Rozhovor se „Smečkou“ III. část
Přinášíme závěrečnou část rozhovoru s týmem, který stojí za hororovou antologií Smečka.
Jiří Sivok, editor antologie Smečka (recenze), se už ve chvíli, kdy se chystal její předprodej, postaral o pořádnou reklamu, když slíbil, že si na sebe oblékne kostým pandy, pokud kniha v předprodeji dosáhne těch správných čísel. Pandy jsou sice roztomilé, ale potenciálního čtenáře spíše zajímá, jaké povídky ho v nové antologii z nakladatelství Golden Dog čekají. Proto jsem obeslal jejich autory a položil jim několik zvídavých otázek.
Za tímhle projektem stojí ovšem i další členové smečky, proto jsem požádal o pár slov jak autora obálky a ilustrací, tak překladatele. Neboť v knize naleznete také povídku jednoho zahraničního hosta.
Madla Pospíšilová – Afík
Pavlíkův příběh mě chytil za srdce, ale musím říct, že toho násilí, kterého se na něm dospělí dopouštěli, bylo na mě trochu moc. Neuvažovala jsi o tom, že bys ubrala násilí a přidala víc psa?
No, je fakt, že svým hrdinům většinou nakládám víc, než mohou zvládnout, ale vždycky mě překvapí, jak i v té nicotě dokážou zvednout hlavu a bojovat. Stejně jako Pavlík. Neumím ti říct, proč je ten příběh takový, už dlouho mi ležel v hlavě a potřeboval dostat tvar. Nakonec to byl impulz právě v podobě onoho psa, díky kterému dostal svůj smysl a podobu. Takže za mě je tam psa akorát. Ale co si myslím já, je podružné, teď záleží na čtenáři. Ale pokud v něm Afík zarezonoval a vyvolal emoce, byť negativní, je to znamení, že příběh funguje, jak má.
Přiznám se, že dílčí zápletku jsem pochopil hned, ale závěrečná pointa mě překvapila. Měla jsi od začátku jasno o tom, jak tenhle příběh dopadne? Nebo byly ve hře i jiné konce?
Jakmile byl ve hře pes, secvaklo to hned, až jsem byla překvapená. I ze sebe, protože pointa je lehce bizarní a samotnou mě šokovala. Donedávna jsem si myslela, že konec Afíka je ten nejdivnější, jaký jsem kdy napsala. Ale spletla jsem se. Těšte se, něco se chystá!
Michal Březina – Zpráva z Jirmanova
Za tu dobu, co tě znám, ti vyšlo už hezkých pár knížek, a přestože je každá úplně jiná, spojuje je humor a nadsázka. Nepřekvapilo tě tak trochu, když tě Jirka Sivok oslovil, abys přispěl do hororové antologie?
Spíš než že mě to překvapilo, bych řekl, že vylekalo. Taková výzva! Ležet vedle mistrů současného hororu, aniž bych kdy nějaký napsal, to víš, to není jen tak. Naštěstí mi to Jirka ulehčil, totiž vysvětlil mi, že se nemám pokoušet o něco, co normálně nepíšu, ať to zkrátka udělám po svém. A dělat si věci po svém, to je moje. Vylekání bylo tatam a šlo se na věc.
Radil ses při psaní povídky s hochy ze sokolovské kriminálky? Nebo sis vystačil se znalostmi získanými při sledování televizních detektivek?
Já ti nevím, ono se to tváří jako detektivka, ale troufám si tvrdit, že jde ve finále o něco jiného. Nicméně jsem se při jejím psaní se sokolovskými policisty neradil, ani nečerpal ze sledování televizních detektivek. Tuhle povídku napsal sám život 😊
Veronika Fiedlerová – Případ Čertovy rokle
Tvoje povídka se odehrává v Sudetech a jejich historie v ní hraje velkou roli. Myslíš, že by ten příběh fungoval i v jiných kulisách?
Kulisy jsou vždycky jen kulisy a dají se změnit. Úvodní část povídky pracuje s archetypálním strachem matky o dítě, který by nejspíš fungoval podobně kdekoli na světě. Je ale pravda, že každá krajina má svůj genius loci a ten se do vyprávění otiskuje. Sudety ve své tvorbě využívám hlavně proto, že jsem se v sudetském městě narodila a prožila první polovinu života a tu druhou strávila na úbočí Oderských vrchů. Vždycky na mě působily jinak než třeba úrodná Haná. Sudety jsou tajemné, vytržené, traumatizované, plné zapomenutých osudů. Bývaly i hodně zanedbané, jako by je jejich současní obyvatelé měli jen na neurčito zapůjčené.
Jaké bylo vrátit se k Benediktovi a prožít s ním další dobrodružství? Věděla jsi hned od první chvíle, že chceš, aby byla povídka právě o něm?
To jsem věděla, protože zadání editora znělo jasně – chci Benedikta. Povídku jsem psala paralelně s dopisováním závěrečného dílu záhrobní trilogie, takže vyloženě nešlo o návrat, byli jsme tou dobou s Benediktem stále v kontaktu. Změna spočívala jen v tom, že jsem se vrátila do doby předcházející první knize Pozdravy záhrobí. Věřím, že věrní čtenáři ocení setkání s některými postavami, které dějová linie trilogie už opustila. Ale na druhou stranu jsem se snažila, aby se Případ Čertovy rokle dal číst i samostatně, takže se ti ostatní, kteří s divným pojišťovákem Klausnerem mají tu čest poprvé, nemusejí bát, že by něco nechápali nebo jim nějaká podstatná informace unikala.
Lukáš Vavrečka a Přemysl Krejčík – Benátský mor
Sice jste dlouholetými kamarády a občas se stane, že si vás někdo i splete nebo omylem přiřadí Lukášovu knihu Přemkovi a naopak, ale přesto mi nedá se nezeptat. Jaké je psát ve dvou?
Lukáš: Já vlastně nevím, proč si nás pletou – teda proč si pletou naše knihy, píšeme totiž každý úplně jinak. Toho se pak snažíme využívat, když děláme na něčem společně. Zprůměrovat dva úplně odlišné styly do jednoho vyprávění je děsná fuška, takže od jisté doby už radši hrajeme na dva různé vypravěče. Je to pak výrazně menší spoluautorské drámo. I když úplně se mu člověk asi nevyhne, na to jsme příliš dynamická dvojka.
Přemysl: Já myslím, že si nás lidi pletou proto, že občas dostáváme společnou sumu otázek… Ne, dobrá, teď vážně. Styl psaní každého z nás je opravdu diametrálně odlišný, témata taky. Nějak si neumím představit, že by Lukáš napsal autentické prózy o rapu a já zas že bych poskládal poetickou detektivku… Každopádně psát ve dvou je trochu boj, to je jasné. Když už chci sednout na trolejbus a jet si to s Lukášem vyřídit ručně, dojde mi, že přece nemůžu zabít chlapa, co mě na nelegální svatbě oddával a na té legální mi šel za svědka. A taky že má určitě větší sílu, než to vypadá, a kdybych mu jel dát přes hubu, a místo toho do ní dostal, bude to prostě trapné.
Jednou z postav Benátského moru je Karl Gustav, kterého mohli čtenáři potkat například v Lukášově povídce Vlčice (v antologii Hlubiny města). Svatý Rochus je pro změnu velké Přemkovo téma. Povídka je psána z pohledu Gustava, ale také z pohledu dívky, která má blízko k výše zmíněnému světci. Psali jste každý svou postavu, nebo jak to bylo?
Lukáš: Je to tak, rozdělili jsme si vyprávění tak, aby se každý z nás objevil se svým vypravěčem třikrát, s tím, že já ten příběh otevírám a Přemek ho uzavírá. Napsal jsem první dvě stránky a poslal Přemkovi s poznámkami, co si tak představuju, že Karel Gustav bude dělat dál.
Přemysl: A taky mi poslal, jakou bych měl psát postavu – spisovatele, který perfektně zapadal do konceptu. Jenže já hrozně nechci psát o spisovatelích, tak jsem toho chlapa nahradil Giannou, vedlejší postavou právě – z kvapem se blížícího – románu Rochus. Což znamenalo, že jsem úplně rozbil Lukášův promyšlený koncept, všechno se muselo předělat a v tu chvíli on chtěl sednout na trolejbus… Naštěstí jsem v té chvíli nebyl v Pardubicích, ale v Plzni, cesta je dlouhá a Lukáš raději vychladl.
Mort Castle – Hermanito a Bo
Co tě první napadlo, když ti Martin s Jirkou napsali, že chystají antologii Smečka a že by tam měli rádi tvou povídku?
Ano, ano a ano! Moje první tři odpovědi. Psaní pro české publikum mi dělá takovou radost, že když dostanu příležitost představit mu svoje dílo, chopím se jí. A chopím se jí s radostí.
Pak z toho vzešla „psí povídka“ a není tajemství, že miluji psy. Jeden z mých prvních oblíbených příběhů bylo Město od Clifforda D. Simaka. Planeta opic? Simakovo dílo z roku 1952 nám dává planetu psů! Je to super.
No, a pokud si tedy Jiří a sám pan Golden Dog Martin Štefko řeknou o příběh od Morta Castlea, milerád jim vyhovím!
Tvůj příběh je nejen o nelegálních psích zápasech, ale především o mystickém propojení mezi psem a jeho pánem. Věříš, že takové propojení mezi psem a jeho pánem (bez magie) na nějaké úrovni existuje v reálu?
Jednoznačně. Je to silné citové pouto mezi psem a člověkem (zdráhám se použít výraz „pán“). Když je potřeba, pes se na vás může podívat pohledem, kterým říká: „To je v pořádku. Mně můžeš říct cokoli, bude to naše tajemství.“ Když je potřeba, pes si najde způsob, jak vám sdělit: „To je v pořádku. Jsem tvůj pes, jsem tu pro tebe a miluji tě, že to není možné.“ A když je potřeba, pes vám dá najevo, že je načase přestat se sebelítostí a začít makat. „Pomůžu ti, ale tu práci za tebe neudělám!“
Už někdy kolem dvou nebo tří let by většina psů měla automaticky dostat doktorát a titul z lidské psychologie.
David Hálek – překladatel
Pro smečku jsi přeložil povídku Morta Castla Hermanito a Bo. Bylo to tvé první setkání s jeho tvorbou? Jak na tebe povídka zapůsobila?
S Mortovou tvorbou jsem se skutečně setkal poprvé. Doma sice máme sbírku povídek i román, co vyšly u Golden Dog, ale ještě jsem se k nim nedostal. Bylo to zajímavé první setkání, Hermanito a Bo mají takovou podivně hutnou atmosféru, je to napínavé a stresující. Poté co jsem ale Morta poznal blíže díky rozhovoru od Terky Kadečkové, mám mnohem větší chuť se pustit i do jeho dalších děl.
Narazil jsi při překládání povídky na nějaký překladatelský oříšek, na něco, o čem ses s Mortem musel radit?
Největší oříšek byl překlad španělštiny, ale s tím pomohly manželčiny středoškolské základy a slovník. A pak mi dalo chvilku, než jsem se zorientoval v Hermanitových animálních myšlenkách, které byly správně útržkovité a zmatečné. S Mortem jsem se naštěstí o ničem radit nemusel, můžu s potěšením říct, že moje a Martinovy schopnosti si s tím zvládly jen tak tak poradit.
Jiří Sivok – editor
Jako jedna z mála knih Golden Dogu se Smečka dočkala své audioknižní podoby, a to dřív, než ji přivezli z tiskárny. Můžeš nám říct, jak se vám podařil takový pěkný husarský kousek, kdo audioknihu vydal a kdo jí propůjčil svůj hlas?
Tohle byla moje podmínka od začátku. Chtěl jsem, aby Smečka uspokojila všechny naráz. Knížka, e-book i audiokniha tedy vyšly naráz na moje narozky 29. dubna. U papíru je samo sebou těžší dostat knihy ke čtenářům, ale už druhý den na čarodějnice jsme zvesela podepisovali předobjednávky. Co se týká audioknihy, myslím, že jsme vsadili na jistotu. Znám se osobně s Liborem Böhmem, spoluzakladatelem vydavatelství Čti mi!, a slyšel jsem, jak skvěle umí pracovat s hlasem. A výsledek je opravdu geniální. Jsem konzument audioknih, a tak znám některé limity, na které může audiokniha narazit, ale tohle se fakt povedlo!
