Clive Barker: Šarlatová evangelia

Clive Barker v Šarlatových evangeliích velice volně navazuje na slavnou novelu Hellraiser. Hlavního cenobitu, Pinheada, zde zvaného také Pekelný kněz, vrhá do mnohem epičtějšího dobrodružství, odehrávajícího se v různých děsivých lokacích včetně samotného Pekla.

ANOTACE:
Poslední mágové tohoto světa žijí v panickém strachu ze smrti; z téměř tří set členů Nejvyššího kruhu jich zbývá pět. Navzdory svým vědomostem podléhají sadistickému démonovi, který je zbavuje moci, aby se mohl stát svrchovaným vládcem nejen pekelných sfér…

Soukromý detektiv Harry D’Amour plní poslední přání mrtvých, kteří komunikují s jeho společnicí Normou. Slepé médium Norma Paineová žije v newyorském bytě s více než stovkou televizorů, jež ji chrání před náporem nejhalasnějších přízraků. Na Norminu žádost se Harry jednoho dne vypraví do New Orleansu a v nenápadném domě, který však skrývá řadu zrůdných tajemství, objeví něco, co ho uvede do společnosti ambiciózního démona. A ten ho osloví s prazvláštní nabídkou…

Šarlatová evangelia jsou posledním románem tohoto titána temné fantastiky, který dosud nebyl přeložen do češtiny.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Carcosa; květen 2024
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Les Edwards
Vazba: pevná
Počet stran: 416
Cena: 555 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Po dlouhém tichu smrti Joseph Ragowski pozvedl hlas, a nebylo to příjemné, jak po stránce zvukové, tak naladěním.

„Jen se na sebe podívejte,“ zvolal, zatímco si zkoumavě prohlížel pětici mágů, jež ho probudila z bezesného spánku. „Všichni vypadáte jako mátohy!“

„Ani ty nevypadáš bůhvíjak, Joe,“ poznamenala Lili Saffro. „Balzamovač, co si tě vzal na paškál, ti růž a oční linky nanášel s až příliš velkým nadšením.“

Ragowski zavrčel, zvedl ruku k líci a setřel si část líčidel, která měla zakrýt ohavnou sinalost způsobenou jeho násilnou smrtí. Nabalzamován byl bezpochyby v chvatu, načež ho nejbližší uložili na polici jejich rodinné hrobky na hřbitově na okraji Hamburku.

„Doufám, že jste tohle martyrium nepodstupovali jenom proto, abyste mi uštědřili pár laciných podpásovek.“ Ragowski se rozhlédl po proprietách, kterými byla posetá okolní podlaha. „I přesto musím smeknout. Nekromantské operace vždy žádaly puntičkářský přístup hodný fanatika.“

Pro rituál N’guize, kterým mágové Ragowského vzkřísili z mrtvých, bylo zapotřebí vajec sněhobílých holubic, do nichž byla injekčně vpravena krev první dívčí menstruace a která se pak rozbíjela do jedenácti alabastrových misek rozestavených kolem nebožtíkova těla, přičemž každá z těchto misek obsahovala jiné obskurní složky. Pro tento rituál byla klíčová neposkvrněnost. Ptáci nemohli být kropenatí, krev musela být čerstvá a dva tisíce sedm set devět číslic, které byly černou křídou zapsány tak, aby začínaly pod kruhem z misek a spirálovitě se stáčely k místu, kde bylo uloženo tělo kříšeného, muselo dodržet přesně dané pořadí bez mazání, přerušení nebo oprav.

„Je to tvoje práce, Elizabeth?“ zeptal se Ragowski.

Nejstarší z pětice mágů, Elizabeth Kottloveová, žena, jejíž dovednosti v oboru těch nejsložitějších a nejprchavějších magických konzervačních postupů stejně nestačily na to, aby její vlastní tvář nevypadala jako tvář někoho, kdo už před desítkami let ztratil chuť k jídlu a schopnost spánku, přikývla.

„Ano. Potřebujeme tvou pomoc, Joey.“

„Takhle jsi mi už dlouho neřekla,“ připomněl jí Ragowski. „Obvykle jsi mě tak oslovovala, jenom když jsi se mnou píchala. A když už jsme u toho, nechceš se mnou i teď nějak vyjebat?“

Kottloveová se chvatně rozhlédla po svých společnících – Lili Saffro, Jašáru Hejádátovi, Arnoldu Poltashovi a Theodoru Felixsonovi – a všimla si, že je Ragowského invektivy nepobavily o nic víc než ji.

„Vidím, že ani smrt nezbrousila ten tvůj uštěpačný jazyk.“

„Já se poseru!“ zavrčel Poltash. „Tohle je celou dobu náš problém! Bez ohledu na to, co jsme udělali, nebo neudělali, bez ohledu na to, co jsme měli, nebo neměli, na ničem z toho nezáleží!“ Zavrtěl hlavou. „Kolik času jsme promarnili touhle urputnou snahou se vzájemně překonávat… když jsme mohli spolupracovat… chce se mi z toho brečet.“

„Tak si breč,“ odbyl ho Theodore Felixson. „Já budu bojovat.

„Ano, prosím, ušetři nás svých slz, Arnolde,“ přidala se Lili. Jako jediná z pětice svolavatelů seděla, a to z prostého důvodu, že jí chyběla levá noha. „My všichni si přejeme, abychom mohli změnit situaci –“

„Lili, drahoušku,“ řekl Ragowski, „nemohl jsem si nevšimnout, že už nejsi tou ženou, kterou jsi bývala. Co máš s nohou?“

„Vlastně jsem měla kliku. Málem mě dostal, Josephe.“

„On…? Chceš říct, že ho nikdo nezastavil?“

„Jsme vymírající rasa, Josephe,“ přisvědčil Poltash. „Hotový ohrožený druh.“

„Kolik členů Kruhu je ještě naživu?“ zeptal se Joseph s nenadálou naléhavostí v hlase.

Nastalo ticho, během něhož si pětice vyměňovala váhavé pohledy. Nakonec promluvila Elizabeth Kottloveová.

„Kromě nás už nikdo,“ vydechla s očima upřenýma na jednu z alabastrových misek a její krvavý obsah.

„Jste jen vy? Vás pět? To ne…“ Z Ragowského hlasu a vystupování vyprchal veškerý sarkasmus a malicherná uštěpačnost. Ani svěží balzamovačovo líčení nedokázalo přebít hrůzu, která opanovala jeho tvář. „Jak dlouho jsem byl mrtvý?“

„Tři roky,“ odpověděla Elizabeth.

„To si děláte legraci. Jak je to možné? Jenom Nejvyšší kruh měl dvě stě sedmdesát jedna členů!“

„To je pravda,“ přitakal Hejádát. „A to jsou jen ti, kdo se mezi nás chtěli počítat. Nikdo neví, kolik osob eliminoval mimo Kruhy. Stovky? Tisíce?“

„A nikdo ani neví, co všechno tyhle osoby vlastnily,“ podotkla Lili Saffro. „Měli jsme poměrně důkladný soupis –“

„Ale ani ten nebyl úplný,“ přerušil ji Poltash. „Všichni přece máme své tajné majetky. Já vím, že je mám.“

„Tak… to je velká pravda,“ utrousil Felixson.

„Pět…,“ vrtěl hlavou Ragowski. „Proč jste nemohli dát hlavy dohromady a vymyslet způsob, jak ho zastavit?“

„Právě proto jsme podstoupili tohle martyrium s tvým vzkříšením,“ pronesl Hejádát. „Věř mi, nikdo z nás do toho nešel s radostí. Myslíš, že jsme se toho hajzla nepokusili chytit? Zkoušeli jsme to, a jak, kurva! Ale tenhle démon je liška podšitá –“

„A čím dál víc,“ řekla Elizabeth. „Svým způsobem bys měl být poctěn. Tebe sejmul hned na začátku, protože si nastudoval, jak se věci mají. Věděl, že jsi jediný, kdo by nás proti němu mohl sjednotit.“

„A když jsi umřel, začali jsme se hádat a ukazovat na sebe jako děti někde na školním dvoře,“ povzdechl si Poltash. „Eliminoval nás, jednoho po druhém, pohyboval se po celém světě, abychom nikdy nevěděli, kde znovu zaútočí. Spousta lidí mu padla za oběť, aniž se o tom kdokoliv dozvěděl. Zjistili jsme to pak až s odstupem, obvykle i několika měsíců. Někdy až po roce. A jen náhodou. Chtěl ses třeba s někým spojit, ale zjistil jsi, že jeho dům je prodaný nebo vyhořelý nebo zpustlý. Já jsem pár takových míst navštívil. Pamatuješ na Branderův dům na Bali? Tam jsem se vydal. A vilu doktora Biganzoliho kousek od Říma? I tam jsem zavítal. Nikde nebyla jediná stopa po vloupání. Místní měli z toho, co o Branderovi a Biganzolim v průběhu let slyšeli, tak nahnáno, že k nim nevkročili, i když bylo nad slunce jasnější, že v jejich domech nikdo nepřebývá.“

„Co jsi tam našel?“ zeptal se Ragowski.

Poltash vytáhl krabičku cigaret a jednu si začal připalovat. Třásly se mu ruce a Elizabeth Kottloveová mu musela prsty třímající zapalovač přidržet.

„Všechno, co mělo nějakou magickou hodnotu, zmizelo. Branderovy pratexty, Biganzoliho sbírka vatikánských Apokryfů. Pryč bylo všechno do poslední sebebanálnější rouhavé brožurky. Police zely prázdnotou. Bylo zřejmé, že Brander se vzpíral. V kuchyni byla spousta krve, zrovna tam –“

„Opravdu to všechno musíme teď probírat?“ zeptal se Hejádát. „Všichni víme, jak tahle vyprávění končí.“

„Vytrhli jste mě ze spárů vítané smrti, abych pomohl spasit vaše duše,“ namítl Ragowski, „takže byste mě teď aspoň mohli nechat, abych si vyslechl související fakta. Arnolde, pokračuj.“

„No, krev byla stará. A bylo jí tam moře. Zaschla před mnoha a mnoha měsíci.“

„U Biganzoliho to bylo stejné?“ zeptal se Ragowski.

„Když jsem byl u Biganzoliho, dům byl pořád neprodyšně uzavřený. Rolety stažené a dveře zamčené, jako by Biganzoli odjel na dlouhou dovolenou, jenže on byl pořád uvnitř. Našel jsem ho v pracovně. Tam… panebože, Josephe, visel ze stropu na řetězech zakončených háky, které měl zaklesnuté v kůži. A uvnitř bylo strašné horko. Odhadoval jsem, že v tom suchém horku byl mrtvý nejméně půl roku. Měl dočista scvrklé tělo. Ale výraz v jeho tváři… možná se mu při všem tom sesychání jen takhle odtáhla kůže od úst, jenže… přisámbůh, vypadal, jako by umřel s křikem na rtech.“

Ragowski si prohlížel tváře před sebou. „Takže zatímco jste vy mezi sebou vedli soukromé války kvůli milenkám a milencům, tenhle démon utínal životy a drancoval mysli těch nejsofistikovanějších mágů tohoto světa?“

„Mám-li to říct stručně a jasně, tak ano,“ přisvědčil Poltash.

„Proč? O co mu jde? Zjistili jste aspoň tohle?“

„Myslíme si, že o to, oč jde i nám,“ řekl Felixson. „O získání a uchování moci. A nevzal jenom naše úmluvy, svitky a grimoáry. Sebral i všechna roucha, všechny talismany, všechny amulety –“

„Mlč,“ ozval se najednou Ragowski. „Poslouchejte.“

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho a potom se kdesi v dálce potichu rozhlaholil umíráček.

„Ach, Bože,“ vydechla Lili. „Je to jeho zvon.“

Mrtvý muž se rozesmál.

„Našel si vás.“