Lenka Oborná: Světluška
Představujeme malou sbírku osmi povídek zvanou Světluška.
ANOTACE:
Zamýšlíte se nad tím, jaký vliv má u pachatelů trestných činů genetika? Nebo nad tím, jaký by byl váš život, kdyby vám dal osud do vínku umění pyrokineze… a nenaučil vás ho ovládat?
Ať už preferujete romantiku, sci-fi, nebo horor, ve sbírce povídek Světluška si zaručeně najdete příběh, o němž budete přemýšlet ještě dlouho po jeho dočtení.
INFO O KNIZE:
Vydal: E-knihy jedou; 2024
Formát: epub, mobi, pdf
Počet stran: 42
Cena: 99 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Světy
Před očima se vynořila krásná krajina. Byla tak nádherná. Nikdy před tím nic takového neviděla. Její oči přelétaly z jedné květiny na druhou, malé potůčky se třpytily ve slunci. Mech byl jemně zelený, hebký tak, že si chtěla lehnout a zůstat zde navždy.
Kolem byla krásná zvířata, nikdy dříve taková neviděla, jako by se všechna přišla podívat a pozdravit ji.
Cítila se tak dobře, tak klidně, chtěla tu zůstat. Jak se sem vůbec dostala?
Pamatuje si, že se bála, hrozně se bála. Tak, že se nemohla ani hýbat. Byla tma, někde hořel oheň a slyšela výkřiky velkých mužů. Byli jako obři, o kterých kdysi slýchala v pohádkách. Hledali ji, znali ji, ale odkud? Co po ní chtěli?
Slyšela svoje jméno, ve strachu měla pocit, že se propadá, propadá do tmy a prostupuje do jiného světa. Měla pocit, že je průhledná a nemohou ji vidět. Už odcházeli, jeden z nich jí zakopl o nohu. Aha, průhledná možná je, ale stále je tu.
Jeden z obrů ji vytáhl a donesl veliteli, byla nahá. Odněkud utekla? Proč je nahá? Nemohla si vzpomenout. Velitel byl obrovský muž, snažila se utéct, chytil ji, snažil se, aby nesahal na citlivá místa jejího nahého těla. To ji překvapilo.
Držel ji za ruku a upřeně se na ni díval. V jeho očích nebyla zloba, které se bála.
Byly laskavé, díval se na ni, unesen její krásou. Její vlasy se ve slunci třpytily jako zlato, v dlouhých kadeřích jí sahaly k hýždím. Bílá pleť a modré oči. Nikdy nic tak krásného neviděl. Byla snad z jiného světa? Nemusela být oblečená, její krása ji halila jako závoj.
On byl urostlý, větší než muži, které vídala, neznala cit, byla zmatená, když ho viděla v jeho očích.
Najednou se ale začala propadat, jako mlha. Cítila, že se propadá do jiného světa, že je trochu zde a trochu už jinde.
Potom se ocitla v této krásné krajině, ve které jí bylo tak dobře a chtěla tu zůstat.
Kde to jenom je? Nemá oblečení, ale nestydí se. Žádné lidi ani jiná stvoření nevidí. Jen zvířata.
Nezná takovou krajinu. Pamatuje si jen chodby, hliněné chodby. Někdy mohla jít vzpřímeně a někdy musela jít na čtyřech po kolenou. Oděná do mokrých špinavých hadrů, které páchly.
Jimi se cestovalo mezi světy?
Neví, moc si toho nepamatuje. Pamatuje si lidi, byli zlí, byla malá a drobná.
Bylo to v nějaké dávné době. Musela pracovat, pořád jen pracovat na stavbě nějakého objektu. Byl špičatý. Od rána do večera každý den tahala kameny.
Kolik jí mohlo být? Deset let? Víc určitě ne, ale tehdy vypadala na pět.
Nedostávala jídlo a celé dny jen pracovala. Pamatuje si, že byla odevzdaná.
Věděla, že nic jiného ji nečeká, že celý život bude nosit kameny.
Neměla rodinu ani přátele, neměl je nikdo. Bylo jich víc, nikdo se o ně nestaral.
Jen je ráno vyhnali nosit kameny a večer zahnali do ohrad zpět. Pili vodu z potoka a jedli trávu, která byla v ohradě.
Často ztrácela vědomí. Kdo ztratil vědomí a už se neprobral, ten se nikdy nevrátil.
Jednou ztratila vědomí, slyšela hlasy, které na ni křičí, aby vstala. Neměla sílu ani otevřít oči. Někdo ji nese a někam ji chce hodit. Co je to? Další hliněná chodba? Ne, odtokový kanál! A v něm krokodýl. Z posledních sil vydala slabý zvuk. Nebylo jí to nic platné. Byla hozena do kanálu, sebrali jí i hadry, ve kterých byla oděna. Ležela nahá v kanále. Nahá a bezmocná. Něco bylo pod ní.
Ach ne, krokodýl.
To bude konec jejího života. Již umírá a přitom ještě nežila. Vždy si myslela, že není jen jeden svět, jedno místo, ve kterém bude nosit kamení. Šedý a blátivý.
Přece musí existovat ještě jiné místo, hezčí, takové, o kterém snila.
Krokodýl pod ní se pomlel a promluvil! „Jsi v pořádku?“ Šok přemohl mdloby, otevřela oči a viděla… co to jenom je? Jako malý človíček, oděný do krokodýlí kůže. Otevřel dvířka v kanále a za nimi byla místnůstka, jako malá bedýnka.
Vešel do ní a ukazoval, ať jde za ním. Nemohla se zvednout a bála se.
Měl zavřená ústa a přesto slyšela jeho hlas. Když vkročil do místnůstky, z malého človíčka v krokodýlí kůži se stal roztomilý mladý skřítek. Už se nebála. Hlas v její hlavě ji volal a ona z posledních sil po čtyřech přelezla do bedýnky. Víc už si nepamatuje.
Potom z ní byla dospělá žena a byla v té krásné krajině. Zjistila, že když má strach, vždy přijde někdo, s kým je jí dobře, a přenese ji na hezčí místo. Ve strachu se začíná propadat a ztrácet. Začala chápat, že roztomilý skřítek ji dovede do bezpečí. Někdy se zjevil, jindy ho jen slyšela ve své hlavě, ale věděla, že už brzy bude v bezpečí.
Skřítek ji zachránil a od té doby žila mezi světy. Nepatřila nikam. Nikde nebyla doma a tolik po domově toužila. Byl snad skřítek jejím domovem?
Teď už byla dospělá žena, někdy pobíhala mezi světy jen tak, pro legraci. Měla strach, že se ztratí, a ten strach ji vždy zachránil a přivolal roztomilého skřítka.
Jednou se dostala do světa s obry, kde se setkala s krásným velitelem. Mohl se snad on stát jejím domovem? Byla nezkušená, ale touha po domově byla nesnesitelná. Proto do jeho světa chodila a tajně pozorovala, co dělá. Zjistila, že má dobré srdce. Jednou, když ji chytil, skřítek ji zase zachránil a propadla se do nádherného světa přírody a zvířat.
Stále se do světa k veliteli vracela, jmenoval se Roan, byl osamělý. Celý svůj život trávil hospodařením na svém panství. Bojovat nemusel, v jeho světě nebyli nepřátelé. V jeho světě žili obři. Měli své rodiny. Hospodařili na polích a v lesích. Jejich život byl poklidný. Roan byl sice větší, ale obr nebyl. Cítil, že do tohoto světa nepatří. Byl osamělý a ve svém panství se necítil doma. Něco mu chybělo.
Ona se jmenovala Anna a cítila se stejně.
Skřítek viděl a cítil touhu své svěřenkyně. Potřebovala lásku a Roan ji potřeboval také. Roan ale do světa obrů nepatřil, roztomilý skřítek ho zachránil stejně jako Annu. Protože byl muž a často ho skřítek v dětství nechával u obrů, kteří se o něj starali, bylo přirozené, že u nich chtěl žít, i když vyrostl. Jiný svět si nepamatoval. Myslel, že je doma, ale cítil, že mu něco chybí.
Skřítek tedy přenesl Annu za Roanem, oběma řekl, odkud pocházejí. Roan Annu viděl jednou, od té doby o ní snil. Anna Roana už dlouho pozorovala a navštěvovala. Byli šťastní, že mohou být spolu. Žádný z nich jiného člověka neznal. Byli pro sebe jako stvoření.
Rozhodli se žít ve světě přírody a zvířat.
Oba stále mysleli na svět lidí, ze kterého pocházeli. Na utrpení, které tam lidé zažívají. Rozhodli se pomáhat roztomilému skřítkovi. Neměli vlastní děti, brali si děti, které zachránil skřítek. Vytvořili jim láskyplný domov ve světě přírody a zvířat. Vytvořili jim svět, o kterém oni celý život snili, a to je učinilo šťastnými.