Dcera kostí píše osud říše na úlomky lidských životů
V posledních letech do fantastiky stále více pronikají prvky východních kultur a dělají tak z kulis příběhů zase o něco exotičtější čtení. Některé z těch příběhů jsou povedené, jiné už tolik ne. Do jaké kategorie spadá trilogie Tonoucí císařství, jejíž první díl Dcera kostí vydalo nakladatelství Host?
Lin Sukaj je dcerou císaře. Po záhadné ztrátě paměti, kterou utrpěla před pěti lety, jí však otec odmítá svěřit tajemství magie kostí, díky níž může vytvářet složité konstrukty sestavené z různých částí lidských a zvířecích těl, s nimiž vládne císařství. Lin si ale hledá vlastní cestu, jak se k rodové magii dostat. Zároveň s tím však zjišťuje, jak moc otec nechal jejich říši upadnout. Naproti tomu Jovis o úpadku císařství ví z první ruky – je proslulým pašerákem. A poté co udělá jedno nerozumné rozhodnutí řízené srdcem a vlastním svědomím, dostane se do spirály událostí, které ho pošlou na cestu, o níž se mu nikdy ani nesnilo. A nutno říct, že z ní není úplně nadšený.
Andrea Stewartová má velice příjemný sloh a díky tomu stránky knihy ubíhají rychleji, než by člověk čekal. Napomáhají tomu také postavy působící lidským dojmem. Přestože si čtenáři nezamilují všechny hrdiny na první dobrou, minimálně u Jovise a Mefiho prorokuji lásku na první pohled. K ostatním postavám je těžší si najít cestu – a to i k těm v hlavních rolích. Stewartová ale dokázala nakonec všechny jejich motivace prokreslit dostatečně důkladně, aby je čtenáři mohli pochopit a vcítit se do nich. Díky tomu je také příjemné sledovat, jak se osudy jednotlivých aktérů vzájemně prolínají a ovlivňují.
Svět inspirovaný Čínou je vystavěný dobře – přinejmenším pro potřeby knihy. Čtenáři z něj totiž vidí jen nepatrný zlomek a to nemyslím jen geograficky, ale i historicky nebo nábožensky. Andrea Stewartová se nezdržuje s ničím, co není relevantní pro příběh. I díky tomu má Dcera kostí slušnou dynamiku, jíž napomáhají i poměrně krátké kapitoly a nepravidelné střídání úhlů pohledu (Linina a Jovisova linie jsou vyprávěny v první osobě, zbytek hrdinů si musí vystačit se třetí osobou). Zároveň ale vyprávění nepůsobí ploše a autorce se daří vytvářet dojem, že za tím, co čtenáři vidí na stránkách, se nachází něco dalšího, co by se mohlo jednou dát prozkoumat.
Jako velké plus vnímám nenásilné začlenění LGBT motivů do příběhu. Stejnopohlavní vztahy a svazky jsou zde brány jako něco běžného, nad čím se nikdo nepozastavuje a nedělá z toho aféry (podobně je zde přistupováno například k rozvodům), což mi připadá ideální. To, s jakou samozřejmostí k tématu přistupuje sama autorka i její postavy, z něj činí nedílnou součást vyprávění.
Jedním z nosných motivů knihy je také vykořisťování slabších a útlak chudých. To jsou poměrně rozšířená témata, avšak Stewartová se nebála ukázat je z různých úhlů pohledu – a to například i ze strany jedince, kterému celý život vtloukají do hlavy určitá dogmata, podle nichž jedná, ačkoliv je to v jádru dobrý člověk. Autorka v tomto směru nic nepřikrášluje, přesto Dcera kostí jako celek vyznívá pozitivně. A to i když vezmu v potaz, že se tu (byť ne v přímém přenosu) rozřezávají a sešívají lidé a zvířata, z nichž pak vznikají nevzhledné konstrukty číhající na každém kroku.
Dcera kostí je čtivý román, ale i přes dílčí intriky ve výsledku docela jednoduchý. Z toho důvodu bych se knihu nebála doporučit těm, kdo by například chtěli přejít z young adult příběhů k dospělé fantastice, protože román jednoznačně patří do dospělé fantastiky – ať už věkem postav, tak tím, jakým tématům se věnuje. Andrea Stewartová vytvořila zdařilou kombinaci osvědčených motivů a určitých klišé a zároveň přinesla i dostatek vlastní invence. Díky tomu byla Dcera kostí příjemným čtenářským zážitkem a já už vyhlížím další díl.
Vydal: Host, 2022
Překlad: Alžběta Lexová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 439
Cena: 469 Kč