Kateřina Huňová: Sladké sny

Vítejte v Novém světě, kde je cesta za lepším životem vykoupena krví.
Nakladatelství Fantom Print vydává dystopický román Sladké sny.

ANOTACE:
Když před lety udeřila epidemie Pandóry, lidstvo mělo na kahánku. Jedinou naději skýtal lék, jehož vedlejším účinkem byla absolutní a nenávratná ztráta spánku. Co se pro jednoho může zdát jako nekonečný flám, pro jiného se promění v noční můru, nebo spíš v jeden nikdy nekončící den plný dřiny a útrap.

Nyní je společnost Nového světa rozdělena do kvadrantů a Jacob, který patří do toho nejnižšího, se snaží protlouct, jak to jen jde. Živí se jako toreador bojující s robobýky a přitom si přivydělává pokoutným prodejem Sladkých snů. Drogy, která je jediným prostředkem, jak si dopřát alespoň pár hodin osvobozujícího spánku.

Jednoho dne však zaklepe na Jacobovy dveře zpovykaný boháč s nabídkou, která se neodmítá. Nabízí nemalou sumu výměnou za to, že ho bude Jacob trénovat v boji s robobýky, aby se mohl zapsat do historie jako nejlepší toreador. Přání je to zcela bláhové, Jacob se ale rozhodne muži vyhovět a vydělat si tak kredity navíc. Avšak toto rozhodnutí odstartuje řetězec událostí, jež Jacoba zavedou na cestu lemovanou intrikami a temnými tajemstvími, kterými je Nový svět protkaný. Vše může skončit něčím velkolepým, nebo se zvrhnout v nekontrolovatelný pád.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, 2022
Obálka: Filip Geleta
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 339 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

2.

„C16 s ledem?“ zeptal se barman, jen co se Jacob posadil. Předtím ale nenápadně nahlédl do elektronického diáře, kde měl vedle jeho fotky připsané jméno, oblíbené pití a navíc dokreslený půlměsíc.

„Dvojitou,“ odvětil Jacob a lokty se opřel o barový pult.

„Špatný den?“ vytušil muž s hlavou pokrytou tetováními.

„Spíš pěkně na hovno.“

„V tom případě je první drink na mě.“

„Díky, ale to nemusí být. Na zaplacení ještě mám,“ odmítl nabídku Jacob. S Rodem vycházeli nadmíru dobře. Párkrát mu prodal Sladký sen za výhodnou cenu a on si ho proto předcházel jako málokterého ze svých štamgastů. Vyloženě přátelé ale nebyli. Třicet kreditů Jacobovi nestálo za to, aby byl Rodovi nějak zavázaný.

„Tak tady to je. Ať ti rozproudí krev,“ položil před něj plastový pohár naplněný olejnatou tekutinou, ve které se pohupovaly dvě kostky ledu. Jacob přiložil sklenici k ústům a na tři loky ji vyprázdnil. Když spolkl poslední doušek, otřásl se odporem. C16 byl syntetický alkohol, který chutnal jako benzín říznutý odlakovačem. Opravdové pití bylo v Novém světě pro lidi jako Jacob příliš velkým luxusem.

„Nechutná?“ zeptal se ironicky Rod, zatímco rukávem leštil sklo.

„Je to strašný dryák. Ale svému účelu slouží dobře.“

„O pořádné pálence si holt chlápci jako my dva můžou nechat leda tak zdát. Vlastně ani to ne,“ dodal a pak se tomu, co řekl, zasmál na celý podnik, takže se u okolních stolů zvedlo několik hlav. Trojice sedící u vchodu si na to konto všimla také Jacoba. Když ho uviděli, rychle se k sobě naklonili a cosi si šeptem sdělovali. Jacob tušil, o čem nejspíš hovoří. Poznali jste ho? To je ten toreador. Dneska dostali slušně na frak. A ten druhej, ten to dobře schytal. By mě zajímalo, jestli ho doktoři ještě poskládají dohromady. Kdyby to bylo na mně, odmávnul bych mu rovnou rudým.

Jacob se musel plácnout dlaněmi do tváří, aby z mozku vypudil slova, která hostům sám vkládal do úst. Vminulosti už mnohokrát slyšel, jak mezi sebou fanoušci diskutují o zápase. Když nedošlo na zabití živého zvířete, většina z nich fandila víc robobýkům než torerům. Jacob jim to vlastně ani neměl za zlé. Chtěli se bavit a alespoň na chvíli zapomenout na své každodenní problémy. Bylo jim jedno, čí krev toho dne uvidí. A ze strojů, na rozdíl od lidí, žádná netekla.

„Ještě jednou,“ poručil si další pití a na židli se otočil tak, aby byl ke všem v místnosti zády. Nejlepší pohled se beztak naskýtal před ním –police plná různobarevných pětilitrových barelů se stejně nepoživatelnými a přesto lákavými nápoji.

Když mu Rod podával další C16, naklonil se až k němu a polohlasem řekl: „Nějaké Sny pro kamaráda, nebyly by?“

„Jsi poslední dobou nějak při penězích.“

„Kéž by. Ale nejsou přímo pro mě,“ přiznal Rod.

„Víš, že cizím po pár kusech neprodávám.“

„Potřebuju novou protézu,“ sjel pohledem ke své noze, která byla kombinací plastu, lehkého kovu a silikonových vláken. „Ati parchanti mi za kredity žádnou pořádnou nedají. Jen za Sny.“

„Pěkný,“ procedil mezi zuby Jacob. Odjakživa se mu příčilo, že se v Novém světě můžete udřít k smrti, ale to, co skutečně potřebujete, si za peníze stejně nekoupíte.

„Tak co, šlo by to?“ zeptal se znova a přitom mu přisunul další sklenku. „A trvám na tom, že tahle je na mě.“

Jacob se zamyslel. Tento týden by se mohl dostat ke dvěma, možná ke třem, když bude mít štěstí. To, co by za ně mohl utržit od těch nahoře, ovšem výrazně převyšovalo nabídku, kterou mu mohl udělat Rod. K čertu s tím, řekl si po chvíli kalkulování. „Kolik jich potřebuješ?“

„Minutku,“ odvětil Rod a znovu nahlédl do tabletu. Jacob si ho přitom změřil významným pohledem.

„Zlobí tě paměť?“ zeptal se bez okolků.

„Musím šetřit. A tvorba mozkových vřeten není zrovna levná. Člověk nemůže mít všechno. Ale tady kámoš si naštěstí dost věcí pamatuje za mě,“ ukázal na tenký přístroj, do kterého ukládal vše, co do vlastní hlavy nemohl.

„Chápu. Nejsi první ani poslední. Tak kolik?“

„Šest.“

„Šest?“ Jacob nevěřil vlastním uším. „Ato ti tu hnátu budou dělat ze zlata?“

Rod si prsty promnul holou lebku, až se mu tetování zvlnila do nových tvarů. „Je to zlodějna. Tomi nemusíš vykládat. Ale víš, co nadělám? Leda tak kulový. Když si dojdu na kliniku, vypláznu deset tisíc kreditů a dostanu hromadu posvařovaného šrotu, se kterým si nedojdu ani támhle na hajzlík.“

Jacob tentokrát už bez protestů přijal nabízené pití na účet podniku a opět ho vypil na jeden zátah. „Zjistím, co se dá dělat. Ale hned tak to nebude, to říkám rovnou.“ Svoje stálé zákazníky nemohl jen tak odstřihnout. Kdyby byli na suchu delší dobu, našli by si spolehlivějšího dodavatele. Ato Jacob rozhodně nechtěl. Hledání nové klientely bylo spojené nejen s výpadkem příjmů, ale také s určitým rizikem. Sny pro Roda bude muset střádat postupně, aby to neohrozilo jeho vlastní zájmy. Kdyby odložil stranou každý měsíc aspoň jeden Sen, za půl roku má hotovo.

„Lepší pozdě než nikdy,“ souhlasil muž za barem s úsměvem. „Jsem tvým dlužníkem.“

„To teprve budeš,“ odpověděl mu Jacob. Pak se rozloučil a vyšel ven na ulici, jasně osvětlenou pouličními lampami.

Domů to měl jen tři bloky. Což byl mimo jiné jedním z důvodů, proč si Bar u Roda vybral za svou domovskou putyku. Ať odcházel v sebehorším stavu, těch dvě stě metrů vždy nějak zdolal po svých. Když ho netlačil čas nebo mu nohy neztěžkly vypitými panáky, brával to často oklikou přes boční ulice, které nebyly tak důsledně nasvícené. Dnes na to ale už neměl dost sil, a tak kráčel středem bulváru, který se nikdy nehalil do tmy. Ve dne na něj svítilo slunce, po setmění zase ostré halogenové reflektory.

Všudypřítomná světla byla jedním z hlavních znaků Nového světa. Mělo to praktické, ale i psychologické opodstatnění. Když propukla epidemie Pandóry, která během tří týdnů zdecimovala lidskou populaci a snížila ji z devíti a půl miliardy na pouhých třicet milionů, bylo nezbytné okamžitě jednat. Pro záchranu posledních přeživších byly využity všechny dostupné prostředky včetně těch, které byly až do té doby považovány za mýty nebo součást konspiračních teorií.

Ukázalo se, že v době studené války zkoumala americká vláda strnadce bělokorunkatého. Drobného ptáčka z rodu Zonotrichia, který měl oproti ostatním živočichům jednu specifickou schopnost. V době migrace, při které se stěhoval z Aljašky na jižní Floridu, dokázal zdolat tisíce kilometrů, aniž by musel spát. Čtyři tisíce kilometrů dlouhou trasu byl schopen překonat za pět dnů. Pět dnů, během nichž nezamhouřil svá malá očka. Přitom se na něm nijak neprojevovala spánková deprivace.

Když strnadce bělokorunkatého podrobila americká armáda testům, zjistila, že mimo období migrace by ho tak dlouhá absence spánku zabila. Klíč k neustálé bdělosti bez devastujících fyzických následků byl ukryt v hormonu, který opeřenec dokázal produkovat pouze v době, kdy ho jeho vnitřní hodiny vybídly k cestě přes oceán. Každopádně tak vědci dospěli k závěru, že s využitím vhodných látek je živý organismus, běžně závislý na spánku, schopen fungovat i bez něj.

Takové zjištění bylo pro Ameriku, lačnící po celosvětové nadvládě, objevením svatého grálu. Disponovat jako jediná světová velmoc vojáky, kteří jsou schopni akce dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce? To by mohlo jednou provždy přesunout pomyslné ručičky mocenských vah na stranu USA. Pod rouškou nejvyššího utajení se proto spustil výzkum, který měl vést k vytvoření superarmády – takové, která nikdy nespí. Testy trvaly roky a stály nejen miliony dolarů, ale také nemálo lidských životů. Všechno se ovšem vleklo tak dlouho, že studená válka dospěla ke konci dřív než výzkum. Nikdo však nebyl natolik naivní, aby si myslel, že po urovnání vztahů se Sovětským svazem nepřijde nová hrozba. Ať už z blízkého východu, Číny nebo Severní Koreje. Snaha o rozluštění záhady, která by vedla k odbourání spánku, tak pokračovala i nadále.

Nakonec, někdy okolo roku 2020, přišli vědci s první skutečně funkční vakcínou. Následovalo očkování speciální jednotky, která se stala nejstřeženější zbraní, jakou kdy americká armáda disponovala. Tisícovka mužů byla ukryta na základně v Jižní Karolíně, kde byla podrobována každodenním fyzickým i psychologickým testům, jež měly odhalit, je-li lidský organismus schopen takto dlouhodobě fungovat. Pokud by šlo vše podle plánu, ve chvíli akutního ohrožení státu by bylo již jen otázkou dnů, kdy by byla stejná vakcína vpravena do těla každého amerického vojáka.

Okamžik, kdy by svět uzřel dokonalou, trvale bdělou armádu, však nikdy nenastal. Předběhl ho nejsmrtonosnější nepřítel, kterého kdy lidstvo poznalo –epidemie zvaná Pandóra. Od vypuknutí v Guatemale decimovala světovou populaci po milionech denně. Za oběť si přitom brala všechny, kteří jí přišli do cesty: děti, dospělé, starce, bělochy, Afroameričany i Asiaty. K jediné výjimce došlo právě na vojenské základně v Jižní Karolíně, jež byla domovem jednotky, která již několik let nespala. Vedlejším účinkem vakcíny, kterou byli muži naočkování, byla imunita proti Pandóře.

Když to vláda zjistila, chtěla si svůj klenot uchovat a látku upravit tak, aby sloužila pouze jako obrana proti zákeřné nemoci. Čas byl však proměnnou, jež hrála od prvopočátku proti nim. Pod hrozbou vyhynutí bylo učiněno rozhodnutí, které navždy změnilo svět. Vakcína, původně určená k bojovým účelům, byla použita pro záchranu lidstva. Ti, kteří ji dostali, byli ochráněni před Pandórou, současně byli ale oni i jejich dosud nenarození potomci odsouzeni k životu beze spánku. Zprvu se schopnost neustále bdít jevila jako výhoda. Lidé mohli bez ustání pracovat na budování Nového světa a rychle tak navrátit společnost do provozuschopného stavu.

Jakmile však opadlo prvotní nadšení a přeživší už nemuseli dřít dvacet čtyři hodin denně, začali se v noci potulovat temnými uličkami a hledat způsoby, jak se zabavit. Čím rušněji ve městech do ranních hodin bylo, tím častěji se objevovali jedinci, kteří toho zneužívali. V pátém roce po poražení Pandóry vzrostl počet ozbrojených přepadení a vražd o rovných 6 000 %. Ve spojení se skokovým nárůstem sebevražd se světová populace dostala opět na hranici vyhynutí. Kriminalita a lavina depresí z nikdy nekončícího bdění přivedla vládu ke dvěma přelomovým rozhodnutím.

Tím prvním bylo potlačení noci, kterou měli lidé od nepaměti spojenou se spánkem. Když nemohli spát, bylo pro jejich duševní zdraví lepší, pokud se jim spánek ničím nepřipomínal. Ato ani tmou. Na všech ulicích proto byla nainstalována světla a obyvatelé měli ve svých vlastních domovech povoleno nesvítit jen hodinu denně.

Jacobovi to lezlo krkem. Jiný způsob života ale neznal. Zákon o třiadvacetihodinovém dni, zkráceně Zákon 23, byl zaveden mnohem dřív, než se Jacob narodil. Třicet let svého dosavadního života tak strávil převážně ve světle a na ten krátký čas, kdy si mohl v kóji vypnout osvětlení, se vyloženě těšil. I přes nesouhlas některých obyvatel se však Zákon 23 osvědčil.

Nejen že si lidé nesahali tak často na život, ale rapidně se snížila i kriminalita. Na světle se přece jen nekalosti prováděly hůře než pod rouškou noci. S poklesem zločinnosti ale souvisela především druhá změna – rozdělení společnosti na čtyři kvadranty. Dle aktuálního postavení v pátém roce nového letopočtu byl každý přiřazen do jednoho kvadrantu. Ti nejbohatší se stali příslušníky Prvního, ti nejchudší putovali do Čtvrtého. Pohyb v rámci jednotlivých sektorů byl volný. Z vyššího do nižšího kvadrantu mohl každý zajít dle uvážení a na vlastní riziko. Do těch vyšších byl ale přístup povolen jen na základě propustky. V podstatě se tak zamezilo tomu, aby ti méně šťastní ve velkém okrádali své bohatší spoluobčany. Jednoduché a přitom funkční.

Jediný problém byl v tom, že kvadranty nejen že napomohly k bezpečnějšímu fungování světa, ale také uvěznily velkou část populace v sociálně nevýhodném postavení, ze kterého v podstatě nebylo cesty ven. Jediným způsobem, jak se posunout na společenském žebříčku, byla koupě členství ve vyšším kvadrantu. Našetřit takové množství kreditů byl však téměř nadlidský výkon a jen málokomu se to povedlo. Pokud vás zařadili do Čtvrtého kvadrantu, měli jste devětadevadesátiprocentní šanci, že v něm také zemřete. Astejně tak vaše děti i vnoučata, neboť příslušnost ke kvadrantům byla dědičná. Jacobovým snem bylo stát se Trojkou. Toužit po životě Dvojky nebo dokonce Jedničky by bylo naprosto bláhové. I pokukování po Třetím kvadrantu bylo troufalé. Musel by přijít k hotovému jmění, aby se vykoupil. Alespoň malá jiskřička naděje tam ale byla. Možná jednou. Když budu mít obrovské štěstí, říkával si.

Když přišel Jacob domů, přiložil zápěstí s čipem na čtečku u dveří a ty se se skřípěním otevřely. První, co po příchodu udělal, bylo, že nahlas řekl: „Zhasnout a zatemnit okna.“

Systém poslechl a Jacob se tak mohl po své kóji, tvořené jedinou místností a koupelnou, pohybovat poslepu. Těch několik málo metrů čtverečních znal beztak zpaměti. Ve čtvercovém obývacím prostoru byl pouze gauč, stolek s jedinou židlí a něco, čemu by dřív říkali kuchyňský kout. Protože ale výživové koncentráty nebylo třeba vařit, jen smíchat se speciální tekutinou k tomu vytvořenou, kuchyně jako taková pozbyla svého významu. Stačil malý robot, který člověku namíchal koncentrát a tekutinu ve správném poměru dle jeho fyzických predispozic, věku a aktuálního zdravotního stavu. Stejně nepotřebnou se pak stala i ložnice. K čemu také místnost na spaní, když nikdo nespí.

Jacob se usadil na pohovku a chvíli jen zíral do tmy. Byl zdeptaný jako už dlouho ne. Měl chuť sáhnout do skryté přihrádky pod okenním parapetem a vzít si z ní Sladký sen, který tam měl schovaný pro případ náhlé nouze některého ze svých odběratelů. Stačilo by vložit si sněhově bílou pilulku do úst, zavřít víčka a pak se na osm hodin ponořit do milosrdného spánku. Svět kolem něj i se všemi starostmi by se jako mávnutím kouzelného proutku rozplynul. Pokušení uniknout realitě bylo dnes silnější než jindy. Představa promrhaných kreditů, které by za jediný Sen mohl získat, ale Jacoba držela zpátky. Jak je to dlouho, co usnul pokojným spánkem? Dva roky? Možná i déle.

Jaký to musel být kdysi život, když člověk každý večer ulehnul a až do rána o sobě nevěděl?, ptal se sám sebe. Ano, fůra času, co přišla vniveč. A kolik věcí se jednoduše nedalo stihnout. Ale i tak. Jacob by se dlouze nerozmýšlel, kdyby si mohl vybrat mezi Starým a Novým světem. Když patříte mezi vyvolené, můžete dělat tisíc věcí a celý život se bez přestávky jen bavit a užívat si. Co ale čeká mě? Jen nekonečná práce. A za těch pár drobných, co odložím, si beztak nemůžu dvakrát vyskakovat. Pokračoval ve vnitřním monologu. Nebýt vedlejšáku se Sny, nemohl bych si dovolit ani tuhle pitomou kóji.

Nad vodou ho držela vidina, že si z nelegálního prodeje Sladkých snů jednoho dne našetří dost, aby mohl začít skutečně žít a ne jen přežívat. Právě teď byla ale tak strašně vzdálená, že se zdála nedosažitelnou.

Touha na vše zapomenout nakonec vyhrála. Jacob vstal a jediným krokem se dostal k parapetu. Nacvičeným pohybem nahmatal drážku mezi stěnou a lištou. Zespodu na ni zatlačil, až plast vyskočil a otevřel tak malou schránku. Uvnitř byly jen dvě věci. Neregistrovaný čip a malá lahvička, která ve svých útrobách schovávala pilulku velikosti hrášku. Jakob vyndal prášek a pevně ho stiskl v dlani. Pak se natáhl na gauč, zaklonil hlavu a nasucho polknul Sladký sen. Trvalo jen minutku a víčka mu začala těžknout, až se zavřela docela. Jacob z Nového světa byl pryč. Zůstal jen ten, který se mohl procházet pod hvězdnou oblohou, létat, být nejslavnějším toreadorem na světě. Ten, který mohl snít.