Spálená země – dvoudílná modrožlutá pocta počítačové hře Fallout
Vládní agent a chlap, který odvádí všechnu špinavou a krvavou práci, s krycím jménem Strašák, je guilty pleasure nejen pro Jakuba Hozu, který mu věnoval knihy Projít ohněm a Do pekla a zpět, ale i pro fanoušky knih Kulhánka a Kotlety.
Zatímco předchozí Strašákovy příběhy zasadil autor do relativně blízké budoucnosti, v novém románu ho vyslal až do roku 2121. Proč? Protože Spálená země je více než další akcí nabitou rubačkou, je poctou jedné z nejlepších postapokalyptických počítačových her. Ostatně tomu odpovídá i zápletka.
Země si prošla nukleárním holocaustem a nejen z české kotliny se stala pustina. V roce, kdy se příběh odehrává, se však svět z takzvaného Restartu vzpamatoval natolik, že přeživší pozemšťané znovu začali vystrkovat růžky a budovat novou civilizaci. Známe to všichni z filmové tetralogie Mad Max. Pustina je plná vesnic, v nichž přežívají kmenová společenství, měst na troskách měst, jimž vládnou samozvaní a krutí vůdci, a mezi tím se pohybují skupiny nájezdníků a zmutovaných příšer. Stejně tak je tomu ve světě po Restartu.
Jak do toho všeho zapadá bývalý vládní zabiják? Inu, Strašák patří k takzvaným Nesmrtelným. Proto přežil v plné síle nejen všechny tajné mise, ale také Restart. Teď žije s rodinou v podzemní pevnosti Trezor a ven vylézá jen jednou za čas, aby zkontroloval nedalekou vesnici, s níž obyvatelé Trezoru udržují obchodní kontakty. Právě při jedné takové kontrolní návštěvě zjistí, že křehká rovnováha sil v Pustině doznala značných změn, neboť se na scéně objevila armáda mutantů disponující technologiemi, které by v čase po jaderné katastrofě neměly být dostupné. A to je teprve začátek.
Autor se s nějakým vysvětlováním moc nemaže a jde rovnou na věc. Strašák se při inspekční cestě po okolí Trezoru utká s nájezdníky, kteří disponují natolik velkou palebnou silou, že vyhladí spřátelenou osadu a nesmrtelnému Strašákovi nakopou zadek tak, že málem zemře. Takhle silná skupina by mohla ohrozit nejen další obyvatele pustiny, ale především Strašákovu rodinu, proto se hrdina vydá na cestu do nejbližšího „města“, aby zjistil, co jsou tihle supermutanti zač. O tom, jak se stal Strašák jedním z Nesmrtelných, se toho čtenář z prvního dílu moc nedoví, neboť autor předpokládá, že všichni četli knihu Projít ohněm.
Vesnice stála na jednom z kopců. Kdysi se někde tady nacházel Tanvald, vzpomněl jsem si. Teď už ale nebylo po městě ani památky.
Jako první jsem uviděl větrníky, jejichž lopatky byly potažené surovou kůží. Při tom pohledu jsem málem zaskřípal zuby. Když si pomyslím, že jsem jim je pomáhal instalovat já. Já!
Nenávidím je. Nenávidím všechno, co představují.
Sevřel jsem volant, až mi jeho odolný plast pod prsty zavrzal.
Závan minulosti, o který jsem nestál. Ty větrníky jsem viděl při každé návštěvě, tak proč mě to tak zasáhlo zrovna teď?
Možná proto, že už jsem vážně nevěděl, jak dál. Poslední dobou na mě všechno padalo. Ostatní Nesmrtelní byli možná zvyklí nechat kolem sebe bez povšimnutí běžet roky, ale já se jím stal příliš pozdě. A předtím jsem coby státní zabiják žil životem plným, hmm… napínavých a ostrých zážitků.
Zahnul jsem a začal stoupat do svahu k bráně v dřevěném plotu kolem vesnice. Plot nebyl ani tak zamýšlený jako obrana, byla to spíš ohrada, která měla udržet kozy a ovce uvnitř.
Přehmátl jsem si na volantu. Popravdě jsem si nebyl tak docela jistý, jakého se dočkám přijetí. Při mé poslední návštěvě došlo k jistému nedorozumění.“ (str. 13)
První třetinu knihy můžu směle přirovnat k úvodním třiceti minutám filmu Mad Max: Fury road. Jakub Hoza ji totiž zaplnil šedesátistránkovou bitkou s mutanty. Pátrání po tom, co jsou vlastně zač, se tedy rozjíždí až po tomto akčním úvodu a oproti němu je velice, velice pozvolné. Strašákovy první kroky vedou do nejbližší obchodní stanice, kde přibere do party jediného tamního přeživšího. Krví nasáklé stopy mutantních nájezdníků vedou směrem k Ústí nad Labem, jemuž pevnou rukou vládne Kmotřička, která je v podstatě klonem Tety Entity z filmu Mad Max Beyond Thunderdome.
Od této chvíle se Spálená země stává postapo roadtripem plným někdy více, jindy méně originálních setkání. K těm povedenějším patří střetnutí s hmyzem, ze kterého by se Ondřej Sekora počůral strachy, nebo s Honákem, jenž žene pustinou stádo dvouhlavého skotu. Vzhledem k tomu, že je Strašák stejně jako jeho duchovní otec fanouškem Falloutu, nejsou dvouhlavé Kravíny jedinou narážkou na tuto fenomenální hru. A protože je celý příběh vyprávěn ze Strašákova pohledu, je jeho putování pustinou prošpikováno tak neuvěřitelným množstvím hlášek a popkulturních odkazů, že je čtenář záhy přestane vnímat. Navzdory tomu se autor snaží udržet dějový oblouk a přivést hrdinu (po několika dějových zákrutech) k zjištění, co je cílem mutantů.
Otočil jsem se k poslední osobě v bílé říze. Byla to mladičká štíhlá dívka o hlavu menší než já.
Hlaveň pistole se neomylně usadila na jejím čele.
* * *
Zaváhal jsem. Neměla zelenou kůži.
Podíval jsem se do těch modrých nevinných kukadel a roztomilého, sotva šestnáctiletého ksichtíku plného víry.
Stiskl jsem spoušť.
* * *
Dav zahučel. Když jsem se obrátil, sklopili zraky. Dva z nich byli ozbrojení strážní, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml. Ani oni se mi neodvážili podívat do očí.
Nakonec přece někdo. Starší strážný s holou hlavou a mrožím knírem. Vyšel mi vstříc, puška mu visela přes rameno. Ruce, které od ní úzkostně držel dál, se mu třásly.
„Proč? Proč jste to udělal?“ vypravil ze sebe tiše.
Pohlédl jsem na něj tak, až se přikrčil.
„Protože jsem tam byl. Tehdy, když to začalo. Protože já si to všechno pamatuju.“
Než dokázal promluvit, několikrát naprázdno otevřel a zase zavřel ústa.
„Vy jste jeden z Nesmrtelných z legend!“
Dav znovu zahučel. Někteří lidé padli na kolena.
„Nesmrtelnost existuje jenom v pohádkách.“
Šel jsem nevšímavě dál a z pravdivosti mého prohlášení se mi svíralo srdce.
* * *
Když starý svět umíral, snažili jsme se ho zachránit. Jenže také superhrdinové jsou jen v pohádkách.
Šel jsem jako robot, než jsem se dostal k motorce. Nasedl jsem, složil stojánek a vyrazil na sever. Pořád jsem ho viděl před sebou. Svého syna, který se ještě stačil otočit a usmát se na mě, než se na něho zřítila věžová budova, z níž vynášel raněné, a rozmačkala ho na kaši.
To, že čas všechno vyléčí, jsou jen kecy.“ (str 9.)
Ani v druhém díle Jakub Hoza neopouští vytyčené mantinely, a tak Strašák (nyní bohatší o superinteligentního kočičího mazlíka a lepou děvu) pokračuje v pátrání ve stejném stylu. Naštěstí ubylo popkulturních narážek a nadbytečného hláškování a autor se víc soustředil na děj. Do něj vstupují noví hráči, jako například AČR a jeden geniální vědec. Strašák čtenáři také vysvětlí, jak se stal Nesmrtelným, a konečně se dopátrá toho, kdo vede sektu Děti atomu, komu slouží technologicky vyspělí mutanti a proč všichni pátrají po oblasti padesát dva. Stejně jako v prvním díle tu potkáme někdy více, jindy méně originální postavy, ale žlutá je oproti modré knize mnohem vyváženější.
Od roku 1997, kdy vyšel první Fallout, bylo příběhů z postapokalyptického světa vyprávěno tolik, že vymyslet opravdu originální zápletku snad už ani nejde a Jakub Hoza se o to ani nesnaží. Jen nám přináší další koktejl namixovaný z dávno prověřených ingrediencí. Pro někoho to může být málo, jinému to bude stačit. Kdo si rád odpočine u Bratrstva krve, nebo je schopen opakovaně koukat na postapo filmy George Millera, ten si pravděpodobně Spálenou zemi užije. Pro nás ostatní to bude jen jednorázové guilty pleasure na jedno přečtení.
„Čo bolo, bolo, teraz skúsme nájsť
To podstatné, to čo je v nás
Tvrdia, že prežije hmyz
Záleží však na nás
Je to tak, neobzerajte sa pani Lótová.“ (Elán)
Vydal: MysteryPress, 2023
Obálka: Piotr Cieśliński
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272 + 264
Cena: 329 Kč + 329 Kč
