Jakub Hoza: Jako sama smrt
Útěk z vězení nikdy nebyl krvavější. Své o tom ví benešovský rodák Jakub Hoza, jehož deviantní temné fantasy příběhy a splatterpunkové akční romány se jen hemží mrtvolami a vyhřezlými vnitřnostmi. Nejinak je tomu v novince Jako sama smrt.
V knížectví karažském se špatně žije. Zloději, vrazi, šmelináři, ani političtí odpůrci místního knížete tam nemají na růžích ustláno. Když mají štěstí, skoncuje s nimi světská spravedlnost rychle, pokud ne, nechá je kníže Gothrid uvrhnout do vězení, kde živoří tak dlouho, dokud neskončí pod rukou mistra málo dobrého. Smrt z rukou kata je bolestivá a pomalá, to je jasnější než informace o tom, že je pán věznice sadista. Jednou se však stalo, že se brány vězení otevřely a všichni odsouzenci, kteří byli schopni stát na nohou, dostali možnost utéct na svobodu.
„Run Boy Run! This world is not made for you
Run Boy Run! They’re trying to catch you
Run Boy Run! Running is a victory
Run Boy Run! Beauty lays behind the hills.“
Jakub Hoza vypráví příběh o nesourodé skupině uprchlíků, která se snaží co nejrychleji dostat za hranice knížectví. Lidé, kteří by nejspíš spolu v běžném životě nepromluvili ani slovo, jsou nyní nuceni najít jednak společnou řeč, jednak chuť a sílu spolupracovat. Cesta za svobodou totiž není nijak jednoduchá. Nejen že je vede přes husté hvozdy, v nichž se skrývá divá zvěř (a tím nemyslím jen vlky a medvědy), ale především přes Galderské hory, v nichž podle legend žije kmen horských lidí sloužících pradávným temným božstvům. A aby těch problémů nebylo málo, vyslal kníže za uprchlíky skupinu pronásledovatelů s příznačným jménem Vyvrženci z pekla. Raubíře toho nejhrubšího zrna, kteří se neštítí znásilňovat malé děti a jíst lidské maso, tyran karažský vypouští pouze v těch nejnutnějších případech.
„Tohle není, jako když knechti zatáhnou nějakou vesničanku do stohu sena proti její vůli. Vždyť on do ní vyřezal díry a do nich pak … bohové, vyzvracel jsem se z podoby, když jsem to spatřil!“ (str. 140)
Celou situaci samozřejmě komplikuje to, že ani uprchlíci nejsou lidmi bez bázně a hany a každý si sebou vleče nějaké ty kostlivce. Vztahy ve skupině jsou tedy napjaté a věřit se nedá nikomu. Jen horko těžko si tak čtenář vybuduje náklonnost k hlavním hrdinům. Navíc má autor v rukávu ještě jednu divokou kartu. Po stopě uprchlíků i honců se totiž vydal ještě někdo, kdo o nich ví všechno – Lovec.
Jakub Hoza se od vydání své prvotiny Theatre Macabre mistrovsky naučil několik věcí: navodit paranoidní a děsivou atmosféru, udržet čtenáře v napětí a napsat příběh tak, že se vám při jeho čtení budou kroutit střeva. Autor skvěle vyvážil vztahy ve skupině uprchlíků, kteří ze začátku nemají čas řešit nic jiného než přežití a teprve později začnou pátrat po minulosti svých souputníků a řešit jejich povahy.
Jakub Hoza perfektně zvládl načasování při přeskakování mezi tím, co se děje mezi uprchlíky, co právě dělají Vyvrženci a co připravuje pro své oběti Lovec. Jako správný pokerový hráč odkrývá karty postupně a až do samého konce nutí čtenáře přemýšlet nejen o tom, kdo a jak zemře, ale také kdo kým opravdu je.
Pokud bych měl knihu Jako sama smrt popsat třemi slovy, byla by to špinavá, brutální a místy zvrácená fantasy. Explicitní násilí totiž umí autor vylíčit opravdu excelentně. A nejde tu jen o popis rvaček na život a na smrt, někdy je schopen zabrousit až k splatteru toho nejhrubšího zrna, či takřka lovecraftovskému hororu.
Tahle kniha není rozhodně pro každého. Ale ti, kdo si užili takové filmy jako Kosti a skalp či Osm hrozných, nemají proč váhat. Jen snad stojí za upozornění, že čtenáři autorovy prvotiny nebudou závěrem tohoto románu překvapeni tak moc jako čtenáři Hozou dosud nepolíbení. Možná jim naroubovaní na Theatre Macabre naopak přijde vyloženě zbytečné.
Vydal: Mystery Press, 2022
Ilustrace/foto: Morgan Yon
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 264
Cena: 299 Kč
(V recenzi byl použit úryvek písně Run Boy Run skladatele, režiséra a hudebníka Yoanna Lemoine.)
