Arthur C. Clarke: Setkání s Rámou
Nakladatelství Argo vydalo román Setkání s Rámou – klasickou science fiction sira Arthura C. Clarka, za níž získal neuvěřitelnou řadu literárních ocenění – v původním českém překladu Zdeňka Volného.
ANOTACE:
Po ničivém dopadu meteoritu na Itálii v roce 2077 se nejvyšší představitelé lidstva rozhodli vytvořit systém radarů a teleskopů, jenž monitoruje všechna tělesa prolétávající Sluneční soustavou. V roce 2130 systém zachytil objekt mimořádných rozměrů. Pohyboval se po přímce, nikoliv po elipse jako ostatní asteroidy. Dostal jméno Ráma a na čas se na něj zapomnělo. Až když se přiblížil k Marsu, byla k němu vyslána sonda, jejíž kamerové snímky vyrazily lidstvu dech. Ráma je válec o délce padesát kilometrů a průměru dvacet kilometrů. Jeho povrch je zcela hladký a podle slabého gravitačního pole lze předpokládat, že je dutý. Lidstvo se chystá na první návštěvu z hvězd…
INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, září 2022
Překlad: Zdeněk Volný
Vazba: vázaná
Počet stran: 256
Cena: 388 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
1
VESMÍRNÁ OCHRANA
Dříve či později k tomu dojít muselo. Třicátého června 1908 unikla Moskva zkáze o tři hodiny a čtyři tisíce kilometrů – podle kosmických měřítek o nepatrně tenoučký vlásek. Další ruské město vyvázlo ještě těsněji, dvanáctého února 1947, když druhý ohromný meteorit dvacátého století vybuchl ani ne čtyři sta kilometrů od Vladivostoku. S jeho explozí mohla soupeřit jenom nedávno vynalezená uranová bomba.
V těch dobách nemělo lidstvo žádné prostředky, jež by je mohly ochránit před posledními nevypočitatelnými střelami, jimiž je bombardoval vesmír a které kdysi zjizvily tvář Měsíce. Meteority z let 1908 a 1947 dopadly do neobydlených pustin; jenže koncem jedenadvacátého století už na Zemi nezbyla končina, již by nebesa mohla bezpečně použít jako cvičný terč. Lidstvo se rozlilo od pólu k pólu. A tak, nevyhnutelně…
Ráno v 9.46 světového času 11. září výjimečně nádherného léta roku 2077 spatřila většina obyvatel Evropy, jak se na východní obloze objevila oslnivě zářící ohnivá koule. V několika sekundách se stala jasnější než sluce a při pohybu napříč nebem – nejprve za naprostého ticha – zanechávala za sebou vířící sloup prachu a kouře.
Kdesi nad Rakouskem se začala rozpadat a vyvolala celou řadu tak silných tlakových vln, že více než jednomu miliónu lidí zůstal natrvalo poškozený sluch. To byli ti šťastnější.
Tisíc tun skály a kovu pohybující se rychlostí padesát kilometrů za sekundu dopadlo na rovinu severní Itálie a v několika žhnoucích okamžicích zničilo úsilí celých staletí. Města Padova a Verona byla smetena z povrchu zemského a zbytky věhlasu Benátek navždy klesly do moře, když se vody Jadranu po úderu kosmického kladiva hřímavě vzduly proti pevnině.
Zahynulo šest set tisíc lidí a celkové škody přesáhly jeden bilión dolarů. Avšak ztráty, jež utrpělo celé lidstvo na umění, historii, vědě – a to navždy –, byly nevyčíslitelné. Vypadalo to, jako by za jediné dopoledne proběhla a byla prohrána veliká válka; a jenom málokdo se dokázal upřímně radovat ze skutečnosti, že se celý svět stal svědkem těch nejúžasnějších východů a západů slunce od dob výbuchu sopky Krakatoa, poněvadž prach zvířený explozí usedal jen zvolna.
Po počátečním šoku reagovalo lidstvo s odhodláním a v jednotě, jakou neprokázalo za žádné dřívější éry. Uvědomovalo si, že taková katastrofa se nemusí přihodit dalších tisíc roků, ale stejně dobře k ní může dojít zítra znovu. A následky by příště mohly být dokonce ještě horší.
Tak dobře: žádné příště už tedy nebude.
O sto let dříve mnohem chudší svět, se zdroji podstatně omezenějšími, plýtval svým bohatstvím při pokusech zničit už odpálené rakety, jež lidstvo zcela sebevražedně namířilo samo proti sobě. Tohle úsilí nikdy sice úspěch nemělo, avšak tehdy získané zkušenosti se nezapomněly. Nyní se daly využít k mnohem ušlechtilejšímu účelu a v měřítku neporovnatelně větším. Žádnému meteoritu dost velikému na to, aby způsobil katastrofu, se nepovolí, aby prolomil obranu Země.
Tak vznikl projekt VESMÍRNÁ OCHRANA. O padesát roků později – a způsobem, o němž žádný z jeho tvůrců nemohl mít ani tušení – prokázal oprávněnost své existence.
2
VETŘELEC
Do roku 2130 radary umístěné na Marsu objevovaly nové asteroidy tempem asi deseti denně. Počítače VESMÍRNÉ OCHRANY automaticky vypočítávaly jejich oběžné dráhy a informace založily do svých ohromných pamětí, takže každých pár měsíců mohl kterýkoli astronom, jenž měl zájem, nahlédnout do vršících se statistik. A ty už teď působily dost mohutným dojmem.
Od objevu Ceres, největší z těchto maličkých planetek, hned prvého dne devatenáctého století, trvalo více než sto dvacet roků, než se dala dohromady první tisícovka asteroidů. Stovky se jich nalezly a ztratily a znovu objevily; vyskytovaly se v celých rojích, takže je jeden podrážděný astronom pokřtil na „nebeskou verbež“. Určitě by se zhrozil, kdyby věděl, že paměti VESMÍRNÉ OCHRANY nyní už obsahují půl miliónu záznamů.
Jenom pět těch obřích – Ceres, Pallas, Juno, Eunomia a Vesta – má v průměru víc než dvě stě kilometrů; většinou to jsou jen přerostlé balvany, které by dobře zapadly do menšího parčíku. Skoro všechny se pohybují na oběžných drahách až za Marsem; jenom pár z nich, ty, které se přibližují Slunci natolik, že představují možné nebezpečí pro Zemi, se stalo předmětem zájmu VESMÍRNÉ OCHRANY. A ani jeden z tisíce těchto asteroidů neproletí za celou budoucí historii Sluneční soustavy kolem Země blíž než na jeden milión kilometrů.
Objekt uvedený nejprve v katalogu pod číslem 31/439, podle ročníku a pořadového čísla jeho objevení, byl zjištěn ještě za oběžnou dráhou Jupitera. Na téhle jeho poloze nebylo nic nezvyklého; mnoho asteroidů se dostává až za Saturn a pak se zase obracejí ke svému vzdálenému vládci, ke Slunci. A Thule II., nejvzdálenější z nich, zalétá tak blízko k Uranu, že to docela dobře může být ztracený měsíc téhle planety.
Jenže radarový kontakt na tak velkou vzdálenost neměl obdoby; 31/439 měl zcela zjevně mimořádné rozměry. Počítače podle síly odrazu vydedukovaly, že má v průměru alespoň čtyřicet kilometrů – takový gigant už nebyl objeven sto let. Že jej mohli tak dlouho přehlížet, to se zdálo až neuvěřitelné.
Potom vypočítali jeho oběžnou dráhu a záhada se vyřešila – ovšem jen tím, že na její místo nastoupila ještě větší. 31/439 neletěl po normální dráze asteroidů, po elipse, kterou opisují s přesností hodinových ručiček každých pár roků. Byl to osamělý přivandrovalec z hvězd, který navštívil Sluneční soustavu poprvé a naposledy, neboť se pohyboval takovou rychlostí, že gravitační pole Slunce ho zachytit nemohlo. Přežene se přes oběžné dráhy Jupitera, Marsu, Země, Venuše a Merkura, bude při tom neustále nabírat rychlost – a až proletí okolo Slunce, namíří si to zase pryč, do neznáma.
Až v téhle fázi začaly počítače signalizovat: „Hej, vy tam! Máme pro vás něco zajímavého!“, a tak 31/439 na sebe poprvé upoutal pozornost lidských bytostí. V hlavním stanu VESMÍRNÉ OCHRANY propukl krátký závan vzrušení a mezihvězdného tuláka rychle poctili tím, že namísto pouhého čísla dostal své jméno. Řeckou a římskou mytologii vyčerpali astronomové už dávno, teď se prokousávali panteonem hinduistickým. A tak byl 31/439 pokřtěn na Rámu.
Několik dní dělala média okolo návštěvníka spoustu povyku, jenže je zle handicapoval nedostatek informací. O Rámovi se věděly pouze dvě skutečnosti – jeho neobvyklá dráha a přibližný rozměr. Ale dokonce i ten byl pouze kvalifikovaným odhadem založeným na síle radarového odrazu. V teleskopu se Ráma stále jevil jako hvězdička patnácté magnitudy – příliš drobná, než aby vůbec měla viditelný disk. Avšak jak Ráma pronikal ke středu Sluneční soustavy, byl měsíc za měsícem větší a jasnější; než se ztratí navždycky, orbitální observatoře budou moci shromáždit přesnější informace o jeho tvaru a velikosti. Ještě na to zbývala spousta času a možná že se k němu nějaká loď při plnění svých běžných úkolů dostane natolik blízko, že pořídí pěkné fotografie. Skutečné setkání bylo nanejvýš nepravděpodobné; náklady na energii, která by umožnila přímý fyzický kontakt s objektem, křižujícím oběžné dráhy planet rychlostí větší než sto tisíc kilometrů za hodinu, by byly neúnosné.
A tak svět na Rámu brzy zapomněl, nezapomněli však astronomové. Jejich vzrušení naopak s plynoucími měsíci narůstalo, poněvadž nový asteroid je stavěl před další a další hádanky.
Nejprve nastaly problémy s Rámovou světelnou křivkou. Žádnou totiž neměl.
Všechny známé asteroidy bez výjimky vykazovaly mírné kolísání jasnosti, narůstající a klesající s periodou několika hodin. Už déle než dvě století se vědělo, že to je nevyhnutelný výsledek jejich rotace a nepravidelného tvaru. Jak se během letu převracejí kolem dokola, plochy nastavované Slunci se průběžně mění a podle toho kolísá jasnost asteroidu.
Ráma takové změny nevykazoval. Buď se neotáčel vůbec, anebo byl dokonale symetrický. Obě vysvětlení se zdála být úplně stejně nepravděpodobná.
V tomto stadiu věci zamrzly na několik měsíců, protože žádný z velkých teleskopů umístěných ve vesmíru nemohl být ušetřen své každodenní práce – nahlížení do nejzazších hlubin vesmíru. Kosmická astronomie, to byl nákladný koníček a minuta u velkého dalekohledu mohla docela dobře přijít na tisíc dolarů. Doktor William Stenton by si nebyl schopen urvat pro sebe dvousetmetrový reflektor na odvrácené straně Měsíce na celou čtvrthodinku, kdyby ovšem nebyl přerušen nějaký důležitější program poruchou kondenzátoru za padesát centů. Smůla jiného astronoma přinesla štěstí jemu.
Bill Stenton nezjistil, co vlastně viděl, až do následujícího dne, kdy získal strojový čas a počítač mu jeho pozorování vyhodnotil. A dokonce i když už výsledky zářily na obrazovce, trvalo mu několik minut, než pochopil, co vlastně znamenají.