S Danielem Grisem nejen o románu Země zmaru

První díl série Lars vyšel v Mystery Press roku 2018 a od té doby nasbíral nejen slušnou řádku fanoušků, ale i další čtyři pokračování. Danielu Grisovi nyní v témže nakladatelství vyšel postapo román Země zmaru. Nejen o něm si s populárním autorem povídal náš redaktor Jan Procházka.

Jak se stalo, že se Daniel Gris stal jedním z kmenových autorů nakladatelství Mystery Press?

Stalo se to tak, že jsem jakožto Martin Goffa psal (a stále píšu) detektivky, nicméně jsem dostal chuť vyzkoušet i jiný žánr. Abych to ovšem od své „seriózní tvorby“ odlišil, rozhodl jsem se tuto druhou větev napnout jiným směrem, i pokud jde o pseudonym a nakladatelství.

Tehdy jsme si padli do oka s Mystery Press a já začal užívat jméno Daniel Gris. Pod ním jsem pro MP až doteď napsal pět knih se svérázným soukromým detektivem Larsem, jinak též milovníkem bourbonu, tvrdé hudby a milých žen, v nichž jde o kombinaci humoru, krimi a nadsázky. Načež jsme s nakladatelstvím začali přemýšlet, co dál…

Země zmaru je postapo, vy sám se ale netajíte tím, že k tomuto žánru nemáte vřelý vztah. Jak tedy došlo k tomu, že jste se pustil zrovna do těchto literárních vod?

Na začátku mojí spolupráce s MP byla touha zkusit něco nového. A po čase ta touha přišla zas, shodou okolností v okamžiku, kdy ze strany MP vzešel dotaz, jestli bych si troufl na postapo. A já neuváženě souhlasil… Z tohoto žánru jsem totiž za svůj život přečetl všeho všudy dvě knihy, tudíž neznám ani stěžejní díla, ani jeho zákonitosti. Než abych je ale studoval, rozhodl jsem se napsat knihu po svém, bez ohledu na to, jestli v ní poruším nějaká zaběhnutá pravidla či principy. Tedy se omlouvám každému, komu v Zemi zmaru něco chybí, či naopak přebývá. Zkrátka jsem ji napsal po svém a berte, nebo nechte být.

Kniha se čte sama. A to nejen díky tomu, že jste skoro každou kapitolu utnul v tom nejlepším, ale také proto, že jste tři dějové linie šikovně poskládal v jeden organický celek. Trochu to připomíná seriály, v nichž je každý díl zakončený takzvaným twistem. Byl to váš záměr, nebo si o to řekl sám příběh?

Myslím, že když je twist používán „na sílu“, jde to poznat a knize to uškodí. Já se snažil, aby byla napínavá, ale zároveň jsem se chtěl vyhnout laciným udičkám. Zkrátka chci, aby měl člověk chuť dál číst ne kvůli poslední větě, ale prostě proto, že byla dobrá celá kapitola. A že je zvědavý, jestli ta příští bude dobrá stejně.

Pokud jde o dějové linie, ty jsou podle mě nezbytné. Nikoho by přece nebavilo číst příběh, který se odehrává jen ve vězení. Zajímavost mu dodává to, že se čtenář postupně dozvídá důvody, souvislosti, příčiny a poté i následky. Aspoň tohle si myslím a tím se při psaní svých knih řídím.

Hlavním hrdinou je patnáctiletý kluk, a i když se čtenáři dozví spoustu podrobností o jeho životě před i během pandemie, jeho jméno nikdy nezazní. Proč?

To je vlastně vtipné. Já dlouho nemohl na žádné vhodné jméno přijít, na každém se mi něco nezdálo. Potřeboval jsem, aby tzv. břinklo na první dobrou. Takže jsem provizorně používal „kluk“ s tím, že později to přepíšu. No a najednou jsem byl za polovinou knihy a došlo mi, že žádné jméno vlastně není potřeba. Aspoň zatím.

Byť se klukův příběh odehrává na území Prahy, pandemie CCR je celosvětová. Můžete nám o ní povědět něco víc? Jaká je geneze CCR? Co pro ni bylo inspirací?

Co přesně znamená zkratka CCR, se čtenář dozví v knize, prozrazovat to nebudu. A co bylo pro pandemii CCR inspirací? Zkrátka jsem přemýšlel o tom, jaká nemoc by mohla způsobit největší chaos a nejrychlejší rozklad civilizace. A vyšlo mi, že taková, jejíž projevy a následky jsou naprosto nepředvídatelné. Taková, v jejímž působení nelze objevit žádný vzorec. Můžete se bát eboly, která je jistě strašná, ale u ní aspoň znáte příčiny a průběh. CCR je tisíckrát horší, protože působí nejenom na člověka, nýbrž rozkládá celou společnost.

Země zmaru je dost depresivní čtení. Nejde jen o pandemii, či totalitní režim, který na území Česka v tomto období vznikne. Ale především o to, jak se většina lidí k celé věci postaví. Nemluvím tu jen o skupině násilníků ve vězeňské cele, ale především o lhostejnosti a udavačství obyčejných občanů. Vážně si myslíte, že je na tom naše společnost až takhle zle?

Já myslím, že hrdinů i zbabělců je na celém světě stejné procento v každém státě. Extrémní situace je jenom nasvítí a zvýrazní. Nikdo z nás přitom neví, do které skupiny by patřil, kdyby šlo „z tlustých do tenkých“, jak se říká… Stokrát si člověk může myslet, že patří mezi ty první, ale teprve ukázaná platí. O to větší kredit patří těm, kteří obstojí. I v naší historii jsme jich měli spoustu, mám ale dojem, že zapomínáme.

Vzato kolem a kolem je ovšem lidstvo samo o sobě ta nejhorší pandemie, jaká mohla tuto planetu potkat. Jsme nenažraní, sobečtí a lhostejní velkoproducenti odpadů, bolesti a zmaru, s tím bohužel ani hrdinové nic neudělají. Já naprosto nepochybuji o tom, že nemoc podobná CCR jednou přijde jako trest. Jen doufám, že to bude později, než jak o tom píšu v knize.

Kniha má otevřený konec. Chystáte další pokračování?

Myslím, že Země zmaru obstojí i sama o sobě, pokračování by snad ani být nemuselo. Bude? Zeptejte se časem…

Děkuji za rozhovor a Zemi zmaru přeji hodně znepokojených, ale nadšených čtenářů.