Chloe Neill: Temný dluh (Upíři z Chicaga 11)
Nakladatelství Fantom Print vydává jedenáctý díl urban fantasy série Upíři z Chicaga americké autorky Chloe Neill s názvem Temný dluh.
ANOTACE:
Upír nestárne. Jeho nepřátelé však taky ne. Když se v Chicagu objeví někdo z Ethanovy temné minulosti a ztropí poprask, Merit a její Mistr nevědí, zda jde o přítele, či nepřítele. Budou to muset rychle rozlousknout, neboť ve Větrném městě se schyluje k potížím. Na honosném večírku pro společenskou smetánku ze světa lidí i nadpřirozených se Merit a Ethanovi na poslední chvíli podaří zabránit vraždě jednoho z hostů. Když se ukáže, že oběť onoho útoku je pochybný obchodník se sklony ke zločinu, má Merit podezření na lidskou vendetu. Avšak nájemní zabijáci mají upíří zuby… Spojení s chicagskými Domy sahá hlouběji, než Merit tuší, a jediný nesprávný krok by mohl být jejím posledním.
INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, září 2022
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Tony Mauro
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 349 Kč
UKÁZKA:
Kapitola 1
Chytrá holka
Začátek dubna
Chicago, Illinois
V Chicagu byla dvě roční období: zima a pak doba, kdy se staví. Když zrovna nesněžilo, silnice Dan Ryan byla zúžená oranžovými kužely, případně byla zavřená dolní část Wackeru. Životy nás, Chicaganů, se řídily sněhem a provozem na silnicích.
Do těchto dvou období se musely vmáčknout ostatní aktivity, které také definovaly život mnoha lidí tady v Chicagu. V baseballové sezóně to byly souboje Cubs versus Sox. Když nastala turistická sezóna, tak jste turisty buď obsluhovali, nebo na ně ječeli, případně obojí – to když jste byli zaměstnaní v Billy Goat. Na léto se otvíraly pláže. A po několik vzácných týdnů byla voda v Michiganském jezeře dokonce tak teplá, že jste si v ní mohli zaplavat.
Ne že bych poslední dobou měla moc příležitostí jít se opalovat nebo skočit se vykoupat. Pro upíry se nevyráběl dostatečně silný opalovací krém.
Když se ale kolem začalo probouzet jaro a asfalt rozkvetl neonově oranžovými květy stavařských kuželů, dokonce i upíři ze sebe setřásli zimu. Pak jsme vyměnili prošívané bundy, elektrické zahřívací dečky, zimní boty a kukly za tílka, sandály a noci strávené na teplém jarním vzduchu.
Dneska v noci jsme seděli na dece na trávníku v Olivovém parku Miltona Leeho. Tahle plocha plná zeleně a fontánek poblíž Navy Pieru byla pojmenována po vojákovi, který položil život za záchranu druhých, a za tuto oběť mu byla posmrtně udělena čestná medaile. Ve městě už byl vesměs teplý jarní vzduch a my jsme toho využili a našli si tiché místečko na piknik, kde jsme slavili konec dlouhé a studené zimy. Ve dvě hodiny ráno jsme měli jistotu, že v parku bude klid.
Ethan Sullivan, Mistr cadoganského Domu a nyní jeden z dvanácti členů nově vzniklého Shromáždění amerických Mistrů, seděl vedle mě na patchworkové dece, koleno jedné nohy pokrčené, druhou nohu nataženou a rukou opisoval malé kroužky na mých bedrech, zatímco jsme sledovali, jak před námi poblikávají světélka chicagského panoramatu.
Ethanovo vysoké a štíhlé tělo bylo samý vyrýsovaný sval a pevná plocha, zlatavě blond vlasy mu sahaly po ramena a rámovaly ostře řezané lícní kosti. Zelené oči měl hluboko posazené a nad rovným nosem se klenulo panovačné obočí. Byla jsem jeho Podřízená upírka a také cadoganská Ochránkyně a momentálně jsem pociťovala totální úlevu, že zima konečně pustila město ze svých spárů.
„Tohle není špatný způsob, jak strávit večer,“ řekla dívka na dece vedle té naší. Jasně modré vlasy měla zapletené do složitého copu, který jí splýval po rameni. Ústa tvaru Kupidova luku se usmívala a dívčinu ruku svíraly dlouhé prsty jejího přítele. Ten byl dobře stavěný, s oholenou hlavou, pronikavě zelenýma očima a plnými rty. A stejně jako ona byl čaroděj. Ujížděl na tričkách s provokativními nápisy a pro dnešní noc zvolil černé triko s čistě bílým nápisem vepředu: TO CHCE KLID A KULOVÝ BLESK.
Mallory Carmichaelová byla moje nejstarší kamarádka a Catcher Bell byl její milý a spolubydlící. Catcher pracoval pro mého dědečka Chucka Merita, ombudsmana pro Nadpřirozené ve městě.
„To fakt vůbec není špatný způsob,“ souhlasila jsem. „Byl to moc prima nápad.“ Napila jsem se z lahve Sweet Summer Blood4You, směsi krve a limonády, která mi – proti mé vlastní vůli – chutnala. Pití bylo dobré a vzduch sladce voněl jarem a bílými kvítky, které se snášely ze stromů jako sníh a tvořily souhvězdí na čerstvě vyrašené trávě. Na kůži na bedrech mě hřála Ethanova ruka. Tohle se vážně už téměř podobalo dni strávenému na pláži. Jako náhražka to bylo rozhodně fajn.
„Myslím, že trocha čerstvého vzduchu nám prospěje,“ pronesla Mallory. „Tahle zima byla dlouhá.“
Dlouhá – to bylo to nejslabší ze všech slabých slov. Během téhle zimy jsme se totiž museli vypořádat s vraždou, s ublížením na zdraví a nesnesitelnou dávkou žalu, a k tomu ještě přibyly epizody, v nichž se Mallory ocitla v rukou sériového vraha a kdy Ethan málem přišel o život. Ethan byl nakonec v pohodě a Mallory se už taky dávala dohromady, a díky tomu incidentu se ještě více sblížila s Catcherem.
A z dovolené, kterou jsme si s Ethanem nedávno vzali – během výletu do Skalistých hor v Coloradu jsme měli relaxovat, pozorovat losy a užívat si sex – nás vyrušilo sto let staré nepřátelství mezi upíry a kožoměnci.
Po takové dovolené jsme si potřebovali udělat ještě další pauzu, a tak jsme teď s Mallory a Catcherem popíjeli a pochutnávali si na dobrotách, které nám s sebou zabalila Margot, šéfkuchařka našeho Domu. Měli jsme hroznové víno, sýr (jemný i mimořádně smradlavý), tenoučké krekry a sušenky s citronovou polevou sypanou cukrem, které tvořily tu správnou rovnováhu mezi sladkou a kyselou chutí.
„Už sedm minut hypnotizuješ tu poslední citronovou sušenku.“
Vrhla jsem po Ethanovi vážný pohled. „To není pravda.“
„Přesně sedm minut a čtyřicet tři sekund,“ řekl Catcher a podíval se na hodinky. „Podal bych ti ji, ale mám strach, že bych přišel o prst, až bych po ní sahal.“
„Přestaňte ji mučit,“ vložila se do toho Mallory, opatrně vzala sušenku, jemně mi ji podala a oprášila si cukr z rukou. „Ona za svou obsesi nemůže.“
Chtěla jsem se hádat, ale než jsem to stihla, měla jsem plnou pusu sušenky. „Není to obsese,“ ohradila jsem se, když jsem dochroupala. „Může za to rychlý metabolismus a tvrdý výcvik. Od té doby, co Ethan povýšil, nám Luc zavedl tréninky dvakrát denně.“
„Ó, pozor, máme tu upgradovanou verzi, Ethan 2.0,“ řekla Mallory.
„Myslím, že technicky vzato teď máme verzi Ethan 4.0,“ podotkl Catcher. „Člověk, upír, oživený upír a člen SAM.“
Ethan odfrkl, ale ani on se nedohadoval. „Raději o tom mluvím jako o povýšení.“
„Zvedli ti i plat?“ zeptal se Catcher.
„Svým způsobem. Už skoro budu mít na to, abych finančně utáhl Meritiny nové stravovací návyky, na které by si ráda zvykla.“
„Ty jsi ten, kdo si neošidí pusu.“ Ukázala jsem na lahev vína. „Mám se ptát, kolik tohle stálo?“
Ethan otevřel ústa a zase je zavřel. „Asi radši ne.“
„Tak vidíš.“
„Upír nemůže přežívat jen na italských hotbífech a mallodortících.“
„Mluv za sebe, sám jsi zmlsaný.“
„To není otázka zmlsanosti,“ ohradil se Ethan veledůležitě. „Potrpím si na kvalitní věci. Čímž ti vlastně skládám poklonu.“
„Po čtyřech stech letech děvkaření si vybral tebe,“ řekl Catcher a Mallory ho za to dloubla loktem. Zahekal, ale když si lehl na deku a ruce zkřížil za hlavou, usmíval se.
„Ty to říkáš, jak kdyby si ji Ethan vybral na farmářském trhu,“ stěžovala si Mallory.
„To by ale Merit musela jíst zeleninu,“ řekl Ethan a zakřenil se na mě. „Schválně, rozeznáš tuřín od rebarbory?“
„Ano, ale jen díky tomu, že moje babička dělala ten nejlepší jahodovo-rebarborový koláč, jaký jsem kdy jedla.“
„Myslím, že to se nepočítá.“
„Ale počítá,“ řekla jsem a důrazně přitom pokývala hlavou. „Ten koláč byl božský. Já se v jídle vyznám.“
„Moje upíří kulinářská znalkyně si nevšimla, že má na puse cukr,“ řekl Ethan, naklonil se ke mně a přejel mi palcem po rtech právě tak pomalu, aby mi to rozproudilo krev.
„Nechte toho,“ zavrčel Catcher. Byl to mrzout, ale loajální, a neopustil Mallory ani v době, kdy si zahrála na královnu černé magie, a zůstal s ní i potom. Taky byl bezmezně oddaný mému milovanému dědečkovi, čímž si u mě získal body navíc.
Přesto si teď zasloužil, abych po něm šlehla okem. „Víš, kolikrát jsem tě viděla nahatýho? Ty a Mallory jste proměnili celej dům v doupě neřesti.“ Mallory a já jsme kdysi bydlívaly společně, než se k nám do městského domku přistěhoval Catcher a já se radši odklidila do cadoganského Domu, abych se na ty dva nestydy nemusela koukat.
„Tvůj prut a tvůj splávek,“ mávla jsem rukou na jeho tělo, „se dotkly takřka všeho, co v tom baráku bylo.“
Neodpověděl mi na to nic víc než: „Moje tělo je říše divů.“
„Ať je to, jak chce,“ pravil Ethan, „Merit není tvoje Alenka. Dík, že jsi svůj prut a splávek od ní držel dál.“
„To tě můžu ujistit,“ kývl Catcher.
Ethanovi zapípal telefon a on ho rychle vytáhl a podíval se na displej.
„Zase něco kolem médií,“ řekl a zase ho schoval.
Každý telefonát nás teď postavil do pozoru, protože se nám do života začal vtírat duch – nebo někdo, kdo se za něj vydával. Tím duchem byl Balthasar, upír, který kdysi, na bitevním poli téměř před čtyřmi sty lety, proměnil Ethana v nesmrtelného a málem z něj udělal stejné monstrum, jako byl on sám. Ethan svému stvořiteli pláchl, zařídil si nový život a po celou tu dobu, až doteď, věřil, že Balthasar zemřel krátce poté, co mu Ethan vzal roha. Ethan mi k tomu doteď neřekl nic bližšího, ani jednou ale nenaznačil, že by o Balthasarově smrti pochyboval.
A přesto někdo před třemi týdny nechal v našem apartmá v nejvyšším patře Cadoganu vzkaz. Jeho autor se vydával za Balthasara a naznačoval, že je naživu a hrozně se těší, až se s Ethanem uvidí.
Našli jsme ten vzkaz… a dál se nedělo nic.
Od té doby se neozval a my jsme nenašli žádný důkaz o tom, že by byl naživu, natož aby byl v Chicagu, kde by vyčkával na záminku, aby mohl rozpoutat chaos, vyhlásit nám válku a opět získat nad Ethanem kontrolu.
A tak jsme čekali. Každý telefonát mohl být „právě ten jeden“, který obrátí naruby život, jenž jsme spolu začali vést. A v těchto dnech bylo tolik jiných telefonátů. SAM pořád ještě propracovávalo organizační detaily, ale to nebránilo upírům, aby tvořili před cadoganským Domem fronty jako vazalové, hledali zde ochranu a žádali, aby Ethan zasáhl do nějakého městského sporu, nebo mu prostě jen přišli projevit věrnost.
A upíři nebyli jediní, kdo o nás jevil zájem. Chicago bylo domovem pro dvacet pět procent členů SAM v zemi, a lidé začali být opět fascinováni Ethanem, Scottem Greyem a Morganem Greerem, kteří stáli v čele Domu Greyů a Domu Navarrů.
Tenhle nový svět byl zkrátka divný.
„Takže, ne že bychom chtěli kazit veselí,“ řekla Mallory, „ale když jsme vás dva poprosili, abyste si s námi dneska v noci vyrazili ven, měli jsme k tomu důvod.“
„Co to je za divnej výraz, ‚kazit veselí‘?“ zeptal se Catcher.
„Já to tak říkám, ty Sarkasosaure.“ Zase ho šťouchla loktem a zakřenila se. „A jsme tu snad z nějakého důvodu, ne?“
„Jasně, jasně,“ couval. „Ale budu to potřebovat mít na tričku.“
„To mě napadlo,“ řekla jsem. „A jsem z vás nervózní. O co jde?“
Catcher kývl. „No, vypadá to –“
Jenže to vypadalo, že Catchera přerušilo zběsilé vyzvánění telefonů, které působilo dost hystericky.
Já nahmátla mobil jako první, a když jsem uviděla Lucovo číslo, zapnula jsem hovor na reproduktor. „Tady Merit.“
Celý displej vyplnil Lucův nos. „Pardon, že vás ruším na rande.“
Při pohledu na displej jsem se zašklebila. „Dej si mobil dál od obličeje. Nepotřebujeme ti vidět až do nosních dírek.“
„Pardon,“ opakoval a zaklonil se, takže se jeho nos přesunul do správné perspektivy a ocitl se přímo uprostřed jeho okouzlující tváře ověnčené neposlušnými plavohnědými kudrnami. „Jste tam sami?“
„Jsme tu s Catcherem a Mallory,“ řekla jsem a rozhlédla se, abych se ujistila, že nás neposlouchají žádní zvědaví smrtelníci. „Můžeš mluvit. Co se děje?“
„U Domu stojí dodávky s novináři. Čtyři auta. U brány se mačká chumel nedočkavých reportérů a všichni jsou jak na trní.“ Luc se odmlčel a ta pauza spolu s jeho ztrápeným výrazem mě znervóznily. „Ptají se na Balthasara.“
Ztichli jsme tak, že byl najednou slyšet osamělý saxofon až odněkud od mola, kde zřejmě někdo hrál turistům za peníze.
„Na co se ptají?“ zajímal se Ethan.
„Jestli se zase dáte dohromady,“ řekl Luc. Jeho odpověď probudila v mé hlavě burcující ozvěnu T. S. Eliota. A takhle končí svět.
A stejnou měrou, jak byl Luc zdráhavý, tak žhavě a prudce reagoval Ethan.
„Zdvojnásobte stráže u brány. Hned tam jedeme.“
Chtěla jsem se s ním hádat, říct mu, že bude bezpečnější, když nebude zbrklý a nepožene se na setkání, které možná narafičil Balthasar. Jenže Ethan byl paličatý a zároveň zodpovědný muž. Nedovolí, aby Dům čelil nebezpečí v jeho nepřítomnosti, a už vůbec ne, když tím nebezpečím je monstrum z jeho vlastní minulosti. Ethan pořád ještě nezapomněl na věci, kterých se dopouštěl, když byl s Balthasarem, ani sám sobě neodpustil, že se na tom podílel. Pořád to chtěl nějak odčinit. A jakmile bude mít příležitost, postaví se tomu čelem.
Rozloučili jsme se a já strčila telefon zpátky do kapsy a snažila se psychicky připravit na to, co nás možná čeká – co Ethana možná čeká, a také jsem se přichystala na emoční bouři, která s námi oběma pěkně zamává.
A pak jsem se podívala na Mallory a Catchera a vzpomněla si, že nám chtěli něco oznámit.
„Běžte,“ pobídl nás Catcher, zatímco Mallory začala ukládat jídlo zpátky do piknikového košíku. Dělala jako by nic, ale já jí v očích četla frustraci. „Chcete, abychom šli s vámi?“
Ethan zakroutil hlavou. „Nemá cenu zatahovat vás do téhle polízanice. Balthasar je mrtvý; někdo na sebe chce jenom strhnout pozornost.“
Catcher kývl. „Pro jistotu řeknu Chuckovi, aby byl ve střehu.“
„Dávej na sebe pozor,“ řekla Mallory a stiskla mě v náručí.
„Dám,“ slíbila jsem a snažila se v jejím pohledu vypátrat nějaké odpovědi, ale žádné jsem nenašla. „Jsi v pohodě?“
„Jsem. To, co jsem chtěla, můžem probrat později. Nejdřív se postarej o svůj Dům. Běž,“ řekla, když jsem se nehýbala, a otočila mě směrem do ulice.
A tak jsme se poklusem vydali ke Grand Avenue, kde už nás před nablýskaným černým Range Roverem s poznávací značkou CADOGAN čekal vysoký muž s blond vlasy. Měl na sobě skvěle padnoucí černý oblek a tenkou černou kravatu a ruce měl spojené před tělem.
„Pane,“ řekl a sklonil hlavu. Brody byl strážce cadoganského Domu, který byl jmenován Ethanovým oficiálním řidičem. Luc zajistil Ethanovi všechny nezbytné vymoženosti včetně auta vybaveného kompletním bezpečnostním systémem, malým arzenálem zbraní a komunikačním panelem.
„Volal Luc,“ řekl Brody a hladce se otočil, aby nám otevřel dveře, a pak s jednou rukou na kravatě čekal, až já a Ethan nastoupíme na zadní sedadla. S rázným bouchnutím zavřel dveře, pak obešel auto a vklouzl na sedadlo řidiče.
Auto bylo pohodlné a já si vážila péče o Ethanovo bezpečí, ale na druhou stranu se mi stýskalo po Moneypenny, mém starém archivním sporťáku značky Mercedes. Moneypenny momentálně stála zaparkovaná ve sklepě Cadoganu a ronila slzy, že ji zanedbáváme. Chyběla mi ta svoboda, klid, dlouhé, osamělé projížďky – ostatně většina jízd po Chicagu byla taková.
Tedy v případě, že neřídil Brody.
„Smím?“ zeptal se, když se podíval Ethanovi do očí ve zpětném zrcátku a jen stěží se bránil úsměvu. Brody byl mezi strážci nový a ještě pořád dělal začátečnické chyby. Taky se však mohl pyšnit jednou vskutku obdivuhodnou dovedností.
Uměl to s auty.
Připomínal chicagskou verzi filmového Kurýra – byl mistrem hladké jízdy, ale zrovna tak uměl kličkovat a manévrovat v hustém chicagském provozu. Když Brody vezl Ethana poprvé, Ethan mu hrozně vynadal. Jakmile ale nadešel čas jmenování Ethanova řidiče, obrátil se na Brodyho jako na prvního.
„Jestli nás tam dokážeš dovézt v celku, pro mě za mě,“ řekl Ethan a povedlo se mu necuknout sebou, když Brody vyrazil na silnici jako gepard pronásledující kořist.
O vlásek se vyhnul srážce s taxíkem a hbitě se nasunul do mezery ve vedlejším pruhu.
Zajímalo by mě, kdy si na tohle zvyknu, řekl mi Ethan neslyšně, pomocí našeho telepatického spojení.
Máš jenom vztek, že neřídíš ty.
Přesně pro tyto příležitosti mám ferrari. A když už mluvíme o příležitostech, co nám to Mallory s Catcherem vlastně chtěli? Mallory vypadala nějak rozhozeně.
Nejsem si jistá, přiznala jsem. Kdyby ale měli hodně špatné zprávy, myslím, že by nás kvůli tomu nezvala na piknik. Je spousta důležitých okamžiků, kvůli kterým se vyplatí dělat piknik, ale nemyslím, že by se při nich tvářila takhle.
Zavolám jí, slíbila jsem, a zjistím pravdu. Prozatím ale pojďme řešit upíry.