Martina Hohenberger: Zloděj duší

Zloděj duší je nový fantasy román Martiny Hohenberger (Studna věčnosti, Kletba krve) o čarodějce Veronice Bachové, akční fantasy s detektivní zápletkou pro mladé dospělé.

ANOTACE:
Evokace sumerského démona skupinou amatérských okultistů se zvrhne v brutální masovou vraždu. K případu, který kriminalisté označují jako Vinohradský masakr, je přizvaná Veronika Bachová, konzultantka pro nadpřirozené jevy. Vraha se jí skutečně podaří vystopovat. Aby ho však mohla zneškodnit, musí se vrátit do rodného sídla v Hekabře a čelit své minulosti i svým předkům. Bojuje nejen s vrahem, ale i proti temným intrikám Matriarchy, která ji před lety vypudila z čarodějné obce. A jako by toho ještě nebylo málo, její dospívající sestra Eliška se při objevování báječného světa magie z nerozvážnosti dopustí zločinu a hrozí jí smrtelné nebezpečí. Kam až je Veronika ochotná zajít, aby ji ochránila?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: E-knihy jedou
Stránky autorky: martinahohenberger.wordpress.com
Počet stran: 346
Formát: pdf, epub, mobi
Cena: 199 Kč (na Palmknihy.cz)

 

UKÁZKA:
KAPITOLA 1 – VÝSLECH MRTVÉHO MUŽE

„Ty seš vážně cvok, Verčo!“ vmetla mi do tváře Eliška. „Copak nevidíš, jak je to uhozený? A navrch ilegální!“

„Sklapni, zatraceně!“ odsekla jsem a zaryla rýčem do hlíny. „Musím se soustředit.“

„Jo a na co? Na vykopání mrtvoly z hrobu?“

„Jinak se nedozvím, co potřebuju.“

Eliška měla pravdu, bylo to vážně uhozené. Ale přiznat barvu, aby měla radost? Ani náhodou.

„Jestli tě načapou, tak tě zavřou do blázince!“

„Drž hubu, sakra! Ještě tě někdo uslyší. A posviť mi pořádně!“

Eliška vzpurně mrskla halogenovou lampou do trávy a marně se snažila zabořit ruce do kapes svých extra přiléhavých džínů.

Zlostná slova zůstala viset mezi námi.

Zhluboka jsem si povzdechla. S mou nezletilou, o čtyři roky mladší sestrou bylo setsakra těžké pořízení. Navíc byla tvrdohlavá jako mezek.

Eliška se mračila na hvězdnou oblohu nad hřbitovem.

„No tak, Eli! Vážně potřebuju, abys mi posvítila,“ naléhala jsem.

Sestra nakvašeně pohodila hlavou a zastrčila si pramen kaštanových vlasů za ucho. Nakonec se milostivě uvolila mi pomoci.

Musela jsem vykopat nebožtíka na venkovském hřbitově asi třináct kilometrů za Prahou a o půlnoci provést rituál, abych se ho mohla zeptat, kam ukryl peníze. Zaplatili mi za to.

Mohla bych provést spiritistickou seanci, ale já jsem na duchy a na komunikaci s nimi moc nedala. Nikdy jste nemohli vědět, zda mluvíte s tím správným duchem, nebo zda se někdo za zesnulého jen vydává, aby vám uškodil či nějak ublížil, případně zda se zjevil prostě jen proto, že se v záhrobí nudí. Třeba někdo, kdo je tam velmi dlouho a je pořádně nakrknutý.

Tohle byl nejjistější způsob, jak se zeptat přímo. Pěkně z očí do očí, abych tak řekla.

Nejspíš mi mrtvý muž, až se probudí, nakope zadek za to, že jsem mu znesvětila hrob a ruším jeho klid na věčnosti. Ale neměla jsem na vybranou, ta záležitost byla totiž urgentní.

„Musela ses zbláznit, Verčo, když chceš vyslýchat mrtvolu.“

Mlčky jsem pokračovala v kopání, než jsem asi po dvou hodinách celá špinavá a vyčerpaná narazila na dřevo. Když jsem otevřela víko rakve, ucítila jsem pach rozkladu a smrti a odvrátila se.

Vzala jsem si od Elišky svítilnu a požádala ji, aby kolem hrobu rozestavěla svíčky a zapálila je. A pak ještě vysypala solí ochranný kruh. Pro jistotu. Člověk nikdy neví, co po něm při rituálu z Druhé strany vyjede.

Do keramické misky jsem vložila dřeň bezu, nasekanou šalvěj, levanduli a konopí a také čtyři bobule blínu černého. Směs jsem zapálila a poté se řízla rituální dýkou athame do dlaně. Pár kapek jsem nechala stéct na kuřidlo a pustila se do zaříkání.

Výslech mrtvého muže mohl začít.

***

Nebožtík Standa Pospíchal byl zavalitý muž s knírem a pleší, manažer stavební firmy. Pohřbili ho před čtrnácti dny, kdy zemřel na následky autonehody. Jak uvedla jeho manželka, motorku si koupil k šedesátinám.

Dřepěla jsem v čerstvě vykopaném hrobě v nohách dvoudílné rakve a pozorovala nebožtíka, jeho voskově bledou pleť a černý oblek, ve kterém byl pohřben. Na bílé košili mu kvetla plíseň a na levé tváři měl hluboké odřeniny, zjevně následkem nehody.

Zopakovala jsem zaříkání a zanedlouho jsem si všimla, jak mu zacukala víčka. S námahou je otevřel a chvíli to vypadalo, jako by lapal po vzduchu. Pak se v rakvi posadil a zmateně se rozhlížel.

„Kde to jsem?“ zeptal se skřípavým hlasem, jako když nehty škrábou po tabuli. Nebylo divu, již dva týdny nepoužíval hlasivky.

„Na hřbitově,“ odvětila jsem co nejklidněji.

„Cože? Jak…? Jak jsem se sem dostal?“

„Jste mrtvý.“

Muž by se nejspíš zachmuřil, kdyby jeho mimické svaly nebyly posmrtně ztuhlé. „A do řiti! To ta motorka, viďte? Kdo vůbec jste?“

Nevadilo mi, že se ptal on a že převzal kontrolu nad rozhovorem. Býval to manažer, zvyklý na postavení nadřízeného.

„Jsem Veronika Bachová a probudila jsem vás, protože mě o to vaše manželka požádala.“

„Pomůžete mi nahoru?“

„Lituji. Kouzlo účinkuje jen pár minut.“

„Kouzlo? To si ze mě snad děláte…!“ rozkřikl se na mě, ale pak se zarazil. „Máňa chce vědět, kam jsem schoval prachy, nemám pravdu?“

Vážně jsem přikývla.

„Proč tu není?“

Pokrčila jsem rameny.

„Žádný konto na Kajmanských ostrovech neexistuje. Lhal jsem jí. Všechny prachy jsem prohrál v karlovarským kasínu. Byla tam taková mladinká krupiérka…“

To vdovu rozhodně nepotěší, pomyslela jsem si. „Dobře. Nějaká poslední slova?“

„Manželka mi dělala ze života peklo. Ať zvedne prdel a najde si práci. Slibte mi, že jí to vyřídíte.“

„Jistě. Ještě něco?“

„Můžete mě odtud dostat?“

„Lituji, ale to doopravdy nemůžu.“ Nelhala jsem, odjakživa platila zásada: Co bylo mrtvé, mělo mrtvé i zůstat.

„Půjčíte mi aspoň mobil?“

„Raději ne. Vaši vdovu by z toho kleplo.“

„Brnknul bych té krupiérce.“

Ach ti muži. Důrazně jsem zavrtěla hlavou.

„V tom případě nemám, co bych dodal.“ Muž se opět položil do rakve a zavřel oči.

Pronesla jsem zaklínadlo, zabouchla víko a dala se do práce. Zaházet hrob mi zabralo téměř hodinu. Puchýře, které se mi na dlaních vytvořily při kopání, jsem si nyní sedřela do krve.

Eliška sfoukla svíce a smutně přihlížela. Bylo jí do breku, a tak jsem jí konejšivě položila ruku na rameno.

„Přece bys nebulela, Eli.“

***

„Takže žádná vkladní knížka ani konto na Kajmanských ostrovech neexistují,“ shrnul debakl mé noční výpravy detektiv Marek Kovář a promnul si čelo. Byl vysoký přes metr osmdesát, na tváři měl dvoudenní strniště a plavé vlasy ostříhané na krátko. Tipla bych si, že byl asi o pět let starší než já, takže mu mohlo být kolem šestadvaceti. Byl to docela sympaťák a téměř za všech okolností se usmíval, ale často míval smutné oči a pohled člověka, který viděl víc, než by si přál. „To se paní Pospíchalové nebude líbit.“

„To je mi jasné.“

„Díky, Veroniko, že jste to vyřídila.“

„Musela jsem Pospíchala vykopat z hrobu.“

„Proboha!“ zhrozil se. „Těch detailů mě raději ušetřete.“

„Fajn. Jak chcete,“ odsekla jsem značně ukřivděně. Marek se rád držel při zemi a nechtěl slyšet, že jsem užila své speciální nadání a oživila mrtvolu.

Dříve býval policistou a u kriminálky to dotáhl na nadstrážmistra. Vyšetřování měl v krvi, ale jeho nadřízeným se nelíbilo, jakým způsobem řešil neobvyklé případy, a hlavně co psal do protokolů. A tak od policie odešel, aby se živil vyšetřováním na volné noze.

Ovšem neobvyklých případů nebylo mnoho, proto Marek bral sledování nevěrných manželek či manželů, hledání ztracených psů nebo pátrání po pohřešovaných osobách, které nechtěly být nalezeny. Většinou šlo o lidi, co nespláceli své dluhy. Jako soukromé očko se však sotva držel nad vodou a odměny mi nejspíš vyplácel ze svých úspor.

„Volal mi Horek, šéf pražský mordparty. Ačkoli mu prej je jasný, že se zabývám ‚těma uhozenejma případama, co nikdo nechce‘.“ Marek na mě pohlédl, aby se ujistil, že to vezmu jako vtip. „Přizval mě k vyšetřování případu, se kterým policie nedokáže hnout. Takže, pokud byste měla zájem…“

„O co přesně jde?“

Marek se poškrábal na bradě. „Jde o vraždu pěti lidí. Horek ji označil jako Vinohradskej masakr. Pokud se na to necítíte, Veroniko, tak… ehm…“ Větu opět nedokončil. Sám si zřejmě nebyl jistý, zda mě má zasvětit.

„A co je na tom případu zvláštního?“

„To, jak byly vraždy provedeny.“