Leigh Bardugo: Vláda vlků

Některá srdce bijí silněji než ostatní.

Nakladatelství Fragment vydalo fantasy román Vláda vlků, druhý a závěrečný díl série Zjizvený král.

ANOTACE:
Mohutná fjerdská armáda se připravuje na tažení do Ravky. Aby král Nikolaj Lantsov dokázal nepřátelské šiky porazit, musí zapojit veškerou svou vynalézavost, šarm i svého vnitřního démona. Přesto se neobejde bez pomoci ostatních: Zoja i Nina stojí při něm a jsou odhodlány zachránit svou zemi za každou cenu. Král, generálka a agentka musejí v nekonečné temnotě najít cestu vedoucí k budoucnosti – jinak zanikne všechno, na čem jim kdy záleželo.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, září 2021
Původní název: Rule of Wolves
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 488
Cena: 499 Kč

 

UKÁZKA:

1

Královna
Makhi

Makhi Kir-Tabanová, zrozená z nebes, byla poslední z dlouho vládnoucí dynastie královen.

A všechno to byly hlupačky, pomyslela si a krev se jí vařila v žilách, když četla pozvánku. Kdyby nebyly hlupačky, neměla bych teď tenhle malér.

Přesto nedala najevo ani náznak vzteku. Do hladkých tváří se jí nenahrnula krev. Byla královna a chovala se podle toho – vzpřímená záda, vyrovnaný postoj, klidný výraz. Prsty se jí nechvěly, byť každý sval v jejím těle toužil rozdrtit ten papír s elegantním písmem na prach.

Král Nikolaj Lantsov, velkovévoda z Udova, jediný vládce velkolepého národa Ravky, a princezna Ehri Kir-Tabanová, dcera nebes, nejnádhernější z rodu Tabanů, zvou královnu Makhi Kir-Tabanovou na královskou svatbu do kaple v Os Altě.

Obřad se měl konat za měsíc. Dost času na to, aby Makhini sluhové zabalili vhodné róby a šperky, sestavili královský doprovod a připravili jednotku Tavgharadu, elitních vojaček chránících její rod od chvíle, kdy první tabanská královna usedla na trůn. Dost času na to připravit putování po zemi či novou luxusní vzducholodí, kterou zkonstruovali její inženýři.

Spousta času na to, aby mazaná královna upekla válku.

Prozatím ale musela Makhi hrát představení pro ministry, kteří se před ní shromáždili v poradní síni. Její matka zemřela teprve před měsícem. Koruna se mohla vrátit Makhině babičce, ale Leyti Kir-Tabanové táhlo na osmdesátku a o trampoty s řízením země už nestála. Chtěla jen prostřihávat svoje růže a v ústraní si užívat společnosti vášnivých a pohledných milenců, a tak dala Makhi požehnání a uchýlila se na venkov. Makhi byla korunována jen pár dní po matčině pohřbu. Nepanovala dlouho, ale hodlala se postarat, aby jí to vydrželo. Zajistí věk rozkvětu impéria pro svůj lid – a to si žádalo podporu královských ministrů, kteří k ní teď vzhlíželi s tvářemi plnými očekávání.

„Nevidím tu žádný osobní vzkaz od Ehri,“ poznamenala a opřela se na trůně. Pozvánku si položila do klína a zatvářila se starostlivě. „To mě znepokojuje.“

„Měli bychom se radovat,“ pronesl ministr Nagh, oděný v tmavězeleném úřednickém kabátě s mosaznými knoflíky, se dvěma zkříženými klíči, znakem Šu Hanu, na klopě. Všichni ministři byli oblečeni stejně, vypadali jako les strohých stromů. „Copak jsme přesně v tohle nedoufali? Ve svatbu, která zpečetí spojenectví mezi našimi národy?“

V ten výsledek jste doufali vy. Být po vašem, budeme se navěky krčit za svými horami jako vystrašení králíci.

„Ano,“ přisvědčila s úsměvem. „Proto jsme riskovali a vyslali naši vzácnou princeznu Ehri do té primitivní země. Ale měla nám sama napsat vzkaz, dát nějaké znamení, že je všechno v pořádku.“

Ministr Zihun si odkašlal. „Vaše Nejnebeštější Veličenstvo, Ehri možná není šťastná, jen smířená. Nikdy nestála o veřejný život, natož o život mimo jediný domov, jaký kdy poznala.“

„Jsme Tabanky. Chceme to, co potřebuje naše země.“

Ministr uctivě sklonil hlavu. „Jistě, Vaše Veličenstvo. Máme sepsat odpověď?“

„Udělám to sama,“ rozhodla se královna. „Na znamení úcty. Neuškodí, když do nového partnerství vykročíme pravou nohou.“

„Velmi dobře, Vaše Veličenstvo,“ reagoval Nagh, jako by Makhi vysekla zvlášť vyvedenou úklonu.

Ministrovo schválení královně kupodivu vadilo víc, než kdyby něco namítl.

Zvedla se a ministři o krok couvli, přesně v duchu protokolu. Sestoupila z trůnu a se strážkyněmi Tavgharadu v patách se vydala dlouhou chodbou ke svým pokojům. Hedvábná vlečka šatů šustila na mramorové podlaze, znělo to stejně nepříjemně jako povzdechy jednoho z jejích poradců. Makhi věděla přesně, kolik kroků musí ujít, aby ze sněmovní síně dorazila do svého útočiště. Kráčela tudy nesčetněkrát s matkou a předtím s babičkou. Nyní si v duchu odpočítávala – šestapadesát, pětapadesát – aby zahnala vztek a rozjasnila si myšlení.

Vnímala, že má v patách ministra Yerweie, přestože šoupání jeho pantoflí přehlušovalo rytmické dunění tavgharadských bot. Připadalo jí, jako by ji provázel duch. Kdyby nařídila strážím, aby mu podřízly krk, bez váhání by to udělaly. A později, až by byla souzena pro vraždu – neboť v Šu Hanu může být souzena i královna –, svědčily by proti ní.

Dorazili ke královniným prostorám a Makhi prošla pod pozlaceným obloukem do malého přijímacího pokoje ze světlezeleného mramoru. Mávnutím propustila čekající sluhy a obrátila se ke strážím. „Nerušte nás,“ nařídila jim.

Yerwei ji následoval obývacím pokojem a hudebním pokojem, až se ocitli v impozantním salonu. Makhi tu kdysi sedávala matce na kolenou a poslouchala vyprávění o prvních královnách – válečnicích rodu Tabanů, které v doprovodu svých ochočených sokolů sešly z nejvyšších hor Sikurzoje, aby vládly Šu Hanu. Taban yenok-yun, tak se jim říkalo. Bouře, která trvá.

Palác postavily tyto královny a dosud platil za zázrak umu a krásy. Patřil tabanskému rodu. Patřil lidu. A tuto letmou chvíli – jen pár uměřených kroků v chodu dynastie Tabanů – patřil Makhi. Cítila, jak se jí zlepšuje nálada, jakmile se přiblížili k nádvoří Zlatého křídla. Byl to prostor plný zlatavého světla a tekoucí vody, se štíhlými oblouky terasy lemovanými pečlivě udržovanými živými ploty a se zurčícími fontánami v královských zahradách dole. Za nimi se táhly švestkové sady Ahmrat Jenu, stromy stály v pravidelných řadách jako regiment vojáků. V Ravce vládla zima, ale tady v Šu Hanu, v této požehnané zemi, slunce stále hřálo.

Makhi vyšla na terasu. Cítila, že je to jedno z mála míst, kde může bezpečně mluvit, mimo slídivé oči a nastražené uši služebnictva a zvědů. Na stole ze zeleného skla stály džbány s vínem a vodou a mísa pozdních fíků. V zahradě dole zahlédla svou neteř Akeni, hrála si s jedním ze zahradníkových chlapců. Makhi se už před časem rozhodla, že pokud s některým ze svých partnerů nepočne dceru, zdědí jednou korunu Akeni. Nebyla nejstarší z tabanských děvčat, ale už v osmi letech byla zcela zřejmě nejbystřejší. Překvapivé, vzhledem k tomu, že její matka moc chytré kaše nepojedla.

„Teto Makhi!“ zavolala Akeni zezdola. „Našli jsme ptačí hnízdo!“

Zahradníkův chlapec nepromluvil, dokonce se na královnu ani nepodíval, stál mlčky vedle kamarádky a upíral oči na své ošoupané sandály.

„Nesmíš na ta vajíčka sahat,“ varovala ji Makhi. „Dívej se, ale nedotýkej.“

„Nebudu. Chceš kytičky?“

„Přines mi žlutou slívu.“

„Ale ty jsou kyselé!“

„Jednu mi přines a já ti pak povím pohádku.“ Dívala se, jak se děti rozběhly k jižní zdi zahrady. Ovoce rostlo vysoko ve větvích, bude to chtít čas a vynalézavost, aby se k němu dostaly.

„Je to hodné děvče,“ ozval se Yerwei z klenutého průchodu za ní. „Snad trochu moc povolné na dobrou královnu.“

Makhi si ho nevšímala.

„Princezna Ehri je naživu,“ poznamenal.

Popadla džbán a mrštila s ním na kamennou dlažbu dole.

Servala závěsy z oken a drásala je nehty.

Zabořila tvář do hedvábných polštářů a ječela.

Ne, nic z toho neudělala.

Jen odhodila pozvánku na stůl a sundala si z hlavy těžkou korunu. Byla z čisté platiny, hojně zdobená smaragdy a pokaždé ji z ní rozbolel krk. Odložila ji vedle fíků a nalila si sklenici vína. Tohle měli dělat sluhové, ale právě teď o ně nestála.

Yerwei vklouzl na terasu a bez vyzvání si posloužil vínem. „Vaše sestra to neměla přežít.“

Princezna Ehri Kir-Tabanová, nejvzácnější a nejmilovanější mezi lidem – proč, to Makhi nikdy nepochopila. Nebyla moudrá, krásná ani zajímavá. Dovedla se jen usmívat a hrát na khatuur. A přesto ji zbožňovali.

Ehri měla být mrtvá. Co se pokazilo? Makhi to naplánovala do posledního tahu. Král Nikolaj i princezna Ehri měli zahynout – a ze zločinu měla být obviněna Fjerda. Pod záminkou pomsty smrti milované sestry by pak Makhi vtrhla do země bez krále, bez vedení, zabrala by si její griši pro program Kherguud a využila Ravku coby základnu ve válce s Fjerdany.

Osobu, která to měla provést, si vybrala dobře: Mayu Kir-Kaatová byla členkou Tavgharadu princezny Ehri. Mladá, nadaná, a především zranitelná bojovnice a mečířka. Její bratr dvojče zmizel ze své vojenské jednotky a rodině se dostalo vysvětlení, že mladík zahynul v boji. Mayu se však dovtípila, jak tomu bylo doopravdy: vybrali ho, aby se stal jedním z Kherguudů, začlenili do programu Železné srdce, který z něj udělá silnějšího a vražednějšího vojáka a připraví ho o kus lidskosti. Mayu prosila, aby ho propustili a on se mohl vrátit do služby coby řadový voják.

Královna Makhi věděla, že proces proměny v Kherguudy – posílení kostí grišovskou ocelí či připevnění mechanických křídel na záda – je bolestivý. Ale proslýchalo se, že proměna způsobuje ještě něco jiného, že Kherguudové ztrácejí něco zásadního ze sebe, jako by bolest spálila kousek toho, co je dělalo lidmi. A to Mayu Kir-Kaatová pro svého bratra samozřejmě nechtěla. Byli dvojčata, kebben. Pevnější pouto neexistovalo. Za bratrovu záchranu by položila vlastní život i život krále.

Královna odložila víno a nalila si sklenici vody. Na to, co má přijít, potřebuje čistou hlavu. Její chůva jí kdysi svěřila, že měla být dvojče, ale její bratr se narodil mrtvý. „Pohltila jsi jeho sílu,“ šeptla a Makhi už tehdy věděla, že se jednoho dne stane královnou. Co by se bylo událo, kdyby bratr přežil? Jak by Makhi skončila?

Teď už na tom nezáleželo.

Král Ravky je pořád naživu.

A její sestra taky.

To je zlé. Jenže Makhi nevěděla, jak moc je to zlé. Dozvěděl se Nikolaj Lantsov o spiknutí proti němu? Zpanikařila Mayu a prozradila princezně Ehri celý plán? Ne. To není možné. Tomu odmítala věřit. Na to je pouto kebben moc silné.

„Ta pozvánka mi připadá jako past,“ postěžovala si.

„To je většina manželství.“

„Ušetři mě svého vtipu, Yerwei. Jestli král Nikolaj ví –“

„Co by mohl dokázat?“

„Ehri třeba promluvila. Záleží na tom, co ví.“

„Vaše sestra je laskavá duše. Nikdy by neuvěřila, že jste schopná takového úskoku, a rozhodně by nikdy nesvědčila proti vám.“

Makhi plácla do pozvánky. „Tak mi tedy vysvětli tohle!“

„Třeba se zamilovala. Pokud vím, král je okouzlující.“

„Nebuď směšný.“

Mayu jela do Ravky coby princezna, kdežto Ehri zaujala místo v její gardě. Úkolem Mayu bylo proniknout ke králi Nikolajovi, zavraždit ho a poté si vzít vlastní život. Princezna Ehri byla přesvědčená, že tím to skončí. Ale při invazi, která by následovala, by zákonitě padlo mnoho lidí a Tavgharad měl rozkaz, aby se Ehri stala jednou z obětí. Strážkyně sice sloužily princezně, ale řídily se královninými rozkazy. Makhini ministři se nikdy neměli dozvědět o plánu, který se pokusila uskutečnit. Tak co se pokazilo?

„Musíte se té svatby zúčastnit,“ radil Yerwei. „Všichni ministři to budou očekávat. Je to uskutečnění jejich mírových plánů. Očekávají, že budete nadšená.“

„Copak jsem se podle tebe netvářila dost nadšeně?“

„Byla jste taková jako vždycky, dokonalá královna. Známky jsem pozoroval jen já.“

„Lidé, kteří vidí příliš mnoho, často přijdou o zrak.“

„A královny, které málo důvěřují, často přijdou o trůn.“

Makhi se po něm prudce ohlédla. „Co tím chceš říct?“

Yerwei byl jediný, kdo znal pravdu – a nejen podrobnosti Makhina plánu na zavraždění krále Ravky a její vlastní sestry. Svého času sloužil coby osobní lékař Makhiny matky i babičky. Byl svědkem toho, když si královna Keyen Kir-Tabanová, zrozená z nebes, na smrtelném loži vyvolila za svou nástupkyni Ehri, nikoli Makhi. Tabanská královna měla právo vybrat si následnici podle vlastního uvážení, ale skoro vždycky to bývala nejstarší dcera. Chodilo to tak stovky let. Makhi měla být královnou. Zrodila se k tomu, vychovávali ji pro to. Byla silná jako kterákoli bojovnice z Tavgharadu, zkušená jezdkyně, brilantní stratég, mazaná jako liška. A přece si matka vyvolila Ehri. Poddajnou, sladkou, milovanou Ehri, zbožňovanou lidem celé země.

„Slib mi,“ vyzvala ji matka na smrtelné posteli. „Slib mi, že splníš mé přání. Přísahej při Šesti vojácích.“

„Slibuji,“ zašeptala Makhi.

Yerwei to všechno slyšel. Byl nejdéle sloužící poradce královny, tak starý, že Makhi ani netušila, jak dlouho už chodí po této zemi. Jako by ani nestárl. Podívala se na něj, na ty vodnaté oči v seschlé tváři. Uvažovala, jestli matce náhodou neprozradil, čím se společně zabývají, jestli jí neřekl o tajných experimentech, o zrození programu Kherguud. S Ehri na trůně by to všechno skončilo.

„Ale Ehri nechce vládnout –,“ zkusila namítnout.

„Jenom proto, že si vždycky myslela, že na trůn usedneš ty.“

Makhi vzala matčinu ruku do dlaní. „Ale vládnout bych měla já. Já pro to studovala, já cvičila.“

„A přece tě ty lekce nenaučily laskavosti. Žádný učitel ti nikdy nevštípil soucit. Máš srdce hladovějící po válce a já nevím proč.“

„Je to sokolí srdce,“ prohlásila Makhi hrdě. „Srdce Šu Hanu.“

„Je to sokolí vůle. To je něco jiného. Přísahej mi, že splníš mé přání. Jsi z rodu Tabanů. Chceme to, co země potřebuje, a tento národ potřebuje Ehri.“

Makhi neplakala, nebránila se, prostě to slíbila.

Pak matka vydechla naposledy. Makhi se pomodlila k Šesti vojákům, zapálila svíce za padlé tabanské královny. Učesala si vlasy a uhladila hedvábný šat. Brzy bude muset obléknout modrou, barvu smutku. A důvodů k němu měla hodně – ztrátu matky, ztrátu koruny.

„Řekneš to Ehri ty, nebo to mám udělat já?“ zeptala se Yerweie.

„Co jí mám říct?“

„Že moje matka –“

„Já nic neslyšel. Jsem rád, že odešla smířená.“

Takto tedy, nad vychládajícím matčiným tělem, vznikl jejich pakt. A tak se zrodila nová královna.

Nyní se Makhi opřela rukama o zábradlí a nadechla se vůně zahrady – vůně jasmínu, sladkých pomerančů. Poslouchala smích své neteře a zahradníkova chlapce. Když připravila sestru o korunu, neuvědomovala si, jak málo se tím vyřeší. Navždycky bude soupeřit s laskavou naivkou Ehri. To utrpení může ukončit jenom jedna jediná věc.

„Zúčastním se sestřiny svatby. Ale nejdřív musím poslat vzkaz.“

Yerwei se naklonil blíž. „Co máte v úmyslu? Víte, že si ministři vaši zprávu přečtou, i když bude zapečetěná.“

„Nejsem blázen.“

„Člověk se může zachovat bláznivě, i když blázen není. Jestli –“

Yerwei se zničehonic odmlčel.

„Co se děje?“ zeptala se Makhi a sledovala jeho pohled.

Po švestkových sadech za zdí paláce klouzal stín. Makhi vzhlédla, čekala, že uvidí vzducholoď, ale na nebi nic nebylo. Stín postupoval dál a dál, šířil se jako skvrna, hnal se k nim. Stromy, jichž se dotkl, se kácely, větve černaly, mizely, nezůstávalo po nich nic než šedá země a oblak kouře.

„Co je to?“ zalapal po dechu Yerwei.

„Akeni!“ vyjekla královna. „Akeni, slez ze stromu! Okamžitě běž odtamtud!“

„Trhám slívy!“ křiklo děvče se smíchem.

„Řekla jsem okamžitě!“

Akeni neviděla za zdi, nevěděla o nehlučně se blížící temné vlně smrti.

„Stráže!“ zaječela královna. „Pomozte jí!“

Ale bylo pozdě. Stín přejel po palácové zdi, zlaté cihly zčernaly. Sklouzl na strom. Na Akeni a zahradníkova chlapce jako by se snesl temný závoj. Jejich smích utichl.

„Ne!“ hlesla Makhi.

„Má královno,“ naléhal Yerwei. „Musíte pryč.“

Ale pohroma se zastavila, zarazila se přímo na okraji fontány, ostře jako stopa přílivu na písku. Vše, co leželo před ní, zůstalo svěží, zelené a plné života.

„Akeni,“ vzlykla královna.

Odpověděl jí jen vítr vanoucí ze sadu, rozptylující poslední slabé pramínky stínu. Nezbylo nic než sladká vůně šťastných a nevědomých květin, otáčejících se za sluncem.