Martina Hohenberger: Studna věčnosti

Studna věčnosti, akční fantasy pro mladé dospělé, vyšla jako elektronická kniha v nakladatelství E-knihy jedou. Jedná se sice o pokračování Kletby krve, ale kniha je psaná tak, aby se dala číst samostatně, slibuje autorka Martina Hohenberger.

ANOTACE:
Varování: Scény popsané v této knize jsou nebezpečné. Nepokoušejte se je napodobovat. Nevydávejte se do podzemních labyrintů, neskákejte z útesů, z jedoucích vlaků a ani z továrních komínů. Nepijte lidskou krev, nekousejte své spolužáky, nevrážejte do nich stříbrné dýky ani dřevěné kůly. Nevyhazujte do povětří plynová potrubí ani historické objekty. Děkujeme.

Karel Devor navštěvuje Noční akademii, kde se učí umění kamufláže a to, jak přežít ve světě lidí. Sotva tam však dorazí, už lítá v průšvihu, a to v pořádném. A že mu hrozí smrtelné nebezpečí? To si pište! Karel hodlá pohnout nebem i zemí, aby zachránil kamaráda Matěje, který se nakazil nemocí krvelačných kříženců. Při tom ho čeká spousta nemilých překvapení. Podaří se mu najít lék?

Zatímco Bára na vlastní pěst pátrá po zmizelém adoptivním otci, moc magistra Schattenwolfa stále roste. Bára bojuje s jeho vazaly a snaží se mu zabránit v osvobozování důstojníků Stínové armády. Kdo však tahá v pozadí za nitky a čí temná vůle řídí magistrovy kroky? Kdo Bára ve skutečnosti je a proč se skrývá? Před kým vlastně utíká? Najde svého otce?

 

O AUTORCE:
Martina Hohenberger se narodila a vyrůstala v Česku. Studovala žurnalistiku, masová média a komunikační vědu na mnichovské univerzitě LMU. Je spisovatelka, lektorka němčiny a porotkyně literární soutěže Cena Karla Čapka.
Věnuje se psaní knížek a povídek, převážně žánru fantasy. V nakladatelství Martina Koláčka – E-knihy jedou jí vyšel psychologický román Rovnováha života, dlouhé povídky Golemova kletba, Probuzení, Květ života a také fantasy pro mladé dospělé Kletba krve. Překlady dlouhých povídek do němčiny a angličtiny najdete na Amazonu.
V časopise XB-1 jí vyšlo doposud šest povídek, např.: Tanec se smrtí, Den, kdy utichlo srdce zvonu a Z pekla štěstí. Tento rok si v časopise XB-1 můžete přečíst její povídky Ďáblův spratek a Půlnoční vlak.
Nyní vychází pokračování Kletby krve, akční fantasy pro mladé dospělé Studna věčnosti. Na tento rok připravuje k vydání dvojjazyčné knihy s delšími povídkami. Aktuálně pracuje rovněž na knihách o čarodějce Veronice Bachové.

 

Autorský web: martinahohenberger.wordpress.com
Facebook: www.facebook.com/kletbakrve
Instagram: www.instagram.com/martinahohenberger

 

INFO O KNIZE:
Vydal: E-knihy jedou, 2022
Počet stran: 441
Formát: epub, mobi, pdf
Cena: 199 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
KAPITOLA 1 – LOVEC

„Dej pracky nahoru, ať na ně vidím! Jinak ti předvedu, jakou paseku dokáže tahle věc napáchat z blízka,“ hulákal muž, který se z ničeho nic vyloupl z temnoty.

Karel pustil srnku, z níž se právě krmil. Pomalu se zvedl, otočil se a uviděl zavalitého chlapa v myslivecké kamizole. V masitých rukou třímal dvouhlavňovou brokovnici.

„Co seš sakra zač?” sykl.

„Já…,” zamumlal Karel. Stál tam s ústy umazanými srnčí krví a sledoval ústí hlavně mířící na jeho hruď.

Zraněná srna mezitím vyskočila a na nejistých nohách se potácela pryč. Na poraněném krku se jí leskly kapky krve.

Myslivec nervózně tiskl zbraň a prst držel na spoušti.

Karel zvedl oči k nebi, jako by tam hledal odpověď. V pustých končinách Dyjského kaňonu panovala noc. Zpoza mraku vykukoval měsíc v úplňku, omýval paseku a stříbřil koruny vzrostlých stromů na jejím okraji.

Pohledem si přeměřil vzdálenost k nejbližším smrkům.

Sto metrů.

Dokáže urazit sto metrů dřív, než myslivec vystřelí?

„Ať tě to ani nenapadne!“ zařval muž a praštil ho pažbou brokovnice do tváře.

Karel vykřikl bolestí a klesl na kolena.

Nebyl pytlák a ani neměl v úmyslu zvíře zabít. Po způsobu netopýrů se zakousl do srnčí šíje, našel žílu tepající těsně pod kůží a opatrně ji poranil špičkou zubu. Kdyby se stačil nakrmit, jeho sliny by ránu opět zacelily. Jenže myslivec ho při tom vyrušil.

„Přerazil jste mi nos, zatraceně!“ zaúpěl a ruku si držel pod nosem. Cítil, jak mu krev stéká po bradě.

Znenadání vyskočil, bleskově napřáhl levačku, udeřil muže dlaní do obličeje a zároveň uhodil pravačkou zboku do hlavně. Třeskl ohlušující výstřel, ale ten šel nad jeho levé rameno. Brokovnice vyplivla plameny, které na zlomek vteřiny osvětlily paseku.

To už Karel uháněl ke stromům, a než se myslivec vzpamatoval, získal náskok dvou desítek metrů.

Noční ticho prořízlo dunivé zahřmění druhého výstřelu. Broky mu hvízdly kolem uší. Skočil do ostružiní a cítil, jak mu trny rozedírají lýtka.

Úderník zbraně cvakl naprázdno. Pak následovalo další kovové cvaknutí, jak myslivec brokovnici zlomil, vyhodil prázdné náboje a do nábojové komory vložil nové.

Padesát metrů.

Tmou opět třeskl výstřel, broky ho škrábly do skráně.

Deset metrů.

Znenadání do Karla cosi narazilo. Proletěl křovím a v kotrmelcích přistál na vlhké lesní půdě. Měl pocit, jako by ho nakopl kůň, ale byly to broky, které ho zasáhly do zad pod levou lopatkou.

Vychrlil proud nadávek a jen s námahou se postavil na nohy. Zavrávoral, přitom se podivil, že ho střelné zranění nebolí tak, jak očekával. Nejspíš vlivem šoku.

V té chvíli za sebou zaslechl dusot těžkých bot a praskání větviček, jak se myslivec hnal za ním.

Karel se rozběhl. Utíkal jako šílenec, pryč z dohledu střelce. Nervy mu drnčely adrenalinem a nohama se téměř nedotýkal země.

Záhy se ocitl na lesní stezce. Po pár minutách vytrvalého běhu se ohlédl přes rameno a zvolnil tempo, když zjistil, že ostrostřelce nechal daleko za sebou. Bolest se začínala ozývat a postřelená záda ho pálila jako čert.

Pohyboval se tiše jako přízrak, držel se v temných stínech a vyhýbal se místům osvětleným měsíčním svitem. Zastavil se u potoka, opřel se o kmen košatého dubu a sípavě oddechoval. Nahmatal bolavé místo na zádech a prsty mu zvlhly krví. Rána se dosud nezacelila, stále silně krvácela, protože broky vězely v ráně. Šok ze střelné rány již zřejmě odezněl, protože se dostavila bolest tak silná, že musel zatajit dech a zatnout zuby, aby neskučel jako zvíře.

Zakolísal, když mu pod lopatkou začalo prudce tepat. Čelo mu pokryl studený pot a chvíli měl pocit, že omdlí. Posadil se v temném stínu stromů, otřel si krev z nosu a vyplivl krvavé sliny. V duchu si spílal pro svou lehkomyslnost. Tak hloupě se nechal načapat!

Vdechoval svěží noční vzduch, prosycený vůní lesní půdy, a naslouchal, zda se neblíží myslivec.

Žaludek se mu sevřel hlady.

Rozhlédl se a zavětřil. V mlází jen pár metrů od něho se choulil králík, mrňavý a vystrašený. Tiskl se k zemi ve snaze být nenápadný. Všiml si také pachu lišky. Plížila se k místu, kde se králík skrýval.

Karel vnímal tlukot dvou maličkých srdcí. Znenadání vyskočil, aby lišku zahnal. Ta se dala na útěk. Proč vlastně zajíce zachránil? Po proměně se naučil lačnost po krvi ovládat a na malá zvířata si nechával zajít chuť. Nechtěl zabíjet pro pár doušků krve.

Měl však takový hlad, že ani nedokázal jasně myslet. Hlad byl démon a ukrutná síla v jeho nitru, běsnil mu v žilách a pálil v hrdle jako oheň. Dusil ho.

V té chvíli ucítil pach divokých prasat. Připustil, aby ho přemohla touha po krvi. Ve své mysli zaslechl temné volání, které v něm probudilo instinkty lovce, zostřilo mu smysly a rozproudilo v těle adrenalin.

Vnořil se do bludiště mezi stromy a klestil si cestu podrostem. Klopýtavě se vyhýbal vývratům a šlahounům ostružiní. Záda mu přitom pulzovala ostrou bolestí.

Zpomalil, když uslyšel klidné oddechování spících zvířat. Plížil se tiše k mýtině, kde divočáci odpočívali. Podle všeho celé stádo. Blížil se k nim proti větru, neměli o něm ani potuchy.

Vtom z mlází cosi vyrazilo. Karel zahlédl koutkem oka, jak se k němu žene tvor s absurdně velkou, zeširoka rozevřenou tlamou. Nikdy dřív ho nenapadlo, že ve zdejších lesích žije něco tak obrovského. Ta zatracená obluda, kříženec kance a mamuta, musela mít na délku dobré dva metry a v kohoutku přes metr.

Než stačil zareagovat, divočák ho nabral ostrými kly.

Karel měl pocit, jako by do něho narazil buldozer. Vykřikl, když mu stehnem projela palčivá bolest, a s žuchnutím dopadl na lesní půdu.

Ostatní divočáci, snad osm devět zvířat, poplašeně prchali pryč.

Karel ze sebe setřásl úlek a vyhrabal se na nohy.

To už se obří divočák skokem obrátil a znovu se blížil.

Karel nikdy nepocítil strach, bylo mu však jasné, že by jej v této chvíli cítit měl. Chystal se na divočáka skočit, strhnout ho plnou vahou k zemi, kleknout si na něho, oběma rukama mu přidržet hlavu a zakousnout se mu do krku. Takový byl plán.

Divočák se na Karla řítil se zuřivým chroptěním býka na steroidech. Od paznehtů mu odlétávaly hroudy hlíny a zvlhlého jehličí.

Karel zahájil výpad, pokusil se ho popadnout za štětinatou srst na hřbetě a povalit na zem. Divočák však nečekaně odskočil do strany a nabral ho mohutnou plecí. Nato se po něm ještě stačil ohnat rypákem.

Karel přes zvíře přepadl a rozplácl se v mlází. Vstal a vztekle smetl z džínů listí a jehličí. Ten pitomý divočák ho pořádně naštval.

„Koleduješ si, ty obří zmetku!“

Zvíře se obrátilo a změřilo si ho krví podlitýma očkama. Do jeho primitivního mozku dosud nedorazila myšlenka, že by prostě mohlo vzít roha a následovat své stádo, jak se na plaché lesní zvíře sluší a patří.

Kolos zachroptěl a znovu zaútočil.

Karel také vyrazil, ovšem na opačnou stranu. Zachránil se krátkým sprintem a skokem do koruny borovice rostoucí opodál. Vyšvihl se a zachytil větve, pak se zhoupl a vyšplhal vzhůru.

Stihl to jen tak tak.

Při výskoku měl pocit, jako by mu pod levou lopatkou vybuchl granát. Zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí.

Byl zatraceně mizerný lovec, když mu to během jediné noci nandal myslivec a teď i divoké prase. Sotva si to pomyslel, začalo zvíře narážet do kmene stromu.

Karel měl dojem, že se mu to všechno jen zdá. Tohle prostě musel být zlý sen!

Pak si všiml několika drobných selátek, která vykukovala z mlází a vystrašeně kvičela. Doháněla ten zuřivý kolos k šílenství.

Bachyně! Takto útočná dokázala být jedině bachyně! Jejich ctěná máma.

Zvíře notnou chvíli vydrželo otloukat kmen, až spodní část téměř zbavilo kůry.

Karel bachyni spílal a házel na ni šišky a ulomené větve. Jeho sebevědomí se smrsklo pod únosnou mez. Byl prostě ubohý lovec.

Pak si všiml namodralé záře na obzoru. Záře úsvitu. Pohlédl na hodinky a s hrůzou zjistil, že je krátce před pátou. Zatraceně! Dnes se vydal na lov příliš pozdě a do svítání zbývala pouhá půlhodina. Pokud vůbec. Nejvyšší čas, aby dovlekl své bolavé tělo domů. Jenže on vězel na stromě uprostřed lesů, daleko od města, a dole pod ním pobíhala šílená bachyně.

Odhodlal se k zoufalému činu. Slezl na nejspodnější větev a pozoroval zvíře, jak vztekle brousí kolem. Pokud by se mu podařilo skočit do vzdálenosti tří metrů, mohl by získat slušný náskok.

V tu chvíli se divočák prudce vymrštil, postavil se na zadní a opřel se o kmen borovice, jako by snad hodlal vylézt vzhůru.

Karel sebou cukl, levou rukou hmátl po větvi nad sebou, ale větev pod ním povolila a praskla.

Dopadl naznak do chvojí. Zvedl hlavu a na zlomek vteřiny ztuhl. Zíral přímo do korálkových, krví podlitých očí bachyně. V pohledu měla vraždu.

Karel se bleskově převalil na bok.

Jenže ani bachyně nezaváhala. A byla rychlá. Sklonila rypák a ohnala se po Karlovi. Nabrala ho kly do hrudi a dobrý metr ho vlekla po zemi.

Karel ječel, poněvadž měl pocit, jako by mu hrudník explodoval.

Vtom bachyně na krátkých nohách klopýtla. Než ho stačila nabrat znovu, vysmekl se jí, vyskočil na nohy a pelášil přes výmoly a křoviska pryč. Snažil se nevnímat, že mu ostré trny rozdírají kalhoty a drásají kůži do krve.

Divočák ho pronásledoval snad celou věčnost, a když ho zahnal do hlubin lesa, odfrkl si a odklusal zpět za svými ratolestmi.

Karel se zastavil, aby nabral dech, a sledoval, jak na obzoru vychází slunce. I když si pospíší, do města to má dobré dvě hodiny lesem. Jindy by tu vzdálenost zvládl mnohem rychleji, ale dnes byl příliš slabý, vyčerpaný a zraněný.

A jako by toho nebylo málo, trápil ho Hlad. Hlad s velkým H. Ústa měl vyprahlá a žaludek se mu v útrobách svíjel jako had.

Nejvíc však litoval jedné věci. Měl si dát tu lišku.