Kolo času se znovu roztáčí

Monumentální sérii Kolo času asi není nutné představovat. Snad neexistuje čtenář fantastiky, který by o tomhle opusu Roberta Jordana nevěděl – i když ho třeba ještě nečetl. Možná vás o tom, že se do tohohle soukolí máte vrhnout, přesvědčí nakladatelství Laser, které se v loňském roce ujalo štafety v běhu na dlouhou trať a rozhodlo se celou ságu znovu vydat.

V roce 2021 uvedl Amazon na televizní obrazovky seriál na motivy knihy Oko světa – prvního dílu ságy Kolo času, čímž opět zvedl zájem o tuto sérii, která se dnes již řadí mezi klasická díla fantasy a jednoznačně patří do zlatého fondu tohoto žánru.

Kolo času je čtrnáctidílnou sérií a nejznámějším dílem Roberta Jordana. Spolu se Stevenem Eriksonem, G. R. R. Martinem, Terrym Goodkindem, Tadem Williamsem (a několika dalšími) se Jordan řadí k autorům nejrozsáhlejších a nejdelších ság, na něž můžete narazit. Robert Jordan svůj příběh bohužel nestihl odvyprávět celý, protože v roce 2007 zemřel. Jako jeho nástupce byl nakonec vybrán Brandon Sanderson, jenž dopsal poslední tři díly, a díky tomu se Kolo času dočkalo řádného ukončení.

Robert Jordan vypráví o osudu mladíka Randa al‘Thora, který spolu s přáteli prchá před spáry Temného. Z důvodů, jež ostatním (víceméně) unikají, chce trojici přátel zabít. A tak se hrdinové spolu s občas nedobrovolným doprovodem vydávají na pouť vedoucí do údajného bezpečí.

Jakmile v příběhu zazní proroctví o Drakovi znovuzrozeném – předurčeném vůdci –, bude všem čtenářům jasné, která bije. Postavám (přinejmenším některým) bude trvat déle, než si dají dvě a dvě dohromady. A i když je motiv vyvoleného možná trochu okoukaný, v tomto případě se dá přinejmenším očekávat, že Rand ze svého údělu nebude zrovna dvakrát nadšený. Osudem Draka je totiž zachránit svět – zešílet z magie, jíž používá – vyvraždit celý svůj rod a všechny, které miluje – zničit svět – být zavražděn – znovu se zrodit a celé kolečko si střihnout znovu (ne nutně v tomto pořadí, obzvlášť co se úmrtí týče). V neprospěch teorie, že Rand snad svému osudu unikne, hraje i skutečnost, že nejspíš není první Drakovou reinkarnací.

O Oku světa toho za ty roky bylo napsáno tolik, až vyvstává otázka, zda se o něm dá napsat ještě něco, co by dávno neřekl někdo povolanější. Nejspíš nedá, zároveň je nezbytné o této knize (potažmo celé sérii) stále psát a mluvit. Koneckonců čtenáři fantastiky nejsou jen dlouholetí harcovníci, kteří o podobných ságách dávno vědí, a i klasiku je nutné čas od času připomenout, aby se k ní dostali noví čtenáři.

Hodnotit Oko světa soudobou optikou je ošidná záležitost. Je to dítko devadesátkové fantasy, takže si s sebou nese všechny klady i zápory tehdy psaných děl. Zároveň je to úvod do rozsáhlé a komplexní série, jejíž každý díl je sám o sobě mamutím svazkem. Nedá se tak zrovna očekávat děj nabitý akcí a zvraty, z nichž se čtenáři takříkajíc posadí na zadek. Spolu s tím se dostaví také pocit, že drtivou většinu prvků, na něž tu čtenáři narazí, už dávno četli někde jinde (a možná i v lepším zpracování).

Oko světa (a pravděpodobně i značná část celého Kola času) je z dnešního pohledu sbírkou obehraných klišé postupující líným tempem k nepříliš překvapivému závěru. Rychlejší vyprávění ani gradace děje nejsou zrovna často na pořadu dne. A už jsem zmínila, že si Robert Jordan libuje v detailních popisech úplně všeho? Přesto je Oko světa knihou, kterou by měl zkusit každý milovník fantasy. Ano, čtete správně: každý.

Nedokážu – a ani nechci – říct, jestli je to kniha dobrá nebo špatná. Je to ale rozhodně kniha v mnoha směrech zajímavá. Příběh je o tradičním boji dobra se zlem, přesto zde není vnímání světa vždy černobílé, jak bývá zvykem v podobně laděných románech z téže doby. Postav je tu jak naseto a většina z nich je ukázkově archetypálních. Pozvolné – místy vyloženě rozvláčné – tempo vyprávění možná budou mnozí považovat za nedostatek, ale z objektivního hlediska to vyloženě jako negativum brát nelze. Naopak je občas příjemné trochu zpomalit a nehnat se jen za akcí – Robert Jordan ukazuje jiný způsob vyprávění příběhů, takový, který byl dřív zcela běžný. Možná v tom může někdo najít i analogii s dnešní zrychlenou dobou – že i u soudobých románů se hledí hlavně na čtivost a to, jak rychle člověk otáčí stránku za stránkou.

Oko světa je nabité hromadou událostí a děje se tam toho mnoho. Ale jen zlomek z těchto událostí má zásadní význam pro další směřování příběhu. Značná část jsou jen slepé uličky sloužící k budování atmosféry, prohlubování charakterů postav a jejich vztahů nebo k osvětlení historie světa. Tedy můžeme alespoň doufat, že takový byl záměr. U devadesátkových autorů se totiž občas nelze ubránit dojmu, že místy psali čistě proto, aby psali a jejich romány byly co nejdelší. Tento dojem v některých pasážích vzniká i v případě Oka světa – spousta scén a dialogů by se dala vyškrtnout a nic by se nestalo: atmosféra by byla stále stejná, na postavy by se nahlíželo stále stejně a ani děj by to neovlivnilo. Nutno také podotknout, že ačkoliv mám ráda pomalejší příběhy – často je i aktivně vyhledávám –, i já se místy cítila zahlcená Jordanovou přílišnou popisností. Vlivem toho, že popisuje úplně všechno, je Oko světa poměrně zdlouhavým a místy poněkud náročným čtením.

Vedle toho v knize řada scén – a především pak dialogů – vyznívá naivně. Stejně jako drobné příběhové berličky, kdy si postava něco zamumlá pod vousy, jiná postava to zaslechne a díky tomu čtenář dostane informaci, která mu má nasadit brouka do hlavy. Ve většině případů je ale čtenářům rychle jasné, odkud vítr vane.

Proč by si tedy román Oko světa měl zkusit přečíst každý? Právě kvůli dříve zmiňovaným klišé a archetypům. Že to zní jako paradox? Kdeže. Robert Jordan je totiž jedním z těch, díky nimž ta dnešní klišé jako klišé vůbec vnímáme. Byl to on – spolu s dalšími spisovateli, z dnešního pohledu průkopníky fantasy, z níž se vyvinuly soudobé trendy –, kdo přiměl čtenáře zamilovat si určité motivy příběhů a typy postav a vyhledávat je (čímž nepřímo „nutil“ ostatní autory o nich psát). Byl to on, kdo některé prvky, jimiž jsme dnes přesyceni, použil mezi prvními, a je jedině fér mu za to přičíst patřičný kredit. A přitom spoustu věcí zpracoval tak, že i z dnešního pohledu nejsou zas tak otřepané. Za zmínku stojí především motiv vyvoleného, který je i na současné poměry zajímavý (nebo přinejmenším to, co na dané téma zaznělo v první knize, zní jako potenciálně zajímavé a stále poměrně originální pojetí).

V souvislosti s Robertem Jordanem a Okem světa je nutné zmínit ještě jednu věc. Mnoho čtenářů napříč třemi desetiletími autorovi vyčítá, že vlastně napsal fanfikci na Pána prstenů. S trochou nadsázky lze samozřejmě říct, že každý autor, který kdy napsal hrdinskou, „putovací“ fantasy vykradl Tolkiena. Přesto je Tolkienův vliv zrovna u Jordana patrnější. I já – a to nejsem kdovíjaký znalec Pána prstenů – jsem si říkala, že místy některá podobnost vážně už nevypadá jen jako čistě náhodná. Nejde například jen o typové rozložení postav, které bychom mohli svést na onu archetypálnost, ale i o určité konkrétní scény nebo motivy na pozadí (obzvlášť co se hrdinů týče). V druhé polovině románu se tento dojem sice trochu vytrácí, ale je pochopitelné, že milovníci Pána prstenů mohou být tímto přístupem poněkud rozhořčeni.

Oko světa otevírá dveře do propracovaného univerza, které je dnes již literární legendou. Do světa plného magických artefaktů, hrdinů, pověstí a příběhů, do světa prolezlého zlem, s nejistou nadějí na dobrý konec pro některé aktéry. Robert Jordan vezme čtenáře na dobrodružnou cestu, která není bez chyb, ale přese všechno dokáže zaujmout a přimět ke čtení dalšího pokračování. A pro ty, kteří s fantasy v devadesátých letech začínali, je to navíc příjemně nostalgický a přitom pořád přiměřeně kvalitní návrat.

Vydal: Laser, 2022
Překlad: Dana Krejčová
Vazba: vázaná
Počet stran: 784
Cena: 499 Kč