Ozzy Osbourne: Patient Number 9

Ozzy Osbourne – duchovní otec metalu a samozvaný princ temnoty po odchodu z kapely Black Sabbath odstartoval veleúspěšnou sólovou kariéru. Zpěvák po vydání legendárního debutu Blizzard of Ozz (1980) nahrál jedno lepší album než druhé, po vydání dlouhohrající desky Scream (2010) měl však menší utrum a nového materiálu jsme se dočkali až po dlouhých deseti letech…

Album Ordinary Man (2020) znamenalo pro Ozzyho kariéru obří zvukový posun. Britský zpěvák se totiž spojil s Andrewem Wattem, mladým hudebním producentem, který se v hudebním rybníčku pohybuje nemalou řádku let. Společnými silami stvořili hravou, svižně odsýpající a moderně znějící desku, na níž mimo jiné hostovali Elton John, kytarista Slash nebo rappeři Post Malone a Travis Scott. Spolupráce Ozzyho s Andrewem se vydařila, což se odrazilo jak na prodejích, tak na přijetí hudební kritikou. Není tedy divu, že se dvojice opět spřáhla dohromady a po dvou letech naservírovala posluchačům desku Patient Number 9 (2022).

Musím se přiznat k jedné věci – na Ozzyho nedám jen tak dopustit. Jeho diskografii zbožňuji a myslím si, že posluchačům má opravdu co nabídnout. Jako frontmana v kapele Black Sabbath jsem ho měl vždycky rád, byť musím objektivně uznat, že se spíš vracím k deskám do roku 1973. Hudební experimenty na Sabotage (1975), Technical Ecstasy (1976) a Never Say Die! (1978) sice nebyly špatné, ale zlaté období, tedy éra písní jako „War Pigs“, „Iron Man“, „Evil Woman“, „Paranoid“, „Sweet Leaf“ a mnoha dalších, bylo jenom jedno. A o sólové dráze se snad ani nemusím sáhodlouze rozepisovat. Ostatně písně jako „Crazy Train“, „Mr. Crowley“, „No More Tears“, „Dreamer“, „Perry Mason“ nebo „Shot in the Dark“ plně dokazují, že Ozzy za sebou zanechal obří odkaz, na který se bude ještě dlouho vzpomínat. V současnosti se sice Ozzy potýká s různými zdravotními komplikacemi, stále se ovšem snaží produkovat poctivou, posluchačsky přívětivou metalovou hudbu, která je tvořena od srdce. A to na něm oceňuji.

Na desku Patient Number 9 jsem byl skutečně zvědavý. Ordinary Man mě totiž svým svěžím pojetím zaujal. Spojení popového producenta s metalovou legendou vyšlo na jedničku a specifický zvuk, jenž mohl zaujmout jak Ozzyho skalní příznivce, tak mladší generaci posluchačů, liboval mým uším. Zpočátku mi sice trvalo, než jsem se do Ordinary Mana pořádně ponořil, ale nakonec jsem si k němu úspěšně našel cestu. O to více mě těší, že Patient Number 9 se maximálně vydařil, a to natolik, že svého předchůdce překonal ve všech ohledech.

 

Album posluchače okouzlí jedinečným zvukem. Andrew Watt opět odvádí výbornou práci a produkce se chopil se ctí. Nicméně neubráním se drobnému srovnání. Zatímco Ordinary Man znamenal pro Ozzyho posun k vlivům současného hudebního průmyslu, Patient Number 9 působí jako přesný opak. Ačkoliv jde v mých očích o desku s výrazným moderním soundem, posluchač se občas neubrání myšlence, že poslouchá nahrávku z 80. nebo 90. let převedenou do moderního hávu. To ovšem nemyslím nijak ve zlém, naopak to beru jako pochvalu. Album totiž může cílit jak na starou, tak novou generaci a svým jedinečným uchopením se posluchačům o to více zaryje pod kůži. Upřímně, měl jsem občas pocit, jako bych se vrátil zpátky v čase a poslouchal No More Tears (1991) okořeněné o zcela nové ingredience.

Velký vliv na to má hvězdná skvadra hostů. Pokud jste si na Ordinary Manovi libovali v hostujících muzikantech, pak vězte, že na Patient Number 9 budete rochnit blahem. Na titulním singlu „Patient Number 9“ a poté na pomalejší, zvukově signifikantní baladě „A Thousand Shades“ hostoval kytarista Jeff Beck, který obě písně obohatil svojí mistrnou prací s kytarou. Úderný přímočarý flák „Immortal“ ozdobil Mike McCready, člen rockové formace Pearl Jam, a na zdařilé singlovce „One of Those Days“ Ozzyho kytarovými riffy doprovodil Eric Clapton, mimo jiné autor písně „Tears in Heaven“. Na některých skladbách se dokonce podíleli Robert Trujillo (Metallica), Josh Homme (Queens of the Stone Age), Duff McKagan (Guns N’ Roses) a Chris Chaney (Jane’s Addiction).

 

Překvapivě se také vrátili dva věrní Ozzyho spoluhráči – Tony Iommi, jeden ze zakladatelů kapely Black Sabbath, a kytarista Zakk Wylde, který s Ozzym hraje od vydání desky No Rest for the Wicked (1988). První jmenovaný se zhostil dvou výborných skladeb – rozvláčné, atmosférické a pochmurně laděné „No Escape From Now“ a údernější „Degradation Rules“. Wylde si pro sebe vyzobal hned čtyři kusy – „Parasite“, „Mr. Darkness“, „Nothing Feels Right“ a „Evil Shuffle“. Ve všech případech se jedná o velice kvalitní kusy. „Evil Shuffle“ sice ve srovnání s ostatními mírně zaostává, nejde však o žádný velký propad. Pochválit rovněž musím dva hvězdné bubeníky, a to Chada Smithe z Red Hot Chili Peppers a Taylora Hawkinse z Foo Fighters, který své bubnové party stihl nahrát ještě před svou nečekanou smrtí. Oba ze sebe vydali úžasný výkon.

Hvězdní hosté do skladeb vnášejí zcela unikátní atmosféru. Nálady se perfektně střídají, díky čemuž vůbec nehrozí, že by posluchač začal v polovině desky šoupat nohama. Mistrovská sóla jsou propracovaná a snadno vám utkví v paměti. Trošku mě zklamalo, že se nikdo z hostů nevytasil s vokálovými party podobně jako Elton John nebo Post Malone s Travisem Scottem na Ordinary Manovi. Nicméně kytaroví mágové ukázali, že pokud je člověk muzikant s talentem v krvi a umí si neotřele pohrát se svými instrumenty, má vyhráno a bez zpěvu se klidně obejde.

Všichni zúčastnění skvěle doplňují Ozzyho výtečné, zcela nezaměnitelné vokály, které jsou jako vždy na vysoké úrovni. Po textové stránce nemám skladbám co vytknout a z hudebního hlediska jsem byl nadmíru spokojen. Některé experimenty (např. závěrečný minutový bonus „Darkside Blues“) mi v hlavě znějí doteď.

Patient Number 9 je výbornou metalovou deskou, která šlape od začátku až do konce. Přesně takhle si představuji kvalitní moderní nahrávku – nápaditou, hudebně výraznou a bez slabého místa. Album je daleko soudržnější, sofistikovanější a hudebně napěchovanější než Ordinary Man. Celkovým nádechem strká svého předchůdce hravě do kapsy, a přestože má Patient Number 9 hodinu, jednotlivé písně příjemně odsýpají a utečou vám jako voda. Andrew Watt se producentsky překonal a Ozzy Osbourne se vytasil s dalším majstrštykem ve své diskografii. Jsem zvědavý, jestli po tak zdařilém kousku přijde ještě něco dalšího.

Recenze je věnovaná Jeffu Beckovi. Budeš nám chybět, příteli. Budiž ti zem lehká.

Tracklist:
1. Patient Number 9 (Ft. Jeff Beck)
2. Immortal (Ft. Mike Mccready)
3. Parasite (Ft. Zakk Wylde)
4. No Escape From Now (Ft. Tony Iommi)
5. One Of Those Days (Ft. Eric Clapton)
6. A Thousand Shades (Ft. Jeff Beck)
7. Mr. Darkness (Ft. Zakk Wylde)
8. Nothing Feels Right (Ft. Zakk Wylde)
9. Evil Shuffle (Ft. Zakk Wylde)
10. Degradation Rules (Ft. Tony Iommi)
11. Dead And Gone
12. God Only Knows
13. Darkside Blues