Alix E. Harrowová: Čarodějnice dřívější a budoucí

Když se sestry Eastwoodovy připojí k hnutí sufražetek Nového Salemu, začnou pátrat po prastarých rituálech, díky nimž by feministické hnutí mohly proměnit v hnutí čarodějnické. Aby dosáhly svého cíle a přežily, musejí oživit zapomenutá zaklínadla – jen tak dokážou vzdorovat temným silám, které jim kráčí v patách.

ANOTACE:
V roce 1893 nic jako čarodějnice neexistuje. Kdysi na světě žily, v těch divokých, temných dnech před tím, než se začalo s upalováním, ale dnes se čarodějnictví omezuje na talismany pro štěstí a dětské říkanky. Pokud touží moderní žena po jakékoli špetce moci, nechť ji hledá u volební urny a hlasovacích lístků.

Ale když se sestry Eastwoodovy – James Juniper, Agnes Amaranth a Beatrice Belladona – připojí k hnutí sufražetek Nového Salemu, začnou hledat zapomenutá slova a způsoby, které by mohly proměnit ženské feministické hnutí v hnutí čarodějnické. Pronásledují je stíny a nemoci, loví je síla, která rozhodně nebude sledovat, jak čarodějnice vůbec žijí – natož aby měly volební právo. Jestli chtějí přežít, sestry se budou muset ponořit do prastarých zaklínadel, vytvořit nová spojenectví a uzdravit pouto, které je k sobě váže.

Žádné čarodějnice nejsou. Ale budou.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, duben 2022
Překlad: Adéla Špínová
Vazba: vázaná
592 stran / 499 Kč

 

UKÁZKA:

Úvod

Žádné čarodějnice nejsou, ale dřív byly.

Dřív byl vzduch tak prosycený čarováním, až jste ho mohli na jazyku cítit jako popel. Čarodějnice číhaly v každém zarostlém lese a čekaly se zubatými úsměvy na kdejaké půlnoční křižovatce. Na osamělých vrcholcích hor rozmlouvaly s draky a za úplňku létaly na košťatech z jeřábového dřeva, o slunovratu tancovaly mezi očarovanými hvězdami a vyrážely do bitev s familiáry v patách. Dřív byly čarodějnice divoké jako vrány a nebojácné jako lišky, protože čáry byly všudypřítomné a noc patřila jen jim.

Jenomže pak přišly morové rány a čistky. Všechny draky pozabíjeli, čarodějnice upalovali a noc patřila mužům s pochodněmi a kříži.

Čarování ale samozřejmě nezmizelo úplně. Moje babička, Mama Mags, říkávala, že čáry nejde vymýtit, protože pulsují jako věčný rudý tep na druhé straně všech věcí, a že když člověk zavře oči, ucítí ho tepat pod chodidly, buchbuchbuch. Jenom je mnohem ukázněnější než kdysi.

Dneska většina spořádaných lidí nezvládne čarováním ani zapálit svíci, ale chudina jako my je pořád sem tam používá. Ve stokách je čarodějnická krev nejhustší, říká se. U nás doma každá máma naučí svoje dcery pár zaříkadel, aby jim nepřetekl hrnec a pivoňky vykvétaly ve všech ročních obdobích. Každý táta učí svoje syny, jak očarovat topůrko, aby se nezlomilo, a střechu, aby do ní nezatékalo.

Náš táta nás nenaučil nic, leda to, co liška učí slepice – jak utíkat, jak se třást, jak toho hajzla přežít –, a máma nám umřela, než s nějakým učením mohla vůbec začít. Ale měly jsme Mamu Mags, matku naší matky, a ta se nepatlala s hrnci a kytičkami.

Kněz u nás tvrdí, že čarodějnice sprovodila ze světa vůle Boží. Říká, že ženy jsou ze své podstaty hříšné a čarodějnictví v jejich rukou přirozeně vede k rozkladu a zkáze, jako když první čarodějnice Eva otrávila rajskou zahradu a zpečetila osud lidstva, jako když dcery jejích dcer otrávily svět morem. Podle něj hony na čarodějnice očistily zemi a uvedly nás do nové doby opakovacích pušek a parníků a indiáni a Afričani by nám měli na kolenou děkovat, že jsme je osvobodili od jejich vlastní divošské magie.

Mama Mags říkala, že to jsou bláboly a že špatnost je, stejně jako krása, věc úhlu pohledu. Že opravdové čarodějnictví je zkrátka rozhovor s tím rudým tepem na druhé straně a stačí na to jenom tři věci: vůle mu naslouchat, slova, kterými s ním promlouvat, a cesta, kterou ho vpustit do světa. Vůle, slova a cesta.

Učila nás, že všechno podstatné se vyskytuje po trojicích: prasátka, kůzlátka, šance uhodnout neuhodnutelná jména. Sestry.

My, sestry Eastwoodovy, jsme byly tři, já, Agnes a Bella, takže se o nás možná bude vyprávět jako o čarodějnicích z pohádek. Byly nebyly tři sestry. Mags by se to, myslím, líbilo – vždycky říkala, že nikdo nevěnuje patřičnou pozornost pohádkám a tak vůbec, vyprávěnkám babiček, tajným dětským říkankám a písničkám, které si zpívají ženské při práci.

Anebo se o nás možná vůbec vyprávět nebude, protože náš příběh ještě nemá konec. Možná jsme jenom samotný začátek a všechno to pozdvižení a trable, které jsme nadělaly, nebylo nic než první křísnutí pazourku, první sprška jisker.

Žádné čarodějnice pořád nejsou.

Ale budou.

 

ČÁST PRVNÍ

TŘI VZPURNÉ SESTRY

1

Když ptáčka lapala, pavučinku tkala.
Kouzlo, které odvádí pozornost a zasévá strach.
Vyžaduje pavučinu sebranou o novoluní & píchnutí do prstu.

Byly nebyly jednou tři sestry.

James Juniper Eastwoodová z nich byla nejmladší, s rozcuchanými vlasy černými jako havraní peří. Ze všech tří byla nejdivočejší. Ta mazaná, ta nezkrotná, ta s potrhanými sukněmi, odřenými koleny a zelenými záblesky v očích, jako když v létě svítí slunce do listoví. Věděla, kde hnízdí lelci a kde mají lišky doupata. Cestu domů našla i o půlnoci při novoluní.

Ale v den jarní rovnodennosti roku 1893 je James Juniper ztracená.

Kulhá od vlaku po nohou pořád brnících z drncání a hrkání dlouhé jízdy, opírá se o hůl z jalovcového dřeva a neví, kudy se dát. Její plán sestával z pouhých dvou kroků – krok první, uteč, a krok druhý, utíkej dál – a teď je dvě stě mil od domova jen s pár drobnými a čarováním po kapsách a nemá kam jít.

Na nástupišti se zapotácí, jak do ní strkají a vráží lidi, kteří zjevně kam jít mají. Z lokomotivy syčí a víří pára a jako kočka se jí stáčí kolem sukní. Na zdech se třepotají plakáty a letáky. Jeden z nich je seznam vyhlášek města Nový Salem a přehled pokut za znečišťování, rouhání, zhýralost, nemravnost a tuláctví. Na dalším je podrážděně vyhlížející Svoboda s pěstí zdviženou do vzduchu a zve VŠECHNY DÁMY, KTERÉ UŽ NEBAVÍ TYRANIE, aby se zúčastnily manifestace Novosalemského ženského svazu na náměstí Svatého Jiří, v den rovnodennosti v šest hodin.

Na jednom z plakátů Juniper uvidí svůj vlastní, rozmazaně černobíle vytištěný obličej a pod ním slova SLEČNA JAMES JUNIPER EASTWOODOVÁ, 17 LET, HLEDANÁ PRO VRAŽDU A PODEZŘENÍ Z ČARODĚJNICTVÍ.

Do háje. Museli ho najít. Myslela si, že když dům vypálí, zamete po sobě stopy o něco líp.

Juniper se své podobizně na plakátu zadívá do očí a vytáhne si kapuci pláště o kousek výš.

Po nástupišti tupě zaduní těžké boty: blíží se k ní muž v uhlazené černé uniformě, plácá si obuškem do dlaně a mhouří oči.

Juniper mu věnuje svůj nejlepší vykulený úsměv, zatímco jí na dlani svírající hůl vyskakuje pot. „Ránko, pane. Chci se dostat…“ Potřebuje nějaký cíl, místo, kam míří. Kmitne očima k plakátu s nakvašenou Svobodou. „Na náměstí Svatého Jiří. Mohl byste mi poradit, kudy tam?“ Vymačkává z přízvuku každičkou kapku venkova, kterou může do svých samohlásek vlít, až se táhnou jako med.

Policista si ji přeměří od hlavy k patě, od vlasů uřezaných u čelisti přes špinavé kloubky po zablácené boty. Zlomyslně se uchechtne. „Pro lásku boží, už i vidlačky by chtěly volit.“

Juniper nikdy volby ani hlasovací práva nebo práva žen moc nezajímaly, ale jeho tón ji popíchne. Vystrčí bradu. „A to je jako zločin?“

Až poté, co jí ta slova vystřelí z pusy, Juniper dojde, jak nemoudré je odporovat příslušníkovi policejního sboru. Zvlášť když přímo za jeho hlavou visí plakát s vaším obličejem.

S touhle povahou skončíš leda tak upálená na hranici, říkávala jí Mama Mags. Moudrá žena si svůj oheň nechává pro sebe. Jenomže moudrá u nich byla Bella a ta odešla už dávno.

Juniper za krkem štípe pot ostrý jako kopřivy. Sleduje, jak policistovi nabíhají brunátné žíly na krku, vidí, jak se mu na hrudi napínají blyštivě stříbrné knoflíky, a tak vklouzne rukama do kapes u sukně. Nahmatá prsty dva nedopalky svíček a hůlku ze smolné borovice, hřeb z podkovy a stříbřitý smotek pavučiny, pár hadích zubů, které se zapřísahala už nikdy nepoužít.

V dlaních se jí střádá teplo a slova čekají v hrdle.

Možná ji policista nepozná, když má nakrátko střižené vlasy a navlečenou kapuci. Třeba bude jenom řvát a dupat jako podrážděný kohout a nakonec ji nechá jít. Anebo ji odvleče na stanici a ona skončí pověšená na novosalemské šibenici se znamením čarodějnic načmáraným na hrudi slepeným popelem. Juniper nehodlá čekat, jak to dopadne.

Vůle. Horko už jí vře po zápěstích, líže jí žíly jako whisky.

Slova. Pálí ji na jazyku, když je šeptá do nádražního lomozu a ruchu. „Když ptáčka lapala…“

Cesta. Juniper se bodne do palce o hřeb a pevně stiskne pavučinu.

Cítí, jak se čáry mihnou světem jako uhlík vyprsknutý z nějakého velikého, neviditelného ohně, a policista se chytí za obličej. Nadává a plive, jako by obličejem vlétl do pavučiny. Kolemjdoucí si na něj ukazují a pochechtávají se.

Juniper uteče, než si ten muž stačí protřít oči. Oblak páry, hlouček procházejících železničních dělníků s plechovými miskami zavěšenými u pasu a pak ven nádražní branou. Běží svým trhavým krokem a cvaká holí o dlažební kostky.

V dětství si Juniper představovala Nový Salem jako svého druhu ráj, kdyby v ráji byly tramvaje a plynové lampy – světlem zalitý, čistý a bohatý, vzdálený hříchům starého Salemu –, ale teď jí připadá chladný a bezbarvý, jako by všechen ten čistý život vysál jas ze všeho kolem. Všechny domy jsou zšedlé a střízlivé, v oknech není jediný truhlík s květinami nebo záclonka. I lidi jsou tu zšedlí a střízliví, podle výrazů ve tvářích každý z nich zrovna spěchá za nějakou bezodkladnou a nepříjemnou povinností, límečky mají poctivě naškrobené a sukně pevně utažené.

Možná je to nepřítomností čar – Mags říkávala, že čarování obnáší určitou míru chaosu, a proto jí kolem chalupy roste zimolez třikrát rychleji než jinde a pod okapy hnízdí zpěvní ptáci bez ohledu na roční období. V Novém Salemu – městě bez hříchu, kde jezdí tramvaje včas a každá ulice nese jméno nějakého světce – jsou jedinými ptáky holubi a zelenou zahlédnete probleskovat jen ze slizu ve stokách.

Kolem rachotí tramvaj jen kousek od špiček jejích bot a řidič na Juniper sprostě zakřičí. Ona mu to vrátí.

Jde dál, protože nemá kde se zastavit. Není tu žádný mechem obrostlý pařez nebo borový lesík, každé nároží a zápraží je plné lidí. Dělníci a služebné, kněží a strážníci, muži s kapesními hodinkami, dámy s honosnými klobouky, děti prodávající pečivo, noviny a scvrklé květiny. Juniper se dvakrát zkouší ptát na cestu, ale odpovědi jsou matoucí, jako by to byly hádanky (jděte podle Sv. Vincenta na Čtvrtou s Winthropem, pak přes Thorn a dál rovně). Během hodiny už byla pozvaná na boxerský souboj, zastavil ji pán, který si chtěl popovídat o vztahu rovnodennosti a konce světa, a dostala mapu, na které nebylo vyznačené nic kromě devětatřiceti kostelů.

Juniper zírá do mapy, zamotané, cizokrajné a k ničemu, a chce se, proboha, vrátit domů.

Doma, to je dvacet tři akrů na západním břehu řeky Big Sandy. Doma v hlubokých lesích kvetou dříny jako růžové perličky a zpod nohou se line ostrá vůně jarní cibulky, doma je zarostlý plácek, kde shořela stará stodola, a úbočí kopce tak zelené, vlhké a živoucí, až ji z toho bolí oči. Doma je místo, které Juniper buší pod žebry jako druhé srdce.

Doma dřív bývaly její sestry. Ale ty odešly a už se nevrátily – nikdy neposlaly ani pohled za dva centy – a teď udělá Juniper to samé.

V hrudi se jí hromadí rozžhavená zloba. Zmačká mapu v pěsti a pokračuje v chůzi, protože může leda tak utíkat nebo něco zapálit, a to druhé už udělala.

Kráčí rychleji a rychleji, trochu klopýtá na špatnou nohu, proráží si cestu mezi širokými krinolínami a módními pláštíky, následuje jenom tlukot vlastního srdce a možná slabounké vlákno nějaké jiné síly.

Prochází kolem lékáren, zelinářů a celého obchodu zaměřeného jenom na boty. V dalším mají zase jen klobouky, výloha je plná hlav bez tváří pokrytých krajkovím, tretkami a ozdobami. Následuje hřbitov, roztažený jako samostatné město za vysokým železným plotem, s krátce posečenou travou a náhrobky stojícími zpříma jako kamenní vojáci. Juniper se nevyhýbá pohledu na pustý, vyprahlý kout čarodějnic, kam se rozsypává popel odsouzených smíchaný se solí. Na tomhle okraji hřbitova neroste nic než jediný starý a zkroucený hloh.

Juniper přejde po mostě přes špinavou řeku v barvě den staré omáčky. Město kolem ní je čím dál vyšší a šedivější, jak všechno světlo pohlcují vápencové zdi domů s kupolemi, sloupy a uniformovanými hlídači u vchodů. I tramvaje se tu chovají decentně, tiše prokluzují kolem po vyhlazených kolejích.

Ulice se vlévá do prostorného náměstí. Po okrajích ho lemují lípy prořezané do nepřirozeně stejnorodého tvaru a uprostřed se shlukují lidi.

„… proč, ptáme se, proč by měly ženy čekat v koutě, zatímco jejich otcové a manželé rozhodují o našem osudu? Proč by se nám – nám, milujícím matkám, milovaným sestrám, vymodleným dcerám – mělo upírat to nejzákladnější právo, právo volit?“

Hlas zní naléhavě a pronikavě, přehlušuje městský ruch. Juniper vidí uprostřed náměstí stát ženu s kudrnatou bílou parukou, která vypadá jako nějaké nešťastné zvířátko přišpendlené k její hlavě. Shora na ni přísně shlíží bronzový svatý Jiří a ze stran se k ní tlačí ženy s cedulemi a transparenty.

Juniper si uvědomí, že nakonec náměstí Svatého Jiří a Novosalemský ženský svaz našla.

Nikdy předtím naživo žádnou sufražetku neviděla. V nedělních novinách je vykreslují s nečesanými vlasy a dlouhými nosy, jako pochybné čarodějnice. Ale tyhle ženy moc jako čarodějnice nevypadají. Spíš připomínají modelky z reklam na mýdlo, celé bílé, nóbl a nafrněné. Šaty mají nažehlené a plisované, klobouky zdobené peřím, boty elegantní a naleštěné.

Rozestupují se kolem Juniper, jak se tlačí skrz, a úkosem pokukují po jejím vrávoravém kroku a venkovském bahně, které jí ještě neopadalo z lemu sukní. Juniper si toho nevšímá – pohled má upřený na drobnou, zato hlasitou ženu u paty bronzové sochy. Na hrudi má odznak s nápisem sl. Cady Stoneová, předsedkyně NŽS.

„Zdá se, že naši zvolení političtí zástupci nesouhlasí s ústavou, která nám zaručuje jistá nezadatelná a nezcizitelná práva. Vypadá to, že náš starosta Worthington nesouhlasí dokonce ani s naším dobrotivým Bohem, který nás všechny stvořil jako sobě rovné.“

Žena mluví dál a Juniper dál poslouchá. O volebních urnách, městských volbách v listopadu a důležitosti sebeurčení. O dávných dobách, kdy ženy byly královnami, vědkyněmi a bojovnicemi. O spravedlnosti, rovných právech a poctivých podílech.

Juniper nechápe některé detaily – do jednotřídky slečny Hurstonové přestala chodit v deseti letech, protože když odešly její sestry, už ji tam nikdo chodit nenutil –, ale chápe, na co se slečna Stoneová ptá. Ptá se: Copak toho nemáte dost? Jak jsme ponižované a upozaďované? Jak se musíme spokojit s drobečky, i když jsme kdysi nosily koruny?

Ptá se: Copak nemáte vztek?

A ano, Juniper vztek má. Na matku, protože umřela moc brzy, a na otce, že neumřel dřív. Na svého tupého bratrance, že zdědil pozemky, které měly připadnout jí. Na svoje sestry, že odešly, i na sebe samu, že jí ty dvě chybí. Na celý Bohem zatracený svět.

Juniper si připadá jako voják s nabitou puškou, který konečně má na co střílet. Jako holčička se zapálenou sirkou, která konečně má co podpálit.

Z obou stran vedle ní stojí řady žen s hladovými tvářemi, které mávají transparenty a plní každou odmlku výkřiky podpory. Juniper si na chvilku představí, že tu stojí bok po boku se svými sestrami, a ucítí znovu tu dutinu, již po sobě zanechaly, tu prázdnotu tak rozlehlou, že ji ani vztek tak docela nevyplní.

Přemýšlí, co by asi řekly, kdyby ji viděly teď. Agnes by si dělala starosti, jako vždycky by hrála roli matky, o niž přišly. Bella by měla šedesát otázek.

Mags by jí řekla: Kdo vyhledává potíže, obvykle je najde.

Její táta by řekl: Nezapomínej, co jsi, děvenko. Pak by ji odhodil do té červy prožrané temnoty a zasyčel: Nic.

Juniper si neuvědomuje, že si kouše ret, dokud neucítí chuť krve. Odplivne si a uslyší lehké syknutí, jak sliny dopadají na zem, jako když se na pánvi rozpálí omastek.

Zvedne se vítr.

Prolétne náměstím, chladný jako půlnoc, a škodolibě počechrá papíry, na nichž má slečna Cady Stoneová poznámky. Voní divoce a sladce, trochu povědomě, asi jako chalupa Mamy Mags o slunovratu. Jako hlína, spálenina a staré čáry. Jako drobné plané růže kvetoucí hluboko v lese.

Slečna Stoneová zmlkne. Dav si chytá klobouky a šňůrky od plášťů a zvedá oči vzhůru. Bázlivě vyhlížející dívka vedle Juniper se moří s krajkovým deštníkem, jako by si myslela, že to je obyčejná bouřka, na kterou stačí obyčejné věci. Juniper v dálce slyší ostrý a divoký křik, vrány a sojky, a je jí jasné, že to tak není.

Otočí se na patě, hledá čarodějnici, která za tím stojí…

A svět se rozpáře.