S Lucií Lukačovičovou o románu Zákon Azylu a dalších plánech

Na obálce nejnovější knihy Lucie Lukačovičové se skví název Zákon Azylu a nad ním je dívka obklopená plameny. Na čele má tajemný nápis v hebrejštině a v dolní části obálky rozpozná bystré oko alchymistické diagramy. Kdo je záhadná dívka a co je u všech ďasů ten Azyl? Nejen na to jsem se ptal osoby nejpovolanější- autorky Lucie Lukačovičové.

Mohla bys představit Zákon Azylu někomu, koho zaujme krásná obálka Jany Maffet Šouflové, ale netuší, co se pod ní schovává?

Zákon Azylu je román, který na nic nenavazuje. Stvořila jsem v něm svět a postavy, na které jsem dlouho čekala – než jsem našla ten správný okamžik, ten správný styl a subžánr.

Zákon Azylu lze brát jako oddechové akční čtení o lovcích monster. Lze ho číst jako příběh o mezilidských vztazích, o názorovém rozkolu, o příčinách a následcích. Anebo si prostě užít cestu do Argentiny, aniž byste museli vstát z křesla: uvidíte pestré ulice Buenos Aires i zvláštní, půvabnou a děsivou krajinu na severu země. To všechno v Zákonu Azylu najdete.

 

Zákon Azylu se odehrává nejen v Praze, ale také v Argentině. Román Poslední bůh se odehrával v Indii, Hořící kůň ve Španělsku, Vládci času ve feudálním Japonsku a teď ta Argentina. Ta místa si vybíráš kvůli jejich atraktivitě nebo k nim máš osobní vztah?

Vždycky jsou to místa, k nimž mám osobní vztah – ať už jsem je navštívila, ovládám jazyk, fascinuje mě tamější historie nebo tam prostě mají na evropské poměry dokonale ujeté a bizarní nadpřirozené tvory.

 

Tvé knihy jsou pověstné tím, že v nich zpracováváš nejen lokální legendy daných zemí, ale mnohdy používáš prvky související s různými náboženskými kulty. Ostatně i průměrný mystik odhalí na obálce Zákona Azylu sefirotický strom. Jak je to tedy s Lucií a náboženstvím?

Vystudovala jsem kulturní antropologii a léta se zajímám o religionistiku. Takže mě zajímá všechno. V co lidé věřili a věří, jak svou víru projevují, jaké mají rituály a zvyky. Všechna vyznání jsou podle mě stejně důležitá, od katolíků v Římě po animisty v Burkině Faso.

 

Hrdina Zákonu Azylu Benedikt se nepotýká jen s příšerami, ale musí se také srovnat s odcizeným bratrem. Při psaní téhle dějové linky jsi vycházela z vlastních zkušeností (Lucie se svou sestrou Petrou napsala dvoudílný román Cesta Rudé tanečnice), nebo je to pouhá imaginace?

Jako děti jsme se s Petrou praly se zuřivostí hladových rosomáků – ale když jsme vyrostly, voilà, sestra je můj blízký člověk; velmi oceňuji její tvůrčí schopnosti, ať už jako spoluautorky nebo beta-čtenářky, její názory i vynikající spisovatelské schopnosti. Ohledně bratrských konfliktů jsem čerpala ze životních zkušeností lidí ve svém okolí; mám dost přátel, kteří jsou ze dvou či více bratrů. V případě Benedikta a jeho bratra se ovšem jedná o vhled do vztahu, který je hluboce poškozený, rozbitý. Otázkou je, jestli vůbec ještě půjde spravit – anebo ne.

 

Zákon Azylu vydalo nakladatelství Epocha. Tam v roce 2017 vyšel i román Hořící kůň, který jsi napsala s Františkou Vrbenskou. Znamená to tedy, že jsi zakotvila pod křídly Epochy natrvalo?

Pevně doufám, že ano. S Epochou je skvělá osobní a profesionální spolupráce, které si velmi vážím.

 

Všechny tvé dosavadní knihy byly takříkajíc samostatnými romány. Ale Zákon Azylu si prostě říká o pokračování. Máš tedy s Benediktem a jeho společníky další plány?

Před Benediktem je ještě cesta dlouhá jako týden do výplaty. Velmi ráda bych ho – nebo některou z ostatních postav – protáhla pražskými uličkami a zase nějakou zajímavou zemí. Takže pokud se Zákon Azylu bude líbit a bude úspěšný, doufám, že Epocha kývne na pokračování. Prozatím jsem svěřila stránkám Pevnosti povídku Zákon džungle, z téhož světa. Je to vlastně prequel.

A poslední otázka. Kdybys měla tu možnost, chtěla bys mít vlastního golema?

Domácího golema… ano, prosím! Ocením dobré jídlo, které nemusím sama vařit! Nejspíš proto, že sama spálím i vodu na čaj. 😊

 

Děkuji za rozhovor a přeji tobě i Zákonu Azylu hodně spokojených čtenářů.