Pavel Skořepa: Zlověsti

Milý čtenáři, nenalhávej prosím sám sobě, že tvá iluze vlády nad vlastním životem, sny a touhami je tak neporušitelná, aby jí od základů nedokázalo otřást nic přicházejícího z vnějšku. Kupříkladu příběhy zachycené na stránkách knihy, již právě držíš v rukách.

 

Příběhy pojednávají o lidských bestiích, démonech, prokletých místech i předmětech, zkrátka ve svědectvích o Zlu v jeho nejrůznějších podobách.

Pokud dáš této knize svou důvěru, ona tě na oplátku obdaruje třinácti povídkovými příběhy a osmatřiceti básněmi, do nichž se autor nezalekl zaplést i nemalé množství humoru černého jako bezměsíčná noc, anebo i něco na zamyšlenou.

Inu, odvážíš se?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Art Floyd, listopad 2021
Obálka: Peter Cwoky Murín, Michal Březina
Ilustrace: Natty LeoLuin Hirková
Předmluva: Katarína Soyka
Doslov: Petr Boček
Vazba: brožovaná
Rozměr: 13 x 18 cm
Počet stran: 250
Cena: 348 Kč (v e-shopu Art Floyd 8 EUR)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kniha Zlověstí – Prolog (úryvek)

Klid chladného nočního lesa narušovala přítomnost neuctivého vetřelce. Jeho přerývavý sípot doprovázený výbuchy obláčků páry. Šustěním, případně praskáním větviček, o které se otřel či je lámal podrážkami svých bot. Nohama pletl z posledních sil, co chvíli se zastavoval, aby se při opření o nějaký kmen stromu trochu vydýchal.

Bloudil potemnělým lesem, již ani nedokázal říct kolik hodin. Mobilem si navíc nemohl posvítit. Ten mu potemněl vybitou baterií nedlouho poté, co se začalo smrákat. A zapalovač mu při chvilkové nepozornosti jedna zlomyslná větvička vyrazila z ruky. Už ho na černé zemi nenahmatal. Naštěstí svítil Měsíc a mužovy oči si již na jeho jemnou stříbrnou záři zvykly. Větší překážky v cestě dokázal rozpoznat podle jejich temnějších kontur.

Právě s tupým žuchnutím narazil hrudí o jeden kmen, aby neupadl, instinktivně jej objal a přiložil na jeho drsnou chladivou kůru tvář. Věděl, že to nikam nevede. Odhadem bylo někdy po půlnoci, byl celý prokřehlý a sil mu již opravdu mnoho nezbývalo. Vyprahlé hrdlo volalo po napití. Dokonce by se napil i z nějaké kaluže, jen mít tu možnost zahnat neodbytný pocit nekonečné žízně. Už neměl žádné sliny, které by mohl polknout.

Rezignovaně zavřel oči. Pocítil nepopsatelný příval klidu a nových sil, které se vzaly bůhví odkud. Současně s tím přišel kradmý pocit, sdělující muži, že je již jen nedaleko svého prozatím neznámého cíle. Překvapeně zamrkal. Rozostřenému vidění trvalo pouze okamžik, než jeho pozornost zaujalo cosi před ním. Jako by za temnými keři prosvítal prostor zářící sytým měsíčním svitem. Odtáhl se od kmenu, nadechl a prošel hustým křovím, jehož polámané ostré větvičky mu způsobily nepříjemnou bolest. Stanul na mýtině.

Uprostřed nádherné stříbřité záplavy stála tiše objemná budova, bez sebemenší známky příjezdové cesty nebo pěší cestičky, jako opuštěný ostrůvek v záplavě lesních moří. Jako by se zde vyskytla navzdory okolnímu prostoru a času. V nově příchozím okamžitě evokovala představu loveckého zámečku nebo jiného panského stavení na samotě. Vystoupal po několika kamenných schůdcích k masivním dvoukřídlým vchodovým dveřím. Na nich šlo jasně rozeznat okrasné kování pevně držící svými ocelovými paprsky dřevo pohromadě. Všemu vévodilo masivní klepadlo ve tvaru jakéhosi nočního běsu, jemuž z vrčící tlamy vystupoval kruh s koulí na jeho spodku.

Aniž by nad tím nějak zvlášť přemýšlel, nejspíš mu to podvědomě přišlo správné, než zkusí vstoupit dovnitř, alespoň několikrát zaklepat. Vzal za kyvnou kouli a opakovaně jí v rychlém sledu narazil na plošku klepadla. Ozvalo se několikanásobné hluboké zadunění šířící se předpokládaným vnitřním prostorem stavení.

Chvíli počkal, ani nedýchal.

Zaklepání opakoval.

Opět v tichosti čekal na jakoukoliv známku odpovědi.

Ta však nepřicházela.

Vzal za kliku a až jej samotného překvapilo, s jakou lehkostí se mu dveře podvolily, a jedno křídlo se bez očekávaného zavrzání otevřelo směrem dovnitř. V paprscích měsíce, které pronikly dovnitř, se objevil hned za dveřmi stolek s kovaným svícnem a částečně vyhořelou svící. Vše potaženo silnou vrstvou prachu a pavučin.

Najednou si vzpomněl, že by měl mít někde v kapse krabičku zápalek, které dostal ráno od prodavačky v trafice ke krabičce svých oblíbených cigaret a hned po zaplacení ji bezmyšlenkovitě strčil do kapsy. Začal se pomalu a rozvážně šacovat. Snad aby náhodou nezahnal tuto poslední naději na světlo. Po prvotním neúspěchu, kdy z kapes vytáhl peněženku, klíče, zavírací nůž, pomačkanou krabičku od cigaret, opakoval ještě pomalejší a důkladnější prohledávání, až si šťastně oddechl při nahmatání drobného hranatého předmětu v cípu bundy. Musel propadnout dírou v kapse do její vnitřní podšívky.

Okamžitě otevřel nůž, prořízl opatrně látku a vítězně zachrastil zápalkami. Otevřel krabičku, jednu skoro až s nábožným soustředěním vyjmul a hlavičkou přiložil ke škrtací plošce, než prudce cukl. Zápalka zaprskala, oslnilo jej její jasné světlo. Volnou rukou očistil knot svíce, ještě sfoukl přebytečný prach, když jej dohořívající zápalka spálila na konečcích prstů a on ji s bolestivým syknutím upustil.

Vzal novou zápalku, škrtl a teprve rozhořívající plamínek přenesl přímo ke knotu svíce. Ten v první chvíli zapálení odolával. Ztvrdlý časem, ve kterém čekal na hřejivý dotek nějakého zdroje plamene. Teprve u další sirky si dal již říct a obezřetně se rozhořel. Nejdříve drobný, kdy se zdálo, že zhasne, následně se zvětšil do několikacentimetrového hopsajícího plamene.

Muž přibouchl vchodové dveře. Nechtěl riskovat zbytečný průvan. Následně svou pozornost věnoval svým věcem, které si ze stolečku se svícnem, kam je postupně odkládal, opět nastrkal do kapes. Jen se ještě podíval do krabičky od cigaret, kde na něj hleděl žlutý filtr té poslední. S úsměvem ji dvěma prsty chytil, vytáhl, podélně oblízl, než si ji strčil do úst a její konec nepřiblížil k mihotavému plamenu svíčky. Až příliš silné vdechnutí podráždilo jeho vyschlé hrdlo, což vedlo k hlubokému rozkašlání.

„Tak teď už o mně musí rozhodně vědět, pokud tu ovšem někdo je,“ pomyslel si a odplivl na podlahu do prachu. „Haló, je tu někdo?!“ zakřičel, tak hlasitě, jak mu krk dovolil. Jelikož se neozvala žádná reakce, vzal svícen a zahleděl se do dlouhé chodby, po obou stranách lemované dveřmi. Vzal za nejbližší kliku. Místnost byla zařízena jako ložnice ze starých časů, vše potaženo prachem a pavučinami. Zběžně ji obhlédl, než se vydal na průzkum dalších dveří naproti. Ta vypadala jako nějaký přijímací salónek, též plně zařízen. Vše svorně potaženo závojem věkovitého prachu. Dlouho tu nikdo nebyl. Jediné stopy na podlaze patřily jemu samotnému. Takto prošel všechny místnosti, až na poslední, proti jejímž dveřím se nacházelo točité schodiště vedoucí nahoru do patra a současně uhýbalo směrem dolů nejspíše do sklepa. „Jako by všichni majitelé tohoto sídla najednou zmizeli! Rozhodně by to byl skvělý Urbex na focení,“ prolétlo mu hlavou, když bral za jejich kliku.

Ty dveře jej opravdu zaujaly. Jejich barva se zdála už od pohledu sytější než u těch ostatních. Navíc z podprahové škvíry prosvítalo žlutavé světlo. Se zatajeným dechem otevřel. Zaplavila jej objímající záře plamenů hořícího krbu a příjemné praskání okamžitě zapůsobilo jako uklidňující meditativní hudba. Nevěřícně zamrkal. Nikde ani smítko prachu. Uprostřed malé místnosti stál dřevěný stůl s jednou vyřezávanou čalouněnou židlí, u krbu velké, svou měkkostí zvoucí křeslo. Na desce stolu bylo prostřeno. Pečeně, placky, bochník chleba, nádoba s omáčkou, velký džbán s pohárem.

Jako ve snách přišel blíž, položil svícen a nasál omamné vůně ještě horkého jídla. Nahlédl do džbánu, který byl prakticky po okraj naplněn tmavou tekutinou. Třesoucí se rukou vzal džbán za ucho a druhou jej podebral u dna. Opatrně odlil do poháru, následně džbán odložil na jeho původní místo. Uchopil pohár, zakroužil s jeho obsahem a přivoněl. Ucítil sladkou ovocnou vůni vína. Poté to již nevydržel a napil se. „Ať se zde děje, co chce! Ať se mi to klidně všechno zdá! Tohle je to nejlepší víno, jaké jsem kdy pil,“ blaženě přivřel oči, když víno převaloval na jazyku, než jej konečně polkl.

Napil se ještě jednou, teď již více a ještě jednou. Rozjařeně zasedl na „pro něj“ připravené místo ke stolu, vzal hlubokou misku, do ní si nabral část pečeně, zalil omáčkou a přiložil na okraj několik placek. Než začal jíst, znovu si nalil ze džbánu. Připadal si opravdu jako v nějakém pohádkovém snu, když sytý a příjemně v náladě, díky lahodnému vínu, usedal ztěžka do pohodlného křesla u krbu a sledoval tanec plamenů, než jej toto jejich představení ne-uspalo. Současně se zavírajícími se ztěžklými víčky mu z prstů vypadl prázdný pohár a odkutálel se pod stůl.

***

Táboření v místech klatých (úryvek)

Naklonil se nad skomírající ohniště a přihodil do něj další dřevo, až se žhavé jiskřičky vznesly do okolní tmy. Plameny začaly okamžitě s neutuchajícím hladem oblizovat nově nabídnutou potravu. Ohniště spokojeně zapraskalo.

Usmál se do plamenů, přisedl na mohutnou ležící kládu a přitulil se ke své společnici. Něžně jí přivoněl k dlouhým vlasům, když se jeho ruka ovíjela kolem jejího pasu. Vzrušením jí tiše zavrněl do ucha.

„Nech toho!“ odtáhla se. „Ty taky myslíš jen na to jedno! Neuvěřitelné!“

„A na co bych měl, prosím tebe, Katko, taky myslet?“ znovu si dívku přitiskl k tělu. „Jsme tu sami dva, je krásná teplá magická noc plná hvězd a do rána si můžeme dělat, co jen chceme.“ V odlesku matného světla ohně bylo vidět, jak vilně se na vteřinu zatvářil, když pronášel svá slova.

„Ses zbláznil, Davide, nebo co?!“ setřásla ze sebe jeho volnou nenechavou ruku, cestující pomalu po jejím stehně směrem nahoru a celá se zachvěla. „Z tohohle místa mám akorát tak husí kůži!“ nervózně se rozhlédla kolem. „Nelíbí se mi tady! Mezi těmi stromy něco rozhodně je! Cítím, jak nás to pozoruje!“ pleskla jej odmítavě přes ruku směřující teď pro změnu k jejím ňadrům.

„Kdo by tady byl? Sama víš, že kromě místních a několika vyvolených o tomhle místě nikdo neví! A jestli se nějakej místní buran na nás na kukačku přišel podívat, tak ať!“

Nenápadně jí naučeným pohybem prstů přes lehký svetřík rozepnul sponu od podprsenky.

„Co blbneš?!“ zavřískla, čímž porušila předchozím šeptáním podporované okolní posvátné ticho a instinktivně si přitiskla ruce do kříže přes prsa. „Tady nejde o žádného venkovského šmíráka. Copak to nevidíš?! Ty to necítíš?!“ v rozčílení se vrtěla v pase, ve snaze si za zády znovu zapnout podprsenku.

„Říkám ti, že je to úplně normální les,“ odpověděl už také nahlas. V jeho hlase však nebyla cítit taková jistota jako před chvílí. „Vždyť je to celé blbost!“ zarazil se a s doširoka otevřenýma očima hleděl kamsi mezi stromy.

Katka vzdala svůj boj s podprsenkou, zamrkala překvapeně na Davida a následně se ohlédla stejným směrem, kterým nepřestával hledět. Chtěla vykřiknout, strach jí však sevřel neprostupně hrdlo. Přitiskla se instinktivně k Davidovi a vytřeštěným zrakem oba hleděli do hlubin lesní tmy. Na stříbřitě se lesknoucí chapadlovité úponky mlhy, obtékající kmeny stromů a přibližující se rychle směrem ke strachem ztuhlé dvojici.

Nestihli ani vykřiknout, natož aby se zvedli a utekli, jako by jim v tom něco nepopsatelného bránilo. Když je hustá nepřirozená mlha přelila jako mléčný mořský příboj, několikrát se následně vzdula, jen aby se beze stopy rozplynula a již jí nebylo.

Po mladém páru zbyl pouze ještě za světla postavený stan a několik nedbale pohozených osobních věcí, zanechaných kolem dohořívajícího ohniště. Uhasínající uhlíky předávaly zbytky svého světla nadcházejícímu svítání.

***

Hodina vlků

Když krajina je zahalena cípem černého rozevlátého pláště noci,
pomalu se rozpouštějí výrazné hrany všeho okolního, hmatatelného.
Tu blíží se nenápadně, s beze slyšným krokem, čas patřící šelmě.
Krok za krokem přichází, vkrádá se do lidství podvědomého.

Příchod šelem, jejich organizované svorky, myšlenek hodiny vlků.
Nástup instinktů plných přirozenosti výmluvných nočních můr,
že člověk se Člověkem nerodí. Jím se musí zásluhami věru stát.
Vše ostatní je lží. Pohádkový balast našeptávajících nestvůr.

Hodina nejtěžších zkoušek, tiché noční temnoty lidské mysli.
Ne nadarmo je tento čas fyzické únavy natolik otevřeným,
že volání smečky vlčí pudovosti se z oslabení více prohlubuje
ve vnímání objevujících se trhlin, střízlivému pohledu odepřeným.

Jakoby z dáli zní píseň dětí noci, ohlašující nezvratnou změnu.
Únava, bolest hlavy, ty podružné doklady odbití hodiny vlků.
Již není se za co skrýt, jakými výmluvami se před sebou odsoudit.
Šelmy zavrčení, už bez varování, ne čas řečí, nýbrž skutků.