Raven Kennedy: Pozlacená

Zlatá klec je pořád jenom vězení.
Nakladatelství Baronet vydává román Pozlacená, první díl romantické napínavé fantasy ságy Zlatá klec.

ANOTACE:
Vše ze zlata.
Zlaté podlahy, zlaté zdi, zlatý nábytek, zlaté oblečení. Ve Výšezvonu, hradu postaveném vysoko v zasněžených horách Šestého království, je ze zlata vše.
I já. Auren.
Král Midas mě zachránil. Odvedl mě z chatrče do svého hradu a slíbil, že mě bude navěky milovat. Jsem jeho drahocenná. Jeho favoritka. Žena, kterou svou mocí proměnil ve zlato, aby všem dokázal, že mu patřím. Aby dokázal svou sílu. Nabídl mi ochranu a já mu věnovala své srdce. Drží mě ve zlaté kleci, aby mě ochránil před monstry a nepřáteli… Nebo to aspoň tvrdí. Jenže vše, čemu jsem o Midasovi a jeho lásce věřila, byla lež.
Když v království vypukne válka, král Midas uzavře dohodu, jejímž předmětem jsem já. A teď putuju mezi královstvími vstříc budoucnosti, které nerozumím…
Svět zná jeho příběh.
Je na čase, abyste si vyslechli ten můj.

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, červenec 2024
Původní název: Gild
Překlad: Zuzana Ľalíková
Vazba: vázaná
Počet stran: 344
Cena: 399 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

3. kapitola

Ráno mě probudí ten zatracený zvon a za očima mi okamžitě vybuchne bolest.

Otevřu ztěžklá víčka a vymnu z nich ­ospalost. Posadím se a z klína se mi na zlatou podlahu skutálí láhev. Rozhlédnu se a na opačné straně mříží své klece spatřím dva královy strážné.

Moje klec zabírá většinu místnosti, ale pořád tu zbývá dost místa, aby na její vnější straně ­mohli strážní na obchůzkách procházet z jedné místnosti do druhé.

Setřu si slinu z koutku úst a protáhnu se. Čekám, až zvon utichne. Hlava mě třeští z alkoholu, který jsem včera večer vypila, než se mi podařilo usnout.

„Sklapni,“ zabručím na zvon a promnu si obličej.

„Konečně se vzbudila,“ slyším.

Pohlédnu na strážné a u dveří spatřím Digbyho – je z nich dvou ten starší se šedinami a hustým ­vousem. Je ke mně přidělený a stráží mě už roky. Je vždy a za všech okolností vážný, nikdy nepřekračuje svoje pravomoci a odmítá si se mnou povídat nebo hrát moje opíjecí hry.

Strážný, k němuž promluvil, je nový. Navzdory kocovině zpozorním. Moc často nové strážné nedostávám.

Prohlédnu si nováčka. Vypadá, že mu bude ­stěží sedmnáct, obličej má posetý jizvičkami dospívání a končetiny dlouhé a nemotorné. Nejspíš ho ­nedávno naverbovali dole ve městě. Všichni chlapci, sotva dospějí, narukují do armády krále Midase, s výjimkou těch, kteří mají právo obdělávat půdu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se ho a dojdu k mřížím.

Chlapec ke mně zaletí pohledem a urovná si zlaté brnění. Na kyrysu se mu hrdě leskne vytepaný symbol zvonu. „Joq.“

Digby se na něj zamračí. „Nemluv s ní.“

Joq se zamyšleně kousne do rtu. „Proč ne?“

„Protože tak zní příkaz. Proto.“

Joq pokrčí rameny. Jejich rozhovoru přihlížím se sílící zvědavostí. Zajímalo by mě, jestli by on svolil k tomu, aby si se mnou zahrál opíjecí hru.

„Myslíš, že má i zlatou kundu?“ vyhrkne najednou Joq a s nakloněnou hlavou mě sjede pohledem. Dooo­bře, takže o opíjecí hru by nestál. Beru na vědomí.

„Je nevychované mluvit o ženách a jejich kundách, když stojí přímo před tebou,“ poučím ho. Obočí mu vyjede do vlasů. Nejspíš nečekal, že jsem schopná se vyjadřovat stejně hrubě jako on.

„Jsi klisna,“ podotkne zamračeně. „Král tě chce jen kvůli tvojí kundě.“

Pánové, tak jo, Joq je kretén.

Sevřu zlaté mříže a přimhouřím oči.

„Král nás klisny nechce jen kvůli našim kundám. Líbí se mu i naše prsa,“ podotknu suše.

Místo aby se pod mým příkrým tónem ošil, naopak zpozorní. Vypadá to, že je Joq naprostý idiot.

Digby se k němu otočí. „Opatrně, mladej. Jestli tě král uslyší, jak mluvíš o těle jeho favoritky, nechá ti nabodnout hlavu na zlaté kopí, než řekneš sper to ďas.“

Joq mě sjede pohledem, jako by Digbyho vůbec neslyšel.

„Jenom říkám, že se na ni dobře dívá, nic víc,“ odpoví. Očividně nechce sklapnout. „Myslel jsem, že je to jenom legenda, že král Midas proměnil svou oblíbenou konkubínu ve zlato.“ Joq se poškrábe v zacuchaných vlasech barvy bláta. „Jak myslíš, že to udělal?“

„Jak udělal co?“ zeptá se Digby otráveně. Dochází mu s Joqem trpělivost.

„No… Copak by se nemělo proměnit ve zlato všechno, čeho se dotkne? Správně by z ní měla být nehybná socha, ne?“

Digby se na něj zadívá, jako by se pomátl. „Rozhlédni se, chlapče. Král mění v pevné zlato jen některé věci. A jiné, třeba závěsy a tak, si ponechají svoji podobu a jen zezlátnou. Nevím, jak to sakra dělá, a je mi to jedno, protože není moje povinnost to vědět. Co je moje povinnost, je strážit nejvyšší patro hradu a jeho favoritku, a to taky dělám. A pokud jsi chytrý, uděláš totéž a konečně zavřeš pusu. A teď jdi na obchůzku.“

„Dobře, dobře.“ Joq ustoupí, naposledy se na mě zvědavě zadívá, vyjde ze dveří a vyrazí na obchůzku podlaží.

Zakroutím hlavou. „Ti mladí strážní. Všichni do jednoho blbci, mám pravdu, Digu?“

Digby na mě jen pohlédne, odvrátí se, postaví se do pozoru a zadívá se přímo před sebe. Za ty roky, co mě hlídá, jsem zjistila, že bere svou práci velice, převelice vážně.

„Měla by ses upravit, paní Auren, jinak přijdeš pozdě,“ varuje mě chraplavě.

S povzdechem si přitisknu palec na bolavý spánek a zamířím průchodem do uzavřené chodby, která odděluje moje komnaty. Projdu jí do šatny. Digby zůstane v hlavní ložnici, aby mi dopřál soukromí.

Někteří strážní rádi provokují, doprovázejí mě sem z opačné strany mříží. V takových případech jsem vděčná za svou klec, protože jsem v ní v bezpečí. Naštěstí ze stropu visí zlaté závěsy, které můžu zatáhnout, zakrýt tak část klece a převléknout se, aniž by mě strážní viděli. Jsem si ale jistá, že i tak je skrz závěsy vidět moje silueta – a právě proto mě sem ti úchylové sledují.

Nemusím se ovšem bát, že by Digby okukoval můj stín. Nikdy se vůči mně nezachoval nevhodně ani si mě neprohlížel – na rozdíl od jiných. Když tak nad tím přemýšlím, asi proto je už tolik let můj ­strážný, zatímco ostatní tak dlouho nevydrželi. Zajímalo by mě, jestli král Midas narazil jejich ­hlavy na zlatá ­kopí.

Dnes ráno je v mé šatně tma a pošmourno. Mám tu jen jediné okno – ve stropě nad hlavou, obvykle je však zasněžené a dnešek není výjimkou. Mým jediným dalším zdrojem světla je lucerna na stolku. Doplním ji, zapálím plamínek a v její měkké záři se začnu převlékat. Midas mě dnes ráno povolá, a tak musím být včas připravená.

Rozhlédnu se po věšácích se šaty a očima je zkoumám. Všechny jsou ze zlaté látky protkané zlatými nitěmi. Jak jinak. Coby Midasova favoritka se nemůžu ukazovat v ničem jiném.

Dojdu až úplně dozadu a vyberu si šaty empírového střihu s hluboko vykrojenými zády. Všechny mé šaty mají vykrojená záda. Je to nezbytné kvůli mým stuhám.

Nemám pro ně vhodnější slovo, a tak jim říkám stuhy. Po obou stranách páteře mi od ramen až ke kostrči vyrůstají ze zad dva tucty dlouhých zlatých stuh, jež spadají až na zem jako vlečka šatů a při chůzi je za sebou táhnu.

Právě za to je většina lidí považuje – jen za další kusy látky, které doplňují mé šaty. Netuší, že mi ve skutečnosti vyrůstají ze zad. A upřímně řečeno to bylo i pro mě velké překvapení. Vyrašily mi z kůže krátce předtím, než mě Midas zachránil. A nebylo to bez útrap. Celé týdny jsem se potila a hořela bolestí, zatímco mi rostly ze zad každým dnem o kousek víc, až jednoho dne konečně růst přestaly.

Pokud vím, jsem v Oreji s takovými stuhami jediná. Všichni vládci jednotlivých království ovládají magii. Bez ní by se nemohli zmocnit koruny. I někteří neurození mají kouzelnou moc. Jednou jsem viděla šaška, kterému při každém lusknutí nebo zatleskání vyšlehly z prstů paprsky světla. Užitečná schopnost, když chceš pobavit stínovým divadlem.

Co se ovšem týče mých stuh, nejsou jen krásné a neobvyklé. Nejsou jen trikem, který můžu předvádět v trůnním sálu. Jsou chápavé jako prsty. Dokážu je ovládat stejně jako vlastní ruce. Obvykle je nechávám splývat jako vlečku šatů, ale pokud chci, taky dokážu hýbat s každou jednotlivě. A jsou silnější, než se zdají.

Přetáhnu si noční košili přes hlavu a zmačkanou látku odhodím na hromádku u mříží. Později si pro ně přijdou služebné, aby je přepraly. Navleču si čisté šaty a upravím jejich záhyby tak, aby mi zakrývaly vše, co má zůstat skryto.

Posadím se k toaletnímu stolku a prohlédnu se v zrcadle. Moje stuhy se za mnou zvedají, prokluzují mi ve vlasech a splétají je, až to vypadá, jako bych měla na hlavě úplnou síť z copánků. Dlouhé zlaté kadeře, jež mi ještě před chvílí spadaly po zádech, mám nyní upravené na zátylku.

Mám spoustu vlasů, ale protože je král vůči mně velice majetnický, nedovolí, aby se ke mně kdokoli přiblížil. A to ani lazebník. Což znamená, že si vlasy musím stříhat sama, i když mi to vůbec nejde.

Zvlášť po jednom velice tragickém pokusu o ­sestřih jsem dva měsíce nosila křivou ofinu, než mi ­vlasy konečně dorostly natolik, abych si je mohla ­zastrčit za uši. Nebyl na to hezký pohled. oučila jsem se a od toho debaklu se snažím nůžkám vyhýbat a jen si zastřihuju suché konečky.

Musím ale přiznat, že ani rovná ofina nebyla podle mě moc dobrý nápad. Nikdo by neměl rozhodovat o něčem tak závažném, jako jestli si ustřihne ofinu, pokud má v sobě láhev vína.

Jakmile mám vlasy pevně uchycené na hlavě, vstanu od stolku a vyjdu z ložnice, právě když dovnitř vejde služebná.

Lehce zadýchaná po výšlapu schodů osloví Digbyho: „Král Midas si žádá svou favoritku ve ­snídaňovém pokoji.“

Digby na ni kývne a žena zas odběhne. Jen po mně střelí krátkým pohledem a zmizí ve dveřích.

„Připravená?“ zeptá se mě Digby.

Rozhlédnu se a v předstíraném zamyšlení si poklepu ukazovákem o ret.

„Vlastně ještě potřebuju vyřídit pár věcí, než zajdu za králem. Mám domluvené schůzky s několika lidmi a chci skočit na nákup. Jak víš, mám velice napilno,“ opáčím a pobaveně zvlním rty.

Digby se však se mnou nedá do řeči. Ani se neusměje. Vysloužím si jen trpělivý pohled.

Povzdechnu si. „Začneš se někdy smát mým vtipům, Digby?“

Pomalu zavrtí hlavou. „Ne.“

„Třeba se mi jednoho dne podaří rozbít tu tvoji masku odměřeného strážného. Jen počkej.“

„Když myslíš, paní Auren. Připravená? Neměli bychom nechat Jeho Veličenstvo čekat.“

Povzdechnu si. Kéž by bolest hlavy aspoň trochu ustoupila, než se budu muset setkat s králem Fulkem. „Ano, jsem připravená, můžeme jít. Vážně bys měl ale zapracovat na svém vystupování. Trocha společenské konverzace by mě moc potěšila. A myslíš, že by tě zabilo, kdybys tu a tam prohodil nějaký ten vtípek?“

Jen se na mě mlčky a nehnutě zadívá hnědýma očima.

„Dobře, dobře, už jdu,“ zabručím. „Uvidíme se za osmdesát dva vteřin,“ dodám s náznakem úšklebku a pošlu mu vzdušný polibek. „Bude se mi stýskat.“

Otočím se a vyjdu z ložnice na opačnou stranu klece, jež se vine chodbou, kterou tu vybudovali jen kvůli mně. Po zlaté podlaze kráčím v hedvábných pantoflíčcích a mé stuhy a lem šatů se za mnou táhnou.

Je tu tma, ale úzká chodbička má sotva tři metry. Vynořím se v rozlehlé knihovně, kde je v nehybném vzduchu cítit zatuchlý pergamen, přestože sem sloužící chodí uklízet.

Projdu částí knihovny uzavřenou v kleci do další tmavé chodby a kolem atria až do chodby, jež vede k snídaňovému pokoji. V průchodu se zastavím. Naslouchám a mnu si bolavý spánek. Slyším cinkání nádobí a hlas krále Midase, jak mluví se služebnou.

Zhluboka se nadechnu a vejdu dveřmi do malé klece zabudované do zdí pokoje. Na opačné straně mříží stojí dlouhý jídelní stůl, jenž se prohýbá pod přesně šesti tácy s jídlem, šesti džbány s nápoji a šesti pugéty zlatých květin, jež ladí s talíři a poháry. Vše okatě připomíná Midasovu posedlost tímto číslem a zlatem.

Při pohledu na jídlo se mi zvedne žaludek. Jsem ráda, že se ode mě neočekává, že s nimi posnídám. Předpokládám, že by jim bylo nepříjemné, kdybych jim ty krásné talíře pozvracela.

V šedavém světle zasněženého rána vypadá všechna ta nádhera poněkud pochmurněji. V krbu plápolá oheň, ale bez ohledu na to, kolik plamenů tu hoří, nikdy tu nebude dost teplo. Oheň vždy jen dočasně zažene všudypřítomný chlad.

Pohledem okamžitě vyhledám krále Midase v ­čele stolu. Na sobě má přenádhernou tuniku a v ­učesaných blonďatých vlasech mu sedí zlatá koruna se šesti ­hroty.

Po jeho levici sedí král Fulke. Obří břicho mu přepadává přes opasek. Jak je v Pátém království zvykem, na sobě má sametové kamaše a tmavě purpurovou tuniku – je to barva jeho království. Zlatá koruna – připomínka, že je vládce – mu sedí na plešaté hlavě obtěžkaná purpurovými drahokamy velikosti mé pěsti.