Jan Hamouz: Třetí ucho

Z jednadvaceti krajin jich zůstalo deset. Trat’Hys by nejspíš plakal.
Nakladatelství Host vydalo druhý díl fantasy série Ptačí srdce.

ANOTACE:
Erenézie se hroutí Darovi pod rukama, proč ale řešit nemocné království, když má člověk víno a děvky? Utéct před problémy mladý král ještě dokáže, ať už na sever, nebo na jih, ovšem jeho vnitřní démoni jsou pořád s ním.

Poté co Rohatí zabili jeho otce, stává se mladý Oldenik pánem Železného Listu. Bohové však umějí být krutí, a tak chlapci vyrvou jeho dědictví z rukou dřív, než byste řekli medový koláček. Doposud bylo nejdůležitější věcí v jeho životě dosyta se najíst. Od nynějška je to přežít.

A nakonec je tu Iko, věhlasný erenézský lékař, který měl ve svých rukou osudy králů, knížat, pánů, válečníků i obyčejných smrtelníků. Jeho životním cílem není nic menšího než zvítězit v souboji s bohy — a je odhodlán pro to obětovat téměř vše. Avšak k úspěchu vede věru trnitá cesta, na níž je potřeba platit tím nejcennějším.

 

O AUTOROVI:
Jan Hamouz (* 1986) žije v Posázaví, pracuje jako projektant mostů. V roce 2016 byl oceněn v soutěži Žoldnéři fantazie za povídku Štětec z velbloudí srsti, o rok později ve stejné soutěži uspěl s povídkou Cvrdlikáček. V roce 2018 vydal svůj románový debut Poloviční král, který je úvodním dílem rozsáhlé série Ptačí srdce. O tři roky později pokračuje druhým dílem Třetí ucho.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, leden 2022
Obálka: Filip Štorch
Vazba: brožovaná
Počet stran: 760
Cena: 469 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Deset krajin

V Duhovém sále panovalo ticho. Byl konec rezence a babí léto za okny vyčarovalo další z teplých dnů. Tady ale teplo nebylo, kamenné stěny byly chladné po celý rok. Bledé sloupoví hrálo díky čarokamenům v oknech všemožnými barvami. Dar’Hyse, krále Erenézie a ochránce šestnácti krajin — nebo alespoň dříve jich šestnáct bylo —, pohled na tu krásu nedojímal. Mnohem víc ho zajímala klesající hladina vína v jeho číši.

Ticho se prodlužovalo a on věděl, že by měl konečně začít, zoufale se mu ale nechtělo. Celá ta záležitost s napadením Adalonu ho nesmírně obtěžovala. Vytrhla ho z jeho rutinního života a nutila ho přemýšlet. Kéž by moje zpropadená tetička nikdy nenapsala. Kéž by se plachetnice s dopisem potopila. Kéž by si posel ze Dna Háku srazil vaz při pádu z koně. Nic z toho se ale nestalo. Darala poslala dopis, jakýsi bezvýznamný kapitán ho převezl přes Tórské moře a ještě o něco bezvýznamnější jezdec ho přivezl do Ztracenovody.

Dar’Hys do sebe obrátil zbytek vína. Natáhl ruku a sloužící mu okamžitě dolil. Dobře věděl, že umění rychle doplnit královu prázdnou číši mu zajistí jeho přízeň mnohem spíš než cokoli jiného. Dar’Hys ocenil jeho pohotovost zamručením, napil se a mlaskl.

Král Erenézie před necelým měsícem oslavil dvaadvacátý rok narození, svým vzezřením ale působil, jako by mu bylo nejméně o deset let víc. Černé vlasy měl dlouhé a nestříhané, visely mu v umolousaných pramenech až do půli zad. Připomínaly spíš vlasy žebráka než krále. Šedivé oči, odvěký znak rodu Hysů, měl zapadlé a rýsovaly se mu pod nimi temné kruhy — jako kdyby několik nocí nespal. Což nebylo zas tak daleko od pravdy. Od chvíle, co dorazila Daralina zpráva, trávil král ještě o něco víc času mimo hrad v Tureanině nevěstinci či s přáteli v některém z lepších zájezdních hostinců. Dole ve městě nemusel čelit vyčítavým a odsuzujícím pohledům své matky a sestry. Xima si podobné chování nikdy nedovolila — až na to jediné vzplanutí toho osudného večera, kdy dorazil posel, byla krotká jako beránek a plnila každé jeho přání. Ale matka a Aleia nešly pro pokárání nikdy daleko. A Dar to nesnášel. Nevěděl, jak se chovat, jak na jejich výtky důstojně reagovat, a tak to vždy skončilo tím, že začal křičet a vztekat se, až mu před očima naskakovaly rudé skvrny. Každou takovou hádku zakončil stejně — opil se do němoty. Pod Měsíční cestou podobné problémy řešit nemusel.

Posly vyslal do všech krajin hned toho dne, kdy se dozvěděl o strýcově smrti. Dar sám by s tím zas tolik nespěchal, ale matka na tom trvala. A tak ze Ztracenovody vyrazily dvě desítky jezdců do všech řídících měst. I do těch za Foltarýnou, která nyní patřila i s celými krajinami Čerogoru.

„Je mi jedno, co stojí napsáno na nějakém pergamenu,“ okřikla ho tehdy matka, když jí přikázal posledních pět listů spálit. „Myslíš, že se ti lidé cítí jako Čerogorci jen proto, že jejich území teď patří Čhor-Lenovi? Jsou a budou to naši lidé, a ty bys na to měl pamatovat!“

Dar se s ní dál nepřel. Nikdy se nesmířila s tím, že postoupil posledních pět krajin svému tchánovi. Kníže Čhor-Len mu na oplátku dal za ženu svoji dceru a pak společně sepsali smlouvu, ve které se mimo jiné dohodli, že si vzácný kov ze stříbrodolských nalezišť budou dělit rovným dílem. Dar na to tehdy přistoupil, říkal si, že pro šestnáct krajin bude polovina stříbra bohatě stačit. Vždyť Erenézie neměla jen Stříbrodůl, disponovala i dalšími doly, i když ne tak výnosnými.

A teď mi zbylo deset loajálních krajin včetně mé vlastní. Otec by nejspíš zaplakal, ale co se dá dělat…

Pomalu přejížděl očima po devíti krajeprávcích, kteří seděli na obyčejných židlích pod podestou s trůny. Spokojeně se tvářil pouze Sadran Gardian, pán jedenácté krajiny. Dar se na nejlepšího přítele unaveně usmál. Alespoň jednoho z vás vidím rád.

Konečně promluvil: „Vítejte, mí krajeprávci. Musím vás pochválit za rychlost, s jakou jste se dostavili do hlavního města.“

„No konečně,“ zabručel pán Ugaren, krajeprávce z Křižohradu. „Už jsem se obával, že Tvému Veličenstvu zamrzl jazyk v ústech.“

Dar se zamračil. „Snad aby sis dal pozor na ta svá, Ugarene, hovoříš s králem.“

„Ano, to vidím,“ ukázal tlusťoch prstem na hysgaaru, prastarou korunu Hysů, spočívající Darovi na hlavě. Byla těžká a její nošení nebylo nic příjemného, ve chvílích, jako byla tato, ale Dar rád dával na odiv, kým skutečně je. Koruna byla vyrobená z nejčistšího sorliyského zlata. Z kroužku obemykajícího královskou hlavu vyčnívalo jednadvacet ostnů; jeden z nich, ten nad čelem, byl delší než ostatní. Každý osten byl ozdoben třemi velkými drahokamy — smaragdy, rubíny, safíry —, jen na tom nejdelším zářily tři pravé diamanty velikosti švestkových pecek. Hodnota klenotu byla pro smrtelníka nepochopitelná, a právě to Dara nesmírně vzrušovalo.

„Tuhle korunu jsem na Tratově hlavě nikdy neviděl. Je to hysgaara, že? Bohové. Nebolí tě z ní hlava, chlapče?“ optal se zvědavě Ugaren a naklonil hlavu na stranu.

Dar přimhouřil oči. „Už nikdy mi neříkej chlapče. Varuju tě, pane Ugarene. Tvá slova rozehřívají led, na kterém stojíš. Dej si pozor, aby ses neprobořil.“

„Och, a navíc je ještě básník! Budu s tebou hovořit, jak budu chtít, Dare. Nejsi v pozici, ve které bys mi mohl vyhrožovat, na to mě příliš potřebuješ. Ale k věci. Proč jsi nás sem pozval? Proč jsme se museli hnát takovou dálku? Tvůj dopis zněl nanejvýš naléhavě.“

Dar byl v pokušení nechat ho uvrhnout do tmavé kobky pod hradem. Takhle s ním nesmí mluvit nikdo. Rychle zaplašil námitku tichého vnitřního hlasu, že jeho sestra s ním jinak ani nemluví a on s tím nedokáže nic udělat. Tepalo mu na spáncích a už málem zavolal stráže, když si uvědomil, že má Ugaren pravdu. Nemůžu si dovolit ztratit i Středolinu. Krajinu obchodu, ve které se kříží dvě hlavní kupecké cesty a skrz niž vede cesta k Čhor-Lenovi. To by byl můj úplný konec.

„Dobrá tedy,“ řekl odměřeně. „Poslal jsem pro vás kvůli tomuhle.“ Z váčku u pasu vylovil svitek pergamenu. Rozložil ho a přečetl:

„Tento list píše Darala, královna Adalonu a princezna Erenézie, Dar’Hysovi, synu Trat’Hysovu. Věz, synovče, že přes Nekončící písky přišel nepřítel silnější než my. Silnější než Adalon, silnější než Bórzagán, silnější než Palária. Velký král Tremlin Terocén se mu postavil u Širokého brodu a padl s celou svou armádou. Opevnila jsem se v Adalantě a budu se bránit za hradbami. Totéž jsem poručila všem našim řídícím městům. Žádám tě o pomoc, Dare. Pošli svou armádu. Spojenými silami snad můžeme nepřítele zastavit. Pokud to neuděláš, my padneme a ty budeš další v řadě. Tak ti pravím a tak i bude!“

Stejně jako tehdy v noci i dnes po přečtení těch několika vět zavládlo ticho. Dar si nedělal žádné iluze o tom, že by krajeprávci slyšeli tu zprávu poprvé. Většina z nich už nějakou dobu ve Ztracenovodě pobývala; čekalo se na pány nejvzdálenějších krajin. Dar nehodlal ztrácet čas tím, že by o útoku na Adalon mluvil s každým příchozím zvlášť. Chtěl to říct pouze jednou a všem — a to dnes. Na druhou stranu mu bylo jasné, že se ta novina po Měsíčním hradě musí šířit jako požár. A že si krajeprávci dávno zjistili, proč je Dar’Hys pozval. Několik z nich se teď naklonilo dopředu a Sorlind, pán Mořštné, vyskočil na nohy, až převrhl židli.

Zdá se, že ty sis okolnosti svého pozvání zjistit nestihl…

„Jakže?“ vyhrkl. „Kdy ten dopis dorazil, Veličenstvo? Tedy, omluv mne, prosím…“ Zvedl židli a posadil se, zděšení z jeho očí ale nezmizelo.

Dar se na něj nezlobil. Dobře si pamatoval, jak reagoval on sám, a navíc měl Sorlinda docela rád. Byl jedním z mála, z něhož nevyzařovalo pohrdání.

„Zhruba před měsícem.“

„Před měsícem,“ zašeptal nepřítomně Ogleas z Pukliny.

„Starý Terocén je tedy mrtev. Nemůžu tomu uvěřit,“ zavrtěl hlavou Gredhurd ze Dna Háku. „Byl sice trochu vulgární, to ano, ale jinak moc milý. Když naposledy připlul do Erenézie, uspořádal jsem pro něj ve svém paláci hostinu.“

„To je sice zajímavé, můj příteli,“ řekl měkce Ugaren a položil svému sousedovi ruku na rameno, „ale mluvme spíš k věci.“ Namáhavě vstal, povytáhl si opasek a pokročil blíž k trůnu. „To je jediný dopis, který přišel? Nic dalšího nevíš, Veličenstvo? Kdo je ten strašný nepřítel, jak vypadá, jaké má zbraně? A kdo teď vůbec Adalonu vládne? Snad ne Darala? Je to žena, bohové! Terocén měl přece syny, několik synů.“

„Falida, Dolta a Rohena,“ pronesl krajeprávce z Anhradu, tvrdý válečník Benek Obén. Byl vysoký a měl dlouhé světlé vlasy zapletené do pevného copu.

„Ano, to je ono,“ přikývl Ugaren. „A ti jsou teď kde?“ zeptal se Dara. „Doufám, že s matkou v Adalantě.“

„Falid a Dolt jsou mrtví,“ pronesl ponuře Dar, „a Rohen je malý kluk.“

„Bohové,“ zašeptal Gredhurd. „Copak oni byli s Tremlinem u Širokého brodu? Žádný král by přece do bitvy nevzal všechny své vlády schopné potomky!“

Dar se ušklíbl. „Je vidět, že jsi během hostiny ve svém paláci mého strýce dostatečně nepoznal. Byl všechno možné, jen ne opatrný. Tremlin je jako splašený kůň, říkával můj otec, a je jen otázkou času, kdy ho osedlá jezdec, kterého nedokáže vyhodit ze sedla. Strýc si byl odjakživa jistý svou neporazitelností, vzal do bitvy s sebou jak Falida, tak Dolta. Domů se už nevrátili. Do Adalanty byly poslány dvě hlavy — Tremlinova a Doltova. Co se stalo s Falidem, nikdo neví. Možná ho drží jako rukojmí, možná jeho hlavu na bojišti zkrátka jen nenašli.“

Zaznělo šeptání modliteb.

„Dostal jsi tedy druhý dopis?“ ozval se konečně Gardian. Jeho medový hlas se rozlil sálem jako teplá voda.

Dar si už začínal říkat, zda se vůbec do rozpravy zapojí. Pohlédl do klidné tváře rámované žlutými vlasy. Sadran vypadal, jako by ho zpráva vůbec neznepokojila.

„Ano, ještě jeden.“

„A co v něm stojí, k čertu?“ zahřměl Ugaren a dupl nohou jako navztekané dítě.

Nemůžu si dovolit znepřátelit si Středolinu, zopakoval si Dar třikrát, než vytáhl druhý dopis. Četl: „Synovče, s Adalonem je zle jako nikdy dříve. Do královského paláce byly doručeny dvě hlavy. První patřila mému milovanému muži Tremlinovi a druhá mému milovanému synu Doltovi. Co se stalo s Falidem, netuším já ani nikdo jiný. Nejspíš je ale také mrtvý, poněvadž si v případě Rohatých, jak jsme těm krvelačným divochům začali říkat, neumím představit jediný důvod, proč by Falida nechávali naživu. O vyjednávání nemají ti barbaři nejmenší zájem; vše si berou silou. Jediný mužský potomek, který zbyl, je tvůj bratranec Rohen. Žel bohům, v jeho tvářích se neobjevily Tremlinovy agarheny. Nejsou ani v tvářích Dolta. Kam se tedy poděly? Vypařily se snad? Zmizely v zemi? Anebo Falid žije a agarheny s ním? Ne. Je tu ještě jedno vysvětlení — někdo z nepřátel je vyřízl z Tremlinových tváří a sám se stal králem. Copak ale může být nějaký barbarský cizák králem Adalonu? Nemyslím, že by v takové situaci platilo odvěké pravidlo vítěze. Vždyť ani nevíme, s kým máme co do činění. Jediné, co se k nám zatím doneslo, je, že nepřátelé jsou nelidsky silní, rychlí a hlavně organizovaní. A že disponují zbraněmi plivajícími oheň, o nichž jsme nikdy neslyšeli. Prý postupují Adalonem jako nůž máslem. Čelí jim pouze osamělé skupinky o několika stech bojovnících, které ale nad sebou nemají autoritu, jež by z nich dokázala vytvořit větší armádu. Z toho nepřítel těží. Bojím se, Dare. Jediné, co mi skýtá útěchu, je, že Adalanta a celá Lanta a Gorin jsou prozatím v bezpečí. Mezi námi a nimi stojí Obří hřbet, Varaty a Zubaté hory. Tunelem nikdy neprojdou, o to se postarám. A na severu, na Přímořské pláni, stojí několik pevných hradů, kterým jsem poslala několik tisíc jezdců. Ani tamtudy by tedy neměli proklouznout. A i kdyby prošli, zastaví je Oredvunská bažina. Co ale bude se západní částí Adalonu, s Baradem a Vernou, to nevím. Začínám se bát, že ji Rohatí celou obsadí. Prý zotročují lid. Ty, které nedokážou upotřebit, vraždí. Bohové. Jak se něco takového mohlo stát?

Synovče, znovu tě vyzývám, abys mi poslal několik tisíc svých mužů. Kdo ví, kam se nepřítel vydá, pokud padne celý Adalon. Pomoz mi zničit ho zde u nás, a nebudeš muset přihlížet tomu, jak barbaři vypalují tvá města, kropí krví tvou půdu a znásilňují ženy tvé země. Toto je volání o pomoc. Ve jménu tvého otce a mého bratra, pomoz nám, Dare.

Podepsána královna vdova a regentka Adalonského království Darala.“

„U Krenových koulí!“ vybuchl Ugaren, když Dar dočetl. „Veličenstvo, co má tohle znamenat? Co je to za armádu? A kde se vlastně vzala? Kolik jich musí být, když ta ženská předpokládá, že dokážou obsadit Barad a Vernu? To přece nemůže být pravda! Adalon je obrovský, má tisíce, desetitisíce vojáků, co je to s nimi, zatraceně?“

„Ta ženská je moje teta, Ugarene, a je velice schopná,“ odvětil Dar, zatímco sledoval, jak teče rudé víno ze džbánu do jeho číše. Začínal cítit lehkou opilost, a to byl pocit, který miloval. Roztáhl rty do mírného úsměvu. „Má vlastnosti, o kterých by se tobě mohlo leda zdát,“ pokračoval směrem k Ugarenovi, když se napil. „Co se týče tvých otázek, vím toho stejně jako teď ty. Ty dva dopisy jsou jediné, co se ke mně dostalo. Jen Bratři vědí, jak to teď v Adalonu vypadá.“

„Omluv mou troufalou otázku, králi, ale poslal jsi zvědy?“ zeptal se Obén.

Dar se zakabonil. Ptáš se stejně hloupě jako Turulek a Flacibor. Světlovlasý válečník se choval úslužně, Dar ale dobře věděl, že za mírnou tváří se skrývají zabijácké schopnosti asasína. Rod Obénů byl vyhlášený svým uměním boje po generace.

Dar se pousmál. „Zvědy na jiný světadíl? To by nemělo význam. Myslím, že se všechno, co potřebujeme vědět, brzy dozvíme z dalších Daraliných dopisů.“

„Význam by to mělo ten, Veličenstvo,“ promluvil poprvé Floberind, krajeprávce Svázané země, „že by ses dozvěděl podrobnosti o těchhle takzvaných Rohatých přímo od svých nejdůvěryhodnějších mužů. Mohl bys připravit obranu pro případ, že by… inu, došlo k nejhoršímu.“ Floberind byl dozajista nejstarší z přítomných krajeprávců. Stříbrný plnovous mu padal až na břicho a hlava byla holá jako vejce, jinak ale vypadal při síle.

Dar se nedůvěřivě usmál a přimhouřil oči. „Vy si skutečně myslíte,“ ukázal prstem od prvního k poslednímu, „že by se ti tupí barbaři mohli dostat přes Tórské moře? Když přišli po svých přes poušť? Když nemají žádné lodě? Bojíte se, že srazí na kolena celé to obrovské království?“

„Říkáš tupí barbaři, Veličenstvo, přitom o nich víš jen tolik, že dokázali porazit Terocéna a postupují Adalonem. Mně se zas tak tupí nezdají,“ řekl Gredhurd ze Dna Háku. Čelo měl zbrázděné vráskami. Dobře si uvědomoval, že jeho krajina by byla nejspíš na řadě jako první.

„Nevěřím, že by ti Flacibor ani Turulek neporadili, abys vyslal zvědy, Veličenstvo,“ namítl znovu Obén z Anhradu.

Tak ty toho nenecháš… Dar mu pohlédl do očí. „Nebudu se ti tu zpovídat, pane Obéne. Je jedno, jaký na to kdo má názor, důležité je jen to, co říkám já — totiž že je vyslání zvědů zbytečné.“

Ugaren si posměšně odfrkl.

„Co to má být?“ vyštěkl na něj Dar a málem praštil zlatou číší o podlahu. Na poslední chvíli se ovládl.

„Omlouvám se, Veličenstvo,“ usmál se na něj Ugaren. „Já jen že si celou dobu pro sebe říkám, co by asi dělal tvůj otec.“

Bohové, už je to tu zase! „Můj otec je mrtvý, Ugarene.“ Sám jsem mu vrazil drudskou jehlici do hlavy. „Není tu, aby rozhodl. Místo něj teď vládnu já, a ty by sis to měl konečně uvědomit, slyšíš?“ Dar cítil, že už se zase začíná vztekat jako malé dítě. Bušilo mu na spáncích a byl celý rudý; z hněvu i z vypitého vína. Nemohl si ale pomoct. Pořád bylo mnoho lidí, kteří ho neuznávali, kteří v něm viděli jen Tratova neschopného syna. Některé z nich měl Dar nyní před sebou. Přinejmenším Ugaren a Obén by zasloužili vhodit do Jícnu. Ale to nesměl udělat. Bohové, to já přece nemůžu… Zatracené kralování! Byl jsem nebetyčný blázen, když jsem po tomhle toužil! Teď si přál jediné — aby se mohl v klidu opít a pomilovat se se ženou, jedno s jakou.

Ugarenovi zmizel úsměv z tváře. „Já vím, že vládneš ty, Veličenstvo, nejsem idiot. Ale řeknu ti, co by udělal tvůj otec, dovolíš-li.“

Říkej si, co chceš, mně už je všechno jedno. Nastavil číši a víno zacvrlikalo. Blahosklonně pokynul rukou, jako že může krajeprávce pokračovat.

Ugaren pokývl a začal přecházet sem a tam pod podestou s trůny. „Tvůj otec by v první řadě dávno vyslal zvědy,“ začal tlustý krajeprávce. „Stejně jako by to udělal Benek,“ pohodil hlavou k Obénovi, až se mu masitý podbradek zatřásl. „Desítky zvědů, plnou jednu loď zvědů, kteří by se rozjeli po Adalonu ve snaze zjistit o nepřátelích co možná nejvíc — jak vypadají, co dokážou, jaké mají zbraně, jaké mají koně, jaká je jejich strategie… Ano, něco by to stálo a na výsledek jejich pátrání bychom čekali dlouho. Měsíce, možná roky. Kdyby se ale nepřítel, který dokázal porazit armádu jednoho z nejlepších válečníků na jednom z nejsnáze bránitelných míst v Adalonu, rozhodl zaútočit i na nás, byli bychom připraveni. A co se týče Daraliny prosby, nerozpakoval by se Trat’Hys ani chvíli. Darala je jeho sestra. Poslal by jí tolik vojáků, kolik by bylo možné. Protože je to přesně tak, jak píše tvá teta: je mnohem lepší porazit případného nepřítele na cizí půdě než bojovat na vlastní. Ušetříš vesnice, města, která by jinak shořela. Poslal jsi pro nás z nějakého důvodu, Dare. Já předpokládám, že to bylo proto, abychom ti poradili co dělat. Tak tady máš mou radu — pošli zvědy a pošli vojsko.“

Zdálo se, že Ugarena monolog vyčerpal, neboť se po posledním slově znovu posadil na židli a nahněvaně se rozhlédl. „Zatraceně, copak by nebyla číše vína i pro nás? Tak špatně na tom snad královské sklepy nejsou, nebo ano?“ zeptal se poněkud zoufale. „Mám pocit, že se mi samým suchem vznítí hrdlo. Tvůj…“ Zmlkl.

Můj otec vám podstrojoval, což? Lahůdky z našich sklepů, norelská vína, čerstvé ovoce. Inu, to byla jiná doba, můj pane. Teď je peněz málo, každý freven se počítá. Ale číši vína bych snad mohl oželet. Obrátil se ke sklepníkovi. „Slyšels pána Ugarena. Jdi a zařiď, aby donesli víno a nějaké občerstvení.“

„Ano, Veličenstvo.“ Služebník odběhl.

Dar’Hys pohledem spočinul na krajeprávcích. Seděli tam pod ním a jen těžko se dalo určit, na co myslí. Souhlasíte s tím tlusťochem? Nebo jste proti?

„Co si myslíš o Ugarenově návrhu, Gredhurde? Hák je první krajinou na ráně, ptám se tě tedy jako prvního.“ Jak mu víno stoupalo do hlavy, přestával je oslovovat jejich tituly.

„Díky, Veličenstvo. Určitě souhlasím s pánem Ugarenem, co se týče zvědů. Měli bychom vědět, co se tam děje — a to nejen z útržkovitých zpráv od tvé vážené tety, ale hlavně od svých vlastních mužů. Ale poslat celé vojsko… Co když tam všichni naši muži padnou? Kdo potom bude bránit Erenézii?“

„Moje řeč,“ přidal se mlaskavě Filineš, krajeprávce z Norelu. Mluvil málo a nerad, jelikož měl vadu řeči. Jazyk se mu lepil na patro a jeho projev byl kombinací nechutného chrochtání a mlaskání. Kdykoli promluvil, třásl se Dar odporem. Ne ale dnes. Pán Filineš se právě přidal na jeho stranu.

„Obávám se,“ pronesl tiše Gardian, „že pokud proti barbarským válečníkům neobstojí adalonská armáda, nedokáže ji porazit ani ta naše. Obě zároveň by to ale snad dokázat mohly. Radím vojsko poslat, Veličenstvo.“

Co to zatraceně… Stavíš se proti mně, Sadrane? Ty, můj jediný přítel? Dar na Gardiana vrhl pohled plný vzteku, ten ale nehnul brvou. Bylo vidět, že svou radu míní vážně. K čertu s vámi všemi! chtělo se Darovi zakřičet, ale opanoval se. V žádném případě si nemohl dovolit poslat armádu. Pár lodí snad, to by ale bylo víc zoufalé gesto než pomoc.

Královská pokladnice se pomalu prázdnila. Co ale bylo horší — nebylo z čeho ji plnit. Polovina stříbra ze Stříbrodolu sice podle smlouvy měla patřit Darovi — a také mu patřila —, ukázalo se však, že je to k uzoufání málo. Tučné žíly pod povrchem byly skoro vytěžené. A ty, které se nořily do hlubin země, neuměl v Erenézii vytěžit nikdo. Nikdo v království neovládal metodu hlubinné těžby, kterou používali v Sorliyi. Naleziště ve Stříbrodolu pomalu vysychalo. Ano, byly tu další doly, ale ty se většinou nacházely v krajinách, které se Darově vládě vzepřely.

„I já radím vojsko poslat, můj králi,“ vytrhl Dara z úvah Ogleas z Pukliny, krajeprávce Dorodu.

„Já ne,“ ozval se Franel z Bezvody. Muž hrubého hlasu a nepřirozeně bledého obličeje připomínajícího svou barvou kost ležící v poušti. Právě pro tu barvu se mu přezdívalo Březová kůra. „Šetřme si naše muže pro svoje vlastní království. Co nám vůbec je do Adalonu? Ano, Darala je králova teta. A dál?“

„Dál?“ otázal se Ugaren hněvivě a vyklonil se na své židli, aby na Franela dobře viděl. „A co mírové dohody a smlouvy o vzájemné pomoci? Právě ty, které uzavřel Trat’Hys s Tremlinem. Ty pro tebe nic neznamenají?“

„Ani jeden z nich už nežije,“ odpověděl lhostejně Březová kůra. „Proč se držet slov mrtvých na zažloutlém pergamenu? Proč se radši nesoustředit na to, jak udržet tuhle zemi v bezpečí?“

„Chytráku,“ vybuchl Obén, „a o čem si myslíš, že se tu celou dobu bavíme?“

„Nemůžeš ignorovat platné smlouvy!“ pustil se do Franela také Ogleas. „Co by to bylo za svět, ve kterém by dohody padaly se smrtí jejich tvůrců?“

„Obvykle to tak bývá,“ ozval se mlaskavě Filineš.

„Možná, pokud se mezi sebou smluví dva sedláci. Tyhle dohody se týkají celých království a všech obyvatel v nich!“

Dar se mračil čím dál víc. Hluk v sále se stupňoval, slova se mu zarývala do uší jako nejostřejší šípy. „Tak dost!“ zahřměl nakonec.

Muži utichali jen pomalu a neochotně. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vplula Chiroveya s velikým stříbrným podnosem naloženým číšemi. Za ní kráčel sklepník a v každé ruce třímal veliký džbán. Ještě za nimi šla jedna z kuchtiček a nesla podnos s miskami naplněnými plátky uzené šunky a klínky bílého sýra. Když došli ke krajeprávcům sedícím na obyčejných židlích pod královským trůnem, zatvářili se rozpačitě — nebyl zde žádný stůl, na který by bylo možné jídlo a pití položit.

Z rozpaků pomohl Chiroveye Obén. Vstal a chopil se dvou pohárů, které přinesla. Jeden podal Ugarenovi, druhý Gardianovi. Ostatní krajeprávci pochopili, zvedli se a sami si vzali do jedné ruky číši a do druhé misku s jídlem. Sklepník je potom obešel a každému nalil.

Dar se v duchu bavil. Sledovat krajeprávce, jak se obsluhují sami, mu přinášelo nebývalé uspokojení. Měl pocit, že nad nimi ční jako vysoký strom nad zakrslými keři. A navíc si teď chvíli mohl prohlížet Chiroveyu. Fraiance bylo třiadvacet let, měla tmavou pleť a zelenkavé oči. Darovi se líbila odjakživa. Už když sloužila jeho otci, často o ní snil a představoval si, jaké by to bylo vyhrnout jí tuniku. Teď už to věděl. Bylo to přesně tak úžasné, jak si to vysnil. Poprvé se jí zmocnil asi týden po tom, co se stal králem. Když mu přinesla konvici svařeného vína do jeho komnaty, pohladil ji po tváři. Chiroveya se jen usmála a nechala jeho ruku sklouznout na svá záda a na zadek.

„Jak by se ti líbilo,“ zeptal se jí tenkrát, „učinit mě šťastným?“

„Jsem služebná Tvého Veličenstva. Udělám cokoli, co mi přikážeš, králi.“ Její hlas byl měkký a zněl vyrovnaně. To ho vzrušilo. Zajel jí rukou pod sukni a pevně stiskl její stehno, až vyjekla. Pokračoval výš, dokud se nedotkl jejích pysků. Chiroveya jen tichounce vzdychla.

„Hm, opravdu cokoli, jak vidím.“

Od té doby si ji bral, kdykoli si usmyslel, a Chiroveya vypadala, že ji jeho pozornost velmi těší.

Potřásl hlavou a zaostřil na její pozadí; služebná mířila ke dveřím. Bohové, je vskutku krásná. Napil se vína. Je čas to skončit.

„Najíst a napít jste dostali,“ řekl. „Teď k tomu důležitému: kdo je pro to, abych vyslal do Adalonu zvědy?“

Zvedlo se devět od šunky umaštěných rukou.

Všichni. Je to sice zbytečné, ale proti všem krajeprávcům se stavět nemůžu.

„Dobrá,“ rezignoval, „pošlu je tedy. A kdo je pro to, abych vyhověl žádosti své tety a poslal do Adalonu královské vojsko?“

Tohle bude zajímavější… Obén, Gardian, Ugaren, Ogleas, Floberind, Sorlind, ti všichni mají ruku nahoře.

„To je šest proti čtyřem,“ zkonstatoval Dar a pohladil si bradku. „Bohužel pro vás já jsem král. A říkám ne. Nepošlu vojsko do Adalonu.“

„Ale přehlasovali jsme tě!“ vyskočil Ugaren. Dar se mu musel při jeho váze obdivovat. „Šest z nás ti radí, abys válečníky poslal! Dokonce i Gardian je na naší straně!“

„To stačí!“ okřikl ho Dar a gestem mu přikázal, aby se znovu posadil. „Nemůžu postrádat žádné vojáky, potřebuju je všechny v Erenézii.“

„No jistě,“ odfrkl si posměšně Obén, zatímco Ugaren zůstal stát. „Proč asi?“

„Varuju tě, Obéne,“ zasyčel Dar’Hys.

„Ale jdi už s těmi svými varováními do horoucích pekel!“ zaburácel Ugaren a vší silou dupl do země. „Polovina královské armády je zaměstnána bojem v krajinách, které tě jako krále odmítly. Tví muži tam bojují proti našim vlastním lidem! Kdo to kdy slyšel, ksakru? Cožpak nejsi panovník, diplomat? Neumíš si krajiny udobřit? Neumíš diskutovat s krajeprávci? Místo toho hned posíláš vojáky. Navíc jsem slyšel, že se spousta královských vojáků připojila k odtrženým krajinám místo toho, aby v nich prosazovali tvou vůli. Cha! To proto musíš najímat žoldnéře z cizích zemí? Aby bojovali proti tvému vlastnímu lidu, když už proti němu odmítají bojovat tví vlastní muži? Zatraceně!“ Ugaren se uchopil oběma rukama za zbytky vlasů, co měl na hlavě, a vyrval si dva řídké chomáče, které vzápětí zahodil.

Obén vstal a chytil ho za ramena. „Vzpamatuj se, příteli,“ zaslechl Dar’Hys jeho tichá slova.

Ugaren setřásl Obénovy ruce a obrátil se zpět k Darovi. „Mám sto chutí odtrhnout od tebe i Středolinu, mládenče. Přerušit Západovýchodní cestu, tu jedovatou žílu vedoucí ze Ztracenovody k Čhor-Lenovi. K našemu odvěkému nepříteli, kterému ses zaprodal. Nebýt teď na posvátném místě, plivl bych ti k nohám za to, cos tomuhle království udělal.“

„Skončils konečně?“ zeptal se Dar a snažil se mluvit klidně. Nejradši by Ugarena nechal vhodit do Jícnu jako tolik nepohodlných mužů před ním. Jenže Středolinu potřeboval. Středolinu, Dorod a Svázanou zemi. Tři krajiny, přes které vedla cesta k jeho tchánovi. Silnice, po níž mohl Čhor-Len poslat své vojáky, stříbro nebo cokoli jiného. Silnice, po které by Dar mohl uprchnout, kdyby se mu vymkl z rukou i zbytek království. Kdyby se Ugarena jen dotkl, jeho syn by se dozajista postaral o povstání.

„Je to tak, jak říkáš, Ugarene,“ pokračoval Dar, když krajeprávce z Křižohradu dopadl svým tlustým zadkem zpět na židli, až to plesklo. „Moji muži jsou vázáni bojem proti vzpurným krajinám. Nemám jinou možnost než si je znovu podrobit vojenskou silou. Veškeré mé diplomatické pokusy ztroskotaly, ale ne mou vinou. A vůbec — to ony se rozhodly, že vytvoří nezávislé země.“

„A na základě čeho myslíš, že se tak rozhodly?“ povytáhl obočí Ogleas z Pukliny.

„Nemám zdání,“ zalhal Dar’Hys.

Ogleas jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „Tak já ti to připomenu, Veličenstvo. Jako první se odtrhlo Prastarsko. Pětistromov tak reagoval na to, co se stalo v Nízkozemsku…“

„Ano, ano, my všichni víme, co se stalo v Nízkozemsku,“ mávl rukou otráveně Dar’Hys. „Nemám náladu to znovu probírat.“

„Možná by ti to ale prospělo, králi,“ pravil ponuře Obén a vstal.

Bohové, je obrovský, prolétlo Darovi hlavou. Obén skutečně vypadal jako válečník ze starých bájí. Dar byl rád, že jim všem nechal odebrat zbraně, s mečem by tenhle holomek působil ještě děsivěji.

„Možná by sis měl osvěžit svou vínem nasáklou paměť,“ pokračoval Obén a pokročil k podestě. „To ty jsi způsobil, že Nízkozemsko vyhlásilo samostatnost. Už tehdy, když jsi Rovena z Dlaňova, jednoho z Tratových nejlepších vojevůdců, z rozmaru nechal vhodit do Jícnu. Pamatuješ, králi?“

„Tak dost…“

„Žádné dost, Veličenstvo,“ zasyčel Obén. „Jen si to pěkně poslechni. Když starý Roven opustil Dlaňov a stáhl se na Rovenov, poslal jsi na něj oddíl rytířů, aby ho…“

„Aby ho přesvědčili, že to, co dělá, je hloupost,“ přerušil teď pro změnu Dar jeho. „Turulek měl za úkol přimět ho k poslušnosti, ale pohořel, vzpomínáš si ty, Obéne? A když jeho snaha ztroskotala, měl jsem udělat co? Odtáhnout se svěšeným ocasem jako pes a nechat Rovena dělat si, co se mu zlíbí? To ses asi zbláznil!“ Darovi už zase tepalo na spáncích a před očima mu vířila rudá mlha.

„Odtáhnout jako pes, to je dobré. Mluvíš, jako bys tam snad byl. Žel bohům, my všichni víme, kde ses tehdy nacházel — mezi dvěma děvkami dole ve městě, otázkou jen je, ve kterém to bylo nevěstinci.“

Dar vyskočil. Zapotácel se a málem se skácel; víno mu stouplo do hlavy. Když našel ztracenou rovnováhu, ukázal na Obéna prstem. „Stráže,“ zařval a jazyk se mu pletl. „Vezměte ho a zavřete ho dolů do cely.“

„Zbláznil ses, Dare?“ vyjel na něj Ugaren. „To přece nemůžeš, je to krajeprávce! Jestli to uděláš, Středolina tě opustí také, slyšíš?“

Dej pokoj, Ugarene, oba víme, že pár zlaťáků navíc tě umlčí jako vždycky.

K Obénovi přistoupili čtyři vojáci a dva z nich ho uchopili za paže.

„Tohle nebude potřeba,“ setřásl Obén jejich ruce a probodl krále nenávistným pohledem. Darovi bylo jasné, že kdyby chtěl, dokázal by na místě zabít všechny čtyři — i bez meče.

A zase je o buřiče méně, pomyslel si, když se za Obénem zavřely dveře do sálu.

„Řekni mi jedno, Veličenstvo,“ ucedil Ugaren. „Proč jsi nás vlastně všechny svolal, když jsi byl dávno rozhodnutý, že Daralině prosbě nevyhovíš?“

Dar mu chtěl něco odpovědět, z jeho úst ale vyšlo jen nesouvislé blábolení. Padl zpět na trůn a natáhl ke sklepníkovi ruku s prázdnou číší.

„Bohové,“ zaslechl ještě Floberinda, „jak může být tohle Trat’Hysův syn? Jak?“

Jak? Jednoduše — můj otec šukal s mou matkou.

A králi Erenézie poklesla hlava.