Daniel Gris: Země zmaru
Nakladatelství Mystery Press vydá román Země zmaru, brutální postapo, které dá vzpomenout na to nejlepší z McCarthyho Cesty a Mathesonova hororu Já, legenda.
ANOTACE:
Když Keisuke Endo v nečekaném výbuchu násilí v jednom z nejvyšších tokijských mrakodrapů brutálně zavraždí šestnáct svých obchodních partnerů, o viru ještě nikdo neví. Za pacienta nula ho média označí až s odstupem. A to už je pro všechny pozdě.
Pandemie CCR se v krátké době rozšíří po celé planetě – a uvrhne ji do chaosu. Jak se můžete bránit něčemu, co ve vašem mozku spouští nepředvídatelné reakce, klidně i proti vašim nejbližším? V Česku se z prezidenta přezdívaného Generál stává diktátor, který se snaží udržet zbytky státu ve funkčním stavu. I za cenu dalších životů.
Nezjištěný počet lidí se tak ocitá v děsivém vězení, aniž by tušili proč a jestli se ještě někdy dostanou na svobodu. Mezi nimi je i zdánlivě obyčejný mladík, který rychle pochopí, že za mřížemi platí pouze právo silnějšího. Jestli chce v novém světě přežít, musí zapomenout na vše, čeho se dosud úpěnlivě držel. Včetně toho, co dělá člověka člověkem.
INFO O KNIZE:
Vydá: Mystery Press, 8/2024
Obálka: Jozef Gertli – Danglár
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 379 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
květen 2030
Dědek přivřel víčka a úkosem se na kluka podíval.
„Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej?“
Než ale kluk stačil odpovědět, ozval se někdo jiný.
„Dej s tím už pokoj! Nikdo na to není potisící zvědavej, kurva! Nikoho to nezajímá!“
Kluk se ošil. Byl tam teprve pár hodin, vlastně si to jen myslel, ve skutečnosti neměl pojem o čase. Přitáhli ho v noci, to jediné věděl jistě. A pak? Možná chvíli spal, když ho přepadla únava, ale jestli uběhly tři minuty, anebo tři hodiny, to netušil. Třeba usnul dokonce víckrát. Každopádně pak ale viděl svítání a od toho už taky uplynula nějaká doba. Dávno byli všichni vzhůru; banda vězňů, nesourodé společenství lidí všeho věku a obou pohlaví.
Když začal po zmatené noci zase vnímat a do cely vpadlo ranní slunce, mohl si konečně prohlédnout místo, kam ho strčili. Šlo o velkou obdélníkovou místnost s deseti pryčnami, několika žárovkami visícími jen tak na drátě a s okny až úplně nahoře pod stropem. Za jejich ušpiněnými skly bylo vidět žebrování mříží.
„Ptám se, mladej –“
„Řekl jsem ti, ať držíš hubu!“
Z jednoho lůžka se vymrštil chlap a nakopl dědka tak prudce, že to s ním smýklo o zeď. Kluk by to nejspíš nepřiznal, ale byl za ten zásah vyšší moci rád.
Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej?
Proč by měl chtít poslouchat o něčem, co ví každý?
„Mám žízeň,“ řekl namísto toho kluk chlapovi, který stál nejblíž. Když se předtím rozhlížel po místnosti, neviděl nic k jídlu ani k pití. Dokonce tam nebyl ani stůl, vlastně žádný nábytek kromě postelí. Deset pryčen, přičemž lidí bylo uvnitř namačkáno několikanásobně víc.
„Přinesou vodu,“ ucedil muž, „musíš vydržet.“
Kluk znovu přejel pohledem lůžka, všechna byla samozřejmě obsazená. On sám se po příchodu posadil na první volné místo, na které narazil. Zády se opřel o zeď, kolena si přitáhl pod bradu a objal je pažemi. Seděl, třásl se a hlavou se mu ve zběsilém tempu honily otázky, na které nenacházel odpověď.
Proč se tohle stalo? A proč zrovna jemu? Vlastně jim… Vpodvečer je odvedli všechny tři, jeho i rodiče. Ačkoli ani tohle nevěděl jistě, protože když ho gardisti táhli z bytu pryč, otec a matka ještě leželi na podlaze. Je možné, že je nakonec nechali doma? Samozřejmě, protože možné je všechno, včetně těch nejnepravděpodobnějších scénářů. A dávno už se jim nikdo nediví.
Hlasité zabouchání vymrštilo osazenstvo cely na nohy. Vzápětí se otevřely těžké dveře pobité plechem.
„Žrádlo!“
Strhla se mela; každý se chtěl k jídlu dostat co nejdřív. Lidi se hrnuli jeden přes druhého, silnější odstrkovali slabší a někteří měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Zatímco ještě před chvílí vládla v cele všeobecná apatie, najednou jako by se v každém člověku probudilo to nejhorší. Nikdo se o nikoho nestaral, všichni měli na prvním místě jen sebe. Kluk se nad tím ani nepozastavil, viděl to už tolikrát! Tohle místo bylo jen zmenšenou kopií světa venku. On sám hlad neměl, žaludek se mu nervozitou chvěl tak, že by stejně nepozřel ani sousto. Ale zoufale potřeboval vodu. Naposled pil asi v šest večer předchozího dne. Jak už je to dlouho? Patnáct hodin? Anebo ještě víc?
„Uhněte, kurva!“
Kdosi u dveří hrubě křičel na vězně, kteří se drali skoro až ven. Kluk uslyšel nějaké rány a nad hlavami lidí si všiml dřevěných tyčí. Strážní, kteří přinesli jídlo, začali nejdotěrnější z vězňů mlátit jako nějaký dobytek. Teprve až se u dveří vytvořilo trochu místa, vjel do cely muž s vozíkem. Na něm bylo deset pecnů chleba a dva plastové kanystry s vodou. Nedočkavé ruce se po těch nezbytných a přitom tak všedních darech natáhly a během několika vteřin vozík dokonale očesaly. Vzápětí se ozvalo zabouchnutí dveří.
Lidé si vytrhávali chleby z rukou, každý se snažil uhájit aspoň kus, a komu se to povedlo, ten si ho nacpal buď rovnou do úst, nebo ho schoval pod oblečení. Všechno tohle provázel křik, nadávky a všeobecný chaos. Našli se ovšem i tací, kteří se rvačky o jídlo neúčastnili. Jako bez ducha seděli nebo polehávali někde stranou, němí svědci zhrouceného světa. To byli ti, kteří se rozhodli zemřít. Dávno odmítli o cokoli bojovat, jen rezignovaně čekali, až přijde konec. Živoucí mrtvoly.
„Vodu,“ zachrčel kluk. Ovšem byla to asi ta nejzbytečnější žádost na světě, protože ho v té vřavě stejně nemohl nikdo slyšet, ale i kdyby ano, nikoho nezajímal.
Z masy lidí se najednou vynořil chlap s kanystrem. Urostlý rváč s jizvou na paži; jen jakoby mimochodem dal ránu pěstí ženě, co se po nádobě v jeho ruce natáhla. Úder ji odmrštil ostatním pod nohy, ale nikdo na ni nedbal, tím méně chlap s jizvou. Začal hltavě pít; spousta vody mu stékala po bradě na hrudník, bylo jí tolik, že by to stačilo i pro někoho dalšího. Ale on se nedělil, tenhle souboj vyhrál a kanystr byl jeho. Příště se možná najde někdo silnější, tak to chodí. Ale teď je teď, kdo by se staral o nějaké příště, které ani nemusí přijít?
Když do sebe nalil, kolik mohl, odhodil kanystr na podlahu. Tam se ocitl jen malý kousek před klukem a z hrdla mu vytékal zbytek vody. Z desítky lidí, kteří tu scénu sledovali, byl kluk nejrychlejší. Padl k němu na kolena, zvedl ho a přiložil k ústům. Začal pít tak lačně, až se po několika locích rozkuckal a skoro pozvracel. Trvalo sotva okamžik, než ucítil obrovskou ránu do tváře. Něčí noha mu málem ukopla hlavu. Kanystr upustil a toho se vzápětí zmocnily další ruce. Klukovi bylo jasné, že k žádné další vodě se už nedostane. Co nejrychleji se odsunul stranou, odplazil se ke stěně a znovu se o ni zády opřel. Prudce oddechoval a držel se za zraněnou tvář. Pod prsty cítil, jak mu natéká a divoce pulzuje.
Ale napil se a to bylo v tu chvíli nejdůležitější. Netušil, kde je ani co všechno ho čeká a kdy, ale o tomhle může přemýšlet později. Teď musel ukojit jednu z nejzákladnějších potřeb, a to se mu povedlo.
Seděl, třásl se, pozoroval ostatní a čekal. Víc zatím dělat nemohl – a na víc ani neměl sílu.
* * *
Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej?
Každý přece ví, jak to začalo. Věděl to i kluk. Anebo to možná nevěděl nikdo, záleží na tom, co kdo bral jako začátek.
Ovšem posledního října roku 2025 se odehrál Tokijský masakr a po něm už nic nebylo jako dřív.
Svět se propadl do chaosu.
Nešlo přitom o zlom v pravém slova smyslu, změna nenastala v jednom okamžiku, a dokonce ani na jednom místě. Tokijským masakrem jenom započal proces, který pak postupoval různě dlouhými a různě dynamickými kroky. Jejich směr byl ovšem jediný – k totální destrukci tisíce let budovaného řádu. K rozmetání společnosti, která se od stavby pyramid z kamenných kvádrů dostala postupně až k virtuální realitě, 3D tiskárnám a cestám do vesmíru.
Staletí vzestupu přišla vniveč, bez varování a především jinak, než by si kdo pomyslel. Nikdo nerozpoutal další světovou válku, i když k tomu kolikrát moc nechybělo. Jaderný arzenál mocností se vůbec nedostal ke slovu, na to byli nakonec všichni až moc opatrní. Jistěže desítky let žonglovali atomovými hlavicemi, ale každý měl dost rozumu, aby nepřekročil pomyslnou čáru a nezmáčkl červené tlačítko. Jistěže umírali vojáci i civilisté, po stovkách, po tisících, po armádách. Ale umírali starým dobrým způsobem, rozstřílení, roztrhaní granáty, rozdrcení tanky. Jedna a tatáž smrt, jen doručená modernějšími a výkonnějšími zbraněmi. Tedy nic, co by člověka neprovázelo od počátku věků.
Tohle všechno kluk věděl. Pamatoval si to. V tom obyčejném světě žil do svých čtrnácti let.
Vzpomínal na článek z jednoho časopisu, který kdysi někde našel. Psalo se v něm o patrně nejhorším roce, jaký kdy lidstvo zažilo. Mělo jít o rok 536, což vědci údajně zjistili porovnáním starých písemných textů s usazeninami v ledovcích. Začátek šestého století přitom nebyl ničím zajímavý nebo snad výjimečný. K rozpadu slavné Římské říše došlo už téměř před sto lety a z jejích pohrobků zůstala jen Byzanc. Francká říše se teprve nadechovala k životu, ve Skandinávii žili většinou pohani a kdysi mocný Egypt vzal už dávno ďas. V těchto světových kulisách došlo podle vědců k obrovskému sopečnému výbuchu, ačkoli přímo o něm se nikdo z tehdejších učenců a kronikářů nezmiňuje. Což znamená, že se odehrál někde mimo centra civilizace, nejspíš na Islandu nebo v Severní Americe. Samotný výbuch tedy nikdo nezaznamenal, ovšem s jeho následky už to bylo jiné. Celý rok 536 prakticky nesvítilo slunce, jeho paprsky se přes mraky popela vůbec nedostaly dolů k lidem. Průměrná teplota spadla až o dva stupně Celsia, což mělo za následek bídnou úrodu a z toho plynoucí hladomor. Ruku v ruce s ním přišly nemoci a smrt, v některých oblastech prý vymřely celé kmeny závislé na zemědělství.
Kluk věděl, že i v jedenadvacátém století může sopečná erupce přijít kdykoli a bez varování. Že na celém světě je okolo půldruhého tisíce aktivních sopek. Stačí, aby se jedna z těch větších probrala ze spánku, říhla si a odplivla. Jako třeba v roce 1815 indonéská Tambora, která podle odhadů zabila asi sto tisíc lidí. Kolik by to asi bylo o dvě stě let později, s několikanásobně vyšší hustotou zalidnění? Radši nedomýšlet.
Sečteno a podtrženo, začátkem jedenadvacátého století se předpokládalo, že pokud někdy dojde k zániku civilizace, stane se to buď prostřednictvím červeného tlačítka uvnitř jaderného kufříku, anebo v důsledku vrtochu matičky Země v podobě výbuchu sopky, gigantického zemětřesení či jiné přírodní katastrofy.
Na pomyslném bronzovém stupni možné zkázy lidstva stál zásah zvenčí, třeba meteorit, který si po milionu let plachtění vesmírem usmyslí trefit jednu bezvýznamnou planetu. Anebo exploze sluneční korony, která pak na Zemi vypne všechno, co funguje na elektřinu, a změní ji v džungli bez pravidel.
Tokijský masakr představoval v porovnání s těmito variantami naprostou bezvýznamnost. Zrnko písku vedle pyramidy. Kamínek kutálející se po úbočí dřímající sopky. Vlastně šlo sotva o první zabublání vody, která pod pokličkou teprve pomalu spěje k varu – a možná ani to ne.
Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej? zeptal se o pět let později jakýsi dědek jednoho kluka ve vězeňské cele. Někdo toho dědka okřikl, ať drží hubu, a pak ho nakopl. O kus vedle kdosi vzlykal. Jiní mumlali nadávky nebo modlitby, možná k někomu nebo jen tak sami k sobě. Ostatní pouze apaticky mlčeli.
Kluk se zatím jenom rozhlížel. Ještě netušil, ke kterým z těch lidí má nejblíž. Teď se musel soustředit především na to, aby přežil. Aby se dočkal vysvětlení a pak se dostal zpátky k rodičům.
Na tom, jak to celý začalo, nezáleželo ani v nejmenším.
Byla to historie, která už dávno nikoho nezajímala.
