Dana Beranová: Zpěv straky

Přichází hrdinka, jejímž cílem není silou měnit svět, ale léčit a napravovat lidské osudy.
Nakladatelství Host vydalo fantasy román Zpěv straky.

ANOTACE:
Když se šílený a mocichtivý vladař rozhodl vyvraždit všechny, které nemůže přeměnit ve vojáky, stalo se ze světa místo bez vědy, bez umění a také bez naděje. Místo, kde není snadné nabízet útěchu.

Pro mladou čarodějku Heniku se však právě to stalo smyslem života. Zavržená matkou, ale se svými přáteli — spolehlivou klisnou Potvorou a strakou, která skrývá nejedno tajemství — pomáhá všude tam, kde je jejích léčitelských dovedností zapotřebí. Ať už pobývá ve městě, jehož brány není možné opustit, u oddílu dětských vojáků s velice podivným úkolem, či na hradě, kde se objevilo nadmíru podezřelé novorozeně, vždy musí pečlivě zvažovat, co může ztratit a co získat.

Bolest a utrpení mívají totiž rozmanité podoby, ale muka v duši se navzájem až překvapivě podobají. A právě tyto rány se hojí ze všech nejhůř. Je na Henice, aby přišla na to, jak lze zemi a její obyvatele vyléčit.

 

O AUTORCE:
Dana Beranová (nar. 1976) pochází z Jičína. Po dvacítce zjistila, že město pro ni není, a odstěhovala se na vesnici, kde žije s manželem a všemožnou zvěří. Do Jičína jezdí za prací — působí jako radiologická asistentka. Debutovala fantasy románem Eva a Kniha poznání (2014). Její povídka „Nikdy neříkej nikdy“ vyšla v antologii Žena se lvem (2016). Kromě knih píše básně a písňové texty.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, říjen 2022
Vazba: vázaná
Počet stran: 232
Cena: 369

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Nečekaný dar (předehra)

Na ochoz vysoké kamenné věže se z výšky snesly dvě ženy. Starší Berenika si uhlazovala vlasy rozcuchané po dlouhém letu. Její dcera Henrieta si stoupla na špičky a naklonila se přes okraj cimbuří. Přitom ledabylým pohybem zastrčila tmavý pramen na jeho místo ve volném drdolu. Už dlouho si přála navštívit klášter řádu Milosrdných a dnes, po více než třiceti letech jejího života, se jí toto přání konečně splnilo.

Pátrala po jeho obyvatelích, ale nádvoří bylo prázdné. O nedávných událostech svědčila jen hromada odpadků.

Berenika nahlédla dceři přes rameno. „Už se to dostalo až sem.“

„Myslíš, že všechny členy řádu… zabili?“ zašeptala Henrieta. Díky výbornému zraku viděla i ty nejmenší detaily z kupy nepořádku, který se válel dole. Zkrvavená spodnička, prošoupaná bota, střepy z rozbitého hliněného nádobí, několik listů z herbáře, špinavé obvazy a tlející kusy zeleniny.

Nevypadalo to jako místo, kde se lidé uzdravují.

„Nevím a zjišťovat to nebudu,“ odvětila příkře její matka. „Co je na té hromadě, že na ni tak civíš?“

„Zbytky lidskosti.“

„Prosím tě, nebuď patetická. Lidi se rvou od počátku věků. Je to jejich přirozenost. Žádná lidskost vlastně neexistuje. Měla jsi štěstí, že během tvého krátkého života byl v téhle zemi mír. Jak vidno, je mu konec. Lidi jsou verbež. Nejraději by jen dostávali, viseli na silnějších jako jmelí na buku, dokud by nás úplně nevycucali.“ Vypadalo to, že Berenika není tím, co vidí, vůbec překvapená. Zato Henrieta překvapená byla. Věděla, že její matka lidmi opovrhuje, ale teď z jejích slov zaznívala nenávist, o které Henrieta neměla ani tušení.

Berenika si smetla ze sukně dlouhých šatů z barveného sukna neviditelná smítka.

„Jdu najít jejich lékárnu. Potřebuju pár bylinek. Ty tady počkej a do ničeho, Henrieto, do ničeho se nepleť!“

Henrieta se do něčeho plést chtěla, chtěla pomoct, ale netroufla si na to ani pomyslet. To, že byl všechen nepořádek ze dvora snesen na jedno místo, o něčem svědčilo. Někdo tu určitě byl.

Matka vykročila ke dveřím dělícím schodiště od otevřeného ochozu. Její krásný nestárnoucí obličej byl zkřivený zlostí. Nesnášela, když lidé žili svoje životy bez ohledu na její momentální potřeby. Řekla, že potřebuje kořen čemeřice, proto přiletěly sem, do lazaretu. Ale Henrieta měla pocit, že matka hledá něco jiného.

Henrieta ji následovala. Vešla do věže, která byla mnohem větší, než se zdálo zvenčí.

Bylo jí jasné, že matka zabezpečí vchod do věže, aby z ní nemohla odejít. Opřela se o chladnou zeď. Její pohled hned upoutaly obrazy visící nad schodištěm. Prohlížela si je a scházela přitom po schodech níž a níž.

Léčivé byliny namalované v trochu vybledlých barvách. Měsíček, kopřiva, heřmánek… prsty přejela po obrysech jeho okvětních lístků. Prošla přes mezipatro a vstoupila na další schodiště, které ji uvítalo obrazy lidského těla. Orgány, kosti, svaly… všechno zbavené kůže, ukázané ve své dokonalosti, která umožňuje tělu dýchat, hýbat se, a zároveň ve své zranitelnosti, která způsobí smrt, když se něco naruší.

Zaujatě sledovala jeden obrázek za druhým. Lidské tělo ji vždycky zajímalo. Jak vzniká. Jak funguje. Jak stárne. Ale to všechno musela před matkou tajit.

Všimla si, že obraz trávicí soustavy lemuje slabý proužek světla. Sotva viditelná nitka se táhla ve spáře asi dvě stopy, než se zalomila a začala klesat ke schodům. Henrieta se opřela do zdi. A ta povolila. Rozevřela se jako náruč a vtáhla Henrietu do jiného světa.

V malé místnosti bylo o něco tepleji, přestože tady nebyl krb ani jiný zdroj tepla. Hned u dveří stála truhla a na ní hořela svíčka. Vlevo ode dveří byla postel a v ní ležela žena s dlouhými bílými vlasy spletenými do dvou copů.

Henrieta cítila, že narušila její soukromí. Snažila se tiše vycouvat, ale žena na ni promluvila.

„Sestry si myslely, že mě tady nikdo nenajde. Mýlily se. Pojď dál, uvítám na chvíli společnost. Pověz mi, co hledáš. Pokud jsi nemocná, nemohu ti pomoct. Jsem sice léčitelka, ale jsem už téměř na druhé straně.“

Žena mluvila tiše, její hlas tlumila nemoc a bolest. Jazyk se jí lepil na patro. Henrieta se rozhlédla. Uviděla pohár s vodou. Léčitelka přikývla. Henrieta pohár vzala a přiložila ho ženě k ústům.

„Nejsem nemocná. Jen projíždíme kolem. Co se tady stalo?“

Ženě ulpěly na rtech kapky vody. Henrieta je jemně otřela cípem pokrývky a posadila se na kraj lůžka.

Léčitelka si povzdechla, ale ne zoufale, spíš smířeně. „Před několika dny sem vtrhli vojáci. Nevím proč a už se to asi nedozvím. Mnoho sester a bratrů stačilo uprchnout, ale někteří byli odvedeni. Mě tady mí lidé ukryli, protože už nejsem schopná dlouhé cesty. Už jsem i tu svou došla do konce.“ Žena si přejela jazykem po promodralých rtech a chvíli se namáhavě nadechovala nosem i ústy.

Henrieta věděla, že se v zemi něco děje. Poznala to z vyděšených tváří vesničanů, ze srocení na tržištích, která se stejně rychle tvořila, jako mizela. Ale matka nedovolila, aby zjistila víc.

„V lazaretu jsme poskytovali pomoc potřebným,“ pokračovala po chvíli léčitelka, „tady v našem klášteře jsme učili nové sestry a bratry vznešenému umění léčitelství. Bohužel už nikomu dalšímu své znalosti nepředám.“

Henrietě problesk hlavou nápad, že málem nahlas vykřikla. Ale ovládla se. Ticho, přítmí a přítomnost blízké smrti jí to nedovolily.

„Mně bys svoje znalosti předat mohla,“ řekla tiše. „Stačilo by, kdybys mi podala ruku a…“

Léčitelka se zadívala Henrietě do očí.

„Ty nejsi obyčejná žena. Kdo jsi?“ zeptala se.

Henrieta měla pocit, že jí stařena vidí až na dno duše. Že vidí všechno, co ji trápí, všechno, čeho se dopustila ona i čeho se jiní dopustili na ní. Žaludek se jí stáhl strachy. Sakra, může mi být jedno, co si o mně myslí. Ale nebylo.

„Jsem čarodějka. Henrieta, dcera Bereniky,“ odpověděla popravdě. Ještě nikdy to žádnému člověku neřekla.

Na obličeji léčitelky se rozlil úsměv. Ne odsudek, ne strach, ne opovržení. Laskavý úsměv, jaký Henrietě už dlouho nikdo nevěnoval. Henrieta cítila vnitřní sílu, která z ženy vyzařovala. Sílu, která nepramenila z její moci, ale z její laskavosti.

Léčitelka natáhla ruce a překvapivě silně stiskla Henrietiny prsty.

„Prozraď mi, kolik je ti let?“

„Třicet tři.“

Léčitelka sotva znatelně přikývla. „Dobrý věk pro velkou změnu, Heniko.“ Obdoba jejího jména byla jako pohlazení. Henrieta oplatila ženě stisk. Držela se jí jako záchranného lana.

Stejně jako všechny čarodějky byla i ona schopná přijmout naráz jakékoli schopnosti, které jí darující předal dobrovolně. Právě takhle se bez práce naučila pracovat s hrnčířským kruhem, jezdit na koni…

Nic z toho ale nemělo podmínku jako teď…

„Slib mi,“ pronesla stará léčitelka naléhavě, „že budeš pomáhat chudým stejně jako bohatým, nebudeš dělat rozdíl mezi mužem a ženou, starcem a dítětem, ošetříš oběť stejně jako útočníka.“

Henrietu napadlo, že kdyby tady teď byla její matka, vytrhla by její ruce ze sevření staré léčitelky, nedovolila by jí pronést slib, který Henrieta právě vypouštěla z úst: „Slibuju.“

Hned nato ucítila proud energie, jediný mohutný náraz, který ji málem vymrštil z lůžka. Mnohem silnější, než zažila kdy předtím. Ale stará žena ji držela pevně. Henrieta cítila tlak v hlavě. Za zavřenými víčky se jí míhaly nejrůznější obrazy. Cítila brnění prstů, teplo rozlévající se do všech částí těla, jak každý její sval přijímal nové schopnosti.

To všechno znala z dřívějška, ale tentokrát to bylo mnohonásobně silnější. Snažila se od toho oprostit, nepřijmout s cizími zkušenosti i cizí identitu, oddělit to nové od svého starého. Bylo to těžké. Srdce jí začalo divoce bušit. Cítila, jak se jí zrychlil tep i dech. Tělo jí pokryl pot. Bylo toho moc, už nechtěla pokračovat, ale proud obrazů pořád neustával. Ještě nikdy to nebylo tak silné, ještě nikdy to nezaplavilo celou její osobnost. Měla pocit, že už víc nesnese. Snažila se vytrhnout svoje ruce ze sevření staré léčitelky, ale přestože ji držela jen zlehka, nešlo to. Přestala se tomu tedy bránit, a tak jako dřív směřovala nové poznatky do jedné části své mysli. Tak, aby k nim měla přístup, až je bude potřebovat, ale zároveň aby se nepromíchaly s jejím vlastním vědomím. S jejími vzpomínkami, názory, pocity.

Nebyly to jen svaly a hlava, které se učily. Rychle se míhající obrazy zasáhly i její srdce. Její nitro zaplavilo obrovské množství emocí a v tu chvíli věděla, že ji to změní. Že to změní celý její život. A tohle poznání v ní vzbudilo obrovskou naději. Teď to byla ona, kdo stiskl stářím zkřehlé ruce. A otevřela se ještě víc. Hltala všechno, co k ní proudilo. Už to nebyly jen vědomosti, které se usadí někde v její hlavě, už to nebyly jen dovednosti, kterým se bez práce naučí její svaly, bylo to mnohem víc. Pocítila obrovskou vlnu vděku. Držela víčka zavřená a cítila, že jí po tvářích tečou slzy. Brada se jí třásla. Dostala od té staré nemocné ženy obrovský dar. Dostala od ní to, co doteď, do svých třiatřiceti let ani jednou nezahlédla. Dostala od ní smysl svého života.

Horko, které se rozlilo po celém jejím těle, se postupně vrátilo zpět do hlavy. Příliv obrazů zpomalil a zeslábl. Každý další přišel o chvíli později a byl rozmazanější, až energie přestala proudit úplně. Henrieta otevřela oči. Kvůli slzám viděla rozmazaně. Stará paní vypadala unaveně. Ve tváři byla skoro bílá a oči se jí zavíraly. V jejím obličeji však vládl klid. Spojení mezi jejich prsty se přerušilo. Ale Henrieta ještě jednou stiskla ženě ruce a jemně je položila zpět na přikrývku.

„Děkuju ti,“ zašeptala zastřeným hlasem.

Stará léčitelka nechala oči zavřené a pronesla spokojeně, spíš sama pro sebe: „Už vím, proč jsem nemohla umřít. Čekala jsem na tebe.“

Když Henrieta opouštěla tichou místnost, cítila se podivně omámená. Jen tak tak stihla zavřít tajné dveře za kresbou žaludku a dvanácterníku. Opřela se o zeď a čekala, až matka, kterou už slyšela u paty věže, vyjde nahoru.

„Lékárnu mají jak vykradenou. Nikde nic,“ zlobila se Berenika.

„Asi byl někdo rychlejší než ty.“

„Kuš,“ okřikla ji matka za její prostořekost.

„A cos dělala ty? Tváříš se nějak divně.“ Pohlédla zkoumavě na dceru, ale do hlavy se jí podívat neodvážila.

Henrieta neodpověděla. Přemýšlela o svém slibu. V nitru jí klíčila naděje, že právě díky němu se konečně dokáže od matky odpoutat.