S Kristinou Haidingerovou o Violetech, HorrorConu a plánech do budoucna

Kristina Haidingerová je ryzí člověk se srdcem na správném místě, které tepe pro hororový žánr, což dokazuje svými literárními, editorskými a organizačními projevy.

Jsi neoddělitelnou součástí a tváří festivalu HorrorCon. Můžeš přiblížit, jak vůbec ta prapůvodní myšlenka vznikla? Jak se odehrávaly první ročníky v Dark Velvetu?

Tak tváří úplně ne, jako chronický introvert se snažím spíše zůstat vskrytu :-) Ale kdysi jsem byla spolupořadatelkou bohužel už zaniklého festivalu ErotiCon a toho času jsme zároveň pomáhali v Dark Velvetu zavést absintherii. A jelikož píšu spíše hororové příběhy a ty na drtivé většině jiných eventů není šance představit, bylo odstartování HorrorConu logickým vyústěním. A majitelé nás to nechali spáchat přímo ve své milované kavárně. Jednou dokonce dva dny! Tehdy jsem taky zjistila, kolik nás je a že jsme mnohem obyčejnější, než jak si nás většinová společnost představuje!

Tvá fascinace Finskem by se jistě dala popsat pojmy z klinické psychiatrie. Čím si tě tato severská země získala? A pamatuješ si, kdy poprvé jsi pocítila rodící se finskou obsesi?

To bylo někdy ve čtrnácti, když jsem se zavřenýma očima poslouchala hudbu skupiny Stratovarius. Stačí vnímat ji dohromady s texty. Pusť si skladby jako Infinity, Eternity, Land of Ice and Snow a je to jasné. K tomu přihoď další kapely, jako Sinergy, Amorphis, Korpiklaani, Nightwish, The 69 Eyes nebo Children of Bodom. Naštěstí se mi splnil sen a dvakrát jsem Finsko navštívila. Tamní atmosféra se musí prožít.

Vytvoření mytologie kolem Violetů se ti podařilo na výbornou do všech detailů. Co vše bylo inspirací k vytvoření rasy, která je upírskou opravdu jen z malé části?

Byly to staré filmy o hororových upírech a pak právě to moře textů metalových (nejen finských) kapel, polární záře a samozřejmě samotní lidé a jejich konání.

Dokázala bys shrnout každý ze tří románů v Očistci do základní myšlenky, kterou jsi chtěla čtenářům ve svých textech předat?

První by byl, že zlo plodí jedině další zlo, druhý, že by si měl člověk dát pozor na to, co si přeje, a třetí je o tom, že pojetí dobra je subjektivní.

Některým vedlejším postavám jsi věnovala samostatné povídky. Která je tvou nejoblíbenější? Třeba pro mě je to jednoznačně Airi, luštitelka hlavolamů.

Mám je ráda všechny, v každé je kus mě nebo někoho, koho znám. Ale doplňkové povídky jsem psala jen k těm postavám, které se v příběhu objevují až v nějakém místě a hlavní hrdinové – a tedy ani čtenáři o nich moc nevědí a nemají jak zjistit. O Airi se přímo v knize postupně dozvídáme vše a s Violety se nikdy dříve nesetkala, takže tam už by pro hororovou povídku zkrátka nebylo téma. Ty kladné postavy jsou na tom v tomto ohledu hůř. :-)

Jakou nejskvělejší anebo nejmilejší odezvu či zpětnou vazbu jsi na svou tvorbu dostala?

Nejskvělejší je každá, kdy se trefím přímo do vkusu. Když kniha vyvolá přesně ty pocity, se kterými jsem ji tvořila, ačkoliv je to především beznaděj. :-)

Nejsi stvořitelkou pouze světa Violetů, nýbrž i lehce steampunkového světa Richarda a jeho živých hraček. Co myslíš, že by se stalo, pokud by se tyto dva světy propojily a Samuel s Richardem se setkali tváří v tvář?

Správně jsi vytušil, že mě to napadlo! Postavy by se setkat nemohly, jelikož když Richard blbnul s Michaelem v jednom berlínském sídle, Samuel Segeth hajal uklizený pěkně pod ledem, ale určitě by mě bavilo jen tak z legrace napsat nějakou povídku, kde by se potkali!

Rozhodně nemalý zájem slavila i tvá novela V rozkvětu. Bereš zahradu jako něco zlověstného, v jejíchž stínech cosi vyčkává na svou příležitost vytasit drápy?

Ve stínech objevuji především zákeřný plevel! Boj s ním se dost podobá boji s roztahujícím se modrým plazmatem nebo černotou požírající moji vymyšlenou bizarní Zahradu, tomu věř!

Co přesně bylo impulzem, proč ti přestalo stačit vyprávět příběhy pouze ústně a začala jsi je dávat na papír?

Tak tahle je jednoduchá – ve škole mě naučili psát.

Máš nezveřejněné rukopisy, o jejichž případném vydání uvažuješ?

Mám v šuplíku nějakých dvaatřicet příběhů, které jsem napsala před rokem 2000. Některé náměty by mě možná i lákalo přepracovat k vydání, ale osobně si myslím, že trh je podobnými příběhy už přesycený a spíš by to chtělo zapracovat na zvýšení počtu čtenářů pro knihy, které už na trhu jsou.

Chtěla jsi původně pověsit spisovatelství na hřebík, což se naštěstí nestalo a my jsme se dočkali velkého závěru violetí trilogie. Dokážeš si představit, že by ses k této tematice ještě někdy vrátila, anebo jsi už tento svět uzavřela nadobro?

Nějaké příběhy ještě v hlavě mám, ale momentálně mám tolik jiných rozdělaných projektů, že nad nimi nepřemýšlím.

Jak vnímáš roli autorky žánrové literatury v našem malém českém rybníčku, ale i v širším celosvětovém pohledu?

Přiznám se, že moc domácích autorek čistokrevného hororu neznám, většinou jsou žánrově blíže například k fantasy, romantice nebo třeba detektivce. Sama se bohužel stále setkávám s předsudky. A hodnocení typu „na to, že to psala ženská, a dokonce Češka, je to dobrý“ je bohužel hodně časté. Tohle dvojí stigma ještě násobí fakt, že píšu o bytostech podobných upírům, takže každý automaticky předpokládá dark romanci. Ty předsudky jsou u nás zakořeněné opravdu hluboko (a vzhledem k tomu, co tu v posledních letech (ne)vycházelo jsou částečně opodstatněné), že se proti nim prakticky nedá bojovat.

Když vycházela první verze Nepohřbených, čtenářstvo ještě dojíždělo na vlně Stmívání. Bránila jsem se zuby drápy proti spojování Violetů s upíry, protože ti se v představách čtenářek od Violetů hodně lišili (byla jsem nejednou zhrzenou romantičkou nařčena, že Violeti jsou odporní, pijí moc krve, moc vraždí, že jsou to svině, o kterých by normální člověk – natožpak žena – nepsal, a podobně). No, dnes už je – troufnu si říct – situace trochu jiná a Violety s upíry spojuji. Na trhu totiž vznikla díra a ona je po těch potvorách už docela i poptávka. V ostatních zemích, myslím si, ta propast taková není. Nevím, zda i jinde automaticky považují domácí autory za horší než zahraniční a spisovatelky horší než spisovatele.

Mohla bys trošku obšírněji představit literární edici HorrorConu, o které nejspíš už v žánrových vodách museli slyšet všichni? Co tě inspiruje k sestavování jednotlivých titulů a na co se můžeme těšit letos?

První antologie jsem sestavovala společně s Honzou Vojtíškem, toho času už zkušeným editorem, s cílem pravidelně představovat nové autory a povídky už zavedenějších autorů. Tam postupně došly zásoby, proto jsem se rozhodla edici udělat rozmanitější, aby mohla pokrýt to, kde se zrovna vyskytne pomyslné hluché místo. Změny odstartovala sbírka básní Co číhá v temnotách (GoldenDog, 2020), na niž letos navážeme dalším titulem O čem sní noční můry, který bude možná malinko těžší a pesimističtější a pro který jsme získali i řadu zvučných jmen.

Dalším úkrokem do neznámých vod byla antologie Bizarropolis (Carcosa, 2022), jejíž vynikající autoři to dotáhli na nominaci na Magnesii literu. Zajímavým projektem byla audiokartička k průřezové antologii České temno, na které se podílela i metalová kapela Arthemion. A inspirace? Vždycky mě inspirují samotní autoři. Každý jeden z nich a každý jeden text, který mi přistane na stole.

Letošní HorrorCon bude dokonce dvoudenní, tak na co se návštěvníci mohou těšit?

Zcela exkluzivně pro tebe a pro Děti noci přiznám, že hlavní literární hvězdou letos bude britský autor Graham Masterton a že nepřijede sám. Hudbu konečně přivezou dříve avizovaní, ale dříve bohužel nakonec neuskutečnění Postcards From Arkham a divadelní vystoupení pro nás chystají herci ze známého Prague Fear House. Zajímavých pořadů chystáme mnoho a vše budeme opět postupně odtajňovat.

Měla bys nějaké poselství pro milovníky naší i světové fantastiky a hororu obzvláště? Co bys navíc ráda ze svých bohatých zkušeností chtěla sdílet se začínajícími autory?

Čtěte! Zkoušejte nové žánry, nové autory, ale hlavně čtěte. Čtení nebo poslech dobrého příběhu není ztráta času, je to život navíc! A začínajícím autorům přeji hlavně hodně síly a trpělivosti.

***

Já z celého srdce děkuji Kristince za vyčerpávající odpovědi, které jistě budou inspirací pro každého čtenáře i autora, který si je měl možnost přečíst. Dále přeji ještě velké množství nevyčerpatelných tvůrčích sil do další tvorby, na kterou se já osobně a upřímně těším a vždy si ji rád přečtu.

Web autorky: kristinahaidinger.cz
Facebook: www.facebook.com/tinepohrbeniofficial