Walter Jon Williams: Hardware
Nakladatelství Argo vydalo kyberpunkový román Hardware, strhující dílo, jež svým významem náleží ke zlatému fondu žánru science fiction.
ANOTACE:
Zemi ovládají orbitální mocnosti a její znesvářené národy mohou jen bezmocně přihlížet, jak jsou drancovány zbytky jejího bohatství. Ve špinavých neony osvícených ulicích se lidská spodina živí, jak se jen dá, aby si vydělala na vytouženou letenku z gravitační studny. Avšak kdyby se zločinecké i povstalecké podsvětí spojilo, rovnováha moci by se mohla nečekaně vychýlit. Vypukla by válka, v níž by se střetla augmentovaná komanda na zemi, piloti deltaplánů vysoko ve vzduchu a geniální hackeři v nervovém rozhraní.
Román Hardware je jedním z vrcholných děl kyberpunku a jako takový mimo jiné posloužil i jako prvotní inspirace ke vzniku RPG hry Cyberpunk a následně tak i k počítačové hry Cyberpunk 2077.
O AUTOROVI:
Americký spisovatel Walter Jon Williams publikuje od poloviny osmdesátých let minulého století. Prosadil se právě románem Hardware (1986), s nímž se připojil k tehdy probíhajícímu kyberpunkovému hnutí, k němuž se později vrátil ve volném pokračování Voice of the Whirlwind (1987). Ve stejném období napsal také úvodní svazky zábavných space oper The Crown Jewels (1987), House of Shards (1988) a Rock of Ages (1995) s galaktickým lupičem Drakem Maijstralem. V následující dekádě zaujal například katastrofickým thrillerem The Rift (1999) či románovou dvojicí Metropolitan (1995) a City on Fire (1997), v níž skupina vesmírných vzbouřenců využívá nově objeveného zdroje energie, plazmy. V dosud pětidílné série space oper The Praxis (2002), The Sundering (2003), Conventions of War (2005), The Accidental War (2018) a Fleet Elements (2020) popisuje chaos a válku v galaktickém impériu, jemuž dosud despoticky vládl jeden z nespočtu mimozemských druhů. V o mnoho lehčím tónu se pak nesou dobrodružství nerozvážného šlechtice z fantasy trilogie Quillifer (2017), Quillifer the Knight (2019) a Lord Quillifer (2022).
INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, květen 2022
Původní název: Hardwired
Překlad: Aleš Drobek
Obálka: Dark Crayon, Piotr Cieśliński
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 498 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
POČÁTEK: HARDWARE
Tak se znovu setkáváme po třiceti letech. Vše začalo příšernou, bezesnou nocí v Texasu, pokračovalo bouřlivým gejzírem tvořivosti a skončilo románem, který, jak se zdá, má dodnes co říct. Kdo by to byl čekal.
Hardware přišel na svět, protože jsem v roce 1983 přespával v Austinu u svých kamarádů Howarda Waldropa a Leigh Kennedyové. Měli jsme tehdy za sebou scifistickou akci Aggiecon, která se konala ve městě College Station, a já chtěl před návratem domů strávit ještě pár dní s Howardem a Leigh.
Byl to malý byt. V obýváku spal další spisovatel (nejspíš Edward Bryant), a tak jsem si roztáhl spacák v jídelně. Byli jsme v prvním patře a jídelna se nacházela přímo nad veřejnou prádelnou, kde sušičky jely naplno od rána do rána. Skrz podlahu vzlínalo nelítostné, dusivé vedro a v tom jsem já strávil celou propocenou noc.
V jednu chvíli jsem usnul, víceméně, a v posledním z mnoha zlých snů, které mě tenkrát soužily, se mi zjevila ona děsivá scéna, která se stala základním kamenem Hardwaru – o tom, jak Sára použije Norka. Okamžitě jsem se vzbudil, zbrocený potem, a už jsem znovu neusnul. Tu scénu jsem nemohl pustit z hlavy. Vlastně ji mám vrytou do paměti dodnes a kdykoli si ji dokážu vybavit. O té krátké noční můře jsem přemýšlel po zbytek noci a pak celou dvanácti až čtrnáctihodinovou cestu domů. Zkoušel jsem si představit svět, ve kterém by se mohly takové příšernosti reálně dít. A než jsem zaparkoval doma, měl jsem v hlavě osnovu Hardwaru.
Bohužel jsem tehdy zrovna podepsal smlouvu na jinou knížku, a než jsem mohl začít vážně pracovat na Hardwaru, byla většina roku pryč. Přesto jsem se od nového románu nedokázal úplně odstřihnout a v té době jsem napsal alespoň tu děsivou scénu, která mě inspirovala ve snu. Povídku jsem nazval „Sarah Runs the Weasel“ (Sára pouští Norka) a ke konci roku jsem ji prodal časopisu Omni, toho času přednímu vydavateli krátké sci-fi prózy, kterému šéfovala Ellen Datlowová. Vzhledem k tehdejší složité situaci časopisu čekala povídka na vydání dlouhé dva roky a i potom – protože reklamní prostor se naplnil až na poslední chvíli – byla rozdělená na dvě části, čímž se stala světově unikátní seriálovou noveletou.
Vzpomněl jsem si na Bruce Sterlinga, který říkával, že prodat povídku Omni je jako ji nechat u funebráka pohřbít v té nejparádnější rakvi.
Každopádně osm či devět měsíců poté, co jsem svůj nový román vymyslel, jsem měl konečně čas ho sepsat.
A protože i můj nakladatel tenkrát řešil nějaké problémy, Hardware měl asi roční zpoždění. Nakonec se však přece jen dostal ke čtenářům a ti ho v rovné míře buď milovali, nebo ho nemohli vystát.
Autoři vědecké fantastiky nepředvídají budoucnost, oni čtenářům jen předkládají škálu možných zítřků. Já však musím konstatovat, že spousta toho, o čem píšu v Hardwaru, časem prosákla z jeho stránek do reálného světa.
Věci, které měly ve třiaosmdesátém šokovat, jsou dnes tak běžné, že už je ani nevnímáme. Neutuchající multiplatformní mediální příval nabádající k bezmeznému konzumu? Reklama na drogy, kam se podíváte, včetně televize? Státy v područí nadnárodních korporací? Balkanizace bývalého sovětského bloku? Globální změna klimatu? Stoupající hladina oceánů? Rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými? Celé národy slepě oddané módě a celebritám? Nesmírná, neregulovaná manipulace trhu cenných papírů bezohlednými insidery? Státní ozbrojené síly vyklízející pole soukromým žoldákům? Farmaceutické společnosti tyjící z lidského utrpení? Toho všeho jsme se dočkali.
A zrovna nedávno, v roce 2020, kdy píšu tento text, se v přítomnosti zhmotnil další prvek z knihy. Nezastavitelná pandemie.
Lidé se mě občas ptají, jestli ještě někdy napíšu něco jako Hardware. Já odpovídám, že to nejde, že v takovém světě už reálně žijeme.
Hardware byl v té době můj nejprodávanější román a tím je i dnes, o několik desetiletí později. Je také můj nejznámější a umím si představit, že jeho název mi jednou dají na náhrobní kámen.
Nakonec proč ne. Já si to náramně užil, když jsem ho psal, a teď doufám, že se pohodlně uvelebíte a náramně si ho užijete jako čtenáři.
Pojďte a podělte se se mnou o ten zlý sen, který se mi zdál před třiceti lety. Ta knížka a její osud jsou totiž důkazem, že i zlé sny mohou občas být k něčemu dobré.
KAPITOLA 1
K půlnoci ví, že dnes už spát nepůjde. Na to je moc rozladěný. Pancéřák jede na sever ze Santa Fé po malebné High Road, která se vine pohořím Sangre de Cristos a vesničkou Truchas. Míří do Colorada a chce být co nejblíže nočnímu nebi. Řídí bez rukou a bez nohou. Duchem je přítomen v chladivém nervovém rozhraní, které existuje někde na pomezí rychle ubíhající krajiny za okny a elektronického vědomí kovové karoserie a tekutého krystalového srdce jeho maserati. Jeho umělé oči, plast a ocel, zírají bez mrkání na silnici, na klikaté bahnité stopy pneumatik zvrásněné jarním táním, na vysoké stožáry borovic a topolů, horské louky kropenaté nehybnými černými obrysy skotu, to vše narychlo črtané mihotavým, téměř tekutým světlem dálkových reflektorů. Své maserati žene stále výš. Útvary se ve světle reflektorů hrdě vypínají nad vlastní temné stíny a Kovboj si připadá jako v černobílém filmu, jako by mu na přední sklo někdo promítal záběry z monochromatického celuloidu, které za jeho rychlé jízdy zběsile blikají. Skoro jako by letěl.
Napadlo ho, když si kupoval nové oči značky Kikuyu, že si připlatí za monochromatický režim. Pobavila ho myšlenka, že v duchu přepne pomyslný spínač a rázem se přenese do nějakého černobílého příběhu, starého filmu s Garym Cooperem nebo Dukem Waynem, jenže o tuhle funkci nebyl zájem, a tak ji výrobce přestal nabízet. Kovboj chtěl taky duhovky z chromované oceli, jenže Flink, jeho šéf, mu to vymluvil, že prý by to bylo v jeho branži moc nápadné. Kovboj mu dal zdráhavě za pravdu, ostatně jako vždycky, když ho Flink stáhl na zem. Místo toho vzal zornice barvy bouřkové šedi.
Ale tady, v horách pojmenovaných po Kristově krvi, žijí příběhy starší než celuloid. Před jeho plastocelovýma očima defilují jako na přehlídce. Starý nabílený kostel, kolem dveří natřený nebeským akvamarínem, který se tluče se žlutou a červenou pyramidou a vševidoucím okem na oblém krycím kameni klenutého průchodu. O kus dál obří bílý hrad v marockém stylu, se zahnědlými rozdrolenými minarety a zrezivělým rokokovým mřížovím, který tu nechal z rozmaru postavit jakýsi dávno zapomenutý Arab. Vtom se za jednou zatáčkou ze tmy vynoří dvojice bledých přízraků jako nějaká nadpřirozená výstraha, indiánští poutníci celí v bílém, od plátna ovázaného kolem čela a vpleteného do dlouhých copů až po bílé jelenicové mokasíny pomrkávající stříbrnými cvočky. Trpělivě kráčejí v měsíčním světle, dva kajícníci, směr svatyně v Chimayu, kde vzdají díky vyřezávaným soškám svatých nebo se pomodlí k Panně Marii. Kovbojovi se v náhle živých očích ty výjevy třpytí jako poslové dávných časů, přežívající zde na vysoké výspě Země.
Kovboj žene stroj na samou hranu. Ukazatele na palubní desce žhnou rudě. Noční let, to je jeho parketa. Vytí motoru se odráží ozvěnou od stromů, od úbočí. Otevřenými okny se dovnitř valí vítr, na kterém se nese pronikavá vůně borovic. Kovboj si představuje, že celuloidová páska projektoru se točí stále rychleji. Obraz je rozmazaný. Neurony pulzují a komunikují s krystalem v jeho hlavě, sdělují jeho vůli plynu, převodovce, nadskakujícím kolům. To už maserati jede serpentinami z kopce a dál nabírá rychlost, až se nakonec prožene brodem před Penascem a zvedne do vzduchu mlžnou stěnu, na kterou světla reflektorů načrtnou letmou duhu, halucinogenní tetelení v koutku oka, předzvěst barvy v dosud černobílém světě.
Za úsvitu bronzový vůz protne hranici Colorada a brzy ráno vjede do okresu Custer. Tady jsou hory hnědé a zelené, živé borovicemi a ostrým větrem. Monochromatický film skončil. Tady má Kovboj přátele. Zabočí na soukromou polní cestu s vědomím, že tím upoutal pozornost elektroniky.
Cesta se vine do kopce a vlévá se do vysoké horské louky, uměle zarovnané a ozdobené alfou soukromé přistávací dráhy. Tam, odkud kdysi vzlétaly černé stroje na své okultní půlnoční mise, nyní v puklinách roste tráva a květiny. Dodnes je vidět průsek v topolech, kde svého času jeden pilot nestačil zabrzdit svou raněnou deltu a náklad i sám sebe rozprostřel v kilometr dlouhé brázdě na úbočí kopce. Ta se dnes ale znovu zelená mladými stromky. Letiště je dnes jakoby snové, po okrajích trochu rozmazané, Kovboj však nehodlá dopustit, aby v něm vzpomínka na něj odumřela. Některé vzpomínky jsou pro něj živější než současnost a on je každý den svědomitě leští jako nové auto, aby se krásně blýskaly.
Jedenáct pokolení jeho předkové obdělávali půdu jihovýchodního Nového Mexika, jako drobné tečky na jednotvárné rudé pláni, která se od světa Sangre de Cristos liší stejně jako Ukrajina od Peru. Tu a tam si některý z nich hodil pušku přes rameno a šel se bít za Spojené státy, většinou proti nezávislému Texasu. Texasané lokali vodu jako nezavření, spotřebovávali víc, než si mohli dovolit, a časem začali stavět obří pumpy kousek od hranice s Novým Mexikem, které vysávaly zásaditou novomexickou vodu a kradly, co druzí tak pracně nastřádali. Kovbojovi příbuzní s nimi bojovali a drželi se zuby nehty svých zásob, dokud poslední pumpa se zařinčením neutichla. A pak se prašná rudá země zvedla na větru k obloze a svět proměnila v řezavý hurikán.
Kovboj pamatuje, jak v tom prachu vyrůstal, na strýcově ranči, protože tátu snaha o přežití brzy zlomila. Živořil v zašedlé osadě z vybělených prken, na kraji pouště texaské provenience, kde se za dveřmi vršily centimetrové závěje rudé půdy, kdykoli zafoukalo, a ze slunce byl dlouhé dny vidět jen nezřetelný zarudlý flek skrytý za drásavým prachovým mračnem. Farmařit už v takových podmínkách nešlo, a tak se jeho rodina dala na chov dobytka, což byla jen o něco méně riziková živnost než zemědělství. Nejbližší městečko se pyšnilo hned několika kostely. V jednom z nich Kovboj vyrůstal a díval se, jak kongregace den za dnem chřadne, jak lidem šedne kůže a z očí jim kouká stále hlubší zoufalství, když se ptají Boha, čím si vysloužili takový trest, a prosí ho za odpuštění svých hříchů. Texasané, někdejší nepřátelé, tudy procházeli cestou kdoví kam. Přežívali v kartonových krabicích nebo ve starých autech bez kol, které dávno osmirkoval písek. Meteorická válka přišla a odešla a život byl tvrdší než kdy dřív. Dál se zpívaly vlastenecké písně, dál si lidé odříkali karty a pití a v soudní budově se dál pořádaly aukce na farmy.
Flink byl starší muž, který se kdysi přestěhoval do Colorada. Domů se však vrátil v nablýskaném autě a nechodil do kostela. Tabák žvýkal, aby měl volné ruce, když hrál po práci s amatérskou kapelou na levorukou mandolínu. O tom, jak přišel k penězům, šediví lidé v kostele moc nemluvili. A pak si jednou Flink zašel na rodeo a uviděl tam vystupovat Kovboje.
Hned navštívil strýcův ranč a kluka si na čas vypůjčil. Dokonce mu i platil. Začal ho učit na letovém simulátoru a pak zavolal známému šíbrákovi.
Kovbojovi bylo šestnáct, když začal lítat. Když předtím ve svých starých rozpraskaných kožených botách stál na zemi, přerůstal už sto devadesát centimetrů, ale teď měl najednou několik kilometrů. S hlavou v oblacích natahoval kondenzační stopu od pobřeží k pobřeží a doručoval poštu, či přesněji vše, co bylo potřeba. Orbitálové a celníci na Středozápadě byli jen další Texasané – lidé, co chtějí člověku vyrvat z rukou obživu a nechat mu jen poušť. Když protiletadlová obrana na Čáře zesílila nad únosnou mez, piloti přesedli do panzerů a pošta proudila dál, i když ne vždy hladce. Každopádně kdyby si Kovboj mohl vybrat, zůstal by v oblacích.
Dnes mu je pětadvacet a ve své branži už trochu přesluhuje. V jeho věku už augmentované reflexy ochabují. Headsety nenávidí. V lebce má pět zdířek, periferie si zastrkává přímo do mozku a šetří tak drahocenné milisekundy. Většina lidí si zdířky překrývá dlouhými vlasy, aby jim druzí nenadávali do bzučáků nebo hůř, ale ani to Kovboj nesnese. Sám chodí ostříhaný nakrátko a černé keramické zdířky si zdobí stříbrnými drátky a tyrkysovými čipy. Tady na Západě, kde všichni vědí, co to znamená, se na něj druzí dívají téměř s posvátnou bázní.
Nervy má augmentované na maximum, oči Kikuyu se všemi přídavnými funkcemi. Má dům v Santa Fé a ranč v Montaně, na kterém mu hospodaří strýc, a vlastní i starou rodinnou farmu v Novém Mexiku. Dokonce z ní platí daně, jako by něco vynášela. Jezdí v maserati, lítá v „soukromém tryskáči“, má akciové portfolio a v tajných skrýších zlaté cihly.
A má taky tohle místečko, tuhle louku v coloradských horách, další tajnou skrýš, tentokrát na vzpomínky, kterých se nedokáže zbavit. A neklid, beztvarý, leč stále silnější, který ho sem dovedl.
Zaparkuje u velkého betonového hangáru potaženého kamuflážní sítí a odpojí se od maserati dřív, než motor s posledním zakňouráním utichne. V nastalém tichu k němu odkudsi z hangáru doléhá zvuk steel kytary a šumění trávy, první neurčité pohyby odpoledních vzestupných proudů. Kovboj přejde k hangáru, vytáhne ze zámku jack, zastrčí si ho do hlavy a zadá kód.
Za těžkými kovovými dveřmi stojí Wurlitzer, samý lesklý chrom a fluorescenční plast, který do rozlehlé chrámové prostory vyhrává jakýsi song od Woodyho Guthrieho. Nad ním se tyčí matově černé trupy tří delt, z jejichž nezřetelných oblých tvarů i ve zdejším příšeří čiší nesmírná síla a závratná rychlost. Dnes už jsou ale nepoužitelné a Kovboj je koupil prakticky za cenu jejich motorů, když všichni piloti přesedlali na panzery.
Warren stojí v kaluži světla u ponku a vrtá se v palivovém čerpadle. Na vrásčité tváři mu bliká modrý přísvit obrazovek, které probudil k životu Kovbojův příjezd. Warren po okolí rozmístil bezpečnostní kamery a stará se o ně s touž metodickou důkladností, s jakou udržuje delty v letuschopném stavu.
Když vypukla meteorická válka, dělal na Vanderbergu leteckého mechanika a službu konal s vědomím, že za svou důkladnost může čekat jedinou odměnu – letmý tlak na zátylku těsně předtím, než se atmosférou propálí železoniklový balvan a udělá všemu konec. Přesto plnil, k čemu byl vycvičený, a piloti v barvách Země vyrazili v jeho stíhačkách proti Orbitálům. Warren jim ze srdce popřál hodně štěstí a vzkázal, ať občas prohodí „Tahle je od Warrena“, až sestřelí nepřítele. Dopadlo to ale jinak, než čekal. Vzhlížel k nočnímu nebi, jestli tam nenajde meteorit se svým jménem. Viděl spoustu ohnivých čar, jenže to nebyly meteority, nýbrž jeho chlapci a jejich letadla, skvělí mladí muži s hedvábnými azurovými nákrčníky a jejich lesklé stroje, všechno padalo k zemi po kusech. Selhávající systémy vydávaly předsmrtné elektronické skřeky, po vnitřní straně přileb tekla krev, z proražených kyslíkových nádrží se do vakua natahovaly střapce bílých krystalů… Poslední naděje Země rozmetaná na kusy orbitální těžkou jízdou.
Dlouhé hodiny čekal na Vanderbergu, kdyby se náhodou aspoň jeden zchromený pilot vrátil. Nedočkal se. A pak se Země vzdala, Vanderberg obsadili Orbitálové, jakož i Orlando, Houston i Kubu. Warren přežil jen proto, že sloužil na základně, která byla příliš hodnotná, než aby ji nepřítel zničil.
Po válce se vedla spousta řečí o partyzánském odboji a Warren si k tomu taky řekl své… a nešlo jen o slova, pokud lze věřit historkám o sabotáži raketoplánu, který se zřítil do Mojavské pouště i s nákladem manažerů Tupolevu. Poté jsou Warrenovy záznamy mlhavější, nakonec však potkává šíbráky v Coloradu a také Kovboje. A všichni pak píšou mlhavé záznamy spolu.
„Zdar, Kovboji,“ houkne Warren, aniž by se otočil od ponku.
„Zdar.“ Kovboj odklopí přední kryt Wurlitzeru – zámek vypověděl službu před desítkami let – a shrábne pár drobných. Od stroje si vyžádá nějaký starý vrzavý country swing a přejde zšeřelý hangár k Warrenovi.
„Nízkotlaké palivové turbočerpadlo,“ vysvětlí Warren. Rozebraný přístroj vypadá jako hromádka dílů plastového modelu želvy sloní. „Během předletových testů mi blikalo červeně. Vidíš tady to vyhlazené místo, kde se otírá lopatka? Asi budu muset vyrobit novou.“
„Potřebuješ pomoct?“
„Asi jo.“
Warren vypadá v ostrém světle lampy nad hlavou vrásčitější než obvykle. Okraj čepice mu stíní oči a čelo a jeho zahnutý nos se zdá větší, než je. Je vzpřímený a soustředěný a šlachovitý, kromě hrstky tělesných částí, kde trocha tuku nevadí. Wurlitzer za ním vrhá měkké barevné světlo na matově černou příď delty. Letiště je psané na Warrena, přičemž Kovboj je tichým společníkem. Nerad po sobě nechává digitální stopu.
Warren se ještě chvíli šťourá v čerpadle a pak přeměří vadnou lopatku. Přejde k soustruhu a nasadí si ochranné brýle. Kovboj je připraven podat mu v případě potřeby nářadí. Náhradní díly k vyřazeným vojenským stíhačkám jsou nedostatkové zboží a s těmi, které sehnat jdou, se často pojí příliš mnoho otázek.
Soustruh zakvílí. Na betonovou podlahu dopadnou jiskry jako drobné meteority. „Ve středu večer zase jedu,“ oznámí Kovboj. „Za pět dní.“
„V pondělí se můžu stavit a začít s prohlídkou panzera. Nebo je to moc pozdě?“
„Ne na to, kam jedu,“ ušklíbne se Kovboj.
„Zase Iowa?“
„Jo.“ Kovbojovi se v duši zableskne hněvem. „Arkadij a spol… pořád čumí do těch svých stupidních analýz. Že prý jsou korzáři podfinancovaní, že prý jim akorát nemáme pouštět žádný náklad a pak stačí jenom čekat.“
„No a?“
„No blbost je to. S těma nemůžeš hrát podle jejich pravidel. Do Missouri bychom měli jezdit každou noc. Ať žerou palivo, munici. Klidně jich pár sestřelit, když to jinak nepůjde.“ Kovboj si odfrkne. „Podfinancovaní. Vidělo by se, jak by vypadal jejich cash flow, kdyby přišli o tucet letadel.“
Warren vzhlédne od rotujícího soustruhu. „V tu středu tě posílá Arkadij?“
Kovboj přikývne.
„Nemám ho rád. Nezdá se mi.“ Warren se zamyšleně znovu skloní k soustruhu. Ve světle jisker se mu třpytí bílé vlasy čouhající zpod čepice.
Kovboj čeká. Ví, že jeho mentor dopoví v pravý čas. Warren vypne soustruh a zvedne si brýle nad okraj čepice. „Přivandroval sem bůhví odkud. A dnes je největší šíbrák ve Skaliskách. Má dodavatele jako nikdo. Chodí v té kryomaxové módě z Floridské svobodné zóny.“
„No a? Má organizační talent. Ale ty jeho hadry se mi taky nelíbí.“
Warren zvedne svůj kovový výrobek na světlo a přimhouří na něj oči. „Zboží prý shání přes prostředníky. Únosy, podplacení orbitální funkcionáři a podobně. Jasně, normál. Ale v takovém množství? O takových objemech prostě Orbitálové nemůžou nevědět.“
V Kovbojovi zakňourá tichá námitka. Jemu jde o akci, ne o náklad.
Říkal to už kolikrát. Takové jeho krédo, ryzí nevinnost. Většinou ani neví, co veze.
„Nevím, jestli to chci slyšet,“ řekne.
„Tak neposlouchej.“ Warren se otočí a přejde k čerpadlu. Nasadí si headset a spustí pár testů.
Kovboj se zamyslí nad Arkadijem, hřmotným mužem, který dnes řídí půlku provozu přes Čáru, který existuje v podivném víru asistentů, bodyguardů, pomocníků, techniků a darmožroutů, co imitují jeho módu a manýry. I ženy se kolem něj točí, ovšem výhradně mimo byznys. Kovboj si pomyslí, že takový život přesně kopíruje Arkadijovy duševní pochody – zašmodrchané, plné násilných předsudků a nenávisti, výbuchy hněvu vedle strmých propadů do sentimentality, ruská odměřenost, paranoia ne jako racionální opatrnost, nýbrž životní styl. Náboženství.
Kovboj Arkadije vyloženě nemiluje, ale zatím neměl pádný důvod začít ho nenávidět. Arkadij se vidí jako insider, manipulátor, jenže v tom hlavním ohledu je outsider – nezná život pancéřáků, mutantů s turbínovými plícemi a vysokotlakým turbočerpadlovým srdcem, s krystalem implantovaným v lebce, očima jako lasery, s prsty, které navádějí rakety na cíl, a alkoholem, který jim tepe v žilách. Arkadij si představuje, že všechno řídí, ale ve skutečnosti je jenom nástroj, záminka pancéřáků, kteří zas a znovu vyrážejí na cestu, překračují Čáru a vstupují do mýtů a bájí. A pokud tohle nechápe, nemá jeho názor, když se to vezme kolem a kolem, žádnou váhu.
Warren skládá čerpadlo do původního stavu. Brzy ho začne testovat a nějakou chvíli bude mít plné ruce práce. Kovboj vystoupí z kaluže světla a vnoří se do tmy hangáru. Nad ním se tyčí delty, napružené a připravené k akci, ale mrtvé. Chybí jim pilot. Kovboj natáhne ruku a dotkne se hladkého břicha, epoxidového vépéčka, proudnicového krytu dolů namířeného radaru. Jako by hladil matově černé zvíře, jen zpola ochočené, příliš nebezpečné na domácího mazlíčka, kterému chybí jen pilot a zadání.
Kovboj přesune žebřík od otevřeného krytu motoru ke kokpitu a žuchne do sedadla, které se kdysi, před mnoha lety, uzpůsobilo jeho tělu. Přivítá ho povědomá vůně kovu a gumy. Zavře oči a vzpomíná na tu prozářenou noc, na náhlé vzplanutí paliva, na to šílené nadzvukové kličkování mezi kopci a údolími Ozarku se zákonem v patách, když se na plný plyn řítil domů…
Jeho první delta se jmenovala Půlnoční slunce, jenže on si pak leccos domyslel a vybral si jiné jméno. On a ostatní piloti nebyli jen abstraktní reakcí na nové tržní podmínky, nýbrž světlonoši jakési dávné mytologie. Doručovali poštu pod vysokou klenbou noci, navzdory vůli a snahám tyranů. Udržovali plamen ve tmě, forsážní trysku naděje. Poslední svobodní Američané, na poslední svobodné dálnici…
A tak začal žít podle toho, co si najednou uvědomil. Přijal tu napůl opovržlivou, povýšenou přezdívku, kterou mu dali, sžil se s ní, stal se Kovbojem, stíhacím pilotem. Na nic jiného neslyšel. Byl nejlepší z nejlepších, pohyboval se ve sférách vyšších než konkurence. Svou další deltu pojmenoval Pony Express a v ní doručoval poštu, dokud to bylo možné. Dokud se nezměnila doba i způsob přepravy. Dokud se z pilota nestal pancéřák. Oči, které se upíraly do noční tmy a pátraly po infračervené signatuře policejní vzdušné patroly nad prérií, dnes slepě mžouraly v malé obrněné kabině, zatímco všechny zrakové vjemy mu proudily do mozku skrz periferie. Pořád je nejlepší, pořád doručuje poštu. Zavrtí se v sedadle. Country swing utichne a Kovboj v nastalém ševelivém tichu slyší jen vrčení Warrenova soustruhu. A v nitru cítí neklid, zatím bezejmenný…