Čarodějný Chotuc
Noc z 30. dubna na 1. května bývá jednou z nejtajemnějších a nejmystičtějších v roce. Jednak se pálí čarodějnice, jednak na ni připadá i jeden z keltských svátků – Beltine. Minulý rok jsem v tomto čase vyrazil na jedno tematické místo, kde se dříve odehrávaly a možná ještě odehrávají čarodějnické sabaty a které bylo významné i pro Kelty – na svědecký vrch Chotuc.
Chotuc se nachází u městysu Křinec na Nymbursku. Abych na ty divé ženštiny s nosem opatřeným pohlednou bradavicí s pár chlupy nebyl sám, vzal jsem si na pomoc malou kníračku Briannku.
Náš výlet odstartoval na vlakovém nádraží v Křinci (leží na trati Nymburk–Jičín), odkud jsme v dobré náladě vyrazili přímo k Chotuci, pod nímž se v té době nacházelo malebně žluté řepkové pole. Naší první zastávkou byl opuštěný židovský hřbitůvek, ležící u silnice přímo pod kopcem. Chotuc je totiž nejen vrchem záhadným a mystickým, ale také by se dalo říct „pohřebním“.
Vše odstartovali už jeho první pravěcí obyvatelé, kteří zde žili v 6. a 5. století před naším letopočtem a přináleželi ke kultuře popelnicových polí. Po nich přišli Keltové, kteří stejně jako mnozí jiní vycítili magickou auru Chotuce a vykonávali tu první obřady. Ve třináctém století pak byla na vrcholu v místě bývalého pohanského pohřebiště vystavěna kaple a později kostelík, který tu stojí dodnes. Kolem něho pak vyrostl další hřbitov, tentokrát křesťanský – stejně jako v případě židovského se však na něm už nepohřbívá a je v dosti žalostném stavu, protože se před lety stalo okolí Křince revírem vandalů, jejichž tempo bylo vražedné.
Židovský hřbitov byl dosti zarostlým, ale i přes poničené náhrobky velice přívětivým místem. Pořídil jsem tam několik fotografií a snažil jsem se nasát zdejší atmosféru. Poté jsme šli ještě chvíli po silnici, a nakonec jsme začali stoupat na samotný Chotuc. Pokud byste nás chtěli napodobit a vyrazit sem na výlet, nemusíte si dělat starosti. Jelikož vrch leží v Polabí, měří pouhých 254 metrů, takže dostat se nahoru není skutečně žádný problém. Tady jsem už Briannku mohl pustit na volno, i když jsem ji nakonec asi dvakrát uvazoval, protože jsme se potkali s jejími psími kolegy, kteří byli rovněž na procházce. Ze strání kopce se nabízí příjemný výhled do okolí, hlavně na obec s kuriózním názvem Hrubý Jeseník, jejímž hlavním lákadlem je zajímavá rozhledna, z níž je prý vidět až na Prahu.
Cestou na vrchol jsme také minuli několik informačních tabulí, patřících ke zdejší naučné stezce. Potom už jsme stanuli u kostelíku se hřbitůvkem, kde se pohřbívalo od třicetileté války až do roku 1953. Vévodí mu otevřená hrobka zdejšího významného továrníka.
Na hřbitovech už jsem zažil různorodé pocity, ale musím přiznat, že ten chotucký je velice pozitivním místem, které bylo navíc příjemně prohřáté sluncem – což se ostatně shoduje se zvěstmi o Chotuci, který prý má na své návštěvníky působit silnou pozitivní energií. Další zajímavostí je, že když jsme z kopce sešli dolů, opřel se do nás ledový vítr. Nahoře jsem ho ale vůbec nepocítil, vrchol byl opravdu prohřátý sluncem, skoro jako by bylo léto.
Takže jsem zmínil kulturu popelnicových polí, zmínil jsem Kelty, zmínil jsem období po třicetileté válce. Co nám schází? Jo, ty čarodějnice! Svědectví o nich prý kdysi dávno podal jakýsi poutník, jenž na Chotuc zavítal o filipojakubské noci, a zdejší lidé údajně až do poloviny 19. století věřili, že se zde jednou za čas bosorky scházejí a obcují s mladíky, které unášejí z okolních vesnic. Jelikož už nějakou dobu toužím po setkání s čarodějnicí – tedy spíše s pohlednou čarodějkou, abych to uvedl na pravou míru –, trochu jsem tušil, že Chotuc bude sázkou na jistotu. Dokonce jsem se chtěl přihlásit coby dobrovolná oběť pro Valpuržinu noc. Co čert nechtěl, na Chotuci jsem na žádnou představitelku magického řemesla, která by se mnou chtěla obcovat (ehm…), nenarazil. Nakonec jsem usoudil, že to bude tím, že už přeci jen nejsem žádný mladík (snažím se nebrat si to moc osobně, fňuk). Dobře, teď vážně: legendy o čarodějnicích prý zřejmě vznikly díky tomu, že se kopec stal vyhledávaným cílem zdejších bylinkářek a lidových léčitelů. Toť vše. Tečka.
Ještě tu zmíním jednu věc. Na Chotuci má prý také docházet k paranormálním jevům: mají tu být slyšet podivné zvuky, podobající se chřestění řetězů, anebo se po stráních mají prohánět přízraky. Asi takhle: žádný přízrak jsem neviděl (a prý ani Briannka, ale asi jsme tam byli ve špatnou denní dobu…), zato jsem už ve chvíli, kdy jsme přicházeli k Chotuci, zaslechl podivné třaskavé zvuky. Ono je to ale tím, že se pod kopcem nachází střelnice. Takže se mi podařilo alespoň pro tuto zdejší záhadu najít logické a zcela pozemské vysvětlení.
Dodatek:
Tento článek byl původně zveřejněn na mém webu www.alespitzmos.cz, zároveň jsem fotografie z Chotuce sdílel na své facebookové stránce. Tehdy mi do komentáře jedna paní napsala, že na ni vrch naopak působil negativně, zejména pak tamější hřbitov. Navíc tam tehdy byla rovněž se psem, který do měsíce po návštěvě zemřel, ačkoliv byl mladý a zcela zdravý – paní to přikládala právě působení Chotuce. Tehdy jsem nad tím jen s úsměvem mávl rukou. Neuplynul však ani měsíc a o život bojovala i má dvouletá Briannka, když její ledviny nedokázaly zpracovat toxiny po anestézii (byla na kastraci)… Nakonec se z toho naštěstí vylízala, byť byla několik dní na kapačkách. Byla to jen náhoda, anebo by psi raději neměli Chotuc navštěvovat? Věřte, nevěřte…