Raymond E. Feist: Král popela (Sága ohňotvůrců 1)

Nakladatelství Laser vydalo první díl epické fantasy trilogie Sága ohňotvůrců.

ANOTACE:
Garn tvořilo původně pět království. Pak však přišla zrada. Královskou rodinu Rudovlasů nezachránila ani jejich spřízněnost s ohněm: král Sandury je popravil do posledního. Zbývají tedy čtyři království, která se ale potácejí na pokraji války. Proslýchá se ale, že svému osudu mohl uniknout novorozený dědic. Čtyři králové proto vypsali za hlavu nevinného dítěte odměnu, aby zabránili tomu, že někde vyroste královský potomek s pomstou v srdci.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 2024
Překlad: Robert Čapek
Obálka: Larry Rostant
Vazba: pevná
Počet stran: 480
Cena: 549 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA PRVNÍ

Příchody a odchody

Jmenoval se Hatušaly, ale ostatní chlapci a děvčata mu říkali Hatu.

Mladík měl už od narození sklony k záchvatům vzteku, které často nedokázal ovládat a dovolil jim získat nad sebou vládu, ale právě v tomto okamžiku se ze všech sil snažil, aby se nesmál.

Po bocích měl své dva nejlepší přátele a společně leželi na silném zelenobíle pruhovaném plátně vysouvacího přístřešku nad obchodem. Plátno je skrývalo před pohledy zdola a snažili se, aby je nikdo neodhalil.

Ve společnosti Havy nebo Donteho většinou Hatu dokázal na svůj vztek nedbat. Ještě sám pořádně nepochopil, proč se s ním i přes neustálou nahněvanost a výbuchy vzteku spřátelili, i když mu někdy připadalo, že se mu rozhodli život ještě více zkomplikovat. Když byl Hatu sám, mysl mu pohlcovala směs pochybností a hněvu, ale v jejich společnosti na všechny temné myšlenky, které ho neustále zaměstnávaly, dokázal zapomenout.

Donte, Hava a Hatu dostali jednoduchý úkol: pozorovat příchody a odchody lidí na tržišti. Donte se rozhodl, že musí každou věc, kterou uvidí, okořenit nějakým posměšným komentářem. To sice nemělo nic společného s úkolem, který jim byl zadán, ale když se se svými společníky snažil udržet na uzdě výbuchy smíchu, neustále jim hrozilo, že je odhalí obchodník pod přístřeškem, na němž leželi. Suchý humor patřil k Donteho silným stránkám, ale většinou mu chybělo správné načasování, za což si vysloužil svůj díl napomenutí, trestů za špatné chování a výprasků.

Hatušaly se snažil přítelovým komentářům nevěnovat pozornost; Hava raději zavřela oči a opřela se čelem o levé předloktí a oba se pokoušeli Donteho hlas vytlačit z hlavy. Hatu to dokázal lépe než Hava.

Na tržnici panoval čilý ruch: v každém koutku města se tlačili rybáři, farmáři, obchodníci i cestovatelé. Přístaviště bylo přirozenou součástí Corbary, hlavního města ostrova Coaltachin. Tento velký ostrov byl nejen centrem Království noci, ale také hlavním sídlem mnoha menších ostrovů, na nichž se nacházely rybářské vesnice, zemědělské usedlosti, malé pevnosti a kotviště pro obrovskou flotilu obchodních a válečných lodí.

Tři mladí lidé se rozhodli, že si dnešní studijní den užijí: učitelé jim jen zřídka poskytovali takovou volnost. Hatu, Donte a Hava studovali na jedné z mnoha bezejmenných škol v Coaltachinu na Moraselu, malém ostrově, který měl na pobřeží malou rybářskou vesnici a ve vnitrozemí farmářské městečko. Všichni, kdo tu žili, pracovali pod pevným vedením Mistra Facarii.

Hava byla dívka, která hluboce prožívala své nálady – jak dobré, tak špatné – a jen málokdy si své úkoly pečlivě nepromyslela a neprováděla je s naprostým soustředěním. Vlasy měla obvykle rozpuštěné a rozhozené po ramenou, ale dnes si je svázala jednoduchým černým šátkem, aby jí nepadaly do tváře. Většina mužů by o ní možná neřekla, že je pěkná, ale Hatuovi se líbila. Obličej měla úzký a vždy mu připadalo, jako by mžikala, přestože při každé hodině lukostřelby předváděla, že má dokonalý zrak. Koutky úst měla mírně svěšené, ale věděl, že se dokáže krásně usmívat. Znal ji celý svůj život. Byla mrštná a silná, a když Hatu začal dospívat z chlapce v muže, uvědomoval si, jak ho její pružné tělo přitahuje a zneklidňuje zároveň. Viděl ji mnohokrát nahou, protože studenti často chodili plavat a provádět očistu do potoka za školou, ale nyní ho pohled na její odhalené tělo znepokojoval, což se mu u jiných dívek nestávalo. Právě nyní ale měla co dělat, aby se nesmála nahlas, takže se Hatu sotva dokázal ubránit vlastnímu smíchu.

Připadalo mu, že Donte se usmívá nebo směje pořád. Stejně jako Hava měl i on tmavé vlasy, ale jeho kučery byly tak tmavé, že skoro vypadaly černé. Měl široká ramena, byl silnější než jakýkoli jiný chlapec ve škole a hned po Hatuovi a Havě patřil k nejrychlejším. Když se rozhodl, že se s někým bude přátelit, neměl dotyčný moc na vybranou. V jeho přístupu k životu bylo cítit jisté klidné šílenství, a kdykoli se dostal do situace, která mohla být nebezpečná, už z principu z ní nedokázal couvnout. Bez ohledu na to, jak temný mohl být okamžik, dokázal Donte vždycky přijít s – většinou naprosto nevhodným – vtipem, který člověka uměl rozesmát i přesto, že ani nebyl příliš zábavný. Hatu si o přítele občas dělal starosti, ale Donte životem proplouval bez jakýchkoli obav nebo těžkostí. Školní předměty zvládal tak dobře, že mu vážnější potíže nezpůsobovalo ani vlastní lehkomyslné chování. Na rozdíl od Hatua, který stále přemýšlel o budoucnosti, žil Donte okamžikem a vyhledával jen okamžité uspokojení – ať už šlo o sklenici pálenky nebo přízeň hezkého děvčete. Přes to všechno byl Donte jedním z nejbližších přátel, které si Hatu ve škole našel.

„Podívejte se,“ vytrhla je Hava z pobavení. Kývla bradou k hlavní ulici, mířící z doků na tržiště. „Čtyři muži na vzdálené straně.“

Hatu zahlédl čtveřici, která sice vypadala jako námořníci, ale byla oblečená podle pozoruhodné nové módy. Námořníci z Coaltachinu dávali přednost širokým kalhotám z lehké látky a nosili lněné košile, které je chránily před horkým sluncem. Místní obyvatelé také většinou měli snědou nebo tmavou pokožku a hnědé nebo černé vlasy, ale tito muži byli světlí a dočervena opálení sluncem. Dva z nich měli světle hnědé vlasy, jeden byl plavovlasý a jeden zrzavý.

„Nějaký tvůj příbuzný?“ zeptala se Hava.

Hatu si povzdechl. „Tenhle vtip byl starý už před deseti lety.“

Jen studenti, kteří vyrůstali s Hatuem, věděli, jaká je skutečná barva jeho vlasů. Pravidelně si je barvil a při různých příležitostech si do kořínků musel vtírat hlínu nebo mastnotu, když si je nemohl upravovat. Hatu mezi ostatními studenty vyčníval. Ostrovy na východ od dvou světadílů byly po staletí domovem lidu, kterému se říkalo Igarové. Ti sice dorůstali různé výšky, ale většina měla pokožku, která na slunci rychle hnědla, a vlasy měli typicky zbarvené v tmavších odstínech hnědé nebo černé. Jen několik jich mělo plavé vlasy, ale Hatu znal jediného dalšího člověka, který dosahoval červeného odstínu: Haviny temně kaštanové prameny získávaly po dlouhých hodinách pod slunečními paprsky mírně rudý nádech – podobné vyblednutí bylo běžné i mezi rybáři nebo farmáři, kteří nenosili pokrývku hlavy – ale v Havině případě šlo o výjimečný měděný tón se zlatými prameny. „Jen se podívej na to nízké čelo – to bude spíš tvůj příbuzný,“ poznamenal tiše. Té větě se Hava tiše, skoro lítostivě zasmála, a Donte zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl rázně. „Ta barva není dost jasná. Hatu má vlasy jako rozpálená měď. Tohle je… spíš tmavá mrkev, pokud takový odstín vůbec existuje.“

Hava se znovu zasmála. „Proč si vlasy prostě neoholíš?“

Hatu potřásl hlavou. „Jestli si myslíš, že zrzavý kluk trčí z davu, tak jak by asi byl nápadný holohlavý? Když potřebuješ být nenápadná a splynout s davem, je špinavá hnědá nejlepší.“

„Takže pokud se nenaučíš, jak si nechat během minuty narůst hnědé vlasy, musíš se barvit,“ dodal Donte. „Kromě toho – co kdyby zrovna plnil nějaký úkol a chytili ho s břitvou?“

Hava přikývla. „Žádné zbraně.“

„Žádné zbraně,“ potvrdil Hatu. Postupem výuky bylo studentům často zdůrazňováno, že kdykoli dojde k násilí, mají v případě polapení daleko větší šanci na přežití, pokud budou neozbrojení. Mezi další triky, které se budoucí agenti národa Neviditelných museli naučit, patřilo například nošení volného oblečení ze sešitých kusů látek, z něhož mohli lehce odtrhnout části potřísněné krví.

Veškerý výcvik směřoval k tomu, aby mladí lidé mohli sloužit svému národu. Neskládali přísahu žádnému králi, ale vládnoucí radě – politickému systému, který v této oblasti úspěšně fungoval celá staletí.

Přestože za vzdělávání studentů nesli zodpovědnost preceptoři, poslední slovo měli na Coaltachinu Mistři. Každá hierarchie ozbrojených skupin na ostrově měla své kapitány, party, gangy a pluky, ale osobě, která stála v čele celého řádu, se říkalo Mistr. Nad každým z těchto lidí stála Rada, složená ze sedmi nejmocnějších Mistrů Coaltachinu, a v jejím čele stál Mistr Zusara, nejmocnější muž celého národa, který vykonával stejnou práci jako kterýkoli jiný vládce.

„Mám hlad,“ řekl Donte.

„Ty máš vždycky hlad,“ odpověděli Hatu s Havou jednohlasně, což je všechny tři znovu náramně pobavilo a zároveň se stále snažili uniknout odhalení.

Výpravy do různých měst, městeček i vesnic na celém Coaltachinu byly součástí výcviku studentů, ale Donte je vždycky k nejvyššímu rozčarování svého učitele i Mistra bral spíš jako zábavné výlety. Nyní vytáhl nůž a začal jím zaostřovat konec větve, kterou na baldachýn shodil vítr, do hrubého kopí, aby s ním mohl nabodnout jednu z klobás, které obchodník pod nimi griloval. „Škoda, že s sebou nemám pořádné kopí,“ zamumlal nespokojeně.

Hatu potřásl hlavou a Hava se usmála a spolužáka a přítele napomenula.

„Máme odsud ve skrytu sledovat okolí. Kdybys pochodoval po tržišti s kopím, tak by si tě každý všiml.“

Obchodník pod nimi měl plné ruce práce s prodáváním svého zboží zákazníkům, kteří kolem jeho podniku pospíchali do práce, a služebnictvu z nedalekých domů, které přiběhlo pro pikantní pochoutky na stůl svého pána. Pokud si někdo z nich všiml, jak se jasně zbarvený baldachýn z voskovaného plátna prohýbá pod hmotností trojice těl, nezmínil se o tom ani slovem.

Když se konečně naskytl okamžik, kdy se žádný ze zákazníků nedíval, Donte bodl „kopím“ a úspěšně zasáhl jednu z klobás. Zatímco byl obchodník obrácený zády k ohni, rychle ji vytáhl nahoru.

„Nakonec kvůli tobě všichni dostaneme výprask,“ zašeptal Hatu.

Donte se pokusil sejmout horkou klobásu z provizorního oštěpu a spálil si přitom prsty, což jeho společníky znovu pobavilo.

Najednou Hatu zaslechl trhavý zvuk, podíval se poplašeně pod sebe a ostře zašeptal: „Ten baldachýn!“

Všichni tři bleskově začali lézt zpátky na střechu za plátnem, pokrytou taškami, ale jakmile se pohnuli, trhlina se rozšířila a látka začala povolovat. Zatím ještě neviděli dírou dolů, ale podle vzteklého křiku zdola bylo jasné, že si obchodník všiml, jak se plátěná ochrana jeho podniku začíná prověšovat a párat.

Trojice studentů se nezastavila ani na okamžik, než dorazila na hřeben střechy, a pak rychle sjela k okapům. Stejně jako všechny budovy na tržišti sloužila i tato obchodníkovi jako prodejna i bydliště. Na druhé straně byl poměrně velký dvorek, v němž stál vůz a brána do uličky. Donte se pozorně rozhlédl, vydal se dál po střeše a pokynul Hatuovi a Havě, aby ho následovali. Když dorazil na okraj, klekl si a seskočil do uličky, následovaný ostatními. Než jim pokynul, aby šli za roh, ještě se naposledy ohlédl k tržišti.

Vykročili rychle, ale nedali se do běhu, protože jim ve škole vštípili, že utíkající člověk přitahuje příliš mnoho pozornosti.

Když Donte zahnul za roh, octl se přímo proti velkému muži se širokými rameny, hustým černým plnovousem a modrou pletenou čepicí. Paže měl přísně založené na hrudi a v jedné ruce třímal dlouhý obušek.

„Takže krademe klobásy?“ položil řečnickou otázku.

Než mohl kterýkoli ze studentů odpovědět, umlčel je temným pohledem a pokývnutím jim naznačil, aby ho následovali zpátky na tržiště. „Zahoď to,“ přikázal Donteovi, který okamžitě pustil teplé, šťavnaté maso na dlažbu. Všichni tři vykročili za ramenatým kapitánem gangu jménem Hilsbek, který velel Facariovým studentům, kdykoli měl Mistr neodkladnou práci s řízením ostrova. Nebylo to neobvyklé, protože trávili nejméně stejně dlouhou dobu ve třídách a na cvičišti jako venku.

„Klobásy?“ opakoval Hilsbek.

„Dostal jsem hlad,“ Donte se snažil ze všech sil neusmívat.

Bleskový pohlavek za ucho mu ale sdělil, že kapitán gangu jeho odpovědí pobavený není. Rána byla dost silná, aby si získala studentovu pozornost, ale zároveň ho nijak nezranila. Donteho oči se zaleskly bolestí, ale silou vůle do nich nepustil slzy. Výraz ve tváři se mu změnil a zaujal postoj, který Hatu s Havou moc dobře znali. Donte by obvykle vyzval k souboji každého, kdo by se ho tak hrubě dotkl. Klidně by riskoval i boj s kapitánem party, kdyby si myslel, že dokáže vyhrát, ale nikomu nad touto mocenskou úrovní by se postavit neodvážil.

Donte byl vnuk Mistra Kugala, jednoho ze sedmi členů Rady, což mu zaručovalo jisté postavení navíc, i když o tom otevřeně nikdy nikdo nemluvil. Studenti měli zaručenu rovnost ve všech ohledech, ale ve skutečnosti se v jejich privilegiích často odrážela moc, kterou vládli jejich příbuzní.

Nepanovala žádná pravidla, podle nichž by byli studenti rozdělení, ale v době, kdy dokázali odejít od rodičů, už bylo jejich místo docela jasně dané. Hava byla neobvykle nadaná – patřila k nejlepším lukostřelcům, běžcům a bojovníkům beze zbraní ze všech chlapců a dívek, takže získávala víc úcty, než by se u dcery farmáře očekávalo. Hatu byl sirotek, naprostá anomálie bez jakýchkoli známostí, ale dostávalo se mu větší péče než jiným.

„Jak zněl váš úkol?“ zeptal se Hilsbek a přimhouřenýma očima přejížděl z jedné provinilé tváře na druhou.

Hava a Hatu se na sebe podívali a pak stočili pohledy na Donteho, který co nejlhostejnějším tónem odpověděl: „Měli jsme pozorovat jakoukoli nezvyklou aktivitu na tržišti.“

Hilsbek přikývl. „Leželi jste na střeše přes tři hodiny–“

„A já dostal hlad,“ dodal Donte, čímž si vysloužil další pohlavek – tentokrát dost silný, aby zanechal začervenalé místo na tváři a slzy bolesti v očích.

Hilsbek se na mladíka zamračil, jako by ho vyzýval k další poznámce.

Donte neřekl ani slovo.

Hilsbek chvíli mlčel a pak se klidným tónem optal: „Co jste viděli?“

„Rušné tržiště,“ odpověděla Hava.

Donte zaváhal, jako by čekal další pohlavek, a pak dodal: „Nic neobvyklého.“

Hilsbek se podíval na Hatušalyho. Ten po chvilce řekl: „Viděli jsme skupinu mužů, kteří se snažili… vypadat normálně. Přišli od doků a pohybovali se trochu moc rychle – jako by někam spěchali, ale nechtěli, aby si jich někdo všiml. Měli na sobě obyčejné oblečení s hlubokými kápěmi. Jeden měl na nohách boty, ostatní sandály. Šli na sever a neviděl jsem je jít zpátky.“

Hilsbek se na Hatua podíval. „Dobrá práce. Jak bys pokračoval, kdybys na podobnou skupinu narazil a byl ve službě?“

„Dělal bych to, co jsem dostal příkazem. Kdybych měl okamžitě podat hlášení, šel bych podat hlášení. Kdybych měl čekat na vystřídání, tak bych–“

„To stačí,“ přerušil ho Hilsbek.

Pak na Hatua ukázal. „Ví, jak vidět. Vy víte, jak se dívat, ale nevidíte. Naučte se to.“

Mlčky se na tři studenty díval, a pak dodal: „Chybí vám už jen několik měsíců do chvíle, kdy vás pošlou…“ Pak se odmlčel a potřásl hlavou. „Kdybyste ze školy odešli, museli byste si najít nějakou práci, ale nebude trvat dlouho…“

Rozhostilo se ticho.

Nakonec jim Hilsbek přikázal: „Najděte si jinou střechu. Sledujte z ní situaci až do západu slunce. Zkuste najít další muže, kteří chtějí vypadat jako někdo jiný. Až přijde večer, potkáme se na bezpečném místě.“

Když se otočili k odchodu, Hilsbek dal Dontemu ještě jeden pohlavek na cestu. „Vůbec mě nezajímá, kdo je tvůj dědeček, chlapče. Jestli uděláš nějakou takovou pitomost, když začneš pracovat, tak to bude stát tebe i tvé společníky život.“

Donte zaťal čelist, ale jakmile se dostali z doslechu, poznamenal: „Jednoho dne si to s ním vyřídím.“

Hatu nevěřícně a mlčky zavrtěl hlavou, ale Hava se mu otevřeně vysmála. „Tvůj dědeček tu nebude věčně, aby tě tahal z problémů. Když někdo z nás udělá chybu, dostaneme výprask.“

Hatu souhlasně přikývl.

„Když uděláš chybu ty, tak tě jen pošlou za dědečkem,“ pokračovala Hava.

„Pche!“ zvolal Donte. „Ale kvůli tomu, že se všichni učitelé a Mistři mého dědečka bojí, dostávám od něj daleko větší výprask, než jaký bych dostal od nich. Můj dědeček se nebojí ničeho.“ Po chvilce dodal: „Kromě mé babičky.“

Hava se zasmála, ale Hatu řekl: „Dokážeš vůbec někdy brát něco vážně? Slyšel jsi přece, co ti Hilsbek říkal, ne?“

„Co?“ zeptal se Donte, když se začali rozhlížet po nové pozorovatelně.

„Že jednoho dne přijde chvíle, kdy budeme vědět příliš mnoho,“ zašeptal Hatu.

„Příliš mnoho?“ opakovala Hava.

V Hatuově výrazu se objevilo podráždění. „Na to, aby nás nechali žít,“ zašeptal. „Jakmile budeme znát všechna tajemství…“

Hava vytřeštila oči. Hatu mlčky přikývl; byl nejvyšší čas, aby to pochopila. „Musíme být daleko opatrnější,“ dodal tiše.

„Život je moc krátký na nějakou opatrnost,“ odsekl podrážděně Donte, zatímco došli doprostřed tržiště. Pomalu se rozhlédl. „Kam chcete jít?“

Hatu se krátce zamyslel a pak řekl: „Myslím, že tamhle.“

Neukázal prstem – to byla další věc, kterou se naučili dost rychle – ale kývl hlavou k velké budově na vzdáleném konci tržiště. Ta se sice nenacházela na tak strategicky výhodném místě jako jejich poslední pozorovatelna, ale nabízela dobrý výhled na každého, kdo by se k tržišti blížil od přístavu.

„Co dělá ucho?“ zeptal se Hatu Donteho, zatímco se proplétali davem.

„Bolí,“ odpověděl Donte.

Hava potřásla hlavou a na čele se jí objevila ustaraná vráska. „Jednoho dne řekneš něco, co tě zabije,“ poznamenala.

„Možná,“ prohodil přes rameno Donte a zavedl společníky do uličky vedle vybraného domu.

Rychle se rozhlédl na obě strany a kývnutím naznačil Hatuovi, že má lézt jako první. Předklonil se, natáhl ruce a spojil prsty, aby mu poskytl opěrný bod, a přítel do nich bez váhání vstoupil. Donte se napřímil, Hatu sevřel ruce kolem okapu a bleskově se vytáhl na střechu. Pak se obrátil, lehl si na břicho a spustil ruce dolů.

Donte zvedl Havu, aby se mohla chytit Hatuových rukou, a když se vyhoupla na střechu, také natáhla ruce dolů. Donte vyskočil, popadl ruce svých společníků a oni ho vytáhli nahoru.

Lehl si k nim a řekl: „Dvě hodiny do soumraku.“

„Pokus se zůstat vzhůru,“ poznamenal Hatu.

Hava se zasmála a všichni tři si začali prohlížet dav, aby zachytili cokoli neobvyklého.

Přístav byl srdcem celého národa Coaltachin – a zároveň jím nebyl. Ti, kteří žili v Království noci a jejich důvěryhodní společníci mu říkali Corbara: hlavní město roztaženého pásu ostrůvků, v němž žili lidé, jejichž hlavním vývozním artiklem byly úkladné vraždy, špionáž a zločin. Jeho obyvatelé byli experty na zjišťování, který nově příchozí by měl být respektován a který by měl být uveden v omyl. Před cizinci v přístavu, podle dlouhodobé tradice, nikdo nezmiňoval jméno města.

O Corbaře se v takovém případě hovořilo jen jako o „tomhle městě“, o „domově“ nebo se prostě říkalo „tady“. Existovalo mnoho cestovatelů, kteří nejednou navštívili přístav a přesto nevěděli, kde vlastně byli. Taková byla coaltachinská kultura.

Toto spojení tajnůstkářství a obchodu ukovalo nejsilnější bratrství, jaké na celém Garnu existovalo. I ten nejmenší sedlák v Coaltachinu byl na stejné úrovni jako nejvyšší z Mistrů, a přestože by to přiznalo jen několik málo místních obyvatel, pravda byla jednoduchá – cizinci, kteří přicházeli do styku s ostrovním národem, museli touto úžinou uzavřenosti a úzkoprsosti proplouvat velice opatrně. Každý, kdo nepocházel z Coaltachinu, byl v nejlepším případě obtížný hmyz a v nejhorším případě možný nepřítel. Tento postoj vůči cizincům – včetně přátelských návštěvníků – byl tak vrozený, že se o něm nikdo ani nezmiňoval. Člověk se tu s ním už narodil.

Tři mladí lidé, kteří pozorovali tržiště a přístav, už patřili k elitě tohoto národa.

Synové Mistrů a učitelů jako Donte byli automaticky posíláni do škol stejně jako děti s výjimečným potenciálem jako Hava. Dívka byla vždy bojovné dítě, a právě ochota, s níž se stavěla na odpor daleko větším a silnějším dětem, na ní zaujala Facariu, místního Mistra. O Hatuově minulosti nevěděl nikdo nic, ale jeho výjimečnost ukazovala už skutečnost, že byl přijat na akademii, takže žáci, vedle kterých vyrůstal, se vůbec nestarali o to, že pochází z cizáckého vnějšího světa.

Studenti procházeli výcvikem, který z nich udělá vojáky, ale takové vojáky neměl žádný jiný národ. Mezi ozbrojené jednotky Coaltachinu patřily flotily lodí, které byly často skryté, ale kdykoli připravené odrazit nepříliš časté vpády námořníků, kteří netušili, do jakých vod vpluli. Na některých větších ostrovech byly udržovány obranné posádky lučištníků, kopiníků a šermířů. Skutečná armáda Coaltachinu ale byla neviditelná, její síla byla založena na pověsti, mýtech a bájné nemilosrdnosti.

Quelli Nascosti ve starém jazyce znamenalo „Skrytí“, a bylo možné, že ti nejlepší ze studentů jednoho dne vstoupí do řad této organizace. Donte měl jako vnuk mocného Mistra a syn zesnulého Mistra vstup téměř jistě zaručený.

Hava patřila mezi nejlepší studenty po stránce boje a výcviku se zbraněmi, navíc ovládala vzácné pohybové schopnosti.

Hatušalyho výhoda byla výjimečná. Věděl, že se mu dostává speciálního výcviku: neslyšel o tom, že by jeho – nebo jakoukoli jinou – školu navštěvovalo další dítě z cizích krajin. Tato záhada a nejistota budoucnosti patřily k důvodům, proč hluboko v nitru cítil onen neustávající příval hněvu.