Vilma Kadlečková: Zakázané směry (Mycelium VII)

Hvězdovláda se blíží. Psychotronika je na vzestupu. Zakázané směry jsou přístupné. Moc staré Církve Akkütlixovy slábne. Končí všechno, co bylo.

ANOTACE:
Lodě míří k Zakázaným směrům. Staroslavná Tlix, planeta argenitu a Akkütlixe, nadále zůstává skrytá za obzorem, ale Lucas vidí obrovskou příležitost; a psychotronika mu dává možnost bleskově jí využít. Právě on je první. Nachází si cesty. V jeho rukou sbíhají nitky staletých plánů. A mezitím psychotronika přetváří Zemi. Noví Vítači z Eilu následují svého proroka a čekají na příchod mesiáše; ale kdo přesně má být tou božskou figurou? Kdo využije Hvězdovládu a přizpůsobí si svět podle svého? Naplňují se intriky velekněží, vynořují se staré psychoaktivní předměty, objevuje se nečekaná hrozba z vesmíru – a Lucas, který stojí v centru toho všeho, hledá způsob, jak tyto síly využít pro sebe. A zároveň je tu ovšem Aš~šád: jeho učitel, přítel, konkurent a protivník. Aš~šád má svá tajemství. Nehodlá přiznat, čím přesně pro něj byl fomalhiwský Sgen. Aš~šád může být jeho obětí. Může být Sgenův agent. Ale možná je naopak právě on tím, kdo před Sgenem brání Zemi.
Jedno je ale jisté.
Lucasovi překáží v cestě.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Argo, duben 2022
Obálka: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná
Počet stran: 608
Cena: 588 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Pětice posvátných drog. Pět stupňů na cestě k Osvícení: to nejskvělejší a nejstrašnější, co přinesla civilizace Össeanů lidským planetám. Gömeršaül, terronsky zvaný Jantarové oči, prolomí hradby příčetnosti. Laëgühr, Led pod kůží, zaostří mysl na vzdálený cíl. Ökrë, Pád do temnot, sežehne plamenem všechno, co bylo; a yantrün, Vidění, otevře bránu do nového světa a nové reality. Nakonec přímo k duši promluví räwë, Hlasy a hvězdy – a spojí chaos pochybností do jediného a jedinečného celku, do Vesmírného kruhu Dokonalého Bytí.

Taková je víra Össeanů.

Jenže pak jsou tady ti ostatní. Lidi jako Lucas Hildebrandt, kteří sice pochopili, co se po nich chce, ale stejně to jaktěživi neudělají správně. Vesmírnému kruhu Dokonalého Bytí zásadně říkají Nesmírný puch Dokonaného Zblití; a místo aby stoupali k Bohu, zarytě klopýtají přesně opačným směrem.

Pro ně je to opravdové peklo. Nebo aspoň boj o život.

Pět stupňů nesvobody, závislosti, šílenství.

***

Üewerögikalüx

KAPITOLA PRVNÍ
Svátost marketingu

Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, říkalo se na Össe. – Ale s tím se vám nikdo nebude obtěžovat, aby je tam hledal, dodával Aš~šád z Fomalhiwy; – takže to chce pořádný marketing.

Lucas oceňoval jeho přístup a elegantní řešení. Aš~šád neztrácel čas s amatéry: zjednal si agenturu, nechal si udělat profesionální fotky a jednotný firemní styl, pronajal si reklamní plochy, poskytl prvních pár rozhovorů… a teď už měl své copywritery, díky kterým to běželo samospádem bez jeho přímé účasti. Fomalhiwská moudrost: návod na život, zázračné východisko z krize, řešení všech vašich problémů! Zakázky si pečlivě vybíral. Vytvářel luxusní psychoaktivní předměty, léčil vysoce postavené lidi, poskytoval konzultace. Mistr Aš~šád vám klidně na počkání spasí svět… tedy pokud se mu to vejde do diáře a pokud mu za to zaplatíte. Lucas to četl z jeho oduševnělé, vznešené, lehce vyretušované tváře, zářící nadzemskou moudrostí ze všech plakátů, které cestou míjel. Zlatá aura, kterou do té fotky snaživě dokreslil reklamní grafik, se vzdouvala kolem zlatých Aš~šádových vlasů jako bujná lví hříva.

Lucas sám se držel temného össenského stylu. Držel se ve stínu. Užíval si úlevné skutečnosti, že momentálně není Aš~šádovým tiskovým mluvčím a nemusí na tom jevišti osobně stát. Má šanci pozorovat celou tu show tajně, s odstupem a doopravdy vskrytu (technicky vzato přímo v gleewarinské nenápadnosti), jak od nepaměti přísluší konspirátorům, manipulátorům, kardinálům… a hadovi.

Takže to dělal. Vracel se na místo činu.

Ke svatyni Drahokamy.

Tady se to stalo. Tady to posledně skončilo. Byl to už skoro týden, co se dostal na palubu Lodi Xaomërëi, bojoval s Dušemi, zkrotil Obludu, nechal se od Xantiena Haara teleportovat zpátky na Zemi a na té zabahněné louce před svatyní odvrátil útok Lodí (které jinak mohly – všemu marketingu navzdory – pokazit velkému Mistrovi jeho psychotronickou živnost dosti zásadním způsobem). Od té doby se stihl dát do pořádku, vrátit se ke své denní rutině tréninků a psychotroniky a zapadnout do jejího pekelného soukolí, jako by se nikdy ničím nezadrhlo. Chce v tom pokračovat. Má to smysl! Jenže ozvěna předchozích událostí se k němu z astrálních plání neodbytně vrací. Lucas už se naučil brát vážně svůj gleewarinský instinkt, který mimo jeho vědomí vytahuje podstatné věci z protonace; a ten mu právě naléhavě sděloval, že musí osobně navštívit to místo, kde Loď Drahokama zemřela. A to hned. Bylo to tak neodbytné, že v půlce odpoledne prostě zahodil svůj úkolníček, kde na dnešek ještě pár položek zbývalo, nestylově si přehodil černé pončo jen tak přes tepláky a vyřítil se z domu. Odjel do čtvrti, kde stála svatyně. Vhodné bude vystoupit z taxíku o pár bloků dřív. Obejít to tu v soustředných kruzích a přiblížit se z nečekané strany. Mrknout se, jak to tu teď vypadá… a zdejším Össeanům se při tom pokud možno neukazovat.

Je tu totiž jistá nesrovnalost: o Drahokamě se nemluví. Vůbec. Svůj netlog Lucas pořád neměl a dění na Síti nesledoval, ale Pinky si zprávy pouštěla. Nikde ani zmínka! Chápal, že Loď, která zemře přímo na planetě, nevyvolá tak bouřlivou reakci veřejnosti jako svého času Zelená lastura, protože už stejně nemá funkční myceliální tělo, které by bylo schopné letu, neveze posádku a nepředstavuje bezprostřední ohrožení; jenže tady chyběla jakákoliv informace. Nedalo mu to a přes Pinkino připojení prošel össenské zdroje, jenže oznámení nebylo dokonce ani na oficiálním kanálu Církve. Těžko si představit, že by Církev na Blahoslavenou Loď jen tak zapomněla… nebo si snad nevšimla, že je Duše pryč, když to sami kněží poznali hned v tu chvíli. Tohle prostě znamená, že Paüsuë hodlá celou věc zatlouct. Církev Akkütlixova je teď nová, moderní a obrozená. I tady je na prvním místě marketing. Reklamy na össenskou školu psychotroniky na Luně Tëissö bojují ve veřejném prostoru s reklamami na fomalhiwskou praxi Mistra Aš~šáda; a v takové chvíli se Její Eminenci regentce žádné nepříjemné zprávy nehodí. Někdo by si ještě mohl všimnout, že se össenským Lodím stávají nehody příliš často… a případně kvůli tomu znervóznět. Mohl by si vysloveně – cosi nepěkného domýšlet. Anebo dokonce nedejbože pochopit, že to s psychotronikou souvisí. Protože příčina je v obou případech stejná. Lucas, který byl předtím přímo v centru dění, o ní neměl pochybnosti.

Wëtrëigaës. Síly Hvězdovlády jsou Zemi zas o trochu blíž.

Po psychotronické bouři je okolní protonace vypálená a nečitelná: zkalená hladina, les po požáru, oblast divných postapokalyptických jevů. Wëtrëigaës se skrývá v těch slepých skvrnách kolem svatyně. A teď, právě teď se tu kvůli tomu něco děje! Ten pocit byl těžko uchopitelný, ale nesnesitelně naléhavý.

Lucas proběhl veřejně přístupnou částí parku a vzal to nejdřív zadem ke skleníkům, u kterých při útěku s Aš~šádem překonali plot a kde svého času sám s Drahokamou komunikoval. Tady nejsnáz unikne pozornosti. Našel si místo bez kamer a prohlížel si prostranství za plotem. Byla půlka října, kalné, šedé odpoledne těsně před soumrakem… lezavá zima, ukázkově odporný den z nejodpornější části roku; a rozblácená zem a temná budova svatyně pochmurný dojem nevylepšila. Reflektory, namířené na fasádu, byly vypnuté. V oknech se nesvítilo. Být v čele Církve stará Maëwënë, Lucas by odhadoval, že se kněží stáhli do podzemních prostor, kde v rudém obřadním světle svou Loď oplakávají a s pomalou össenskou důkladností přinášejí oběti. Zato v době Paüsuë je klidně možné, že to tu prostě zamkli a jeli na dovolenou. Nebo jsou ovšem mezitím mrtví; to je univerzální řešení potíží se svědky, které ocení libovolný velekněz.

Lucas v duchu klel. V rozbouřené protonaci to napsané nebylo a fyzicky se tam nepodívá. Techniku levitace, kterou Aš~šád používal, když se potřeboval vloupat cizím lidem na pozemek, ještě neovládal, čili se nedokázal žádným zázračným skokem dostat do areálu a dojít přímo k budově. Pustil se tedy po asfaltové parkové cestě, vedoucí podél plotu. U hlavního vchodu jsou turnikety, které se dají přelézt snáz; to už měl vyzkoušené. A možná tam bude nějaká cedule s informacemi; oficiální vysvětlení nebo eufemismus pro smrt… něco jako astrální Duše dočasně mimo provoz z důvodu náhlé reinkarnace. Byl vážně zvědavý, jaký vznešený termín v liturgické řeči si pro to Össeané vymyslí.

Oběhl čtvrtkruh plotu, kilometr v houstnoucí tmě. Mezi ním a hlavním vchodem byly zatím stromy a skupiny keřů, ale přesto se vtáhl do nenápadnosti, ještě než se dostal na dohled. Běžel lehce a úplně tiše… tempem tak pohodlným, že se skoro nezadýchal; a díky tomu snadno postřehl zvuk lidských hlasů. Doléhalo to z prostranství před branou. Zazníval v tom pravidelný rytmus, se kterým instinktivně srovnal své kroky. Neslo se to mlhou. Hesla. Skandování! Tleskání! Vytí! Zatím nerozluštil, co přesně ti lidé volají; ovšem nebylo to jen pár výkřiků z šera. Vnímal sílu. Mohutné proudy. Energii.

Těch lidí tam musí být celá menší armáda.

Co to má znamenat? Koná se tady nějaká akce? Veřejné shromáždění? Demonstrace? Koncert? Ohňostroj? Pouť?! Málem se rovnou obrátil zpátky. Srocení davů neposkytuje vhodné podmínky pro tajný průzkum. Mohl si akorát spílat, že se nedívá na Síť dost často, takže si termín konání zdejšího hromadného kdovíčeho včas nezjistil… a žasnout, proč mu jeho špatně seřízené gleewarinské antény podstrčily takovou pitomost. Ale to je na tom možná právě zajímavé: proč. Lidi tu jsou teď. Týden nechal uplynout a mlčení o mrtvé Lodi ho nevyvedlo z klidu. Bylo to znepokojivé, ale ne dost naléhavé. Neměl žádné nesnesitelné nutkání zjišťovat, co se ve svatyni děje – zatímco dneska se sem najednou přiřítil s představou, že něco blíže neurčeného nutně musí stihnout. Kdyby přišel o pár hodin dřív nebo později, nejspíš by tu žádné lidi nepotkal. Čili jedná se právě o ně? A o tu akci, kvůli které tu jsou? Nebo totéž nutkání přivolalo i je? Oběhl poslední skupinku keřů, která mu zakrývala výhled na louku před vchodem, a konečně to uviděl.

Impozantní. Proudili sem v obrovském počtu. Byli na celé té veřejně přístupné stráni pod svatyní. Valili se od translačního uzlu a z okolních ulic, stoupali do kopce a zarazili se až o plot… povodeň obličejů a gejzíry dychtivosti, záblesky v houstnoucím šeru… tmavé vlny čepic a zad a ramen v zimním oblečení, nad kterými plují bílé koráby papírových cedulí a vlajek… a dole na hladině světlé mihotání dlaní, ve kterých tančí roztřesené plamínky svíček a modré bludičky netlogů. Když se ve svatyni a jejím okolí nesvítilo, i v té veřejné části parku byla docela tma, takže si pomáhali, jak se dalo. Museli s tím počítat předem; kdo nosí po kapsách sirky a svíčku jen tak náhodou? A cedule byly ještě výmluvnější: kdo je tak mocným čarodějem, aby zničehonic vytáhl z klobouku transparent? Čili to plánovali. Nejsou to náhodní kolemjdoucí. Měli dostatečnou motivaci, aby předtím doma vzali papír a lepidlo a z nějakých kartónů a krabic vyráběli mávátka. Připravili se, vybavili se, v danou hodinu přišli – a je jich spousta. Cestičky tomu náporu vůbec nestačily. Zástupy se valily ke svatyni a podrážky zdusávaly mokrý trávník. U brány se schází celý dav.

A znovu nějaké heslo, které vyvřelo z jícnu toho temného organismu a zachvátilo okolní mysli a hrdla. Teď už Lucas pochytil, co skandují.

„Dru-hý pří-chod! Dru-hý pří-chod!“

Jeho uši to vylouply z hluku na pozadí úplně jasně. To jen mozek to odmítal strávit. Jaký druhý příchod? Čí?!

Opatrně se přibližoval. Pořád nad sebou udržoval nenápadnost. Když se ocitl u nejbližších hloučků, přešlapujících na okraji, prostě se protáhl hlouběji do davu, vklouzl mezi rozvolněné řady a napomohl svou přítomností k jejich zahuštění, jak se od účastníka podobné kratochvíle očekává: první až dvanáctý z tuctu… vejce mezi vejci… mlhavá, neurčitá postava průměrného přítomného, na které zrakem nikdo neutkví. Jestli se tu bude něco dít, bude se to dít nahoře na kopci – to znamená u brány s turnikety. Prodíral se diagonálně a kupředu, aby se k ní dostal co nejblíž.

„Hvězdovládci!“ vykřikl někdo pár metrů za ním; a to slovo se rozprsklo po okolí jako virus a bleskově se uchytilo. „Hvěz-do-vlád-ci! Hvěz-do-vlád-ci!“ vytleskával dav. Z jiného ohniska se zároveň šířily jiné výkřiky, které se s tím prvním srážely a mísily: „Konec světa! Ko-nec svě-ta! Bytosti přicházejí! Ve-trej-gá-es!“ Cedule se zvedaly do rytmu… a teď už Lucas viděl, že spousta účastníků se s kreativní složkou výroby transparentu zas tak nenadřela, protože vesměs tam byla do omrzení známá hmyzí silueta z Eilu, kterou našli ke stažení někde na Síti. Tu a tam se objevil össenský znak pro wëtrëigaës (většinou zdeformovaný, aby poměr stran odpovídal velikosti kartonu z krabice, a občas vzhůru nohama, když to při lepení spletli). Jen tu a tam se vyskytl terronský nápis.

Například – HVĚZDOVLÁDCI, VÍTÁME VÁS.

Můžou to myslet vážně?! To se úplně pomátli? Lucas se otřásl. A v duchu upřesnil definici. Přísně vzato… ty jejich cedule nejsou skutečné transparenty. A tohle není demonstrace. Nemá to nic společného s nějakým politickým bojem, protesty proti něčemu, podporou něčeho, hnutím za něco… a vůbec s čímkoliv, co by mohlo vést k vyjednávání a k řešení jakýchkoliv uchopitelných pozemských problémů.

Je to čistě náboženská záležitost. Je to procesí!

Nad hlavou nesou – monstrance.

A bez ohledu na to, jakých konkrétních bizarních podob to může nabývat, je psychotronický aspekt té věci snadno rozpoznatelný. Ti lidi se instinktivně stahují na místo, kde se projevila wëtrëigaës. Nějakým způsobem to poznali, v hlavě si to poskládali… a chtějí se k tomu dostat blíž. Lucas zlehka odposlouchával jejich myšlenky, aby dohledal souvislosti. Namátkou vybíral z okolí útržky představ. Připadají si – zasvěcení. Vědí víc než ostatní. Mají šanci na mimořádný zisk. Chtějí se spojit s vlnou wëtrëigaës – ať už je tento jev svou podstatou čímkoliv –, aby právě oni byli na té správné straně Síly, Spasitelova trůnu a barikády a mohli nastavit ruku, až se při Posledním soudu bude něco rozdávat.

Tohle už tu jednou bylo. Konkrétně na Marsu. Vědí o tom a záměrně na to navazují. To, že sekta Vítačů z Eilu odhalila pravdu, je přece každému soudnému člověku jasné už z toho, že se ji össenská Církev rozhodla zastavit tak brutálním způsobem. Ale když povstanou tisíce jejích následovníků, nikdo už je zastavit nedokáže! Přesně tohle si říkali.

Sekta Vítačů z Eilu právě ožívá… z důvodu náhlé reinkarnace.

Ale pořád to nebylo všechno. Proč? Kdo? Co tak najednou? běželo Lucasovi hlavou. Chápal, jaké vesmírné síly tuhle událost umožnily a dodaly onu obrovskou energii, která spoustu lidí protáhla skrz závěje pochybností, nezájmu, lenosti a čiré nepravděpodobnosti a přiměla je doopravdy se zvednout z pohovky, vypnout telestěnu a přijít, i když je tak lezavo, sychravo a tma; ale někde musel být prvotní nápad a vize. Nějaký lidský mozek vymyslel první heslo a vytyčil směr a stanovil konkrétní hodinu. Někdo to musel zformovat! Na chvíli ho napadlo, že tuhle akci má na svědomí tajný kazatel z Ëltaühlina sklepa, vyobcovaný Alexander alias ewaëni. Ten přece také mluvil o Hvězdovládcích. Vidím přicházející znamení, která svědčí o blížící se změně! Stopy wëtrëigaës, Hvězdovládců, se promítají do našeho světa. Stejně jako hvězda betlémská oznámila příchod jednoho z největších mesiášů na Zemi, nová znamení boží vůle se objevují právě teď. Jsou kolem nás! Na marsovské pláni se vynořil tvar Hmyzího boha! hřímal ewaëni v podzemí při improvizované mši; a jako každá vize i tohle se vpilo do protonace a zůstávalo to nadále ve světě přítomno. Jenže ewaëni jinak působil rozumně. Chápal wëtrëigaës jako příležitost, kterou člověk může svobodně využít – ne jako nutnost, které se musí podvolit za každou cenu; a co se apokalypsy týče, zdaleka nebyl tak konkrétní. Zato tady už ji brali jako hotovou věc.

„Ko-nec svě-ta! Dru-hý pří-chod!“ bouřilo to kolem ve vlnách.

Je to šílenství. Pitomost! Nějak se jim ty archetypy pomíchaly. Dochází tu k hříchu meziplanetární kulturní apropriace! Co si tak Lucas vybavoval, posvátné knihy pozemských náboženství zrovna neoplývají svědectvími o tom, že by snad v dávných dobách po povrchu zemském na svých přísavkovitých nohou kráčel Svatý Hmyz. A když tu nebyl ani jednou, těžko se může dostavit podruhé. Koho mohla taková věc napadnout?

Ale ta představa tu byla… kolektivně, neotřesitelně, jako by ji někdo silou bucharu vmáčkl do obecného povědomí.

Lucas už se ocitl skoro u brány. Dál ho nepustili; dav tu byl tak hustý, že ho sevřel a znehybnil. Ale zároveň pohyb zesílil. Vpředu se začínalo něco dít: strkanice, přesuny… a náhle frenetický potlesk, který vystřídal předchozí skandování. Vytí! Jekot! Nadšené pištění! Teď by to chtělo populární kapelu, aby fanynky mohly začít omdlévat; ale ta na skladě nebyla. Přesto jejich pozornost dostávala konkrétní směr. Někdo se chystal řečnit.

A vážně to nebyl ewaëni. Zdejší věrozvěst byl mnohem mladší: nějaký hubený chlapík, který byl dostatečně obratný, aby i v širokém ponču a s megafonem v ruce dokázal vylézt na turnikety a z nich na střechu přilehlého stánku, kde se v jiných dobách prodávaly církevní upomínkové předměty. V davu měl komplice, který na něj namířil halogenovou svítilnu. A lidi ho evidentně znali.

„Si-an-dre! Si-an-dre!“ rozléhalo se po celé pláni s naprostou jistotou.

Co je zač nějaký Siandre? Bylo to běžné gerdánské jméno, ale nikoho konkrétního si Lucas nevybavoval. Zase opatrně zkusil telepatii. Než aby pořád lovil myšlenky naslepo, vybral si rozzářenou, mohutnou, mateřsky vyhlížející padesátnici s duhovým šátkem s motivem mandal, která nadskakovala dychtivostí o dvě hlavy vlevo od něj a vyvolávala Siandra s takovou vervou, jako kdyby k ní šel na polévku a měl hodinu zpoždění. Ta o něm taky věděla předem. Lucas to do sebe vsál v bleskovém vhledu. Letáček na recepci Ženského centra, kam tahle dáma dochází na Meditaci vnitřní Bohyně: „Hvězdovládci přicházejí!“ Nějaký Siandre Lottwi měl údajně prorocké sny a viděl Hmyzího boha a hodlá s tím seznámit svět. Z nudy si to četla už někdy před měsícem, zatímco čekala na začátek lekce… a zase ten blábol znechuceně hodila zpátky na hromádku všemožných pozvánek a reklam, které do Centra nosili pořadatelé, vydavatelé, lektoři a podnikající jasnovidci. Byla účetní. Byla normální. Měla rozum! Chodila meditovat o svém ženství, protože se pak o trochu míň rozčilovala nad tím, že tloustne a stárne; ne proto, že by byla úplně praštěná. Zrovna „duchovní probuzení pod vlivem astrálních sil“, které se prorok Siandre pokoušel zvěstovat, jí připadalo obzvlášť hloupé. A kromě toho – v záhlaví letáčků byla silueta Hmyzího boha, a to se jí velmi zásadně netrefilo do vkusu. Pavouků se štítila. Vnitřní Bohyně dává lepší smysl. To je aspoň normální a lidské. To jsou pudy. To je příroda!

Jenže pak, před týdnem… to přišlo. Prozření jako rána mezi oči. Cítila, že se to OPRAVDU DĚJE – ten vesmír, hmyz a tak. Najednou jí to znělo v hlavě jako vlezlá písnička. Skočila do taxíku a jela do Ženského centra; utíkala tam hned o polední pauze, i když tentýž večer měla mít svou lekci, protože to nesneslo odkladu; jenže letáky byly najednou všechny rozebrané. Nepamatovala si přesně prorokovo jméno. Byla z toho úplně bez sebe, že ho třeba už nikdy nevypátrá! Ale přes klíčová slova to pak naštěstí dohledala na Síti. Všude v ezo diskuzních fórech se o tom mluvilo. Dělal těch setkání víc a jedno bylo vyhlášené na dnešek. Lidi se bleskově svolávali – iniciativa zdola, spontánní akce, žádné oficiality. Celé to bylo jako zjevení! A teď už si říkala něco úplně jiného než na začátku: U všech Hmyzích bohů… jak jsem jenom někdy mohla být tak slepá?! Že jsem to nepochopila hned? Že tohle – je klíč ke smyslu úplně všeho…?!

„Siandre!“ zaječela půl metru od Lucasova ucha. „Si-an-dre!“ Strhla si duhový šátek a nadšeně jím mávala nad hlavou.

Prorok na stříšce obchůdku se suvenýry zvedl ruce. Zjednal si ticho.

Dav strnul napětím. Několik tisíc lidí tu zadržuje dech, aby jim nic neuniklo. Jen plamínky svíček se chvějí. Hmyzí siluety z Eilu plují v temnotách.

„Přicházím k vám, abych vám zvěstoval pravdu!“ vykřikl Siandre Lottwi do megafonu. „Pravdu o skutečnosti. Pravdu o světě! Pravdu o Bohu! Pravdu – o vašem osudu!“

Pořád bezdeché ticho. Lucas se nevěřícně rozhlížel, ale doopravdy to tak bylo: nejen přesvědčená paní účetní, ale vůbec nikdo z těch lidí se nezačal smát. Mezi přítomnými nebyl jediný poťouchlý sabotér, který by tyhle patetické výlevy shodil ironickou poznámkou. Jen moře obličejů, dychtivě obrácených ke stánku se suvenýry. Viseli na panu prorokovi očima. Brali ho smrtelně vážně.

„Měl jsem sen! Viděl jsem Hmyzího boha. Vstoupil do mě… nesu ho v sobě… cítím Jeho blízkost!“ Hlas Siandra Lottwiho se chvěl emocemi, které přítomní vnímali jako extázi (a Lucas jako čirou hysterii). „Vy! Všichni! Jste! Vyvolení!“

Ve stejném duchu to pokračovalo. Hvězdovládci přijdou a ustrnou se nad těmi, kteří včas pochopí. Ty ostatní čeká zatracení. Prorok Siandre řečnil a s neuvěřitelnou zručností rozdmýchával emoce. Z lidských hrdel ždímal výkřiky nadšení, které střídalo vytí plné strachu. Už je to tady. Apokalypsa se blíží! Kajte se! Brány pekel se otevřou! Vy – vyvolení – oddaní – dobří – jediní – můžete – uniknout! Dokázal svoje davy strhnout. Bylo to lepší než kdejaký koncert… měřeno počtem fanynek v extázi.

Jen Lucas to pořád nedokázal strávit. Ani v össenských chrámech, kde byly mše občas přehlídkou logických faulů a čiré demagogie, v životě neslyšel řečníka, který by šel na věc tak iracionálně. Než se Össeané vytasili s vírou, pokaždé se odvolávali na autority. Dávali najevo zbožnost, citovali Knihy, utloukli posluchače kilometrem somnambulních veršů, prověřených staletími, a klaněli se ostošest… ale nikdo neměl takovou drzost, aby se jen tak beze všeho sám prohlásil prorokem! A teď se to dělo v ateistickém N-n-Yorku na ateistické Zemi. Připadalo mu, že těm lidem kolem už přece každou chvíli musí dojít, že je to nesmysl. Za takovou snůšku pitomostí přece někdo musí toho chlapa konečně vypískat – a šupiny opadají a lidi ho vyženou koštětem!

Jenže psychotronika mu říkala něco úplně jiného.

Oni… mu s každým slovem věří víc.

Bylo to jako nejčernější magie. Obrovské síly se tu hromadily a městnaly. Doutnaly pod krustou rozumu ve všech těch myslích, jako když se roztápí milíř: uhlí se žhaví pod vrstvou hlíny a kamení a kov měkne a povoluje; mění se konzistence, mění se tvar, mění se jméno. Ruda se stává železem. Nic nezůstane jako dřív! Lucas plul vysoko nad kotlem emocí, pořád nezasažený, pořád v roli pozorovatele; ale už se naladil na tu vlnu a začal vnímat dynamiku celého dění. Děsivé představení. Siandre je má jako na provázku. Jediná páka vláčí tisíce loutek sem a tam!

Ale co si vlastně myslí? Jak tohle dokázal?! Psychotronika dává dobrý obraz vazeb a energie; ale pro konkrétní informace je potřeba jít ke zdroji. Lucas chvíli váhal, jestli to má riskovat; v telepatii si zatím nebyl úplně jistý a je tady nebezpečí, že na sebe upozorní, když začne zjišťovat podrobnosti moc přímočaře; ale celé tohle bylo tak přízračné, tak nepředstavitelné, že se prostě neudržel. Jak se tomu chlapovi povedlo takhle si je všechny získat? Vnořil se do Siandrovy mysli. Sklouzl po hladkém lešení vykonstruovaných apokalyptických představ.

A tam to viděl.

Sgen. Sgen je v pozadí všeho: neurčitý stín, temná postava. To on si je příchodem wëtrëigaës tak neochvějně jistý. Právě Sgen… se tady bojí konce světa ze všech nejvíc; a v tomhle je dokonale upřímný.

Siandre si to nevymýšlí. Siandre akorát… naslouchá.

Tohle zjištění ho vyděsilo: jak málo je v tom vypočítavosti a rozumu. Siandre není žádný cynický demagog, který by si svoje veřejné vystoupení chladnokrevně naplánoval. Žádný mediální mág, který by tu cíleně pracoval s emocemi a počítačovou retuší! On by to ani neuměl. Je to plachý, uzavřený člověk, který se vždycky bál mluvit před lidmi. Sám nechápe, proč mu to najednou nevadí. A taky ovšem nepřemýšlí, co tímhle představením rozpoutá a jaké následky to bude mít – a už vůbec ne kam to nasměrovat a jak by se na tom dalo vydělat. Nejvíc škody napáchají idealisti, říkával kdysi na Össe Daniel Byrd. A Siandre je přesně tenhle typ. Nechce slávu, nepočítá zisky. Pro sebe nic nežádá. Dělá to z vnitřního puzení… a nijak to nemá pod kontrolou. Jeho to strhává stejnou silou jako ostatní. Nechává se unášet týmž proudem… podléhá téže vizi… propadá témuž bludu; a protože upřímně věří každému slovu, které tady vykládá, jako prorok působí naprosto věrohodně.

Ve svém projevu momentálně zabrousil k nějakým truchlivým historkám ze života. „Chtěl jsem vstoupit do össenské Církve,“ líčil procítěně. „Össenská představa Hmyzího boha je stará tisíce let. Základ je správný. Oslovil jsem össenského kněze a doufal jsem, že mi Církev otevře svou náruč –“

Samý patos a floskule. Ale lidi pořád napjatě poslouchali. Lucas se nervózně rozhlížel. Pod ledovým tichem to vibrovalo jako v natlakovaném kotli.

„Chtěl jsem se upřímně vyznat ze své víry! Jenže – Össeané – mě odmítli!“ hřímal prorok Siandre ze střešního pódia. „A já pochopil pravdu! Jejich Církev se mýlí. Opatruje skořápku, ale to, co bývalo uvnitř, už dávno nevlastní. Össeané se drží staré a překonané představy Boha. Klaní se Akkütlixovi, který už s pravým Bohem nemá nic společného! Předvádějí ho hlupákům jako vykopávku v muzeu – tady se smíte podívat, támhle se smíte pomodlit. Není v tom život, není v tom opravdovost, není v tom – PRAVDA!“ Pravda bylo zjevně jeho oblíbené slovo; obzvlášť pravda opravdová. Zázračná substance… motorový olej, který promazává věty a cestou se spotřebuje, takže už pak nikdy nedojde na bližší zkoumání toho, co byla vlastně zač.

„Prav-du! Prav-du!“ skandoval dav freneticky.

„Ano, chceme pravdu – a co dostáváme místo toho?!“ hřímal Siandre ze své stříšky. „Tady, právě tady, přímo na tomto místě, se projevila wëtrëigaës, Hvězdovládci, živoucí božská síla – a sloňácká svatyně je zavřená! Jen se podívejte! Zamkli! Odešli! Mlčí! Schovali se! Utíkají před námi! Stydí se v koutě, mají strach – protože – celou – dobu – lhali! Dělají všechno pro to, abychom pravdu o Něm nikdy nenašli!“

„Fůůůj! Sloňáci!“ zaječel někdo. „Vy prolhaný modrý kuuur-vyyyý! Táhněte! My – chceme – PRAVDU!“