Igor Rendić: Město zvané Řeka

Nakladatelství Laser vydalo román Město zvané Řeka, urban fantasy chorvatského spisovatele Igora Rendiće.

ANOTACE:
Paulův návrat do rodného města je stejně málo radostný jako kdysi odjezd. Z Rijeky ho jako malého chlapce vyhnala před třiceti lety válka v bývalé Jugoslávii. Odjel s rodiči, nechal doma kamarády i prarodiče, teď ho však zpátky domů přivedla smutná zpráva: zemřela mu babička, jeho poslední pouto s domovem.

Dospělý Paul, který po těch letech stěží ovládá svůj mateřský jazyk, přijíždí do města jménem řeka, do Rijeky, aby vyřídil babiččinu pozůstalost. Na místě ale zjistí, že po babičce zdědil něco mnohem podivnějšího než jen zanedbaný byt v centru přetékající spoustou zdánlivě zbytečných krámů. Milá a nenápadná stará paní, kterou měl tak rád, byla totiž krsnik, v chorvatské mytologii jedinec obdařený dědičnými magickými schopnostmi. Úkolem krsnika je odnepaměti střežit hranici mezi světem lidí a světem na druhé straně, obývaným vedle přátelských mrtvých také zákeřnými tvory, pro něž lidské bytosti představují lovnou zvěř, z níž čerpají energii.

Takový odkaz Paul nečekal a už vůbec by ho nenapadlo, že se ho nelze zříct. Nechtěný úděl mu padne na bedra a s ním i nebezpečí, že mu převrátí vzhůru nohama všechno, co doposud věděl o životě, o městě, kde kdysi žil, i o sobě samém. Hranice mezi světy se s nástupem nového krsnika ztenčuje a Paul se nevyhnutelně dostává do střetu s nečistými magickými silami. Stane před úkolem prokázat, že je babiččina dědictví hoden, ochránit lidstvo a nepřijít přitom o rozum. Naštěstí brzy najde vítané čarodějné spojence a není na to sám.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Laser, červen 2024
Překlad: Roman Lipčík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 429 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Neskutečný pokoj

Byl to pokoj, v jehož středu stál stůl a na něm ležely papíry, knihy a zápisníky. Přes opěradlo otočného koženého křesla na druhé straně stolu byl přehozený pletený svetr.

Po obou stranách se u stěn tyčily kovové registratury se zásuvkami, místy promáčknuté, a byly tam i skříňky a police. Podlahu pokrýval vysoký, starobyle působící tmavočervený koberec.

Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že jsem vešel dovnitř. Od stropu visel malý skleněný lustr, dokonalá koule z mléčného skla.

Moje pozornost se však soustředila hlavně na stůl.

Vrstva produktů z dřevní drti a celulózy jej pokrývala přinejmenším do půlmetrové výšky. Jako by na něj někdo vysypal celý antikvariát.

Přistoupil jsem blíž a přitom jsem si prohlížel pokoj. Působil hřejivým, příjemným dojmem a vůbec v něm nebylo dusno, i když za daných okolností by tam být mělo.

Špičky prstů mě šimraly, stejný pocit jsem měl i v žaludku, v zátylku i na spáncích, a jak jsem se blížil ke stolu, pocit sílil.

Ve změti papírů a stránek a lístků mě cosi upoutalo. Byla to buď kniha, nebo velmi velký zápisník, a vypadalo to na ruční práci: vazba z hrubé kůže a stránky netypické velikosti i kvality papíru, jak jsem poznal, když jsem vzal svazek do ruky a zalistoval v něm. Byl také plný lístků vložených mezi stránky, tu jen útržků papíru s poznámkami, tu výstřižků z novin a časopisů. Namátkou jsem knihu otevřel a spatřil dopodrobna vyvedený obrázek jakési rostliny, ruční perokresbu doplněnou v levém dolním rohu čímsi, co vypadalo jako zápisky v diáři. Při dalším namátkovém zalistování jsem narazil na seznam jmen opatřených značkami. Na další stránce jsem uviděl plán Rijeky, ale musel být starý, protože rozsáhlé části města scházely; mapu protínaly silné čáry různých barev, přímky a křivky a nepravidelné kruhy.

Zavřel jsem knihu – na zápisník byla moc velká a silná, a tak jsem usoudil, že je to kniha – a začal jsem probírat zbytek papírů na hromadě. Hned vedle knihy ležely otevřené desky s několika velkými listy papíru popsanými poznámkami.

Byly to podrobné poznámky, to se poznalo na první pohled. Úhledný rukopis se táhl od okraje k okraji, k listům byly sponkami upevněné popsané lístky a někdy poznámka překrývala původní text nebo vyobrazení, jako v případě velkého snímku, jenž podle popisku zobrazoval člena městské rady – dotyčný na fotce měl na čele napsáno černým fixem velkými písmeny „LAŽE K´O PAS“. Té poznámce jsem se pousmál, babička ji používala ráda. Doslova to znamená „lže jako pes“, tedy že je to „prolhaný hajzlík“.

Uchopil jsem svetr přehozený přes opěradlo.

Měkký, ručně pletený. Mírně voněl po levanduli. Babiččina voňavka. Přiložil jsem si ho k obličeji a vdechl vůni. Potlačil jsem vzlyk, polkl slzy a položil svetr něžně na stůl.

Bylo toho na mě moc a najednou mě rozbolely oči a rozhučelo se mi v uších. Posadil jsem se do křesla a se zavřenýma očima jsem si mnul spánky.

Když jsem oči otevřel, pokoj tu byl pořád. Pomalu jsem se otáčel v křesle a vnímal každý detail. Vypadal trochu jako šílencovo doupě. Pohlédl jsem na stůl, na desítky výstřižků z tisku.

Chyběla tu jen korková nástěnka, která by znázorňovala, jak se všechno propojuje do nějakého spiknutí.

Jenže to nebylo šílencovo doupě. Byl to babiččin pokoj. Pokoj, který neměl existovat.

Obrátil jsem pozornost opět ke knize v kůži a všiml jsem si, že mezi deskami a první stranou je něco vložené. Byla to obálka. A v obálce dopis.

Rukopis jsem znal.

Moj najdraži unuče, četl jsem. Můj ze všech nejmilovanější vnoučku. Byl to takový náš přihlouplý vtip. Jiného vnuka než mě neměla.

Jako ovo čitaš, nona je otišla Svetom Petruna račun. Jestli toto čteš, babička odešla na setkání se svatým Petrem.

Ne da vjerujem u njega, ali netko to od gore vidi sve, to oduvijek znam. Sice na něj nevěřím, ale vždycky jsem věděla, že tam nahoře někdo je a dívá se.

Sve ovo što si našao ovdje je istina. Nona ti je bila svašta, ali luda ne. Všechno, co jsi tu našel, je realita. Tvoje babička byla všelijaká, ale blázen nebyla.

Sinko, imam ove moći od djetinjstva. Chlapče, tyhle schopnosti mám od dětství.

Sad su tvoje i žao mi je što ćeš toliko toga morati sam pohvatati, ali nažalost nisam bila u prilici pripremiti te. Ali ne sumnjam da ćeš se snaći. A imat ćeš i pomoć. Slušaj Katrinu, vjeruj joj. Ali vjeruj i u sebe. Ty schopnosti teď přešly na tebe a mě mrzí, že se s nimi budeš muset sžívat sám, bohužel jsem ale neměla možnost tě připravit. Ale nepochybuji, že si poradíš. A budeš mít pomocnici. Poslouchej Katrinu, důvěřuj jí. Věř ale i sám sobě.

Babička tedy byla – co vlastně? O jakých schopnostech píše? Co to má k čertu znamenat? Podíval jsem se ke dveřím a pak jsem se rozhlédl po místnosti, která… Která přece nemohla existovat, nemám pravdu? Ta skutečnost mě zneklidňovala, ale samotný pokoj, stůl i kniha mi bránily se soustředit.

Za stěnou s tajnými dveřmi by měla přece být normálně domovní chodba. Seděl jsem sice tady, ale měl bych vlastně sedět na schodech. Tedy přesněji – vznášet se nad nimi.

Vnitřek je větší, napadlo mě. Ne o moc, ale stejně…

Jak se ksakru může člověk s něčím takovým vyrovnat? Místnost, dopis, vše, co z toho plyne.

Já osobně jsem se s tím vyrovnával tak, že jsem tupě hleděl na dopis a knihu a uvažoval: je to skutečné, i když to skutečné být nemůže, ale je. Poté přišly ke slovu ledové prsty, jež mi přejížděly po páteři, a nakonec jsem si v duchu ulevil: Do prdele.

Položil jsem dopis na stůl vedle knihy.

Zhluboka jsem se nadechl a pak se znovu chopil knihy.

Z jejích stránek ke mně promlouval babiččin rukopis. Vnitřnosti se mi sevřely a do srdce se mi zabodla malá tenká jehla. Knihu jsem zaklapl a se zavřenýma očima jsem si ji přitiskl pevně na prsa.

Cítil jsem se nepředstavitelně unavený. Naklonil jsem se a opřel si čelo o svetr. Slabá vůně levandule mě konejšila na duši. Skoro jsem si dokázal představit, že je tu babička se mnou, hned vedle mě, a chystá se mi něco říct, položit mi ruku na rameno.

A pak jsem navzdory veškeré logice a zdravému rozumu usnul.