Jeffe Kennedy: Vězeňkyně koruny

Byla vychována k tomu, aby byla krásná, nic víc. A pak se pravidla změnila.
Nakladatelství Fantom Print vydává první díl fantasy série Kroniky Dasnarie.

ANOTACE:
V ledové Dasnarii, říši soupeřící s Dvanácti královstvími, spočívá role ženy v tom, aby byla utěšitelkou, plodila dědice a na nic se neptala. Avšak spiknutí, jež má svrhnout císaře, závisí na osudu jeho nejstarší dcery. A zrada v srdci konspirace změní víc než jeden pečlivě nalinkovaný život…

Princezna Jenna byla vychována v největším luxusu – a nevědomosti. Ze své sladce navoněné zlaté klícky seraglia, ženské části paláce, nikdy nespatřila slunce a nepoznala muže ani základní vzdělání. Byla však vyškolena v tom, jak se žena může dopracovat k moci. Když jsou ohlášeny její zásnuby, je připravena vydat se na cestu intrik, které ji mají proměnit z pouhé ozdoby v královnu, přesně jak slibuje její matka.

Jenže muž, jehož Jenně určili za manžela, není snadno oblafnutelné neviňátko ani princ, kterého lze okouzlit. Je to monstrum v lidské kůži a Jenně je od chvíle, kdy složí svatební slib, jasné, že život pod jeho palcem je jedna velká hrůza. Jestli chce Jenna přežít, musí se nějak osvobodit – a pro princeznu narozenou do hebké klícky je putování do studeného, tvrdého království cestou vskutku nebezpečnou…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, leden 2022
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Zuzi Maat
Vazba: brožovaná
Počet stran: 240
Cena: 279 Kč (v e-shopu nakladatelství za 188 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:
~1~

Vyrostla jsem v ráji.

Svět mého dětství, plný tropického tepla, hojnosti, překypující nádhery a přepychu byl bez jediné chybičky. Sebemenší rozmar mi byl splněn ochotně a bez váhání, cokoli jsem si přála, bylo mi naservírováno s nadšenými úsměvy. Plavala jsem si v křišťálově čisté vodě, potom se mohla prospat v hedvábí. Chytala jsem rozkošné okrasné rybky a ptáky, těšila jsem se z tuctů dokonale vychovaných domácích zvířátek neobvyklého zbarvení a všech možných ras. Mí sourozenci a já jsme trávili své dny hraním a nic se od nás nežádalo ani nečekalo.

Až do dne, kdy se po mně chtělo vše – a kdy mi všechno vzali.

Teprve tehdy jsem v našem ráji viděla to, čím skutečně byl, prohlédla jsem, s jakým záměrem byl stvořen: aby nás patřičně vytvaroval a vymodeloval. Udělal z nás úrodnou půdu pro luxusní doplňky. Chcete-li z dívky stvořit umělecké dílko, pěstujte ji v prostředí plném elegance a krásy. Aby byla poddajná a neodolatelně vstřícná, obklopte ji křehkostí a veškerou nádherou. Anevzdělávejte ji v ničem jiném, než jak potěšit muže.

Vzdělání vede ke kritickému myšlení, což u dasnarijské princezny není žádoucí vlastnost, byla jsem tudíž chráněna před vším, co by mohlo zkalit mou neposkvrněnou mysl, stejně jako mé panenské tělo.

Tak málo jsem rozuměla světu tam venku, a proto, když přišel čas vytrhnout mě z té zahrady, když mě zahradnické nůžky odstřihly od všeho, co jsem do té doby znala, působil ten zraňující okamžik jako šok. Šok natolik zničující, že jsem nebyla schopná pochopit, co to vůbec znamená, natož zburcovat v sobě vůli odolat a překonat jej. Což, jak jsem časem zjistila, bylo rovněž součástí onoho záměru.

To však předbíhám. Dovolte tedy, abych se vrátila zpátky na začátek.

Vyrostla jsem v ráji.

Abylo tam k mání vše, co si jen v takovém ráji dokážete představit. Palác plný změkčilosti, modrých lagun a bujných zahrad, altánků vykládaných hedvábím a smíchu. Nic moc jiného se tu dělat nedalo, a tak si naše matky a ostatní dámy s námi hrály a naše hry byly jednoduché i báječně zapeklité. Když jsme se unavili, zdřímli jsme si na sametově měkké trávě na březích lagun nebo na hedvábných polštářích, které se všude povalovaly. Spali jsme, dokud jsme se nevzbudili, ujídali jsme laskominy servírované pozornými mladými služebnými, a pak jsme si znovu hráli.

Hestar a já jsme měli své vlastní tajné hry i jazyk. Všechny dámy nás nazývaly královským párem, jelikož jsme byli císařovými prvorozenými a narodili jsme se necelý měsíc po sobě.

Moje matka, první manželka, císařovna Hulda, a většina vysoce postavených žen v říši, trávila většinu dne u dvora. Když byla doma v seragliu, neboli v ženské části paláce, ráda odpočívala stranou od otravných a hlučných dětí. Hestarova matka, Jilliya, byla druhou manželkou a neustále byla těhotná, věčně rodila děti a o některé i přicházela. Takže jsme se v nepsané dohodě drželi dál i od jejích komnat. Další věcí, kterou jsem pochopila až mnohem později, bylo, že tíživá atmosféra utrpení byla svým osobitým způsobem nakažlivá – a ti, kdo se bojí smrtelné nákazy, se raději drží dál.

Naproti tomu Saira, třetí manželka a matka naší nevlastní sestry Ingy, byla laskavá a miloučká, a tak jsme si my děti často hrávaly v jejích komnatách, když nás přestala bavit zápolení, jako třeba šplhání na palmu nebo kdo natrhá nejvíc datlí, zatímco služebná měřila čas. Inga a můj nevlastní bratr Kral tvořili druhý nejstarší pár – byli druhorození, a také se narodili ve stejný měsíc, děti mé matky a Sairy. Byli o necelý rok mladší než Hestar a já a tvořili tak s námi čtveřici. Ostatních šest sourozenců si s námi hrálo taky, byla to však ještě nemluvňata a potřebovala neustálý dohled. Atak, kdykoli jsme my čtyři mohli, zbavili jsme se mimin a objevovali zapadlé kouty našeho světa a potom si vytvářeli skrýše, kde nás nikdo nemohl najít.

Ale samozřejmě, když nás popadla sebemenší touha po čemkoli, někdo okamžitě přiskočil, aby ji uspokojil. Další z mnoha iluzí mého dětství.

Hestar a já jsme měli jeskyni, kterou jsme si zřídili pod trsem kapradí. On donesl zásoby sladkostí a já ukradla matčin hedvábný pléd jako koberec. Jeho výšivky s pohádkovými zvířaty vyprávěly příběhy o světě, který se nacházel za naším kouskem ráje. Ze všech našich nakradených pokladů jsme právě pléd zbožňovali nejvíc, vymýšleli jsme k těm příběhům scény a bytosti, dávali jim jména a přimýšleli k nim různá vyprávění.

Jednoho dne –byla to ona chvíle, která mi utkvěla v paměti s křišťálovou čistotou a každičký detail v ní zůstal jakoby vyryt – jsme si hráli jako obyčejně. Hestar předchozího dne na nějakou dobu záhadně zmizel, nebo možná zmizel o několik dní dříve nebo na několik dní v řadě. Tato část se ztratila kdesi v bezčasovosti oněch dní, které neměly začátku ani konce, nýbrž splývaly jeden v druhý. Co si však pamatuji, je slon.

„Amrskanos mrsknul ocasem, který měl na tváři, a řekl neeee –“

„Říká se tomu slon,“ přerušil mě Hestar.

„Čemu?“

„Není to mrskanos. Je to slon a ten ocas, co má na tváři, je chobot.“ Hestar přímo zářil pýchou, že ví něco, co já ne.

„Ty si vymýšlíš.“

„Ne, nevymýšlím! Řekl mi to můj domácí učitel.“

„Co je domácí učitel?“

„Učí jenom mě. Jmenuje se Ser Llornsby.“

„Proto jste byli pryč?“ Hestar a Kral byli zničeno nic odvedeni služebnými a nikdy neřekl ani mně, ani Inze, kam šli, jenom že je brzy zase uvidíme.

Hestar doširoka otevřel modré oči a rozhlédl se, zdali nás někdo neposlouchá. „Chceš slyšet tajemství?“

Ach, jistě že jsem chtěla. Už tehdy jsem chápala, že tajemství jsou pečlivě shromažďována a vyvažují se měnou seraglia. „Ano!“

Přetáhli jsme si hedvábný pléd přes hlavy jako stan. Pod sebou jsme měli normální trávu, takže jsme koberec nepotřebovali. Tímto získala naše skrýš zvláštní důležitost a z plédu se stala přikrývka jako stvořená pro sdělování tajemství.

„Prošli jsme dveřmi!“ řekl mi Hestar, ale šeptal to příliš hlasitě.

Zasyčela jsem na něj. Něco mi našeptávalo, že tohle tajemství v sobě skrývá moc. Naše tajemství totiž byla většinou naivními nesmysly, jako třeba že si Inga schovává pod polštářem kandované datle. Nebo to byly věci, které už beztak každý věděl, jako třeba že Jilliya je už zase těhotná. S nespoutaným dětským nadšením jsme vstřebávali všechny ty polohlasně šířené klepy a s podobným potěšením jsme je předávali dál. U tohoto jsem však okamžitě poznala, jak je důležité.

Nebylo divu, že nám nikdo neřekl, kam ti dva zmizeli. Děti skrz dveře nechodí. Jenom moje matka a některé z žen. Rekjabrela a ostatní služebné chodily dovnitř a ven neustále. Velmi často se však vracely zpátky s pláčem nebo zraněné, z čehož jsme vyvodili, že dveře vedou na nějaké strašlivé místo. A přesto se Hestar odtamtud vrátil se zářivým úsměvem.

„Bylo to hrozné? Bál ses? Šel tam i Kral?“

Hestar vážně přikývl. „Byli jsme však stateční kluci. Anení to tam jako tady. Nejsou tam laguny a není tam takové teplo. Vzali nás do knihovny a seznámili nás se Serem Llornsbym. Dívali jsme se na obrázky a potom jsme se učili jména zvířat.“

Nedokázala jsem se zeptat, co by mohla být ta knihovna. Chtěla jsem se dívat na obrázky a učit se jména zvířat. Ačkoli jsem tu emoci tehdy nedokázala pojmenovat, do srdce mě v té chvíli bodl osten závisti. Hestar a já jsme vždycky měli všechno stejné, jenom já jsem měla lepší matku, protože byla první manželka. Nebylo spravedlivé, že Hestar směl projít těmi dveřmi a učit se beze mě. Slon. Šeptala jsem si pro sebe to exotické jméno.

„Sloni jsou obrovští a lidé jezdí na jejich zádech, a sloni jim v chobotech nosí věci.“ Hestar pokračoval, plný ješitnosti a pýchy. „Ser Llornsby mě naučí všechno, co potřebuju vědět k tomu, abych se jednou stal císařem.“

„Proč bys měl být císařem? Moje matka je první manželka. Tvoje je jenom druhá. Kromě toho jsem starší.“

Hestar nakrčil nos. „Protože jsi holka. Holky se nemůžou stát císařem. Jenom císařovnou.“

To byla pravda. Takhle to chodilo. „No tak můžeš být císař a já můžu být císařovna jako matka.“

„Dobře!“ zakřenil se Hestar. „Budeme vládnout celé říši a mít spoustu slonů. Kral a Inga můžou být naši sloužící.“

Po zbytek dne jsme si hráli na císaře a císařovnu. Kral a Inga se naštvali a rozhodli se, že oni budou taky císař a císařovna, a neposlouchali, když jsme říkali, že od každého může být vždycky jenom jeden a že my jsme prvorození,a tak oni musejí být našimi sluhy. Šli si hrát jinam bez nás, ale my jsme k našemu dvoru získali Helvu a taky její malé bratříčky, Lea a Lokea. Chlapci byli jednovaječná dvojčata a líbila se jim jakákoli hra, kterou mohli hrát spolu. Maličký Harlan se uměl sotva batolit, a tak zůstal se svou chůvou. Ban samozřejmě odešel s Ingou, protože za ní běhal úplně všude, ale její vlastní bratr, Mykal, se přidal k nám.

Bylo nám to jedno, protože náš dvůr byl největší. Kromě toho všichni věděli, že císař si vybere svou vlastní císařovnu, a Hestar už slíbil mně, že budu jeho první žena a že si můžu jeho další ženy vybrat, přesně jako to udělala matka. Což znamenalo, že Inga by to nebyla. Možná ani Helva, ačkoli jsem jí řekla, že ano.

Matka se o Sairu a Jilliyu moc nezajímala, takže možná že další manželky ani nevyberu. K tomu, abych byla císařovnou, jsem je nepotřebovala.

Ukázalo se, že hrát si na císaře a císařovnu je děsná švanda. Hestar mi vyrobil korunku z orchidejí a zabrali jsme si jeden z malých jídelních salonků a poručili služebným, aby odklidily stůl a polštáře a místo toho tam postavily dvě velké židle jako naše trůny. Jeho Veličenstvo císař Einarr Konyngrr, náš otec, měl taky trůn. Nebo jsme o tom alespoň slyšeli. Atak dlouho jsme dotírali na rekjabrelu, až nám řekla, jak ten trůn vypadá.

„Je obrovský, vaše císařské Výsosti,“ řekla s očima odvrácenýma. „Tyčí se vzhůru, je celý z platiny a křišťálu, tak zářivý, že k němu ani nemůžete vzhlédnout. Více říci nemohu.“

„A co trůn císařovny?“ naléhala jsem já.

„Trůn je pouze jeden, vaše císařská Výsosti princezno Jenno.“

„To určitě nemůže být pravda,“ řekla jsem Hestarovi, když jsme rekjabrelu nechali jít. „Určitě se překoukla.“

„A stejně nemáme platinu,“ odvětil.

A tak jsme si vyzdobili ty dvě velké židle, což nám nakonec zabralo hodně času. Musely se třpytit, což znamenalo, že potřebujeme klenoty. Leo a Loke sice uměli hezky přemlouvat dámy, aby jim půjčily svoje šperky, jenže neradi se jich potom vzdávali. Když jsme je konečně dohonili a všechno jsme vyšperkovali, zbývalo nám už jen málo času na samotný dvůr. Když pro mě moje služebná Kaia přišla, abych se šla vykoupat, donutili jsme všechny služky slíbit, že nechají vše na svém místě.

„Kaio?“ zeptala jsem se, když jsem se cachtala v teplé mléčné vodě, zatímco mi oplachovala vlasy jasmínem.

„Ano, princezno?“

„Viděla jsi někdy slona?“

Zasmála se. „Ne, princezno. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. To je nějaká vaše hra?“

„Ne – jsou skuteční. Mají na obličeji ocas, kterému se říká chobot.“

„Když to říkáte, princezno.“

Trochu mě to dopálilo. Jak můžu o slonech zjistit víc, když nikdo nevěří, že jsou skuteční? „Kdy projdu dveřmi a budu se moct dívat na zvířata a učit se jejich jména?“

Kaia upustila džbán s jasmínovou vodou a ten se rozbil o podlahu. Bývala bych ji vyplísnila za to, jak je nešikovná, ale měla ve tváři tak divný výraz, že jsem se zarazila uprostřed slova.

„Kde jste tohle slyšela, princezno?“ Měla sice skloněnou hlavu, ale s nakrátko ostříhanými vlasy nemohla skrýt obličej. Zbledla a oči mhouřila tak, jako by ji něco bolelo. Přesně jako tehdy, když ji matka obvinila, že se napila z jejího speciálního čajového šálku, a nechala Kaiu zbičovat, až se přiznala. Kaia plakala a plakala, nechtěla si pak se mnou několik dní hrát. Jenže tentokrát jí netekla žádná krev, takže jsem nechápala, proč takhle zbledla.

„Hestar tam musel jít. AKral taky, a ten je mladší. Já chci jít taky. Přikazuji ti, abys mě tam zítra vzala.“

„Vaše císařská Výsosti, to nemůžu.“

„Vezmeš mě tam, nebo to řeknu matce.“

„Ven z vody, princezno,“ odvětila, posbírala střepy a hodila je do koše, než vzala ručník. „Musíme tohle stejně probrat s Jejím císařským Veličenstvem. Můžete se jí zeptat osobně.“

Usušila mě, ale moc při tom tlačila, a já ji už málem napomenula, jenže ona při tom vypadala tak vyděšeně, že jsem nechtěla, aby si se mnou zase na několik dní přestala hrát.

„Už jsem popřála matce dobrou noc.“ Matka neměla ráda, když ji někdo rušil po popřání dobré noci, a ta představa způsobila, že jsem se trochu začala bát i já.

Kaia mi zamotala vlasy do ručníku a pak mě celou natřela jasmínovou mastí. Počínala si přitom důkladně jako vždy, ale už neodpověděla na žádné další otázky, jenom řekla, že se můžu zeptat za chviličku matky. Přetáhla mi přes hlavu noční košili a donutila mě také obléci župan, což nebylo obvyklé. Apak jsme šly a já měla vlasy ještě mokré, nevyčesala mi je pečlivě do sucha před ohněm a nevyprávěla mi přitom příběhy.

Nechtěla jsem přijít o svou pohádku a začala jsem se bát, že jsem řekla něco strašlivě špatného. Věděla jsem, že tohle je důležité tajemství. Jak jsem mohla být tak neopatrná? Mohl za to ten slon. „Nepůjdeme za matkou,“ řekla jsem.

Kaia zakroutila hlavou a sevřela pevně rty. „Omlouvám se, princezno, ale obávám se, že musíme.“

„Já nechci. Vyprávěj mi moje pohádky. Mám ještě mokré vlasy.“

Ona však nepovolila, což mě vystrašilo ještě víc. Kaia vždycky udělala, co jsem jí řekla. Téměř vždycky. Vzala mě za ruku tak pevně, že to skoro bolelo, a prakticky mě dotáhla do matčina soukromého salonku. Bránila jsem se a bývala bych ztropila scénu, ale matce by se to nelíbilo. Císařská princezna dává rozkazy pevným, ale tichým hlasem, nikdy neječí a slzy jsou nepřijatelné.

Přesto když Kaia zavolala skrz zatažené žluté hedvábné závěsy a moje matka odsekla v odpověď, málem jsem se rozplakala. A Kaia nepovolila stisk ruky, což mě dovedlo k myšlence, že se na mě zlobí, a Kaia se nikdy nezlobila, ani když jsem odmítla sníst večeři a místo toho jsem se dožadovala dezertu.

Rozhrnula závěsy a vklouzla se mnou dovnitř, klekla si vedle mě a hlavu v pokloně položila na přepychový tkaný koberec. I já jsem sklopila oči, ačkoli jsem si nemusela klekat.

„Nuže?“ řekla císařovna chladným tónem. „Co má tohle znamenat, dítě?“

„Poníženě prosím za prominutí, Vaše císařské Veličenstvo,“ řekla Kaia, ačkoli matka se zjevně zeptala mě. Hlas se jí třásl a její ruka zchladla a byla zpocená. Vytrhla jsem se jí a ona mě pustila. „Její císařská Výsost princezna Jenna mi klade otázky, na které nedokážu odpovědět. Myslela jsem, že bude nejlepší, když ji přivedu přímo k vám.“

„Myslet nepatří k tvým povinnostem,“ odvětila matka. Ozval se syčivý zvuk, jak natáhla své relaxační kuřivo. „Máš se starat, aby byla princezna dobře učesaná, což v této chvíli zcela jistě není. Máš mokré vlasy, Jenno.“

Po tváři se mi skutálela slza, takže jsem byla ráda, že můžu nechat oči sklopené, dokud nedostanu svolení. Možná to neuvidí. „Omlouvám se, matko,“ zašeptala jsem.

„To bys také měla. Rušíš mě ve chvíli klidu. Chodíš tu jako rekjabrela s neupravenými vlasy. Jsi vůbec dasnarijská princezna?“

„Ano, Vaše císařské Veličenstvo.“

Posměšně odfrkla. „Nevypadáš tak. Jakou otázku jsi tedy položila, že jsi tím tak znepokojila svou chůvu?“

Kaia zcela ztichla a třásla se na koberci vedle mě. To mi vůbec nepomohlo. Napadlo mě, že bych mohla zalhat, říct, že si to Kaia vymyslela. Matka by tomu však neuvěřila. Kaia by si nikdy takhle neuváženě nekoledovala o trest. Náhodou jsem věděla, že ten čaj tehdy nevypila – jedna z rekjabrel ho vzala pro svou sestru, ale Kaia to nikdy neprozradila.

„Jenno,“ řekla matka hlasem jako led. „Podívej se na mě.“

Poslechla jsem, ale měla jsem při tom nevysvětlitelný pocit vzdoru. Matka ležela na rubínově červených polštářích a její modré vyšívané roucho po nich stékalo jako řeka. Po tom všem splývaly její vlasy, světle plavé, téměř jako slonovina, stejně jako moje. Její oči v kontrastu s nimi vypadaly ebenově černé, dokonce tmavší než umně nalíčené stíny kolem nich. Odložila většinu šperků, měla na sobě jenom snubní náramky, které nikdy nesundávala. V ruce s nehty posázenými drahokamy držela skleněnou dýmku. Její šarlatová růž zanechala na jejím konci voskový otisk a z misky se linul vonný kouř.

„Slzy?“ Z jejího hlasu čišelo opovržení a rozčarování. „Co jsi asi mohla říct, že to uvedlo do rozpaků tvou chůvu a císařskou dceru to rozbrečelo z toho, co ji čeká?“

„Já jsem nic neřekla!“ odvětila jsem.

„V tom případě tvá chůva lže,“ řekla líbezným hlasem císařovna. „Budu ji muset potrestat.“

Kaia kníkla jako jedno z Inginých koťat, když je Ban nakopl. Dámy je odnesly do lepšího domova a Inga plakala několik dní, než jí dali pět úplně stejných nových koťat.

„Jenom jsem se zeptala na slony,“ řekla jsem velice tiše.

„Jak prosím?“ Oblouky jejího tmavě nalíčeného obočí dokonale kopírovaly její tón.

„Slony!“ vykřikla jsem na ni a propukla v usedavý pláč. Kdybyste se mě později zeptali, co mě donutilo porušit všechna ta pravidla, zvýšit hlas, vzepřít se matce, ztratit tvář, která se od císařské princezny, prvorozené dcery císaře Einarra, očekávala, zřejmě bych vám vysvětlila, že jsem se tak moc chtěla dovědět o slonech, že to skoro fyzicky bolelo. Pro dívku, která zřídkakdy zažívala vůbec nějakou bolest, to bylo něco zcela výjimečného.

Kdysi jsem měla své zvířátko, smaragdově zelenou ještěrku s jasně žlutýma očima. Její šupinky byly na mé kůži jako chladivá voda a omotávala si ocásek pevně kolem mého zápěstí. Měla jsem ji jenom jeden den, když mě kousla. Žasla jsem nad tou ostrou bolestí, nad krví tekoucí z mého prstu, a sotva jsem si všimla, že mám nějakou bolístku, už se nade mnou seběhly služebné a omotávaly ranku obvazy napuštěnými sladce vonícím balzámem, který mi znecitlivěl prst.

Také odnesly ještěrku a už mi ji nevrátily, přestože jsem škemrala a žadonila. Když balzám přestal působit, začalo mi v prstu bolestivě škubat. A když mi sundaly obvazy, kůže kolem kousnutí měla fascinující fialovou a šedivou barvu. Snažily se mi zabránit v tom, abych se podívala, ale já tu ránu stihla zahlédnout dřív, než ji opět zbavily citlivosti a ovázaly a já už ji neviděla. Ťukala jsem prstem do věcí a snažila se to zase cítit. Už jsem však neviděla ani prst, ani ještěrku; obojí zmizelo.

Teď jsem se cítila stejně, jako pokrytá fialovými modřinami a naplněna tichou bolestí, jako by mě něco kouslo zevnitř, zatímco zvenčí jsem byla jaksi znecitlivělá. Přemýšlela jsem, co by mohlo zmizet tentokrát.

„Sloni,“ vyslovila moje matka tiše, téměř v úžasu. Potom se rozesmála, ale vůbec ne mile. „Nech nás tu,“ odsekla a Kaia plaše odcouvala pryč. „Očividně nadešel čas, abych si se svou dcerou promluvila o životě.“