Max Brooks: Devoluce – Očité svědectví o útoku seskvečů u Mt. Rainier
Lidé čím dál tím více mluví o návratu k přírodě. Byli by ho dnes ale skutečně schopni? Max Brooks, autor Světové války Z, poukazuje na další slabiny civilizovaného světa: rozehrává dramatickou hru o život, v níž technologicky vyspělí lidé stojí tváří v tvář neznámé přírodě.
Mladá dívka Kate se s manželem Danem přestěhuje do vesničky Greenloop, osady v nedotčené přírodě u sopky Rainier. Ta disponuje nejmodernější technikou zajišťující absolutní komfort všech obyvatel. Ti se zase zaměřují na správnou životosprávu (většina je zarytými vegetariány), duševní očistu a souznění s přírodou. Mladý nemluvný pár procházející vztahovou krizí si užívá změnu prostředí a postupně poznává své sousedy.
Ve chvíli, kdy Rainier vybuchne, a valící se bahno vesničku zcela oddělí od civilizace, se idyla hroutí a lidé začínají mít mnohem závažnější starosti než kontrolu svého jídelníčku či tělesné kondice. Společně s prchajícími zvířaty se na Greenloop totiž žene ještě něco mnohem děsivějšího.
„Zvířata! Jsou všude. Veverky, čipmankové, králíci. Trochu se chvěju vinou, když vidím, jak se po mně dívají králíci; jako by věděli, že jsem pomáhala rozporcovat jejich sestru. Jsou tu i jeleni. Viděla jsem jich půl tuctu. Jsou jim vidět žebra. Vypadají vychrtle, hladově a nervózně. Všechna zvířata se zdají plachá. Třikrát jsem je pozorovala, jak strnula. Úplně všechna. Jako když někdo zapauzuje film. A všechna se upřeně ohlížela stejným směrem – k Rainieru.“ (str. 99)
Max Brooks vsadil na svůj osvědčený postup, který použil už u Světové války Z – tedy na formu zápisků očitých svědků, svědectví či rozhovorů. Zpočátku nejsou úplně nejzáživnější a už tak pozvolný děj poněkud natahují. Hlavní dějová linie je vyprávěna přímo z pohledu Kate, novopečené obyvatelky Greenloopu, která se rozhodla si v novém prostředí vést deník. V něm své terapeutce popisuje prakticky všechny detaily každodenního života „na konci světa“, včetně prvních obav či chování některých obyvatel. Ty lze lehce a hned zpočátku vyprávění škatulkovat na jasné hrdiny či jasné první (ty naivní a hloupé) oběti.
Autor vede příběh, v němž se na obyvatele jejich vlastní vinou valí jedna pohroma za druhou, přímočaře, bez složitých zápletek. Hlavní důraz klade na psychiku postav, na vývoj a změny jejich jednání a chování v nejvypjatějších možných situacích, což se mu opět velmi daří.
„Jsou přátelští,“ prohlásil Reinhardt, který se podle mě snažil naskočit na další možné vysvětlení. „Určitě! Komunikace předpokládá inteligenci, která předpokládá vrozenou touhu po míru…“ (str. 169)
Ve druhé polovině knihy se tempo vyprávění citelně zrychluje, mění se i vypravěčka samotná, žena ve středu neuvěřitelných událostí, která se do poslední chvíle snaží vše zaznamenávat, nyní podvědomě už také pro případ, že by nepřežila. Atmosféra ještě houstne, napětí stoupá, akční scény se čtenáři doslova míhají před očima a zápisky se stávají zkratkovitými.
Maxi Brooksovi se podařilo napsat klasický horor na populární téma, které ale zpracoval s lehkostí i vážností sobě vlastní. V knize (stejně jako už v románu Světová válka Z) najdete nejedno velmi aktuální poselství, či dokonce varování… Vždyť ačkoliv se příběh ve skutečnosti neodehrál, něco podobného se určitě stát může.
Vydal: Zoner Press, 2021
Původní název: Devolution: A Firsthand Account of the Rainier Sasquatch Massacre
Překlad: Veronika Nohavicová
Vazba: brožovaná
296 stran / 360 Kč
