Magdalena Hai: Podivuhodný dům slečny Zvířené

Nakladatelství Bambook vydalo magický a podmanivý fantasy příběh pro děti Podivuhodný dům slečny Zvířené, román o odvaze, chybování a sebepřijetí.

 

ANOTACE:
Dvanáct opic a zamilovaný duch španělského matadora uvnitř domu a bengálští tygři na zahradě. Podivuhodný dům slečny Zvířené má všechno, až na lidi. Žádní nejsou ani na fotografiích. Je tu jen slečna. Kam se všichni poděli? A proč jsou v domě tři dětské pokoje?

Jednoho dne se na prahu toho zvláštního domu objeví zvědavý, ušmudlaný hošík, který odmítá odejít, dokud nenajde svou ztracenou Odvahu. Ke slečnině velké nelibosti vzápětí dorazí i dvě sestry a než se naděje, domem se jí kromě opic prohánějí i tři veselé děti a otvírají dveře, které možná měly zůstat zavřené…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Bambook, červen 2021
Ilustrace: Teemu Juhani
Překlad: Ema C. Stašová
Vazba: pevná
Počet stran: 184
Cena: 249 Kč

 

UKÁZKA:

PRVNÍ KAPITOLA

Kde si představíme opice s literárními jmény

Slečna Zvířená nosila černé šaty sahající od brady až po kotníky, jejichž knoflíčky si každé ráno před snídaní pozapínala, a vysoké kozačky s červenými hedvábnými tkaničkami. Snídávala ovesnou kaši, pečenou přes noc v peci, s krajíčkem chleba a dvěma šálky silného kakaa.

V jejím domě se nacházelo sedm oken orientovaných na jih, pět na západ, šest a půl na východ a sto třicet pět na sever, protože severní světlo považovala slečna za nejkrásnější na světě.

Jednalo se o rozlehlou budovu plnou nanejvýš vzrušujících předmětů. Ty nashromáždila na cestách po světě: slušivé šály, modrobílé vázy, mosazné dalekohledy či mapy se zašedlými rohy a k tomu desítky kufrů, které nechtěla nebo zapomněla rozbalit. V domě však nebydleli žádní lidé (kromě slečny Zvířené). Ve skříních neviselo žádné oblečení (kromě jejího) a ani stěny nezdobily fotografie rodiny, vzdálených příbuzných, natož přátel.

Místo lidí dům slečny Zvířené obývalo dvanáct opic, a ty se staraly o úklid a vaření. Každá měla vlastní jméno a klobouk, díky němuž je slečna od sebe rozeznala. Jenže zvířata si jak klobouky, tak jména čas od času vyměnila, a pak se chichotala se rohem, když si slečna Zvířená namísto Kirké přivolala Mojžíše nebo Isoldu místo Tristana. (Měla vybraný literární vkus, jejž její opice nesdílely.)

Ve svém domě však nepřijímala návštěvy. Opravdu nikdy.

Dokud jednoho dne nezazvonil zvonek u dveří.

*

Kde někdo zazvoní u dveří

„O koho jde, Kirké?“ ptala se slečna opic. „Kdo by to jen mohl být, Izmaeli?“

Velmi si cenila své samostatnosti, byť s sebou přinášela i jistou osamělost.

Zvonek dál řinčel jako divý, a tak si dodala odvahy.

Zahnala opice, aby se jí nepletly pod nohy, a zamířila k téměř nepoužívanému přednímu vchodu. Před ním se válela rohožka s nápisem „Vítejte!“, pokrytá tlustou vrstvou prachu.

Crrr! Crrr! zvonil zvonek. (Slečna Zvířená vlastnila jeden z těch staromódních zvonků, které nevydávaly technický zvuk jako bim bam nebo cinky linky cink, nýbrž typ s kovovým crrr!, jež se poprvé ozvalo, jakmile někdo stiskl tlačítko, a podruhé, když ho zase pustil.) 11

Přitiskla na dveře čelo a zakřičela přes ně: „Kdo je tam?“

Když se odpovědi nedočkala, dodala si odvahy a škvírečkou mezi závěsy na verandě vyhlédla ven před dům.

Na schodech vedoucích k domu stál chlapeček.

Byl maličký, měl na sobě džíny s ošoupanými koleny a flekaté tričko a v okamžiku, kdy se podívala z okna, se zrovna zuřivě rýpal v nose.

K jejímu úděsu se v něm vrtal dál, až vykutal žlutého holuba a začal si ho s přimhouřenýma očima prohlížet.

Podle všeho se ho každou chvílí chystal slupnout! To už bylo na slečnu moc.

„Ne!“ zaječela a rozrazila domovní dveře. „Na! Tady máš!“

Ošuntělý, ušmudlaný hoch třímající mezi prsty suché z nosu sjel pohledem kapesník, který mu podávala. Zdobily ho květiny vyšité ladným stehem, slečna ho krátce předtím vytáhla ze živůtku svých šatů.

Slečna Zvířená zakoulela vytřeštěnýma očima. Ještě jednou zdůraznila: „Na!“

Chlapec si kapesník vzal a utřel žlutého holuba o vyšívaný lem. Poté napřáhl ruku – stejnou, kterou se před chvílí dloubal v nose – a pronesl: „Dobrý den, slečno domácí. Něco jsem ztratil a domnívám se, že bych to měl hledat tady.“

Slečna nakrčila nos. „Tady?“ zeptala se. „U mě doma?“

„Jmenuji se Pekka. Pekka Pettersson.“

*

Kde se Pekka vetře

Pekka proklouzl dveřmi a ihned se vetřel dovnitř.

Potloukal se po domě, když slečna Zvířená kontrolovala výdaje. Potloukal se po něm, když obědvala, a dokonce i když toho večera usedla ke krbu a dala se do čtení své oblíbené knihy.

Běž pryč, chlapečku, pobízela ho v duchu. Ale nahlas to samozřejmě nevyslovila. Místo toho se zeptala: „Co tady ještě děláš?“

Pekka Pettersson, kterému opice přinesly k večeři obložený chleba s máslem, hořčicí a nakládanými okurkami, poklidně dožvýkal sousto a odpověděl: „Odejdu, jakmile najdu to, co hledám.“

Slečna svraštila obočí. Věčnost! Kluk se mi potuluje po domě už celou věčnost!

„A co že to hledáš?“ zeptala se nahlas.

Možná se divíš, proč vlastně slečna Zvířená strávila s hošíkem, co se rýpe v nose, pod jednou střechou celou věčnost, než konečně přispěchala s otázkou, co v jejím domě hledá. Jenomže slečna Zvířená neměla děti ráda – a trošku se bála, že kdyby očima v jednom kuse bezstarostně klouzala k Pekkovi Petterssonovi, zase by si z frňáčku vykutal žlutého holuba a (Ó hrůzo, zachvěla se v duchu) a strčil ho do pusy. Ovšem opicím na tom, jaké čuně ten klučík je, nezáleželo. Naopak se zaradovaly, že má jejich paní konečně nějakou společnost.

Ani samotného chlapce to nerudné chování nevyvedlo z míry. Z vlastní zkušenosti věděl, že k dětem se chová nezdvořile nejeden dospělý. A tak dál pojídal chleba a jen prohodil: „Hledám svou Odvahu.“

„Mně tedy připadáš odvážný až až,“ opáčila kysele slečna a najednou si přála být čarodějkou, která nahání dětem ze sousedství takovou hrůzu, že se ani neopováží okounět u ní na prahu a rýpat se přitom v nose. „Kdes ji zašantročil?“ zeptala se. „A jak?“

„To je právě divné,“ odpověděl Pekka. „Já vlastně sám nevím.“

Pak přišla noc.

Pekka seděl v obležení opic na tlustém koberci u krbu. Zvířátka vytvořila pořádný chumel, i když jich v místnosti bylo jen pět. Zbytek se staral o večerní úklid.

Pekka promluvil, ale hlas měl kvůli opicím přidušený: „A nehledám odvahu s malým ó, té mám dostatek.

Hledám Odvahu.“ Pak doširoka zívl, načež doširoka zívla jedna z opic a vzápětí i všechny ostatní. „S velkým ó.

Tak se totiž jmenuje: Odvaha.“

Slečna Zvířená odložila knihu na stolek a vstala, protože také o ni se začalo pokoušet zívnutí. Je všeobecně známo, že zívání je nakažlivé, jen psychopati vydrží při pohledu na zívající osoby nezívat. Díky Pekkovi tedy můžeme usuzovat, že ačkoli se slečna snažila působit jako hrůzostrašná čarodějka, přinejmenším nebyla psychopatkou. Protáhla si prsty a zakroužila rameny.

„Tak tedy dobrá,“ prohlásila, „nechám tě tu šmejdit ještě i zítra, ať už hledáš cokoli. Ale potom budeš muset odejít.“

Jenže Pekka Pettersson už usnul v opičím chumlu, nebylo z něj vidět nic než chomáček vlasů.