Sangu Mandanna: Přísně tajný spolek svérázných čarodějek

Nakladatelství Laser vydalo román Přísně tajný spolek svérázných čarodějek, „feel good“ fantasy nominovanou na čtenářskou cenu Goodreads Choice Award.

 

Pravidla čarodějek jsou jasná – v zájmu přežití na sebe neupozorňovat, být co nejopatrnější a moc se nedružit ani s ostatními čarodějkami. Protože kde je čarodějek víc, tam šijí s magií všichni čerti. No jo, jenže co dělat, když vás osazenstvo jistého domu prokoukne? Ne, nechce vás upálit ani utopit ve vašem rybníčku s koi kapry. Je to mnohem horší.

 

V tom domě totiž vyrůstají hned tři malé čarodějky. Bez výcviku. A za pár týdnů má dorazit právník, na jehož rozhodnutí závisí osudy všech v domě. A jasně, rozhodně v čarodějky nevěří, a pokud by v ně uvěřil, chtěl by ty monstra smazat z povrchu zemského. A tak Mika sbalí do svého autíčka všechen svůj majetek – včetně toho rybníčku a koi kaprů (magie, co se divíte?) a vyráží na záchranně-vzdělávací misi. Čelit dětem, právníkům, hněvu nejstarší čarodějky v Anglii i zatraceně pohlednému Irovi. Co by se mohlo pokazit?

 

Vydal: Laser, 2024

Původní název: The Very Secret Society of Irregular Witches

Překlad: Jitka Čupová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 344

Cena: 399 Kč

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

 

Přísně tajný spolek čarodějek se scházel každý třetí čtvrtek v měsíci, ale to bylo asi to jediné, co se nikdy neměnilo. Setkání ani jednou neproběhla dvakrát na stejném místě; to poslední se například konalo v obýváku Belindy Nkalové a podávaly se při něm čerstvě upečené koláčky, zatímco to předcházející se odehrálo na zahradě Agathy Jonesové zalité nádherným slunečním svitem. Tohleto setkání v chladném a deštivém říjnovém odpoledni probíhalo na malém opuštěném molu na Vnějších Hebridách.

Na molu. Na Vnějších Hebridách. V říjnu.

Samozřejmě že oficiálně neměly název Přísně tajný spolek čarodějek. Neměly vůbec žádný název, což byl důvod, proč se Mika Moonová rozhodla, že sama nějaký vymyslí. Nejdřív si pohrávala s několika variantami, mezi nimiž byla například Liga výjimečných čarodějek nebo Supertajný spolek čarodějek. To druhé se jí pořád ještě dost líbilo.

Účelem těchto směšných názvů bylo především rozčílit Primrózu, letitou a velice korektní hlavu celé skupiny, což byla pozice, kterou si Primróza údajně sama propůjčila někdy během minulého století. (V tom možná Mika trochu přeháněla, nicméně nikdo nevěděl, kolik je Primróze vlastně let. Nechtěla to prozradit.)

Mika stála na molu co nejdůkladněji zachumlaná do svého kabátu a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu, v čemž ji následovalo dalších dvacet čarodějek. Domnívala se, že to je další věc, která se téměř nikdy nemění: jejich počet. Mika byla jedním z nejnovějších přírůstků do „spolku“, který rozhodně žádným spolkem nebyl, a byla jeho součástí už téměř deset let, což znamenalo, že už je to hodně dlouho, co mezi sebe přijaly někoho nového. Ne že by v celé Británii bylo jen jednadvacet dospělých čarodějek; samozřejmě jich nebylo kdovíkolik, ale Mika věděla, že existují i další. Primróza, která si vytkla za úkol vyhledávat a zvát do tohoto nespolku nové čarodějky, se jednou zmínila, že některé z nich v minulosti její nabídku odmítly.

Mika si uměla jen stěží představit, že někdo dokázal odolat Primrózině přesvědčivosti (drsnější povahy by její styl možná nazvaly uhlazenou šikanou), ale i tak bylo příjemné vědět, že tahle malá promočená skupinka na molu není všechno, co z nich zbylo.

Ne že by na jejich počtu nějak záleželo. Tato setkání byla jedinou příležitostí, kdy spolu mohly mluvit. Primrózu Beatrici Everlyovou by ani ve snu nenapadlo někomu říkat, jak má žít (tak to alespoň říkala), ale byla pevně přesvědčená, že Pravidla je všechny ochrání, a proto by se jimi rozhodně měly řídit. Příliš mnoho nekontrolované magie na jednom místě podle ní přitahuje pozornost. V zájmu všech musely tedy žít odděleně. Mezi žádnou z nich nesmělo být jakékoliv spojení, žádné návštěvy, žádné esemesky, žádné e-maily – zkrátka nic, co by mohlo kohokoliv přivést od jedné čarodějky k druhé.

(Pro Primrózu samozřejmě Pravidla neplatila. Mika předpokládala, že je to jen jedna z mnoha výsad, které pramení z toho, že jste nejstarší, nejmocnější a taky nejpanovačnější ze všech.)

V důsledku toho se jakýkoli pocit pospolitosti a spřízněnosti ve skupině musel vtěsnat do těchto krátkých hodin, které se odehrávaly jen jednou za tři měsíce, takže výsledný pocit sounáležitosti byl skutečně velmi chabý.

Zatímco z chladné, blátivě šedé oblohy vytrvale padal déšť, Primróza si odkašlala. „Tak jakpak se máme, drahouškové?“

„Mokře,“ neodpustila si Mika.

„Díky, broučku, tvůj názor bereme na vědomí,“ odvětila s naprostým klidem Primróza.

„Předstíráme, že jsme čtenářský klub,“ odpověděla podrážděně Mika, „tak se přece nemusíme schovávat uprostřed divočiny! Proč se nemůžeme sejít na blbý kafe někde, kde je ústřední topení?“

„Třeba proto, že naše bezpečnost je podle mě důležitější než naše pohodlí,“ prohlásila Primróza a hned poté přešla do útoku. „Ovšem když uvážím, jak neukázněně trávíš své dny, má drahá, ani v nejmenším mě nepřekvapuje, že očividně nejsi téhož názoru.“

Mika si povzdychla. To si tedy pěkně naběhla.

Ve svých jednatřiceti letech byla mezi většinou ostatních v jejich skupině poměrně mladou čarodějkou. Neměla sice v počítači soubor s tabulkou, kde by byl uvedený věk každé z nich, ale byla si cekem jistá, že ona, Hilda Kimová a Sofie Clarková jsou tu jediné, kterým je pod čtyřicet, takže by z Primrózy nejspíš měla mít mnohem větší respekt, než ve skutečnosti měla. Pravdou ale bylo, že Primrózu znala mnohem lépe než většina ostatních čarodějek ze skupiny a že spolu měly pohnutý vztah, kam až její paměť sahala.

Problém spočíval v tom, že čarodějky byly bez výjimky sirotci. Podle Primrózy to bylo kvůli nějakému kouzlu, které se kdysi dávno zvrtlo. Mika si byla jistá, že tento příběh je výplodem Primróziny fantazie, ale sama lepší vysvětlení neměla. Faktem zůstávalo, že každá čarodějka krátce po svém narození osiřela. Nezáleželo na tom, kde se narodila, a příčinou smrti rodičů mohlo být cokoli od banálních nemocí až po běžné nehody, ale nevyhnutelně k tomu docházelo. Některé čarodějky pak vychovávali prarodiče nebo jiní příbuzní a ony samy přišly časem na to, že umí čarovat. Když se to vezme kolem a kolem, tak pokud při čarování nebyly příliš lehkomyslné, vedly v dospělosti docela normální život.

Jenže některé čarodějky byly tak jako Mika dcerami čarodějek. A některé z těchto dívek byly stejně jako Mika dokonce i vnučkami čarodějek. Takových bylo samozřejmě velice málo, jelikož většina čarodějek si až příliš dobře uvědomuje, že si na ně brousí kosu zubatá, a tak se rozhodnou nemít vlastní děti. Občas se to však některé i přesto přihodí.

A tak když se Mika Moonová, osiřelé dítě jiného sirotka, který byl také dítětem sirotka, na začátku devadesátých let ocitla v Indii v péči přetížené sociální pracovnice, našla si ji tam Primróza. Přivezla ji do Anglie a umístila ji do zcela řádného a příjemného domova se zcela řádnými a příjemnými chůvami.

Na nic z toho si Mika přirozeně nepamatovala, ale vzpomínala si, jak vyrůstala v péči chův a učitelů nejrůznějšího pohlaví, národnosti a temperamentu, z nichž každý s ní mohl zůstat jen tak dlouho, než se stal svědkem nějakého kouzla (což nebylo dlouho), načež byl nahrazen někým jiným. Mika si pamatovala, že měla vždy dostatek jídla, teplou postel a všechny knihy, které dokázala přečíst, avšak jen velmi málo kamarádství a lásky.

Také si vybavovala Primrózu, která ji čas od času navštěvovala, obvykle proto, aby najala novou pečovatelku nebo aby jí připomněla Pravidla. Primróza v ní proto vyvolávala poněkud smíšené pocity. Zajistila jí bezpečí, za což jí Mika byla vděčná, ale zároveň jí vadilo, že má ve svém životě tak nestálou a navíc tak despotickou postavu. Jakmile dosáhla dospělosti, chůvy a učitelé odešli a Mika odmítla Primrózinu nabídku, aby zůstala bydlet u ní. Odstěhovala se z jejího domu a posledních třináct let se s Primrózou vídala víceméně jen každý třetí čtvrtek jednou za tři měsíce.

Měla pocit, že nikdy neudělala nic, co by Primrózu potěšilo, ale zároveň ani neprovedla nic, co by jí obzvlášť vadilo. Alespoň ne do loňského roku, kdy začala na své účty na sociálních sítích nahrávat videa.

Čarodějnická videa.

A právě tím začala jejich současná nevraživost.

Zdálo se, že pro tentokrát ji Primróza nechala být a pokračovala dál. „Měla některá z vás nějaký problém?“ zeptala se shromážděných.

„Je pro mě hrozně těžké tajit před vlastní snoubenkou pravdu o svém čarování,“ přiznala Hilda Kimová. „Mám pocit, že před ní skrývám samotnou svoji podstatu. Je mi z toho hrozně.“

„Vždycky máš přece možnost se nevdávat,“ odsekla Primróza, která měla za to, že je povinností každého obětovat se pro vyšší dobro. „A zatímco o tom budeš přemýšlet, má drahá,“ pokračovala, když Hilda otevřela ústa a vzápětí je zase zavřela, jako by naznala, že bude lepší mlčet, „zeptám se, zda je tu někdo, kdo má nějaký skutečný problém? Zvědaví sousedé, co se příliš vyptávají? Neovladatelné výbuchy magie?“

Celá skupina jen krčila rameny a vrtěla hlavou. Primróza přejížděla očima z jedné čarodějky na druhou, až nakonec upřela nepříjemně dlouhý pohled na Miku. Byla očividně zklamaná, že se nikdo neozývá, jako by doufala, že bude moci někoho pokárat za jeho neopatrnost.

„Pak tedy,“ pokračovala s obrovskou knihou kouzel v rukou, „má některá z vás nějaké nové kouzlo, o které by se chtěla podělit s ostatními?“

Pár takových bylo: kouzlo pro klidnější spánek; lektvar, který dočasně změní kočičí srst na růžovou (pouze kočičí srst a pouze na růžovou); kouzlo k nalezení ztracené věci a kouzlo na okamžité zmizení tmavých kruhů pod očima. (Když Primróza, která křečkovala svoje vlastní kouzla jako drak zlato, uslyšela o tomhle posledním, zatvářila se neskutečně nakvašeně, že na to nepřišla jako první.)

Když skončila část schůzky věnovaná kouzlům, Primróza si odkašlala. „Na závěr, má někdo nějaké novinky, které by chtěl sdělit ostatním?“

„Klidně můžeš říct, že jsou na řadě drby, Primrózo,“ řekla vesele Mika. „Všechny tu víme, že je to další bod po kouzlech.“

„Čarodějky si nikdy nesdělují drby,“ odsekla pohrdavě Primróza.

To byla zjevná lež, jelikož přetřásání drbů bylo přesně to, co v této fázi dělaly pokaždé.

„Můj bývalý manžel se ke mně chtěl minulý týden vrátit,“ řekla Belinda Nkalová, které táhlo na čtyřicet a nikdy neměla čas na cizí hlouposti. „Když jsem to odmítla, oznámil mi, že bez něj jsem úplná nula. Potom odešel,“ dodala klidným hlasem, „ale obávám se, že bude několik týdnů trpět nevysvětlitelným svěděním v tříslech.“

Několik čarodějek se zasmálo, avšak Primróza jen sevřela rty do přísné čárky. „A co ty, Miko? Také jsi v poslední době prováděla podobné malicherné kousky?“

„Pro posranou lásku boží, Primrózo, co to má co dělat se mnou?“

„Není to až tak nemístná otázka, drahoušku. Ty přece ráda riskuješ.“

„Tak teda po milionté,“ řekla nanejvýš podrážděně Mika. „Zveřejňuju videa, kde předstírám, že jsem čarodějka. Je to jen divadýlko.“ Primróza pozvedla obočí. Mika to po ní zopakovala. „Stovky lidí dělají to samý, co já, jestli to nevíš. Čarodějnická tématika je hodně oblíbená.“

„Říká se tomu witchcore,“ řekla Hilda a moudře pokývla hlavou. „Není tak populární jako cottagecore, který se točí kolem chalupaření, nebo fairycore, který je o vílách a skřítcích, ale docela to frčí.“

Všichni na ni zůstali zírat.

„Nevěděla jsem, že víly existují!“ vykřikla Agáta Jonesová, která byla skoro stejně stará jako Primróza a měla sklon věřit, že na všechny mladé lidi je třeba křičet, aby jim neunikl význam jejích výroků. „Čeho se ještě nedočkáme!“

„Tak vidíš, Primrózo,“ pokračovala Mika, která si Agátina výstupu vůbec nevšímala. „Mezi lidmi o sobě každou chvíli někdo prohlásí, že je čaroděj nebo čarodějka. Neohrožuju tím sebe, ani tebe, ani nikoho jinýho. Nikdo z těch, co sledují moje videa, si nemyslí, že jsem opravdová čarodějka.“

Naneštěstí pro Miku přesně v ten okamžik, více než pět set kilometrů odtud, v jednom velkém domě v klidném, větrném zákoutí norfolkského venkova jistý pohublý stařík v opulentní duhové šále a obrovských huňatých papučích tvrdil pravý opak.