TJ Klune: Dům v blankytně modrém moři

Magický ostrov. Tajný úkol. Nebezpečné tajemství.
Nakladatelství Fantom Print v kooperaci s nakladatelstvím conQueer vydává fantasy román Dům v blankytně modrém moři.

ANOTACE:
Linus Baker vede tichý, osamělý život. Je mu čtyřicet a žije v malinkatém domečku s ďábelskou kočkou a sbírkou starých elpíček. Jako sociální pracovník na oddělení péče o magickou mládež se celé dny stará o dobro dětí ve vládních sirotčincích.

Když si Linuse nečekaně předvolá nejvrcholovější management, obdrží velmi zvláštní a přísně tajný úkol – odcestovat do sirotčince na ostrově Marsyas, kde žije šest nebezpečných dětí: zahradní trpaslice, lesní víla, vyvern, neidentifikovatelný zelený sliz, špicodlak a Antikrist. Linus musí překonat strach a zjistit, jak pravděpodobné je, že by mohly přivodit konec světa.

Jenže děti nejsou jedinou záhadou na ostrově. Jejich opatrovatelem je totiž šarmantní a tajemný Arthur Parnassus, který udělá cokoli, aby své svěřence ochránil. Když se Arthur a Linus začnou sbližovat, vyplují na povrch dávná tajemství a Linus se musí rozhodnout, zda má dětem i Arthurovi zničit domov, nebo přihlížet, jak se svět ocitá v plamenech.

Dům v blankytně modrém moři je okouzlující, mistrně vystavěný příběh o cestě a hlubokém prožitku, jakým je nalezení neobvyklé rodiny na nečekaném místě – a poznání, že do té rodiny také patříte.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print / conQueer; červen 2022
Překlad: Kateřina Niklová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 384
Cena: 359 Kč

 

UKÁZKA:

JEDNA

„Ach, božínku,“ hlesl Linus Baker a utřel si pot z čela. „To je nanejvýš neobvyklé.“

Což bylo mírně řečeno. V uchváceném úžasu sledoval, jak si jedenáctiletá dívenka jménem Daisy nechává vysoko nad hlavou levitovat dřevěné kostky. Pomalu se točily v soustředných kruzích. Daisy se soustředěně mračila a špičku jazyka měla vystrčenou ven mezi zuby. Trvalo to dobrou minutu, pak se kostky pomalu snesly k zemi. Míra její kontroly byla obdivuhodná.

„Chápu,“ řekl Linus a zuřivě si dělal poznámky do notesu. Byli v ředitelně, v malé místnosti s erárním hnědým kobercem a starým nábytkem. Stěny zdobily příšerné malůvky lemurů v nejrůznějších pózách. Ředitelka je Linusovi s pýchou ukázala a oznámila mu, že kdyby se nestala ředitelkou tohoto konkrétního sirotčince, cestovala by s cirkusem jako cvičitelka lemurů, nebo by si dokonce otevřela galerii, aby se o svá umělecká díla podělila se světem. Linus byl přesvědčen o tom, že světu jen prospěje, když zůstanou její obrázky i nadále zavřené tady v místnosti, své úvahy si však nechal pro sebe. Nebyl tu v roli amatérského kritika umění. „A jak často… no, však víš? Necháváš věci poletovat?“

Ředitelka sirotčince, zavalitá žena se střapatými vlasy, vykročila vpřed. „Ach, moc často ne, opravdu,“ řekla rychle. Mnula si ruce a očima těkala sem a tam. „Tak jednou nebo dvakrát… ročně?“

Linus si odkašlal.

„Měsíčně,“ opravila se žena. „Jsem to ale hloupá. Nevím, proč jsem řekla ročně. Přeřekla jsem se. Ano, jednou nebo dvakrát měsíčně. Však víte, jak to chodí. Jak děti dospívají, dělají… víc věcí.“

„Je to pravda?“ zeptal se Linus Daisy.

„Ach, ano,“ potvrdila Daisy. „Jednou nebo dvakrát měsíčně, častěji ne.“ Zářivě se na něj usmála a Linuse napadlo, jestli ji před jeho příchodem nepoučili, jak odpovídat. Nebylo by to poprvé a určitě ani naposledy.

„Ovšem,“ odtušil Linus. Čekaly, zatímco škrábal perem po papíru. Cítil na sobě jejich pohledy, soustředil se však na psaní. Přesnost vyžadovala pozornost. Byl nadmíru pečlivý a návštěva ve zdejším sirotčinci byla přinejmenším velmi poučná. Potřeboval si zaznamenat co nejvíc detailů, aby mohl po návratu do kanceláře sepsat závěrečnou zprávu.

Ředitelka Daisy obskakovala a uhlazovala jí neposlušné černé vlasy, které sepnula plastovými sponkami ve tvaru motýlů. Daisy ztraceně hleděla na kostky na podlaze, jako by si přála, aby zase levitovaly, a husté obočí jí přitom cukalo.

„Umíš to ovládat?“ zeptal se Linus.

Než mohla Daisy otevřít ústa, ředitelka odpověděla za ni: „No ovšem. Nikdy bychom nedovolili…“

Linus zvedl ruku. „Madam, ocenil bych, kdyby mi to řekla sama Daisy. Třebaže nepochybuji o tom, že máte na srdci její dobro, zjistil jsem, že děti jako Daisy bývají… upřímnější.“

Ředitelka se chystala znovu promluvit, ale Linus zvedl obočí. Povzdychla si, kývla a odstoupila stranou.

Linus si zapsal poslední poznámku, nasadil na pero víčko a vrátil ho i s notesem do své aktovky. Vstal ze židle a dřepl si před Daisy, ačkoli mu přitom kolena zasténala na protest.

Daisy se kousala do spodního rtu a oči měla vykulené.

„Daisy? Umíš to ovládat?“

Pomalu kývla. „Asi jo? Od příchodu sem jsem nikomu neublížila.“ Stáhla rty. „Jenom Marcusovi. Nerada ubližuju lidem.“

Skoro tomu i věřil. „Nikdo netvrdí opak. Někdy ale neumíme své… dary ovládat. Lidé, kteří takové dary obdrželi, tak nemusí být nezbytně nutně na vině.“

Nezdálo se, že by ji utěšil. „Tak čí je to teda vina?“

Linus zamrkal. „No, dalo by se říct, že existuje řada faktorů. Moderní výzkumy naznačují, že stavy, jako je ten tvůj, může vyvolat extrémní emocionální vypětí. Smutek. Hněv. Dokonce i štěstí. Nebyla jsi třeba tak šťastná, že jsi po svém kamarádu Marcusovi nechtíc hodila židlí?“ To byl důvod, proč ho sem vlastně poslali. Marcus skončil v nemocnici, kde mu museli ošetřit ocas. Byl ohnutý pod nezvyklým úhlem a nemocnice to nahlásila oddělení péče o magickou mládež, jak bylo její povinností. Rozběhlo se vyšetřování, v jehož rámci následně poslali Linuse sem do sirotčince.

„Ano,“ řekla Daisy. „Přesně tak to bylo. Byla jsem tak šťastná, že mi Marcus ukradl pastelky, že jsem po něm omylem hodila židli.“

„Chápu,“ pravil Linus. „Omluvila ses mu?“

Znovu se zadívala dolů na kostky a zašoupala nohama. „Jo. A on řekl, že se nezlobí. Dokonce mi pastelky ostrouhal, než mi je vrátil. Umí to líp než já.“

„To od něj bylo velmi pozorné,“ podotkl Linus. Ucítil potřebu natáhnout se a poplácat ji po rameni, to by však nebylo vhodné. „A já vím, že jsi mu nechtěla ublížit, ne doopravdy. Možná bychom se mohli v budoucnu zastavit a přemýšlet, než se necháme ovládnout emocemi. Co ty na to?“

Důrazně přitakala. „Ach, ano. Slibuju, že se příště napřed zastavím a budu přemýšlet, než po někom silou vůle hodím židlí.“

Linus si povzdychl. „Zrovna takhle jsem to…“

Někde hluboko uvnitř starého domu se rozezněl zvonek.

„Sušenky,“ vydechla Daisy a rozběhla se ke dveřím.

„Jenom jednu,“ zavolala za ní ředitelka. „Nechceš si zaplácat žaludek před večeří.“

„Nezaplácám!“ křikla Daisy zpátky, načež za sebou práskla dveřmi. Linus uslyšel dusot jejích kroků, jak se rozběhla chodbou ke kuchyni.

„Zaplácá si ho,“ zabručela ředitelka a svezla se do křesla za pracovním stolem. „Vždycky si ho zaplácá.“

„Myslím, že si sušenku navíc zaslouží,“ zkonstatoval Linus.

Přejela si rukou po obličeji, pak se na něj obezřetně zadívala. „No, takže to by bylo. Mluvil jste se všemi dětmi. Prohlédl jste si dům. Viděl jste, že se Marcusovi daří dobře. A i přes ten… incident s židlí nemíní Daisy očividně nikomu ublížit.“

Věřil, že tomu tak skutečně je. Marcus zjevně toužil víc po tom, aby se mu Linus podepsal na sádru na ocase, než aby dostal Daisy do maléru. Linus odmítl s tím, že by to nebylo vhodné. Marcuse to zklamalo, hned vzápětí se mu ovšem zase zlepšila nálada. Linus žasl – což se mu občas stávalo – jak nezlomní všichni byli tváří v tvář tomu, co se dělo. „Ovšem.“

„Asi mi neprozradíte, co uvedete ve zprávě…“

Linus se naježil. „Rozhodně ne. Jak víte, až ji podám, obdržíte kopii. Tehdy se dozvíte její obsah a ani o chvíli dřív.“

„Samozřejmě,“ souhlasila ředitelka kvapně. „Nechtěla jsem tím naznačit, že byste…“

„Těší mě, že to vidíte stejně,“ přerušil ji Linus. „A OPOMM to určitě taky ocení.“ Pustil se do úklidu své aktovky a přerovnával její obsah, dokud nebyl spokojený. Zavřel ji a zacvakl zámky. „A teď, pokud už nemáte nic dalšího, půjdu a popřeju vám…“

„Děti vás mají rády.“

„A já mám rád je,“ ujistil ji. „Kdyby tomu tak nebylo, nedělal bych tuhle práci.“

„U jiných, jako jste vy, tomu tak vždycky není.“ Odkašlala si. „Myslím u jiných sociálních pracovníků.“

Pokradmu se podíval na dveře. Už byl skoro venku. Sevřel před sebou aktovku jako štít a obrátil se zpátky k ředitelce.

Zvedla se z křesla a obešla stůl. Hlavně ze zvyku udělal krok vzad. Víc už se však nepřiblížila, jen se opřela o stůl. „Měli jsme tu… jiné,“ řekla.

„Opravdu? To se přirozeně dá čekat, ale…“

„Oni děti nevidí,“ řekla. „Ne jako skutečné bytosti, vidí jenom to, čeho jsou schopny.“

„Měly by dostat šanci, jako všechny děti. Jak by je mohl někdo adoptovat, kdyby se s nimi nakládalo jako s něčím nebezpečným?“

Ředitelka si odfrkla. „Adoptovat.“

Přimhouřil oči. „Řekl jsem něco špatného?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, promiňte. Svým způsobem jste osvěžující. Váš optimismus je nakažlivý.“

„Jsem jako sluníčko,“ opáčil Linus monotónně. „A teď, pokud už nemáte nic dalšího, půjdu…“

„Jak můžete dělat, co děláte?“ zeptala se, pak zbledla, jako by nemohla uvěřit tomu, co řekla.

„Nevím, jak to myslíte.“

„Pracovat pro OPOMM.“

Po šíji mu stekla kapička potu a zmizela pod límečkem košile. V ředitelně bylo příšerné vedro. Poprvé za dlouhou dobu si přál být venku na dešti. „A co je na OPOMMu špatného?“

Zaváhala. „Nemínila jsem to jako urážku.“

„To doufám.“

„Jde o to…“ S pažemi založenými na hrudi se odlepila od stolu. „Copak se nikdy neptáte?“

„Nikdy,“ odpověděl Linus ihned. Pak pokračoval: „Na co?“

„Co se stane s místem, jako je tohle, potom, co odevzdáte svoji závěrečnou zprávu. Co se stane s dětmi.“

„Pokud mě nezavolají zpátky, pak předpokládám, že dál žijí jako veselé a šťastné děti, dokud se z nich nestanou veselí a šťastní dospělí.“

„Kteří kvůli tomu, co jsou, nadále zůstávají pod vládním dohledem.“

Linus se cítil zahnaný do kouta. Na tohle nebyl připravený. „Nepracuju pro oddělení péče o magické dospělé. Pokud máte v této věci nějaké připomínky, navrhuju obrátit se na OPOMD. Já se starám jen o dobro dětí, o nic víc.“

Ředitelka se smutně usmála. „Ony dětmi nezůstanou, pane Bakere. Všechny nakonec dospějí.“

„S podporou lidí, jako jste vy, kteří se postarají o jejich výchovu, pokud je nikdo neadoptuje.“ Udělal další krok ke dveřím. „Jestli mě teď omluvíte, musím chytit autobus. Domů to mám daleko a byl bych nerad, kdyby mi ujel. Děkuju za pohostinnost. A ještě jednou, až zprávu odevzdám, obdržíte kopii pro své záznamy. Pokud budete mít další otázky, dejte nám vědět.“

„Vlastně jednu mám…“

„Zašlete nám ji písemně,“ zavolal Linus z chodby. „Budu se na ni těšit.“ S cvaknutím za sebou zavřel dveře. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. „To se ti fakt povedlo, starouši. Teď ti pošle stovku otázek.“

„Pořád vás slyším,“ ozvala se ředitelka skrz dveře.

Linus sebou trhl a chvatně vyrazil chodbou pryč.

Právě se chystal vyjít hlavními dveřmi ven, když se zarazil. Z kuchyně se totiž ozval výbuch veselého smíchu. Sobě navzdory se po špičkách vydal po zvuku. Cestou míjel plakáty na stěnách. Stálo na nich stejné motto jako ve všech ostatních sirotčincích OPOMMu, které navštívil. Ukazovaly usmívající se děti pod nápisy jako nejšťastnější jsme, když posloucháme a tiché dítě je zdravé dítě a kdo potřebuje magii, když existuje představivost?

Strčil hlavu do kuchyňských dveří.

U velkého dřevěného stolu seděla skupina dětí.

Byl tu chlapec s modrým peřím na pažích.

Byla tu dívka, která se chechtala jako čarodějnice; což odpovídalo, protože podle své složky čarodějnicí i byla.

Byla tu starší dívka se zpěvem tak svůdným, že se kvůli němu rozbíjely lodě o břeh. Linus se vyděsil, když si to v její složce přečetl.

Byl tu selkie, chlapec se srstnatou kůží přehozenou přes ramena.

A samozřejmě Daisy a Marcus. Seděli bok po boku a Daisy ječela s ústy plnými sušenek něco o jeho ocase. Marcus se na ni zubil, obličej měl poprášený rezavými pihami a ocas položený na stole. Linus přihlížel, když ji požádal, jestli by mu jednou ze svých pastelek nenakreslila na sádru další obrázek. Ihned souhlasila. „Kytku,“ řekla. „Anebo brouka s ostrýma zubama a žihadlem.“

„Óch,“ vydechl Marcus. „Toho brouka. Musíš nakreslit toho brouka.“

Linus je nechal být, spokojený s tím, co viděl.

Znovu se vydal ke dveřím. Povzdychl si, když si uvědomil, že si zase zapomněl deštník. „Ze všech možných…“

Otevřel dveře, vyšel ven na déšť a vydal se na dlouhou cestu domů.