Guy Gavriel Kay: Záře dávno pohaslá
V knihách G. G. Kaye čtenáři nenarazí na draky a monstra a magie je v nich poskrovnu. Zato v nich žijí hrdinové hledající své místo ve světě navzdory převratným a často neblahým dějinným událostem, které jim vstoupily do cesty.
Kanadský spisovatel Guy Gavriel Kay pomáhal Christopheru Tolkienovi s editací Silmarillionu, mnohem známější je však díky románům, při jejichž psaní se inspiroval čínskými dějinami, Španělskem dob Cidových, Anglií trpící pod nájezdy vikingů nebo renesanční Itálií.
„Tajné plány, úklady a diplomacie toho či onoho druhu tvořily velkou část toho, co Seressu dělalo Seressou.“ (str. 259)
Batiara je plná malých i větších městských států, jejichž vládci soupeří o vliv, moc a území na tomto krásném poloostrově. Co na tom, že svaté město Sarantium obléhá ašaritský chalífa? Rodinám v Acorsi, Remigiu Avegni, Firentě a dalších městech je to celkem jedno. Důležité je získat vliv tady doma. Ideální by bylo odstranit vládce třeba v takové Mylasii. Ostatně hrabě Uberto nemá tu nejlepší pověst. A tak byl upředen plán, jak spáchat atentát na hraběte zvaného „Zvíře“.
I o něm vypráví Guidanio Cerra zvaný Danio. Proč? Protože na sklonku svého života vzpomíná na dobu svého mládí a na setkání s lidmi, kteří zasáhli nejen do jeho života, ale i do životů mnoha lidí v Batiaře. Někdy stačí málo, třeba stát na špatné straně dveří. A tak Danio, syn krejčího z Acorsi, který díky přízni osudu mohl vystudovat proslulou školu v Avegni a díky přízni slunečního boha Jada může sloužit v mylasijském paláci, spatří dívku, která již záhy Zvíře zavraždí. Dívce pak pomůže k útěku, a tím se stane nechtěným spolupachatelem.
Tou dívkou je Adria Ripoli, nejmladší dcera vévody z Macery a neteř slovutného velitele žoldnéřů Folca Acorsi. Autor ale tuto událost používá jen jako startovní čáru pro příběh, v němž se tragicky zkříží cesty jak vypravěče Dania a krásné a odvážné Adrie, tak léčitelky Jeleny, která o zraněnou dívku po nějaký čas pečuje. Těch lidí, jejichž osudy se protnou, je samozřejmě mnohem víc, nejen výše zmíněný velitel žoldnéřů Folco či jeho odvěký rival Teobaldo Monticola di Remigiio, ale i měně významné postavy pod sluncem Jadovým.
„Teď mi jde o úlohu, již jsem sehrál v příběhu o lidech a událostech dávno minulých, když jsem byl mladý a měl tu možnost zavadit o životy žárnější, než byl ten můj.“ (str. 403)
Ve své podstatě je Záře dávno pohaslá shakespearovskou tragédií, v níž sice budete držet palce všem hrdinům, ale jen málo z nich se dočká šťastného konce. Přesto si velký vypravěč, jakým Guy Gavriel Kay bezesporu je, připravil pro Dania i čtenáře několik pěkných zvratů. Nejde však o velké bitevní scény, těch se u něj nedočkáte. Tady hrdinové dýchají a trnou při nebezpečném jezdeckém závodě, a to nejen v sedle koní. Muži čelí přesile sice v prachu cesty, zato s hlavou vztyčenou, a ženy se nebojí rozdávat vražedné polibky či si osedlat divokého hřebce.
Příběh samotný lze připodobnit k útržku rozsáhlé tapisérie či drobné části velké fresky. To ovšem vůbec nevadí, protože to, oč zde jde především, jsou jeho hrdinové. Příběh by se mohl odehrát stejně tak v renesanční Itálii, jako se udál pod dvěma měsíci ve fiktivní Batiaře.
„Když se ohlížím, napadá mě, zda by se nedalo tvrdit, že učiníme rozhodnutí, volbu, pošetilou či jinou, okamžitě se nám některé cesty uzavřou. Další se otevřou v podobě možností – a některé skutky jako bychom byli povinni vykonat, z toho či onoho důvodu.“ (str. 208)
Je to poetické čtení dýchající melancholií a Guy Gavriel Kay se nebojí vplout se svým hrdinou ani do vod filozofie. Danio se totiž často nezamýšlí jen nad svým životem, ale nad člověkem a jeho konáním všeobecně. Tím posouvá své vyprávění o stupeň výše.
Záře dávno pohaslá není knihou pro každého. Kdo nemá rád historické romány, koho nezajímá poetika slov anebo očekává pouze milostnou romanci, ten by se jí měl spíše vyhnout. Nás ostatní však může přenést do dob, kdy muži byli stateční a zbrklí a ženy odvážné.
„Chceme se do příběhu ponořit, zapomenout na vlastní životy, objevit nějaké jiné, dokonce do nich na čas vstoupit. Může se stát, že odoláme a nepřipomínáme si umělce a řemeslo. Chceme se ponořit, ztratit, zapomenout, co děláme, co se nám dělo, zatímco obracíme stránky, díváme se na obraz, posloucháme píseň, sledujeme tanec.
Přesto právě to se nám také děje. Skutečně.
Ale i tak … opravdu otáčíme stránku a můžeme se opět ztratit. A v tom hlubokém pohroužení můžeme najít sami sebe, nebo projít proměnou, protože příběhy, které nám někdo vypráví, se stanou tím, čím jsme a jak rozumíme svým vlastním dnům.“ (str. 252)
Vydal: Laser, 2023
Překlad: Radovan Zítko
Vazba: pevná
Počet stran: 432
Cena: 599 Kč
