Vespertina – jeptiška a přízrak proti hordám duchů
Margaret Rogersonová bude jednou ze zahraničních hostů letošního HumbookFestu. Četli jste už její nejnovější knihu s názvem Vespertina? Duchové by mohli být do současného počasí dobrou volbou.
Artemisie se ze všeho nejvíc touží stát šedou sestrou a starat se v klášteře o mrtvé. Místo toho se vlivem událostí stane nositelkou relikvie s jedním z nejobávanějších přízraků v historii celé říše. Nejenže jí neustále hrozí, že ji přízrak posedne, ale zároveň si církev, jíž oddaně sloužila, myslí, že už posednutá dávno je, a její členové se ji pokoušejí dopadnout. Ačkoliv je Artemisie lovnou zvěří, snaží se zastavit zkázu v podobě nebývalé záplavy duchů šířící se celým známým světem.
Margaret Rogersonová už ve svých předchozích dvou knihách (Magie havranů, Kouzla rodu Thornů) čtenářům ukázala, že má v psaní lehkou ruku. Nejinak je tomu i v případě Vespertiny – a to navzdory tomu, že sama autorka v doslovu přiznává, že napsat tuto knihu pro ni bylo velice náročné. V takovém případě je třeba smeknout, protože na výsledku to není znát. Z každé věty čiší lehkost, s níž byla vložena na papír – a to i přesto, že se tentokrát Margaret Rogersonová nebojí sáhnout na trochu těžší témata. Fobie, osamění, různé formy zneužívání a týrání, ochota – a případná potřeba, nebo naopak její absence – k sebeobětování… V té ponurosti je autorčina covidová krize asi přece jenom znát.
Většinu těchto témat však autorka nerozebírá nijak do hloubky a tvoří spíš jen kulisu k příběhu. Nezabývá se v knize tolik hledáním prastarého zla a snahou o jeho zničení, jako spíš vztahem mezi Artemisií a jejím přízrakem. Román Vespertina – stejně jako Kouzla rodu Thornů – si na nic nehraje, což je jeho největší předností, ale zároveň to tentokrát zavání i trochu promrhaným potenciálem. Vyprávění je přímé, bez řady spletitých kliček a slepých konců a i samy postavy jsou celkem jasně dané – člověk od nich nečeká žádné velké psychologické manévry. Jenže vzhledem k prostředí a tématům, která Margaret Rogersonová ve Vespertině nadnáší, by se tentokrát především v té psychologické rovině hodila větší hloubka.
Autorka ji do románu nejspíš nedala záměrně, protože se nechtěla hrabat v bahně smutných, skličujících a až depresivních úvah (jak vyplývá z doslovu), ale je to trochu škoda. Minimálně motiv toho, jak se překrucuje historie, se Margaret Rogersonové povedl, a kdyby se podobně věnovala i tomu, jaké to je být živoucí světicí a jaký to má vliv na daného jedince (což jen okrajově nakousla), dalo by to příběhu další rozměr. S tím souvisí i to, že navzdory krásným popisům míst v knize chybí výraznější atmosféra. Duchové – a církev založená na jejich ovládání – si vyloženě koledovali o pořádné mrazení v zádech a jistou ponurost starých klášterních zdí. A když už padla řeč o zdejším klerikátu… Magický systém ve Vespertině – tedy úrovně duchů, jejich využívání a používání relikvií – mi do značné míry připomínal Andělského mága od Gartha Nixe.
Margaret Rogersonová ve Vespertině postavila solidní základy nového světa a Artemisie je zajímavá hrdinka, která i přes svou odtažitost dokáže čtenářům přirůst k srdci. Ostatní postavy jsou sice trochu šablonovité, ale ve výsledku to nijak neuráží. Jen škoda té atmosféry a nedostatečně prozkoumaných hlubin určitých témat. Nicméně autorka se nechala slyšet, že by ráda napsala pokračování – ačkoliv je Vespertina ukončená –, takže je možné, že se něčeho podobného dočkáme příště.
Vydal: Fragment, 2022
Překlad: Zdík Dušek
Vazba: vázaná
Počet stran: 344
Cena: 469 Kč
