Kass Morganová, Danielle Paigeová: Vrány

Tenhle univerzitní spolek má svoje kouzlo! Nakladatelství CooBoo vydalo první díl čarodějnické fantasy Vrány.
Vivi odchází na vysokou a chce začít nanovo. Právě proto hodlá vstoupit do sesterstva Kappa Rho Nu, nejproslulejšího dívčího spolku školy. Za závojem prestiže se však skrývá překvapivá skutečnost: všechny členky jsou čarodějnice.

ANOTACE:
Vivi Deverauxová si plní velký sen – odchází na vysokou a konečně může začít znovu, být jiná, být svá. A právě proto chce vstoupit do sesterstva Kappa Rho Nu, nejproslulejšího dívčího spolku na škole s legendárními večírky a beneficemi. Za závojem prestiže a úspěchu se však skrývá tajemství: dívky z Kappa Rho Nu jsou čarodějnice.

Scarlett Wintersová je dcerou bývalé předsedkyně spolku a musí dostát máminým ambiciózním touhám a sama získat tuto funkci. Scarlett ví, že je dokonalou kandidátkou – kdyby jen neměla tajemství… tvaru a velikosti lidské kostry. Když jsou Vivi a Scarlett při zasvěcení přiřazeny do jedné dvojice, pomalu přijdou na to, že svět čarodějného sesterstva je mnohem temnější, než čekaly, plný krvavých přísah, zrady a tajemství.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, srpen 2021
Přeložila: Petra Badalec
Vazba: vázaná
Počet stran: 392
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Čarodějka pohlédla na světlovlasou dívku, která se krčila u země s očima vytřeštěnýma strachy. „Nedívej se na mě takhle. Řekla jsem ti, že to nechci udělat,“ pronesla, zatímco kreslila kruh, zapalovala svíčky a kontrolovala bublající obsah kotlíku. Nůž, už nabroušený, se třpytil na oltáři vedle její oběti.

Dívka zasténala a po tvářích jí steklo několik slz. Ústa měla zavázaná, její slova se ale v hlavě čarodějnice ozývala naprosto zřetelně.

Vzpomeň si, kdo jsem. Vzpomeň si, kdo jsi. Vzpomeň si na Vrány.

Čarodějka se zatvrdila. Děvče očividně v omluvném tónu své uchvatitelky vycítilo příležitost. Možnost přesvědčit ji, aby přestala. Naději. Šanci na přežití.

Na to ale bylo pozdě. Magie nekáže. Bere a dává. Tohle byl dar. Cena, kterou bylo třeba zaplatit.

Čarodějka poklekla vedle dívky a naposledy vyzkoušela pevnost jejích pout. Byla utažená, ale ne tak, aby jí přerušila oběh v končetinách. Není přece žádná zrůda.

Dívka znovu začala křičet, její jekot pronikal i roubíkem, který měla nacpaný v ústech.

Čarodějka zatnula zuby. Byla by mnohem raději, kdyby byla dívka v bezvědomí. Ale rituál, který našla, byl velmi konkrétní. Pokud to má fungovat, musí to udělat dokonale. A když ne…

Zavřela oči. O téhle možnosti nechtěla ani uvažovat. Musí to fungovat. Jinak to nejde.

Zvedla nůž a začala se zaříkáváním.

Nakonec ji překvapilo, jak hladce to šlo. Říznutí a záplava rudé a pak nezaměnitelné elektrické praskání magie unikající do vzduchu…

Magie, která teď byla všechna její.

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

Vivi

„Vivian.“ Daphne Devereauxová stála ve dveřích pokoje své dcery a obličej měla zkroucený přehrávaným utrpením. I v neúprosném horku, jež v Renu panovalo, měla na sobě černý domácí župan se zlatými třásněmi, které sahaly až k podlaze. Tmavé, nezkrotné vlasy měla svázané sametovým šátkem. „Nesmíš odjet. Měla jsem zlou předtuchu.“

Vivi pohlédla na svou matku, potlačila povzdech a dál se balila. Odpoledne odjížděla na Westerly College v Savannah a snažila se nacpat celý svůj život do dvou kufrů a batohu. Naštěstí v tom měla celoživotní praxi. Vždycky, když dostala Daphne Devereauxová jednu ze svých předtuch, zmizely následujícího rána a nezaplacený nájem a nesbalené věci nechaly za sebou. „Je zdravé začít nanovo, cukříku,“ řekla jednou Daphne osmileté Vivi, která ji prosila, aby se vrátily pro jejího plyšového hrocha Philipa. „Nechceme s sebou táhnout všechnu tu negativní energii.“

„Nech mě hádat,“ řekla Vivi a nacpala si do batohu několik knih. I Daphne se stěhovala, tentokrát z Rena do Louisville, a Vivi nevěřila, že si její matka vezme knihovnu s sebou. „Viděla jsi, že mám před sebou děsivou temnotu.“

„Na… tom místě pro tebe není bezpečno.“

Vivi zavřela oči a zhluboka se nadechla, doufala, že ji to uklidní. Máma se za celé měsíce ještě ani jednou nepřinutila vyslovit slovo vysoká. „To místo se jmenuje Westerly. Není to sprosté slovo.“

Zdaleka ne. Bylo to Viviino záchranné lano. Když získala na Westerly plné stipendium, šokovalo ji to. Myslela si, že je tahle škola úplně mimo její ligu. Vždycky byla dobrá studentka, ale chodila na tři různé střední, z nichž na dvou zahájila studium v půlce školního roku, a na vysvědčení měla skoro stejně áček jako neklasifikovaných předmětů.

Daphne byla ale zarytě proti. „Westerly budeš nenávidět,“ řekla překvapivě přesvědčeně. „Já bych do toho kampusu nevkročila ani za nic.“

Tím to byla pro Vivi hotová věc. Pokud tu školu její matka tolik nenáviděla, bude to pro Vivi dokonalý začátek jejího zbrusu nového života.

Daphne dál stála se zachmuřeným výrazem ve dveřích a Vivi pohlédla na kalendář s Westerly, který si připíchla ke žloutnoucí stěně. Byla to jediná dekorace, se kterou se tentokrát obtěžovala. Ze všech míst, kde během let postupně žily, se jí tenhle byt líbil nejmíň. Byla to dvojpokojová špeluňka se štukovou omítkou nad zastavárnou v Renu a páchlo to v ní cigaretami a zoufalstvím. Stejně jako v celé prašivé Nevadě. Fotky v kalendáři, které zachycovaly školní budovy pokryté břečťanem a duby obrostlé mechem, se pro ni staly symbolem naděje. Připomínaly jí, že na ni čeká něco lepšího, budoucnost, kterou si sama pro sebe vytvoří – daleko od matky a jejích zlověstných předtuch.

Vtom si ale Vivi všimla, že má matka v očích slzy, a její frustrace polevila. Trochu. Ačkoli byla Daphne nesmírně talentovanou herečkou – což byla prakticky nutnost, protože její živobytí stálo na tom, že z lidí tahala peníze –, pláč nikdy předstírat nedovedla.

Vivi přestala balit a popošla přes pokoj plný věcí směrem k matce. „To bude v pohodě, mami,“ řekla. „Nebudu pryč dlouho. Než se naděješ, bude Díkůvzdání.“

Matka popotáhla a natáhla k ní bledou paži. Vivi měla pokožku stejně světlou, což znamenalo, že se už po patnácti minutách na pouštním sluníčku spálila. „Podívej, jakou křížovou kartu jsem ti vyložila.“

Byla to tarotka. Daphne si vydělávala tím, že zoufalým, nešťastným lidem, kteří ji vyhledali a vyplázli dost peněz, „věštila“ budoucnost. Jistě, váš líný manžel si určitě co nevidět najde práci; ne, není pravda, že vás váš povalečský otec nesnáší. Ve skutečnosti se vás snaží najít…

Když byla Vivi malá, nadšeně sledovala, jak její nádherná matka okouzluje zákazníky svou moudrostí a šarmem. Když ale vyrostla, nemohla vystát, že její matka ty chudáky obírá. Nedokázala se dívat, jak lidi využívá, ale nemohla s tím vůbec nic dělat. Daphneiny věštby byly jejich jediný zdroj příjmů, a tím pádem jediný způsob, jak zaplatit nájem za hnusné byty a potraviny ve slevě.

Ale s tím je konec. Vivi konečně našla způsob, jak uniknout. Nový začátek, daleko od matky a její impulzivní povahy. Právě Daphne způsobila, že musely opakovaně vyrvat kořeny svých životů a začít od píky zase někde jinde, a to všechno jen kvůli jejím „předtuchám“.

„Nech mě hádat,“ řekla Vivi a při pohledu na tarotovou kartu v matčině ruce zvedla obočí. „Smrt?“

Výraz její matky potemněl, a když promluvila, její obvykle melodický hlas byl ledově ostrý a tichý. „Vivi, vím, že tarotu nevěříš, ale pro jednou v životě mě poslouchej.“ Vivi si od ní kartu vzala a otočila ji. Z jejího líce na ni samozřejmě zahlížela kostra s kosou. Místo očí jí v lebce zely jen prázdné důlky a ústa měla roztažená do téměř škodolibého úšklebku. Z jílovité půdy trčely odtržené ruce a nohy, zatímco na krvavě červené obloze v pozadí zapadalo slunce. Vivi se najednou zmocnila podivná závrať, jako by stála na kraji srázu a dívala se dolů do nekonečné nicoty, a ne ve svém pokoji, kde byl výhled jen na neonově žlutý nápis VÝKUP ZLATA na domě naproti.

„Říkala jsem ti to. Na Westerly není bezpečno, obzvlášť ne pro lidi, jako jsi ty,“ šeptla Daphne. „Máš schopnost nahlédnout za závoj reality. Tím se pro síly temnoty stáváš terčem.“

„Za závoj reality?“ opakovala Vivi unaveně. „Myslela jsem, že si tyhle průpovídky odpustíš.“ Během celého jejího dětství se Daphne pokoušela zatáhnout Vivi do světa tarotek, seancí a krystalů tím, že tvrdila, že má Vivi „zvláštní schopnosti“, které je potřeba odblokovat. Dokonce s ní trénovala jednoduché výklady pro klienty, které fascinoval pohled na malou holčičku komunikující s duchy. Vivi si ale nakonec uvědomila pravdu: žádné zvláštní schopnosti neměla. Byla jen dalším pěšákem ve hře své matky.

„Neovlivním to, jakou kartu vytáhnu. Jen hlupák by takové varování ignoroval.“

Zvenčí se ozvalo zatroubení a někdo hlasitě zanadával. Vivi zavrtěla hlavou. „Sama jsi mě přece učila, že Smrt je symbolem změny.“ Vivi se pokusila své matce kartu vrátit, Daphne ale zarytě držela paže podél těla a nehnula se ani o chlup. „Určitě to ve skutečnosti znamená právě to. Vysoká je pro mě nový začátek.“

Žádná další nečekaná půlnoční stěhování naslepo do cizích měst. Žádné opouštění domova pokaždé, zrovna když si Vivi začala vytvářet opravdová přátelství. Během následujících čtyř let bude mít možnost převtělit se v normální vysokoškolačku. Najde si přátele, bude mít společenský život, možná začne i s nějakými mimoškolními aktivitami – nebo minimálně zjistí, co by ji bavilo. Stěhovaly se tolik, že nikdy nedostala šanci být v něčem dobrá. Po třech měsících musela přestat hrát na flétnu, v pololetí byla donucená seknout se softballem a se základy francouzštiny to vzdala už tolikrát, že jediné, co uměla spolehlivě říct, bylo: Bonjour, je m’appelle Vivian. Je suis nouvelle.

Její matka zavrtěla hlavou. „Smrt byla při výkladu doprovázena desítkou mečů a Věží. Zrada a náhlé násilí. Vivian, mám příšerný pocit…“

Vivi to vzdala a zastrčila si kartu do kufru, pak se natáhla a vzala Daphneiny ruce do svých. „Je to pro nás pro obě velká změna. Je v pořádku, že se cítíš trochu rozrušená. Prostě mi pověz, že ti budu chybět, jako by to udělala každá normální máma. Nemusíš z toho hned dělat znamení ze světa duchů.“

Matka jí pevně sevřela dlaně. „Vím, že nemůžu rozhodovat za tebe…“

„Tak se o to ani nesnaž. Prosím.“ Vivi propletla své prsty s matčinými tak, jak to dělávala, když byla malá. „Nechci strávit poslední den tím, že se budeme hádat.“

Daphne poklesla ramena, jako by si konečně uvědomila, že tuhle bitvu prohrává. „Slib mi, že budeš opatrná. Pamatuj, že věci nejsou vždycky tím, čím se zdají být. Dokonce i dobré věci mohou být nebezpečné.“

„Snažíš se mi tím říct, že jsem ve skutečnosti zlá?“

Matka se na ni ostře zadívala. „Prostě nebuď hloupá, Viv.“

„To rozhodně zvládnu.“ Vivi se usmála tak zářivě, že to Daphne přimělo obrátit oči v sloup.

„Vychovala jsem z tebe egomaniačku.“ V tu chvíli se k ní ale matka natáhla a pevně ji objala.

„Dávám to za vinu všem těm tvým řečem o tom, že ‚jsem kouzelná a dokážu cokoli‘,“ usmála se Vivi a pustila matku, aby mohla dopnout zip na kufru. „Budu si dávat pozor, slibuju.“

A myslela to vážně. Věděla, že na vysoké se stávají ošklivé věci. Ošklivé věci se dějí všude, ale Daphne si lhala do kapsy, pokud si myslela, že nějaký výklad karet něco znamená. Žádná magie přece neexistuje.

Nebo si to Vivi alespoň myslela.

 

 

KAPITOLA DRUHÁ

Scarlett

Ty si své sestry nevybíráš. To magie, řekla Scarlett Winterové její chůva Minnie několik let před tím, než se Scarlett přidala ke Kappa Rho Nu. Teď, když s ní matka vjela tepanou železnou branou do kampusu Westerly College, si ta slova vybavila. Míjely přitom hloučky děvčat. Některá za sebou táhla kufr, vypadala mladě a nervózně, jiná se po kampusu rozhlížela lačným pohledem, jako by se ho chystala dobýt. Někde v tom moři dívek byla nová skupinka budoucích členek Kappy. Nová skupina Vran, jak si sestry říkaly, která – pokud všechno půjde podle plánu a dá-li magie – bude ke Scarlett už za rok vzhlížet jako ke své vůdkyni.

Jakmile projely branou, okamžitě se cítila svobodnější a silnější. Jako by vystoupila ze stínu své rodiny na světlo. Nedávalo to smysl, protože její matka Marjorie a její starší sestra Eugenie byly v domě Kappy všudypřítomné. Jejich tváře na ni shlížely ze skupinových fotografií na zdech. Jejich jména byla na rtech starších dívek ze sesterstva. Zanechaly tu svou stopu dřív než ona. Ale přestože se toho od ní očekávalo hodně, byla Scarlett odhodlaná všem ukázat, že ta nejlepší Winterová je právě ona. Bude předsedkyní, stejně jako předtím ony, bude ale lepší, chytřejší, silnější a mnohem zapamatovatelnější než její příbuzné. V tom byla krása toho přicházet až po nich: pořád měla šanci je zastínit. Nebo si to alespoň říkala.

„Opravdu sis měla vzít raději ty červené šaty,“ ozvala se Marjorie a ve zpětném zrcátku se na dceru zamračila. „Pro předsedkyni se hodí lépe. Musí z tebe vyzařovat síla, vkus, vůdčí schopnosti…“

Scarlett zachytila v zrcátku vedle matčiny tváře svůj vlastní odraz. Scarlett, Eugenie a Marjorie měly každá jinak hnědý odstín pleti. Každá z nich byla objektivně krásná, Eugenie byla ale dokonalým odrazem své matky, zatímco Scarlett se jim se svým ostrým nosem a daleko od sebe posazenýma očima podobala o něco méně. Když vyrůstala, vždycky matce a Eugenii záviděla, že toho mají tolik společného. A hlavně ty dokonalé nosy.

Scarlett si uhladila své zelené áčkové šaty. „Mami, pochybuju, že Dahlia vybere novou předsedkyni Kappy podle toho, co bude mít první den školy na sobě. A nosit červenou, když se člověk jmenuje Scarlett, je trochu otřepané.“

Marjorie se zatvářila smrtelně vážně. „Hodnotí se úplně všechno, Scarlett.“

„Má pravdu, abys věděla,“ vložila se do toho ze sedadla spolujezdce Eugenie.

„Poslouchej svou sestru. Byla předsedkyní dva roky po sobě,“ pronesla Marjorie pyšně. „A teď budeš v rodinné tradici pokračovat ty.“

Eugenie se ušklíbla. „Pokud se ovšem nespokojíš se sezením na střídačce.“

„Jistě že ne. Jsem přece Winterová, ne?“ Scarlett se narovnala a zlobně se na sestru zahleděla. Netušila, proč Eugenie trvala na tom, že pojede na Westerly s nimi. Pořád vykládala o tom, kolik práce má jakožto nová koncipientka v matčině advokátní kanceláři. Na druhou stranu si ale Eugenie nikdy nenechala ujít příležitost Scarlett usadit. To samozřejmě zahrnovalo i to, že během Scarlettina prvního školního dne v novém roce si zamluvila přední sedadlo, zatímco Scarlett se musela spokojit se sezením vzadu.

Matka krátce přikývla. „Na to nezapomínej, zlatíčko.“

Posunula se tak, aby na Scarlett viděla, a ona zachytila závan jejího parfému, jemně jasmínové vůně, která jí připomínala chvíle, kdy se její matka po dlouhém dni v práci vplížila do jejího pokoje, aby jí dala pusu na čelo. Scarlett vždycky předstírala, že spí, protože se matka tolik snažila ji neprobudit. Jí by ale nevadilo, kdyby ji vzbudila. Připomínalo jí to, jak moc na ní matce záleží, což Scarlett během dne ne vždycky pociťovala.

A nejvíc ze všeho Marjorii záleželo na tom, aby obě dcery kráčely v jejích šlépějích a staly se předsedkyněmi Kappy. Scarlett od malička slýchala, že předsedkyně Kappy nemůže být jen něčím, Scarlett. Musí být vším. Chytrá, stylová, laskavá. Musí to být dívka, která v ostatních vzbuzuje stejnou měrou závist i respekt. Dívka, která staví na první místo své sestry a má dost sil na to, aby změnila svět.

Kam až Scarlettina paměť sahala, věděla, že je čarodějka a že Kappa je její osud. Dostat se do sesterstva byla nezbytnost a stát se vlastním přičiněním předsedkyní naprosto základní předpoklad. A právě proto Minnie, která dřív dělala chůvu Marjorie, strávila drahnou část svých nejlepších let tím, že Scarlett cvičila v kouzlech stejně jako předtím její sestru a matku.

Každá čarodějka se rodí s jiným druhem magie. Mohou to být poháry, znamení vody; pentakly, znamení země; meče, znamení vzduchu; nebo hole, znamení ohně. Každé znamení odpovídalo jedné barvě tarotových karet, což Scarlett vždycky fascinovalo. Odpůrci magie tarotky odsuzovali jako nástroj šarlatánů a podvodníků, neměli ale ani tušení, jak blízko k pravdě karty mají.

Scarlett byla ve znamení pohárů, což znamenalo, že nejlépe uměla zacházet s živlem vody. Naučila se od Minnie, že pokud má v ruce kartu se správným symbolem a vyřkne ta pravá slova, dokáže sesílat kouzla, která ze světa dělají větší a zářivější místo.

Samotná Minnie mezi Vrány nepatřila: v její rodině se tradovalo vlastní čarodějnictví, které se předávalo z generace na generaci. Winterovy ale znala celý život a lépe než kdokoli jiný chápala, jaký tlak rodina na Scarlett vyvíjí. Právě Minnie v ni vždycky věřila a konejšila ji, kdykoli Scarlett pocítila matčino zklamání nebo Eugeniino opovržení. To Minnie Scarlett říkala, že by se mohla stát tou nejmocnější čarodějnicí na světě, pokud bude věřit sama v sebe a důvěřovat magii.

Když Minnie loni na jaře umřela stářím, Scarlett plakala tak usedavě, až kolem ní začalo pršet. Kdykoli na Minnie pomyslela, cítila v srdci obrovskou prázdnotu, věděla ale, že si chůva víc než cokoli na světě přála, aby byla Scarlett šťastná, a proto byla odhodlaná dokázat své rodině i všem Vránám, že je dost silná na to, aby byla předsedkyní sesterstva.

Selhání nepřicházelo v úvahu.

Marjorie přibrzdila před domem Kappy a Scarlett se na okamžik zastavilo srdce. Dům sesterstva vypadal nádherně. Byla to stavba ve francouzském stylu v barvě holubičí šedi s balkonky z tepaného železa ve všech patrech a terasou s francouzským oknem, kde si sestry občas cvičily sesílání kouzel. Domem proudily dívky, nosily kufry a lampy a objímaly se po létě stráveném v odloučení. Byla tam Hazel Kimová, druhačka a hvězda školního atletického týmu, Juliet Simmsová, geniální chemička a alchymistka z posledního ročníku, a Mei Okadaová, děvče, které jako Scarlett chodilo do třetího ročníku a svůj vzhled dokázalo měnit stejně snadno jako outfity.

Marjorie vypnula motor a sledovala scénu před sebou jako velící důstojník, který si prohlíží bitevní pole. „Kde je Mason? Chtěla jsem, aby mi povyprávěl o svých cestách.“

„Přijede nejdřív zítra,“ řekla Scarlett a pokoušela se skrýt svůj euforický úsměv.

Neviděla Masona skoro dva měsíce, což bylo nejdéle za celou dobu od chvíle, kdy spolu před dvěma lety začali chodit. Mason se spontánně rozhodl procestovat Evropu poté, co se v Itálii zúčastnil svatby svého kamaráda. Vykašlal se na stáž v advokátní kanceláři svého otce a taky na všechny plány, které pro ně Scarlett vymyslela. Zatímco pracovala ve firmě své matky, dřela se nad dopisy klientům a sestavovala společenský kalendář Vran spolu s dívkami ze sesterstva, čekala na jeho krátké občasné zprávy a fotky, kterými ji zpravoval o svých cestách. Zrovna jsem si zaplaval v jezeře Como – kéž bys tu byla taky. Měla bys vidět vodu v Capri – zajedeme si sem, až odmaturuješ. To, že utíkal před rodinnými povinnostmi a nechával ji celé léto čekat, mu nebylo podobné. Scarlett obvykle nečekala na nikoho a na nic, ale Mason za to stál.

„Vezmi ho k nám domů, jakmile budete mít čas,“ urgovala ji Marjorie vřelým hlasem. Eugenie se na sedadle zavrtěla a začala zuřivě scrollovat pracovními e-maily.

Scarlett skryla samolibý úsměv. Mason byl to jediné, v čem Eugenii porážela. Mason byl doplněk. Tímhle slovem její sestry popisovaly ty, kdo byli hodni Vran. A aby se jím člověk mohl stát, musel splňovat nesmírně vysoké požadavky. Zvládli to jen ti nejlepší a Mason byl jedním z nich. Nejen, že měl ten správný původ – byl synem druhého nejpřednějšího advokáta v Georgii (samozřejmě až po Marjorie) a předsedou jejich bratrského spolku –, ale měl před sebou i zářnou budoucnost. Byl nejlepší ve svém ročníku, sportovec a neskutečně sexy. A navíc patřil jenom jí. To, že ho její matka naprosto zbožňovala, byla už jen třešnička na dortu.

„Díky za svezení, mami,“ řekla Scarlett s jednou rukou na dveřích auta.

„Ještě tohle,“ zastavila ji matka, jako by si náhle na něco vzpomněla. Otočila se a podala jí dozadu dárkově zabalenou krabičku.

Když si ji Scarlett přebírala, celá se rozzářila. Nevzpomínala si, že by máma někdy dala Eugenii dárek k návratu do školy, a musela se hodně ovládat, aby při otevírání krabičky nerozcupovala balicí papír na kusy.

Byl to balíček nádherně namalovaných tarotek. Z rubu každé karty na ni pomrkávala žena s vševědoucím úsměvem oblečená v šatech z pírek.

„Ty patřily tobě?“ zeptala se Scarlett a uvažovala, jestli jsou to karty, které máma a Eugenie používaly, když byly předsedkyněmi, jestli jsou samy součástí rodinné tradice.

„Jsou zbrusu nové. Objednala jsem je u mocné čarodějky pohárů, která zastává velmi význačnou pozici v senátu. Sama je namalovala,“ pochlubila se.

Scarlett se sevřela hruď zklamáním. Význačné politiky sice zbožňovala, ale jak jí matka mohla dát ty karty právě teď? „Jsou nádherné, mami, ale já už přece karty mám. Ty od Minnie.“ Scarlett nedokázala pochopit, že toho o ní vlastní matka ví tak málo. Balíček od chůvy by nikdy za nový nevyměnila.

„Nový rok, nový začátek,“ prohlásila matka. „Vím, že pro tebe Minnie znamenala hodně, a pro mě vlastně taky. Poznám ale, že pořád truchlíš, a ona by si nepřála, aby sis s sebou ten smutek nesla i do dalšího roku. To, že jsi členka Vran a že se staneš předsedkyní, zase znamenalo hodně pro ni.“

To pro tebe to hodně znamená. Scarlett si zastrčila karty do kapsy, nahnula se dopředu a políbila mámu na tvář. „Samozřejmě, mami. Děkuju,“ zamumlala, ačkoli ty karty nehodlala nikdy použít.

Dala z povinnosti pusu i Eugenii a ještě jednu mámě, pak vystoupila a vytáhla ze zavazadlového prostoru dva kufry, které předem očarovala, aby byly lehké jako pírko. Mávala, dokud jí auto nezmizelo z dohledu. Ve chvíli, kdy pozadu vkročila na chodník, vrazila do někoho svalnatého. „Hej! Dávej bacha!“ štěkla dopáleně.

Za ní se ozval popuzený hlas. „To ty jsi vrazila do mě!“

Scarlett se otočila a uviděla Jacksona Cartera, který s ní loni chodil na filozofii. Měl na sobě sportovní tepláky, na uších sluchátka a byl trochu zadýchaný. Na jeho tmavě hnědé pokožce se třpytily kapičky potu a mokré tričko se mu lepilo na svalnatý hrudník. Zamračil se. „Ale asi by mě to nemělo překvapovat. Vy Kappy se chováte, jako by vám to tu patřilo.“

„Protože nám to tady skutečně patří,“ opáčila bez okolků Scarlett. Tohle byl jejich první rozhovor, který se netýkal mrtvých filozofů, a to, že ho rovnou začal urážkou, bylo podle ní dost neslušné. „Stojíš před naším domem.“

Jackson nebyl ze Savannah. Ani zdaleka ne. Hned to poznala podle jeho neslušného chování a nedostatku úcty. O tom, že mu chyběl jižanský přízvuk, ani nemluvě. Jeho souhlásky zarytě seděly na svém místě na rozdíl od těch jejích, které schválně protahovala. Gentleman by jí nabídl, že jí vezme kufr. A hlavně – gentleman by jí rozhodně nevynadal za to, že stojí na svém vlastním chodníku.

Jackson se k ní naklonil. „Jak to s vámi Kappami vlastně je? Přijdete o duši postupně, nebo je to ráz naráz, jako když se strhne náplast?“

Naježila se. Věděla, co si o ní myslí, a taky dobře věděla proč. Existovalo milion filmů, které vykreslovaly dívky ze sesterstev jako nezajímavé, elitářské čarodějnice – a s kouzly tohle označení nemělo nic společného. A bohužel existovalo i spoustu opravdových videí a historek, které tenhle obraz podporovaly. Scarlett sebou cukla, když si vzpomněla na relativně nové virální video z YouTube. Byla v něm dívka, která svým sestrám napsala otevřený dopis o tom, co všechno na nich nesnáší. Scarlett si ale byla jistá, že za každým takovým příšerným příběhem je tucet dalších, které vypráví o dívkách, které byly v sesterstvu ze správného důvodu: kvůli sesterství. A Kappa nabízela víc než jen to: dům skýtal ochranu a představoval bezpečné místo, kde se coven mohl učit a praktikovat magii. Ne že by tedy zrovna tohle mohla Jacksonovi vysvětlit.

„Naráz,“ odvětila. „Copak to z té morální výše, z níž shlížíš na nás ubohé, nemravné holky ze sesterstva, není vidět?“

„Aspoň na něčem se shodneme,“ prohlásil Jackson a založil si ruce na prsou. Z hnědých očí mu šlehaly blesky.

„Pokud s námi máš takový problém,“ řekla dopáleně Scarlett, „možná by sis měl trasu na běhání vybírat obezřetněji.“

„To má být výhružka?“ Zvedl jedno obočí a prohlížel si ji s nově objeveným zájmem. „Protože podle toho, co se říká…“

Zničehonic se zatvářil zmateně, jeho pohled se vyprázdnil a zadíval se na místo kousíček nad ní. Jako by Scarlett v tu ránu z jeho světa úplně zmizela. Rychle trhl hlavou na jednu stranu a bez dalšího slova odklusal pryč.

Scarlett se otočila k domu Kappy. Po chodníčku k ní kráčely Dahlia Everlyová, předsedkyně Kappy, a Tiffany Beckettová, Scarlettina nejlepší kamarádka. Byly do sebe zavěšené, Dahliiny blonďaté vlasy sčesané do ohonu byly jen o odstín tmavší než Tiffanyiny platinové. Dahlia na Scarlett mrkla, aby nebylo pochyb o tom, kdo chlapce očaroval.

„Díky moc.“ Scarlett položila kufr a střelila posledním zlobným pohledem po vzdalujícím se Jacksonovi. Neměla ponětí, co má ten týpek za problém a proč Kappy tak nenávidí. Nejspíš mu některá z jejích sester loni dala košem. Někteří kluci jsou fakt neskutečně křehcí a malicherní.

„Nač všechno to drama? Vypadalo to, že se na něj užuž chystáš použít nějakou lahůdku z kouzel třetí kategorie,“ řekla Dahlia.

„To tak. Někdo jako on mi rozhodně nestojí za to, abych se nechala promáčet na kost.“

„Proč ses s ním vlastně vůbec bavila?“ Dahlia nakrčila nos. Dokonale splňovala veškeré předpoklady pánovitého chování předsedkyně sesterstva: nikdo, kdo nebyl součástí řeckého systému, jí nestál ani za pohled.

„Nebavila. Narazil do mě. Doslova.“

Tiffany se jen uchechtla a natáhla k ní ruce.

Scarlett padla kamarádce do náručí a pevně ji stiskla, dávala si při tom ale pozor, aby Tiff nepomačkala hedvábnou blůzu, kterou měla na sobě. „Chyběla jsi mi.“

„Ty mně taky.“ Tiffany se naklonila, aby jí dala pusu na tvář. Její rudá rtěnka na kůži nezanechala otisk. Členkám Vran se make-up nikdy nerozmazával.

„Jak je na tom tvoje máma?“ optala se Scarlett.

Tiffany se na chvíli zachmuřila a Dahlia se nervózně ošila. „Zkoušíme novou léčbu. Brzy budeme vědět víc.“

Scarlett Tiffany ještě jednou objala. Její přítelkyně strávila léto v Charlestonu se svou matkou, která bojovala s rakovinou. Loni Tiffany požádala Dahliu, aby všechny členky Vran pro její matku provedly společné léčivé kouzlo: každá z dívek měla vlastní magické schopnosti, dohromady byly ale silnější než kterákoli samostatná čarodějka. Dahlia jakožto předsedkyně rozhodovala, která kouzla skupina provede, což si neskrývaně užívala. Pocházela z vyšší třídy v Houstonu a milovala, když mohla ostatním rozkazovat a být tou, k níž všechny ostatní sestry vzhlíží. Její sebejistota z ní dělala skvělou předsedkyni, Scarlett ale někdy měla pocit, že její autorita a odkaz jsou pro ni důležitější než potřeby ostatních dívek v domě. A podle Dahlii byla historie Kappy opředená příběhy o nezdařených léčivých rituálech takového rozsahu. „Některé věci zkrátka nejsou v naší moci,“ řekla tenkrát.

Tiffany Dahlii neodpustila, že její žádost odmítla, protože se domnívala, že předsedkyni sesterstva leží na srdci spíš dojem, který by takové kouzlo vyvolalo, a jeho možná rizika než zdraví Tiffanyiny matky. Scarlett, která tehdy v obvykle nebojácných modrých očích své nejlepší kamarádky poprvé zahlédla strach, také nebyla s rozhodnutím předsedkyně spokojená a zeptala se na něj Minnie. Tehdy ještě netušila, že i Minnie je na pokraji smrti.

„Kdyby existovala léčba na umírání, nebyly bychom čarodějky – byly bychom nesmrtelné… Kouzla, která se dokážou dotknout smrti, žádají stejně velkou protiváhu,“ varovala ji s posmutnělým úsměvem.

Tiffany se ze Scarlettina objetí vyprostila se zářivým úsměvem. Scarlett bylo jasné, že je jen hraný. Tiffany rychle zamrkala, aby z očí vyhnala slzy. Scarlett věděla, že k nim nikdy nemá daleko, i když její kamarádka byla ve znamení mečů, a ne pohárů.

„Jak jdou přípravy na náborový týden?“ Scarlett rychle změnila téma a podívala se směrem k domu, aby Tiffany dál netrápila.

„Hazel a Jess zrovna zdobí dům,“ odtušila Tiffany. Očividně byla ráda, že už není středem pozornosti.

Scarlett přikývla. Podle tradice se měly o výzdobu domu před náborem starat právě druhačky. Letos měly být dekorace ve stylu ilegálního retro baru a Scarlett už se nemohla dočkat, co její sestry vymyslely.

„Přivezla jsi prskavky?“ vyzvídala Dahlia.

„Mám je tady,“ kývla Scarlett a poklepala na jeden ze svých kufrů. „Včera v noci jsem je očarovala.“

Minnie vždycky říkala, že magie si vybírá, a měla pravdu. Víceméně. Všechny dívky v sobě mají magii, ať už o tom vědí, nebo ne. Záleželo na její síle. V některých byla magie jen tichým, téměř nepostřehnutelným šepotem, zatímco jiné dokázaly přivolat vítr o síle tornáda. Prskavky, které Kappy rozdávaly během náborového večírku, ukazovaly, kdo má dostatečnou moc na to, aby se stal členkou Vran. Nebylo to ale jen o schopnostech. Členky sesterstva musely být příkladné. Šlo o osobnost, rodokmen, inteligenci a sofistikovanost. A především o to být dobrou sestrou.

„Nemůžu se dočkat, až se seznámíme s našimi nejnovějšími kandidátkami,“ prohlásila Tiffany s úsměvem a zamnula si ruce.

„Samozřejmě se spokojíme jen s těmi nejlepšími,“ přitakala Scarlett. Najít mezi nováčky na Westerly mocné čarodějky bylo jako hledat diamanty v moři zirkonů. Až se stane předsedkyní, nechce mít pod sebou neukázněnou hordu druhaček.

„Jistě,“ souhlasila Dahlia a její dokonalé rysy zbrázdily ustarané vrásky. „Musíme Kappu chránit. To poslední, co bychom chtěly, je další Harper.“

Scarlett se sevřel žaludek a dávala si dobrý pozor, aby se zcela vyhnula Tiffanyinu pohledu. Další Harper. Mezi Scarlett a Tiffany se odehrálo něco temného a nevysloveného. Něco, na co se Scarlett neodvážila ani pomyslet. Něco, co by mohlo zničit všechno to, co si tak pracně vydobyla.