Z krve a popela – nevyužitý potenciál v pěkném kabátku
Z krve a popela se stalo neskutečně populární knihou s velmi vysokým hodnocením na Goodreads – dokonce vyhrálo v anketě Goodreads Choice Awards 2020 v kategorii romantická kniha. České vydání tak bylo netrpělivě vyhlíženo. Vyplatilo se to čekání?
Milý literární deníčku,
dnes bych si chtěla postesknout nad tím, že by si mainstreamoví autoři (případně autoři paranormálních romancí ze současnosti) neměli odskakovat ke klasické fantasy s tím, že „napsat dobrou fantasy je přece snadné“. Ne, není to snadné. Nestačí splácat všechno, co člověka napadne, udělat generický worldbuilding a hodit do na první pohled pseudostředověké společnosti elektriku, aby se tímto náznakem čehosi moderního omluvila neochota hlídat si alespoň rádoby dobový slovník a chování… Vlastně počkat, tohle platí pouze v případě českých autorů, kterým by to čtenáři hodili na hlavu. V případě zahraniční literatury je to však zcela zjevně oblíbený a vyhledávaný způsob vyprávění příběhů…
Zdají se vám předchozí řádky naštvané? Nepletete se. Recenzi bych tím mohla docela dobře i skončit, ale to by nebylo tak úplně fér, že ano. Protentokrát ale udělám výjimku a nebudu psát nic o ději – ono totiž cokoliv, co bych napsala, by byl spoiler. Bez nadsázky. Ať ale aspoň něco tušíte: Byla nebyla jedna dívka jménem Poppy, která byla Vyvolenou, Pannou, a představovala budoucnost svého lidu (sama netušila, co si pod tím má představit, jen věděla, že ji v devatenácti darují bohům). A pak tu byl jeden tajemný, svůdný muž s rošťáckým dolíčkem ve tváři jménem Hawke – její osobní strážce.
Nechci knihu hejtit (jak se dneska automaticky říká negativním názorům) proto, abych si držela nějakou pózu, že přízemní věci jako bestsellery podobného ražení jsou pod mou úroveň nebo co… Já se na Z krve a popela totiž těšila. Opravdu strašně moc jsem se na tu knihu těšila. Protože fantasy a romantika/erotika – tedy dva mé oblíbené žánry dohromady? (A k tomu prý krapánek toxický vztah?) Super, skvělý, perte to do mě! Jenže jsem dostala ve výsledku stěží průměrnou fantasy a podprůměrnou romantiku (o erotice, prosím, nemůže být řeč) – což je vzhledem k tomu, že Jenniffer L. Armentroutová je primárně autorkou právě romanticko-erotických knih, dost na pováženou.
Pár milých slov
Údajně se má začínat pozitivy, což jsem tak úplně nezvládla, ale pokusím se to teď napravit. (Zároveň však platí, že nic, co bylo řečeno před „ale“, se nepočítá – a tady v závěru bude obří ALE.) Jenniffer L. Armentroutová se nebála vzít téma, které je v dnešní době – alespoň zdánlivě – už vyčpělé, a oblékla ho do nového kabátku. A tento kabátek byl velmi slušivý, nebála bych se dokonce říct, že byl vážně sexy (a tím nenarážím na hlavního hrdinu, v jehož případě je „sexy“ jediná charakteristika, na kterou přijdete i po usilovném několikaminutovém přemýšlení, co by se o něm – nedej bůh o jeho povaze – vlastně dalo říct…). Stejně tak království Solis bylo příjemně temné a dekadentní a hrozby kolem tak akorát mrazivé. Zdejší náboženský kult působil znepokojivě a myšlenka Vyvolené, která je ve své podstatě vlastně jen zneužívaná chudinka, byla taky hodně dobrá. Ovšem teď se dostáváme k tomu avizovanému „ale“.
… ale zpracování
Když se člověk nad knihou pořádně zamyslí, zjistí, že i ten svět, který je jinak docela fajn, je strašně generický a kromě oné dekadentnosti vlastně nepřináší nic, proč byste si ho měli zapamatovat. Hrůzy číhající v mlze i nástrahy na jednotlivé postavy vypadají z příslibů v textu lákavě, jenže jakmile dojde na lámání chleba, je to celé hrozně bezzubé. A to včetně hromady diskutovaných trigger warnings a bohužel i té romantiky a erotiky, kvůli které to člověk primárně čte.
Od romantické knihy očekávám vývoj vztahu mezi hlavními hrdiny, jenže vztah Poppy a Hawkea je od začátku do konce stejný. Dobře, ať jsem fér, v posledních zhruba šedesáti stranách (z pěti set čtyřiceti!) projde jejich vztah vývojem, ale to nestačí. Jejich vzájemné slovní přestřelky a snahy o erotické napětí nikam neposouvají ani děj, ani postavy a ve výsledku vyšumí do ztracena, takže nepřispívají ani k tvorbě atmosféry.
Dalším problémem je samoúčelnost některých prvků i scén. Jako příklad uvedu, že kdykoliv se Poppy vyplíží někam ven, vezme si na sebe pouze průsvitnou noční košili – aby ji mohl samozřejmě přistihnout Hawke a vznikla tam potenciálně žhavá scéna. Jenniffer L. Armentroutová se taky velice často dostává do smyčky, co se týče myšlenkových pochodů postav, a ty se pak točí v kruzích. Je pochopitelné, že se Poppy vzpírá tomu, aby něco cítila k Hawkeovi, ale musíme o tom číst ob kapitolu a ještě v takřka totožných větách…?
Celkově jsou postavy problematické. Můžete si vzít seznam a odškrtávat si z něj jednotlivé knižní archetypy. Hawke sám o sobě pak – jak bylo řečeno výše – nenabízí víceméně žádnou charakterovou vlastnost, ačkoliv je zcela zřejmý záměr, s nímž jeho postavu Jenniffer L. Armentroutová psala. A pak je tu Poppy… Potenciál téhle postavy byl obrovský. Vzhledem k jejímu dosavadnímu životu je jasné, že je dívka nezkušená a naivní. Jenže její naivita slouží často pouze k tomu, aby ji autorka samoúčelně dostávala do trapných situací a posouvala skrze to děj. Bohužel Poppy působí ve výsledku nejen naivně, ale vyloženě hloupě, protože ke spoustě odhalení má tolik indicií, že by většině čtenářů stačila zhruba třetina, aby se dovtípili, ovšem Poppy počká, až jí to některá z postav v knize naservíruje na stříbrném podnose – ideálně v situaci, která by nemohla být větším klišé. Záměrná a zcela zbytečná hloupost hlavní hrdinky dost bolí.
Co ale bolí zdaleka nejvíc, je předvídatelnost celého příběhu. Z krve a popela nejspíš ani nemělo ambice aspirovat na nejsložitější knihu roku, ale to, jak moc jde odhadnout dopředu vývoj vyprávění nebo hlavní dějové zvraty… to je skoro smutné. Jenniffer L. Armentroutová se tak moc snaží ukázat, jak to všechno měla předem promyšlené, že vám samou radostí vyžvaní spoustu věcí zbytečně předem. Její narážky (nebo nadměrné opakování některých informací) jsou tak okaté, že vás v textu vyloženě fackují. Příklad za všechny: hlavní odhalení celé knihy se čtenáři dozví – jak jinak – v závěru. Opravdu důkladné narážky na toto odhalení dostanou dvě kapitoly předem, pár dalších detailů se objeví v průběhu celé knihy. Na základě podaných informací jsem však tento zvrat odhalila už na straně dvacet šest (!!). Takových situací je v celé knize dvanáct do tuctu a nutno podotknout, že jsem se ve svém odhadu spletla pouze jednou, a to ještě navíc jen částečně. Říct tak, že je kniha velmi jednoduchá, je nemístný eufemismus.
Z krve a popela je podle popisů vhodné pro fanoušky Sarah J. Maas. A je pravda, že jsem z knihy měla podobný pocit: když jsem ji četla, díky autorčinu stylu mě celkem bavila, ale jakmile jsem ji zaklapla, pokaždé mi došlo, jak moc hloupá ve skutečnosti je. Nejhorší na tom však je skutečnost, že svět, děj i postavy mají potenciál, který ovšem zůstal trestuhodně nevyužitý, a to hodně zamrzí.
Vydal: Fragment, 2021
Překlad: Pavla Kubešová
Vazba: vázaná
Počet stran: 544
Cena: 449 Kč
