Emmi Itäranta: Dopisy měsíčního dne

Finská autorka Emmi Itäranta píše dystopické romány z budoucnosti s ekologickým poselstvím, v nichž ukazuje, kam až může vést ničení životního prostředí. Výjimkou nejsou ani Dopisy měsíčního dne, příběh odehrávající se na cestách mezi Zemí a Marsem.

Hlavní hrdinou je léčitelka Lumi pocházející ze Země. Vrací se z pracovní cesty z Europy (měsíce Jupitera) na Mars a těší se, až vloží svůj zápisník z cest do rukou Sol. Její choť ji doma nečeká, Lumi však obdrží zprávu, že se sejdou v jiném městě na Marsu, kde přednáší na vědecké konferenci, a tak se za Sol vydá. Jenže jediné, co ji v hotelu zastihne, je podivná šifrovaná zpráva od Sol o dalším místu, kam se přesouvá. Sol se zabývá etnobotanikou, šlechtěním rostlin, a cestuje kvůli práci často, neobvyklý je však vyhýbavý způsob, jakým se chová a jak utajovaně zprávy posílá. Každopádně Lumi svého chotě nezastihne ani na dalším smluveném místě, navíc se dozvídá, že je obětí únosu. Přestože dostane vzkaz, ať Sol nehledá, Lumi se pustí do pátrání, které ji nakonec zavede až na zpustošenou Zemi.

Emmi Itäranta nemusí být českým čtenářům úplně neznámá. Před deseti lety tu vyšla její prvotina Strážkyně pramene, dystopický román nominovaný na Cenu Philipa K. Dicka a Cenu Arthura C. Clarka, který byl také zfilmovaný. Za svůj třetí román Dopisy měsíčního dne obdržela finskou literární cenu za nejlepší sci-fi knihu roku 2021.

Vzhledem k tomu, že autorka sbírá za svá díla ocenění, můžou čtenáři ke knize přistupovat s vysokým očekáváním, zvlášť pokud je zajímá romantický příběh s ekologickým poselstvím a se znepokojivými vizemi naší budoucnosti, které podněcují k zamyšlení. A všechno tohle dostanou, ovšem zabalené do dopisů, vzpomínek, úvah a představ. Mezi nimi se vine současná dějová linka, v níž hlavní hrdinka putuje z místa na místo – ta je podle mě nejzajímavější, ale bylo jí věnováno velice málo prostoru.

Podstatnou část zabírají právě vzpomínky na společnou minulost Lumi a Sol, na její dětství na Zemi, na starou léčitelku, která Lumi přivedla k léčitelskému umění. Jak Lumi postupně odhaluje různé střípky informací o napojení Sol na tajnou ekologickou skupinu, uvědomuje se, že tajemství provázela celý jejich společný život a že je Sol někdo jiný, než si myslela.

Pro čtenáře je Sol celou dobu záhadnou postavou, která se v knize objevuje jen prostřednictvím vzpomínek Lumi a e-mailových zpráv. Zprostředkovaně působí docela sobecky a nesympaticky, protože pořád udržuje Lumi v nevědomosti o tom, co dělá, a ona pak trochu naivně, protože si to nechá líbit. Zároveň v tom čtenáři vidí její obrovskou lásku, protože svému choti absolutně věří a jen zdráhavě začíná pochybovat, co je vlastně zač.

Sol, přála jsem si, abych našla pro všechno vysvětlení, které tě zbaví zodpovědnosti. Snažila jsem se vyložit důkazní materiál ve tvůj prospěch a poznat, že jsi v tomhle všem nevinně. Ale obraz, který se mi před očima poskládal, není ten, který jsem toužila spatřit. Musím tě najít, Sol. A musím tě zastavit. (str. 237)

Na románu mi vadilo jeho pomalé tempo, kdy se po dlouhé úseky nic zajímavého neděje a ani se čtenář nedozvídá nějaké větší podrobnosti o životě na Marsu a jinde. Lineárně probíhá jen současná Lumiina dějová linka, naopak její vzpomínky jsou poměrně chaotické, protože vždycky není jasné, kdy a kde se odehrávají, a působí jako vytržené z kontextu. Při používání svých léčitelských schopností zažívá hrdinka něco jako halucinace, kdy se duševně přenese do jiného světa, což srozumitelnosti příběhu moc nepomáhá, naopak jsem měla pocit, že ho to zbytečně ruší, že by děj plynul rychleji, kdyby tam tyhle pasáže nebyly.

Román autorka napsala v první osobě z pohledu Lumi, a to jak v přítomném, tak v minulém čase, čtenáři se tak do pocitů hlavní hrdinky snadno vžijí. Zejména zápisky do deníku (dopisy pro Sol) jsou psány v čase přítomném a stejně tak vzpomínky na Sol. Nevím, jestli je to tak i v originále, nebo to byl způsob překladatele, jak se v češtině vypořádat s tím, že je Sol nebinární (v angličtině používá spojku they, jak je uvedeno i v knize), ale díky používání druhé osoby v určitých částech vyprávění se Michalu Ševci povedlo nebinaritu postavy podchytit naprosto přirozeně, bez rušivých tvarů slov.

Ty pořád mlčíš, Sol. Je mi jasné, že pro to musíš mít dobrý důvod. Důvěřuju ti. Nerozumím jenom tomu, o čem zatím sama nic nevím. Až staneme tváří v tvář, všechno se objasní. Není to tak, Sol? (str. 86)

Do románu se snadno začtete, protože začátek vás rychle upoutá. A pokud vám nebude vadit pomalejší tempo a máte rádi lyričtější styl vyprávění, budete i lehce pokračovat. Osobně jsem se po relativně svižném úvodu zasekla a pak knihu ztěžka a dlouho dočítala, proto jsem se v ději trochu ztrácela. Každopádně má román Dopisy měsíčního dne zajímavé téma, sympatickou hlavní hrdinku a povedený začátek i napínavý závěr, tak snad vám kniha sedne lépe než mně a budete z ní mít lepší dojem.

Vydala: Kniha Zlín; 2024
Překlad: Michal Švec
Vazba: pevná
Počet stran: 336
Cena: 449 Kč