Dcera železného draka – provokace jen pro silné povahy
Dcera železného draka patří mezi knihy z oné podivné škatulky „kultovní, převratné, podnětné, provokativní“, ale taky se dá zařadit mezi „ujeté, úchylné, bizarní, perverzní, špinavé, hnusné, ale krásně napsané“ a rozhodně patří do kategorie „Na čem to, sakra, autor jel, když to psal? (A kde to seženu?)“.
Jane je podhozenka – dítě ukradené z lidského světa a přenesené do Faerie, kde ji zavřeli do továrny na výrobu obřích železných draků sloužících jako zbraně. Jenže ona mezi kolomazí a ozubenými kolečky nehodlá strávit věčnost. Otázkou však je, zda si v průmyslové Faerii plné špíny a zvrácenosti pomůže, pokud se jí podaří utéct. Zda se nedostane jen z louže pod okap.
Svět technicky zařízené Faerie je vskutku originální. Michael Swanwick se neštítí házet vedle sebe reálně existující pojmy a nová, smyšlená slova. Do jedné řady za druhou staví nepřeberné množství různých potvor, přičemž u některých ani nevíte, jak si je máte pořádně představit. Popisy různých technologií jsou působivé a občas se stírá hranice mezi reálně fungující vědou a čistou fabulací – ale všechno to zní tak chytře, že vám to vlastně bude jedno. Jeho kombinace rozličných subžánrů, o nichž doposud nikdo neuvažoval jako o „zkombinovatelných“, je neotřelá, působivá a neskutečně svěží. Jenže i přes úžasný svět, zajímavé filozofické úvahy a nevšední autorský styl má Dcera železného draka i odvrácenou tvář.
Michael Swanwick v průběhu vyprávění vkládá postavám do úst řadu mouder a hlubokých myšlenek. Zmiňuje také fakt, že každý časem otupí proti jakýmkoliv hrůzám. Jenže si nejspíš neuvědomil, že to platí i pro jeho knihu. Dcera železného draka totiž vrství jednu příšernost za druhou: překážky, útrapy, zklamání, vykořisťování, zneužívání, smrt… a nikdy tomu není konec. Knize víceméně chybí jakákoliv emocionální křivka – od určitého bodu se prostě noří jen čím dál hlouběji do bažiny všudypřítomného hnusu. Jenže když chybí kontrast, který aspoň zpočátku vytvářela dětská naivita, i sebevětší hrůzy po čase prostě přestanou být… hrůzné. Stanou se jen další položkou v každodenní všednosti Swanwickova krutého světa. V tomto ohledu mi Dcera železného draka místy připomínala My děti ze stanice ZOO. Bujará mládež bez vize světlejších zítřků se utápí v laciné zábavě, ještě lacinějším alkoholu, nevázaném sexu a drogách… a pak se diví, že ty světlejší zítřky vážně nepřišly.
Jane se jakožto hlavní hrdinka zdánlivě plácá odnikud nikam, snaží se přežívat, jenže Swanwick vždycky odněkud vytáhne jak králíka z klobouku novou hrozbu, nové příkoří. A vy pak ztrácíte víceméně jakoukoliv motivaci jí fandit. On se totiž i ten slavný nihilismus v kombinaci s pár zajímavými metafyzickými úvahami po čase zají – obzvlášť tváří v tvář tunám špíny a kalné břečce, která zbyla z charakterů jednotlivých postav a v níž se brodíte až po pás.
Příliš tomu nenapomáhá ani určitá roztříštěnost celého vyprávění. Michael Swanwick má neskutečnou představivost a jeho nápady jsou leckdy záviděníhodné. O různých detailech v knize (jmény počínaje a jeho pojetím alchymie konče) nemluvě. Nicméně to často připomíná samostatně stojící scény, kterým chybí kontext a jež vypadají nahodile. Nacházet mezi nimi spojitosti je občas celkem složité. Dcera železného draka vám nic nedá zadarmo, a i když v knize objevíte jakýsi vzorec, stejně se nejspíš nedokážete tak úplně zbavit pocitu, že vám okamžik finálního prozření, kdy do sebe všechno zapadne a věci najednou začnou dávat dokonalý smysl, pořád prokluzuje mezi prsty.
Věřím, že Michael Swanwick to tak chtěl, že je v tom všem hluboký záměr. Jenže občas prostě přes všechnu tu snahu o kontroverzi není vidět. Místy to až působí dojmem, jako by se autor snažil čtenáře záměrně odradit. Jako by za každou cenu provokoval a testoval hranice, kam až může zajít. No, je to přece experimentální literatura, řeknete si. Jenže Dcera železného draka je kvůli tomu o chlup nesoudržnější, než by bylo třeba. Té špíny, hnusu a drog je o pár gramů víc, než je pro většinu snesitelné. A sexuální scény jsou vulgární a pornofikované o kousek víc, než bylo pro příběh jako takový nezbytné. Tyhle „trošky“ však nakonec mohou misky vah převážit na negativní stranu.
Závěrem bych pro Michaela Swanwicka měla radu, která se k němu nikdy nedostane: Pokud nechce vypadat jako autor dětské pornografie, měl by lépe pracovat s časovým horizontem příběhu. Protože pokud mezi scénou, v níž to hlavní hrdinka poprvé dostane, a větou „Jane měla orgie ráda.“ otočíme pouhých sto padesát stran, nemusí všem hned dojít, že mezitím uběhlo víc než nějaký rok a půl, jehož jsme byli svědky. Já tedy aspoň doufám, že tam opravdu uběhlo víc času, mnohem víc. Protože jestli ne…
Vydal: Argo, 2021
Překlad: Robert Tschorn
Vazba: vázaná
Počet stran: 372
Cena: 448 Kč
