerbera odlepujícího se od doku a vzdalujícího se tak od gravitace obrovské vesmírné stanice testovalo jeho smysl pro rovnováhu.

 

Během několika minut ho vítal celkem rozlehlý prostor, kde byl zaparkovaný jen jeden malý transportér, kdyby se potřebovali přesunout z lodi zpět na Diamond. Až sem dorazí všichni členové týmu, doky se zaplní. Ichkerat se spokojeně usmál. Možná kdyby si pohrál s nově získaným připojením, jistě by dokázal vypnout i umělou gravitaci, nebo alespoň zjistit, jak se to dělá. Ale raději o to někdy později požádá některého ze statečných, aby nevzniklo příliš mnoho otázek, jak to bez jejich pomoci dokázal.

 

Přesunul se na příhodné místo přibližně uprostřed haly a zhluboka se nadechl, jak zaujímal počáteční pozici svého cvičení.