Laird Barron: Černá tma zapomnění

Co když jsou některé pohádky jen okleštěná a cenzurovaná pravda? Co když je nenapsali lidé? Co když je tu někdo, kdo nosí kůži vypravěčů?

Donald Miller prožívá spokojené, byť poměrně dobrodružné stáří. Věnuje se svým zájmům, má dospělé, zajištěné děti, milující a stále vášnivou ženu, netrápí jej zdravotní neduhy. Až na výpadky paměti. S těmi se ale potýká už několik desítek let. Shodou okolností se mu některé obrazy z minulosti začínají vracet. Někdy v podobě snů. Většinou však v podobě nočních můr.

Laird Barron, povídkář, básník, autor Okultace či sbírky Ta nádherná věc, jež nás všechny čeká a mnoha dalších, rozehrává román Černá tma zapomnění formou pohádky. Pradávný příběh bude mnohým povědomý. Teprve po třech desítkách stran se čtenář seznamuje s Donaldem Millerem a většinou dalších hlavních postav. Nejprve v minulosti, neboť právě v té se otevírají dveře a jeskyně, ze kterých vane syrový dech zla a ledové temnoty. Tmy se Donald dodnes bojí. Jen už neví proč. Mnohem víc možná v tu chvíli tuší samotný čtenář, protože ony vzpomínky napovídají, že se temnota skutečně stahuje přímo kolem Dona a jeho ženy. Co když ale jde jen o bludy stárnoucí mysli? Nebylo by lepší nad nimi mávnout rukou a nekazit si pohodové stáří a krásné manželství?

„Občas zvečera chodíval na dvůr a sledoval, jak lány hvězd mrkají a hoří. Srdce měl plné hlubokého neklidu, který nedokázal identifikovat. Netrápily ho ani tak chladné a netečné hvězdy, jako spíš mezery mezi nimi.“ (str. 299)

Kniha Černá tma zapomnění čtenáři nedává nic zadarmo. Vyžaduje značnou dávku pozornosti. Jednak proto, že je nutné se soustředit na časovou posloupnost děje v současnosti a vzpomínek či snů, které se často střídají, ale také proto, že se v knize vynořuje a často opět mizí velké množství postav. Důležité jsou jen některé.

Laird Barron je tradičně velmi popisný a podrobný, co se různých kruhů hrdinových známých týká – ať už jde o profesory, dočasné kolegy, někdejší či současné přátele a nepřátele. Ti příběhu dodávají jedinečnou autentičnost, zároveň je ale snadné se v nich ztratit. Čtenář jako kdyby musel chtě nechtě spolu s hrdinou bloudit a tápat, jako kdyby měl sám pocítit, jaké to je, být v Donově hlavě, v jeho děravé paměti. Ve chvíli, kdy čtenář přistoupí na tuto hru, stává se pro něj celá kniha ještě děsivější a naléhavější; nachází sdílenou trýzeň a nejistotu, zůstává spolu s hrdinou někde napůl cesty mezi podezřením a prozřením, zasekává se v nevyřčeném či nepochopeném podobně jako Donova paměť.

V knize se nacházejí odkazy na předchozí autorova díla, mimo jiné na vynikající povídky Blackwoodův synek či Jizva (Ta nádherná věc, co nás všechny čeká, Gnóm, 2017), zároveň čtenář dostává komplexnější představu o světě, který v oněch dílech autor dosud nastiňoval. Člověk může poznat mnohé zdroje inspirace, ať už jde o dílo H. P. Lovecrafta (Barronův kult Staré pijavice), či Ghost story Petera Strauba (sešlosti starých učených mužů či žena mnoha tváří).

V knize Černá tma zapomnění se Laird Barron nesnaží šokovat. Snaží se pomalu vtírat do hrdinovy i čtenářovy duše plíživý děs, kterému se nejsou schopni se postavit a který je neúprosně vede ke krutému konci. Autorovy brilantní popisy a skvělý překlad Jakuba Němečka dodávají celému dílu nádech mystického grimoáru. Pro někoho může jít o hodně náročné čtení, ale mnozí si v něm budou vyloženě libovat. Ať tak, či tak, jde o příběh, jehož myšlenka se z mysli jen tak nevytratí…

Kniha vyšla v pevné vazbě s přebalem, již zdobí obraz od vynikající umělecké fotografky Tiny Levin. Její díla rozhodně také stojí za pozornost.

Vydal: Laser, 2023
Překlad: Jakub Němeček
Vazba: pevná
304 stran / 549 Kč