Rosana Zvelebilová: Bedny

Neobyčejná kniha Rosany Zvelebilové vás zavede do bizarního světa, ve kterém je zločin považován za standardní způsob obživy. Záleží jen na tom, jak má kdo silný žaludek. Nicméně, ani v tomto na první pohled krutém a cynickém světě není všechno tak, jak bychom si mohli myslet. Kniha je plná nečekaných zvratů a pokud přistoupíte na autorčinu hru, budete se skvěle bavit.

ANOTACE:
Jeho revírem je Poddrno, jeho tempo je vražedné. O všem ví, všechny ovládá a počet jeho obětí stoupá. Nemá slitování. Jeho protivníkem je… učitelka. Bývalá. Má pro toho odporného sráče překvapení: Smrt. A ne ledajakou. Krutou, velmi bolestivou a hlavně ponižující.
K tomu je však zapotřebí dokonale promyšlený útrpný plán. Nic se nesmí pokazit. Sráč je totiž nevypočitatelný a nepředvídatelný. Dokáže využít každé chyby, každé slabiny a každé příležitosti. Polapení padoucha je však teprve začátek.
Zvlášť, když se polapený padouch odmítá chovat jako polapený padouch. A co ona? Zvládne opravdu uskutečnit vše, co si naplánovala? Nezaváhá? Necouvne? Dokáže být dostatečně nemilosrdná? Stane se sama tím, čím tolik pohrdá?

 

O AUTORCE:
Rosana Zvelebilová (1987), pochází z Kladna, ale k žití si vybrala Brno, je šťastně vdaná a učí chemii a informatiku na SŠ. V rámci uměleckého vyjádření se snaží napsat, natočit i namalovat prakticky cokoliv, co má na srdci i v temné duši. Nikdy nejde s davem a obvykle vybočí ještě dřív, než se vůbec rozjede. Neméně rafinovaná je ve všem, co dělá, a do tvorby jakéhokoliv druhu se pouští po hlavě. Ovšem jakmile má pocit, že v daném oboru už nemá kam dál jít, což může nastat i poměrně záhy, pustí se do další, zatím neobjevené umělecké niky, kterou následně objevuje a przní s drzostí hrdého samouka. Drží se motta: „Všichni jednou zemřeme.“, a pak dodává: „Otázkou je, jak moc to bude bolet. Ostatně, jsou i horší věci než smrt…“ Paradox vzájemné harmonie a antagonismu témat smrti, násilí, humoru a erotiky ji fascinuje, přitahuje a staví před ni nové výzvy. V tvorbě se neštítí ničeho a občas je i vtipná, jen takový brutální humor není pro každého.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Nakladatelství Igor Indruch, červenec 2021
Ilustrace: Rosana Zvelebilová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 367
Cena: 400 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Břitva

Sobota 7. 12. 2030, 3.15 hod.

Stát na střeše ve světle reflektorů a ukazovat fakáče desítkám ozbrojenejch chlapů na dvoře, který střílej mým směrem… Jop, tomu říkám ideální noc.

Prásk! Prásk! Hvízd.

Tak to bylo o fous. Hbitě přidřepnu za zídku ohraničující plochou střechu Přípravny. Byl by trapas, nechat se sejmout takhlenc blbě.

Střelba ustane. Asi myslej, že mě sundali. Dotyčnej ostrostřelec dole dostává pěknej kotel. Bezva, chtěj mě živýho, kulišáci. Udělám si pohodlí ‒ posadím se na zem a zádama opřu o rantl. „Můj tým je dobrej tým, když se spojí s jiným týmem…“ řeknu nahlas a zasměju se. Tuhle hlášku slizkýho ředitele z jednoho sitcomu jsem už dlouho toužil použít v ňáký vážný situaci. Ani mi nevadí, že ty gaunery sjednotil zrovna hon na moji maličkost. Naopak, jsem na ně pyšnej, že to tak pěkně všechno nachystali. Srdce mi zběsile poskakuje v hrudníku, ale strachem to není. Asi jenom adrenalin. Ulíznu si vlasy, co mi padaj do ksichtu, a opucuju zamlžený brejle. Jop, v době laserových operací a kontaktních čoček nosím skla. A co? Zakloním hlavu, nasaju ledovej vzduch do plic a zadívám se na temnou oblohu. Je zataženo. Takže konec? Vytáhnu mobil. Sakra, ďoura v rukávu. Sako za pade od Kitona v hajzlu. Zapnu nahrávání videa. „Morálně flexibilní,“ řeknu a kejvnu, jako že to myslím vážně. „Dík,“ dodám, stopnu nahrávání a zprávu odešlu.

Zatím jsem se moc nepředved. Měl bych to víc roztočit, ať si to všichni pořádně užijem. Je to můj areál. Deset skladů, laboratoře, kancelářská budova, auťáky, materiál a stroje ‒ spousta bezva schovek.

Na střechu sousední haly šplhaj odvážlivci v kuklách. Vystajlovali se, aby vypadali jako ze zásahovky. Ha, ale já jim na to neskočím, moc dobře vím, co jsou zač. Rozhlídnu se. Tak kudy vezmu kramle? Zpátky po žebříku nemůžu. Ocelový dveře do strojovny uprostřed střechy nevykopnu. Nasoukat se do větrací šachty? Přes natavenou mřížku těžko.

Pětice chlapů se po vedlejší střeše ostražitě plíží.

No jó! Géčko vole! Dyť mám univerzální klíč, určitě pude i k těmhle dveřím. Přiskočím ke vstupu a lovím svazek z kapsy. Zakuklenci se profesionálně kryjou za komínama a přebíhaj mezi nima.

Kruci! Klíče mi vyklouznou z ruky.

Jeden z pronásledovatelů už je skoro u mě.

Hbitě vytáhnu Princeznu ‒ revolver Ruger GP100, kterej mám už nejmíň patnáct let, a…

BUM!

Chlapa zásah do hrudníku skolí na zem. Svíjí se, chrchlá a snaží se odplazit se ode mě.

„Nehroťte to. Máte maximálně polámaný žebra,“ řeknu mu s úsměvem a sehnu se pro klíče.

Zbylí kulišáci mě obklíčej, ale už jsou chytřejší a krejou se. „Vzdejte se!“ křičej na mě.

„Tůdle!

BUM! BUM! BUM!

Někam nad jejich hlavy, ať pak můžou vyprávět, jak to se mnou měli těžký.

Oplatěj mi to a začnou po mně pálit.

Prásk! Prásk! Prásk! Prásk! Prásk!

Poskakuju a vysmívám se jim: „Au, neblbněte, au, to hrozně lochtá!“ Si myslej, že se mnou ty jejich gumičky něco udělaj. Jenom mě zdržujou od marný snahy strčit klíč do zámku. „Kurva už!“ Rázně vezmu za kliku. Bylo celou dobu odemčeno! Údržbáři si s předpisama asi moc hlavu nelámou. Kuřáci blbí! Škoda, že už je za to nezjebu.

Vpluju do strojovny, rychle za sebou zamykám a tlemím se. Po paměti hmátnu po vypínači a štrachám se ze schodů dolů. Za mnou se ozejvaj rány, jak se kulišáci snažej zdolat ocelový dveře, a do dolních dveří už se taky někdo dobejvá, zatímco žvatlá do vysílačky.

Doplním Princezně bubínek a zastrčím ji do pouzdra. Už se mi po těch snaživcích nechce střílet. Není to fér, když mě maj jenom zajmout. No jo, ale co teď? Vzduchotechnika. Že bych si zahrál na tamten film? Jupikajej, šmejdi! Odklopím víko a baterkou v mobilu posvítím dovnitř, abych zhodnotil, jestli se tudy vůbec protáhnu. Docela tam fičí a hučí od turbíny pohánějící vzduch do celýho systému.

Ježiš, to je ale debilní nápad! Soukám se dovnitř. Ještě že jsem tak hubenej. Plazím se v prachu, špíně a rzi, jenom mi na cestu místo zapalovače svítí mobil. A taky mě dost sere, že si ničím svoje nejoblíbenější hadry. Co řeším? Jim bude u prdele, jak vypadám.

Za sebou zaslechnu hlasy. Chlapi tlachaj nad servisním otvorem. Možná uvažujou, že se za mnou vydaj.

BUM!

Pošlu jednu včelku jejich směrem, abych jim to rozmluvil, a málem z toho ohluchnu. Ale zabralo. Soukám se dál. Je to sice úplně k hovnu, ale co už.

Hučení plynule tichne a průvan ustává – podařilo se jim jednotku vzduchotechniky vypnout.

Zastavím se a ani nedejchám. Jsem teď asi někde nad Chemičkou. Jako kluk jsem měl tuhle halu nejradši. Hafo různobarevnejch trubek, nádrží a lávek ze svařovaných roštů, po kterých jsem běhal, i když jsem to měl od otce zakázaný. Otravoval jsem pracovníky v bílejch pláštích, a když se nedívali, ochutnával jsem chemikálie, který měli ve zkumavkách. Občas jsem si poleptal jazyk, ale zase jsem po čase bezpečně poznal jednotlivý sloučeniny a jejich koncentraci prakticky po chuti.

Jasně, teď je nejlepší čas na vzpomínky z dětství, magore. O co se tu vlastně snažím? Tohle je už trapný. Chci snad chcípnout tady? Takhlenc zahnanej do roury jako krysa?

Telefon začne vibrovat. Z displeje se na mě mračí baculatej ksicht modrookýho zrzouna a za ním je barevný potrubí. Takže je taky tady, v Chemičce.

Přijmu videohovor a zašeptám: „Dobrej večír. Co je, Hermane?“

***

Herman je správňácká pravá ruka mafiánskýho bosse, úplně jak z gaunerskýho filmu. Nikdy jsem nerozklíčoval, jestli to má v povaze, nebo se do týhle role prostě časem stylizoval. Kamkoliv přijde, hned má respekt a lidi se ho bojej. Jenom já mu tuhle image kazím, páč jsem na něj drzej, a ani moc nevypadám jako veleváženej kmotr. Ale nebejt Hermana, byl bych dávno pod drnem. A tím nemyslím tohle město, kterýmu šéfuju. Jako takhle, nesedím na magistrátě. Jenom mám tady v Poddrně takovej malej kšeftík ‒ každá dávka, kterou si někdo šňupne, píchne, vykouří nebo spolkne, se nejdřív ohřeje u mě ve skladu. Primátor mi zobe z ruky. Stejně tak benga. Ale je to makačka. Musím si ten svůj monopol pořádně hlídat a mít přehled o všem, co se kde šustne. Za tím účelem mám pod palcem taky pár bordelů, klubů a heren. No prostě velím tý největší špíně a jsem něco jako král podsvětí.

Jinak ještě vlastním Poddrnostav, to je regulérní stavební firma s rodinnou tradicí. Začínal jsem tam jako překladatel a tlumočník. Je to bezva prádelna špinavejch prachů a ty největší hovada, co pro mě dělaj, můžu maskovat za manažery. Ono by asi působilo hodně divně, kdyby nás chtěl kontaktovat třeba novej vařič, dovolal se na infolinku a tam by se ozvalo:

Dobrý den, jeden z našich gangsterů se vám bude hned věnovat.

Se kterým mafiánem si přejete mluvit?

Pro přepojení na oddělení dealerů volte 1, pro přepojení na hackera Bajera volte 2.

***

Pátek 15. 11. 2030

Kincla, jednoho takovýho kudrnatýho tlouštíka, jsem akorát chtěl jmenovat oficiálním manažerem, a on místo převzetí vysněný pozice… prostě zmizel. Necelý dva roky o ni bojoval, podlejzal a makal jak šroub, a já mu akorát házel klacky pod nohy. Ale ostatní ho už brali jako svýho a všimli si, když nepřišel do práce.

Oni jsou manažeři obecně strašný drbny, takže půl tejdne propírali, kam se asi ztratil. Dopátrali se, že jsem ho poslal do dža, páč nebere telefon, zmizela i jeho máma, pes a všechny krámy z jejich baráku. Já jsem furt někde lítal, nebyl jsem k sehnání, a když jsem se objevil v kanclu, byl jsem strhanej jak kůň.

Na pátek nachystali rozloučení. To byl takovej jejich zvyk, páč jim asi bylo líto, že takovej zmizelej kolega nebude mít oficiální pohřeb. Bajer srdceryvně mluvil o tom, jak se Kincl rád cpal a byl až nezdravě fixovanej na svoji mámu. I Herman pronesl pár slov. Výjimečně jsem to celý natáčel, ale radši tajně, abych je ještě nenaštval. Nasral jsem je až večer, když jsme to šli řádně zapít.

Celou dobu mě trochu tížilo, že tahle chlastačka měla bejt jmenovací, a místo toho je rozlučková. Snažil jsem se to přebít chlastem, ale bylo mi leda ještě víc šoufl. Vymetli jsme hafo barů a skončili v nejvíc ekl strip klubu, kam se naše právnička neodvážila vstoupit, prej aby ještě něco nechytla. Myslím, že její odjezd chlapi uvítali, páč to mohli konečně pořádně rozjet s roštěnkama. Ale pak je dohnal sentiment, nebo co, a rozhodli se mě provokovat ‒ začali připíjet na jednotlivý kolegy, který kdy zmizeli.

Bylo mi z kořalky děsně blbě, tak jsem to po pátý rundě utnul: „Pánové, jestli budeme pít půl deci tvrdého alkoholu za každého, koho jsem zavraždil, pak nás čeká otrava alkoholem!“

Ty překvapený ksichty stály za to. Předtím jsem jim to nikdy takhle na plnou hubu nepřiznal. Kopl jsem do sebe panáka, škytl a ucejtil, jak se žaludek brání. „Du blejt,“ čapnul jsem kabát, rozběhl se zadním východem do postranní uličky a hned za dveřma jsem hodil šavli. Pak jsem se dopotácel k popelnicím, klekl si a zvracel zas, zatímco chlapi postupně vycházeli.

Mým směrem se šinula nahrbená silueta. „Nemůžu ho vystát, kokota! Udělám to.“

„Neblbněte, počkejte!“ snažili se mu to ostatní rozmluvit, ale ani se nehnuli z místa.

„Slíbil jsem tomu hovadu, že jestli pošle do dža dalšího, osobně ho odkrágluju!“ Došel až ke mně. Ve světle pouliční lampy se zaleskly jeho šedivý vlasy a tenký brejle. A taky břitva, kterou vytáhl z kapsy a rozevřel.

„No ne, Bajer? Že by se tenhle lenoch k něčemu bez remcání vodhodlal?“ rejpnul jsem do něj.

„Podřežu vás jako sviňu!“

Představil jsem si, jak do těch zvratků a vajglů u popelnic poteče proudem moje krev a jak pak do toho všeho sebou plácnu. „Oukej,“ pokrčil jsem ramenama. Byl jsem trochu zklamanej, že nezdechnu moc epicky, ale vzhledem k tomu, jak mi bylo z chlastu blbě, by mi prokázal službu. Provokativně jsem se na něj usmíval a doufal jsem, že nehodím další šavli.

Bajer se odhodlával snad sto let a tím vytvořil prostor pro další chytráky, aby mu do toho začali kecat. Kadlec se nebál, páč byl děsně vožralej, odvážil se přijít až k nám a začal do něj valit: „Voe, nebl-bně-te, necelej měsíc to vydržíte, ne?!“

„Tamto není jistý a vůbec se mi to nelíbí. A kolik lidí tenhle zmetek za tu dobu ještě pokosí? Měl jsem to udělat hned po zmizení Klementa.“

Aha, tak pán si potřebuje obhájit vraždičku… Došlo mi, proč to tak protahuje. Stejně z toho bude v prdeli. Každej je…

Do diskusního kroužku se k tématu sejmout, či nesejmout šéfa u popelnic za strip klubem připojil další z mejch podrazáckejch podřízenejch: „Vykašlete se na to. Ještě ho můžeme prodat.“

Bajer chtěl bejt drsnej, čapl mě pod bradou a přiložil mi břitvu na krk. „Já jim na to nekejvnul, takže ať si políběj…“

„A dost!“ zakřičel Herman.

Všichni se lekli a otočili se k němu. Naštvanýho ho často neviděli, proto okamžitě ztuhli. I já jsem zpozorněl, páč když tenhle flegmouš řve, už je fakt zle. Dupal směrem k Bajerovi a hulákal na něj: „Ste debil? Taky už to chci mít z krku! A von možná taky,“ ukázal na mě. „Ale když mu teď upižláte palici, akorát všechno poserete!“

„Jo, vy mu taky musíte furt stát za prdelí! Pořád ho krejete! Ani teď nevěřím, že to myslíte vážně,“ oponoval Bajer. „A vy zalezte!“ křikl na lidi, kteří ze zvědavosti vykukovali ze dveří klubu. Radši zase zapluli.

„Oni si ho vychutnaj. Takhle mu to leda usnadníte. Takže teď tu zkurvenou břitvu pěkně schovejte!“

Bajer poslechl, kopl do mě a šel za ostatníma.

Herman vytáhl cigaretu a připálil si, aby se uklidnil.

„Vy kouříte?“ podivil jsem se a snažil se vstát.

Chytil mě za flígr a táhl uličkou. „Jo. Nikdy jsem nepřestal. Divíte se pokaždý. Utřete se, jste poblitej.“

Někdo z manažerů ještě utrousil: „Jestli si bude pamatovat byť zlomek z tohohle, tak nás všechny povraždí.“

„Nebude! Je vygumovanej, když chlastá,“ odsekl Herman a nacpal mě do auta.

***

Sobota 7. 12. 2030, 3.42 hod.

„Dobrej, šéfe,“ zahuhlá Herman a svraští čelo, „kde to, proboha, jste?“

„V klimošce. Dívejte, jak jsem zasranej.“ Snímám se mobilem. „Vy jste v Chemičce?“

„Jo. Hele, vzdejte to. Maj tu snad armádu. Nemáte šanci.“ Snaží se dostat do záběru po zuby ozbrojený kulišáky v přilbách, ale moc mu to nejde.

„Kde jsou manažeři?“ zeptám se.

„Všichni vás podkopli, šéfe.“

„Ale kdo?“

Docvakne mu, na co narážím, a přistoupí na moji hru: „Všichni, šéfe.“

„Co? I Bajer?“

„Všichni vás podkopli, šéfe!“

„I Lelek a Tichý?“

„Jo, šéfe, všichni vás podkopli!“

„A Kadlec?“

„Všichni vás podkopli, šéfe. Všichni!“

„Ale vy snad ne?“

„I já. Všichni vás podkopli, šéfe.“

„Počkejte, snažíte se mi říct, že mě všichni podkopli?“

„Do prdele,“ přestane ho to bavit, „tohle je docela vážná situace! Kurva!“

Vytáhnu revolver a přiložím si ho ke spánku. „Oukej. Vzdávám to.“ Natáhnu kohoutek.

„Rozmluvte mu to!“ vykřikne vysokým hlasem jeden ze zakuklenců, kterej Hermanovi celou dobu čuměl přes rameno.

Konečně! Jsem rád, že se mi protistranu podařilo vyprovokovat. Teď už není nejmenších pochyb, kdo tuhle šaškarádu spáchal. Ale stejně se zeptám: „Co jste zač?“

„Jestli to chcete vědět, tak pojďte sem!“ odpoví mi rázně.

„A jak to mám asi udělat?“ Začínám se trochu stydět, páč natěsnanej ve ventilaci se zbraní u hlavy musím vypadat jako naprostej debil.

„Už si pro vás jdou, tak počkejte.“

„Děkuji, ale raději se zastřelím. Přeji hezký večer.“

„Ne!“ stihne ještě vykřiknout, než hovor ukončím.

BUM!

Ale ne do palice. Jenom do plechu, aby podle díry poznali, kde přesně jsem. Zatřesu hlavou, abych uvolnil zalehlý ušní bubínky, a začnu se smát. Určitě jsem je pěkně vystíhoval, že jsem se fakt odprásknul a že maj definitivně po srandě. Snažím se netlemit moc nahlas, abych je ještě chvíli podusil.

Ucejtím, že se na ventilaci věšej těžkooděnci. Baví mě představa, jak se to snažej strhnout: „Květoslave, pocem, je nás málo!“ a osmnáctej zakuklenec v plný zbroji vyskočí, chytne se držáků tunelu a mrská sebou. Devatenáctej popadne Květoslava za pas a všichni v rytmu Macarény trhaj…

Rupne to. K mýmu zklamání je jich jenom šest. Vysypou mě ven jako pytel brambor. Furt se ještě chechtám. Prošacujou mě, seberou mi zbraň a  divěj se, že mám jenom jednu. Pak mě za hlasitýho potlesku všech zúčastněných odvlečou k servisní lávce spojující protilehlý strany Chemičky. Nemůžu si nevšimnout, že jedna z nádrží s hektolitrama louhu pod lávkou je, i přes přísný bezpečnostní předpisy, otevřená. Ale tuším, že je to záměr. Na druhým konci čeká skupina těžkooděnců a míří na mě vším možným. Jsem neozbrojenej, a stejně mě musej jistit? To jsou ale lichotníci.

Šestice kulišáků do mě lehce strčí. Pochopím, že se mám na lávku vydat bez nich. Nahodím svůj arogantní úsměv a pomalým, ale frajerským krokem vyjdu. Oprašuju si sako, narovnávám kravatu a ulízávám patku. Manažeři sledujou moji potupu z různejch koutů haly. Aspoň vrhnu na každýho z nich pořádně vražednej pohled. Klopěj zraky. Jejich radost z toho, že jsem konečně polapenej, střídaj obavy. Však mě znaj. Speciálně na Bajera udělám známý gesto přejetím prstu po krku, abych ho vydusil. Radši se schová za sloup. Bezva, furt jsou ze mě posraný.

„Dál už ne,“ dostanu pokyn z druhý strany, když jsem asi tak v půlce lávky, přesně nad tou otevřenou nádrží.

Jeden kulišák vyjde mým směrem. To bude velitel. Nadešel čas zúčtování! Pořádně mě sprdne, než mě sejme. Těším se. Doufám, že to bude jako ve filmu, ve kterým záporák několik minut líčí svoje motivy a klaďas mu pak vynadá. Vmete mu do ksichtu, co všechno způsobil, aby pro diváky zrekapituloval, jak moc je ten padouch zlej. A nakonec ho oddělá ňákou potupnou a bolestivou smrtí.

Zastaví se v bezpečný vzdálenosti ode mě, sundá si ochranný brejle a zamrká na mě hnědozelenýma kočičíma očima.

Křením se od ucha k uchu a čekám, až se odhalí úplně.

Stáhne si kuklu, až jí ve vlasech zapraská statická elektřina.

„Zbořilová!“ zajásám. „Jaký to šok! A to jste to celé…“ kroužím prstem nad houfem lidí, který na mě čuměj a čekaj, co bude, „… vy sama?“

„Ano. Žádný z vašich dalších nepřátel v tom nejede. Je to čistě můj projekt,“ odpoví mi medovým hláskem s nádechem pýchy.

„Panečku, to je ale překvapení! To jsem vážně nečekal,“ snažím se znít nadšeně. Vlastně jo, jsem nadšenej.

Na bledý tváři jí vyčaruju vítězoslavnej úsměv. Akorát jako vítěz vůbec nevypadá. Podle kruhů pod očima jí asi dalo pěkně zabrat tohle všechno zorganizovat. V uniformě podobný těm, který nosej poldové, jí to moc nesluší a po sundání kukly se jí naježila ofina a rozcuchalo se jí mikádo. Ve filmu by ten klaďas vypadal určitě mnohem líp. Co kdybych ji trošku pozlobil, aby jí ten úspěch tolik nestoupnul do hlavy?

„Hm, hm,“ vrtím hlavou s rukama založenejma na prsou. „Je to dokonalý. Až na… No nic.“

Rozpačitě se rozhlíží. Úplně slyším, jak jí v hlavě cvakaj kolečka. Projíždí si ten svůj ďábelskej plán od začátku do konce a nenapadá ji, co mohla přehlídnout nebo zanedbat. Ví moc dobře, že jakoukoliv maličkost dokážu využít k tomu, abych se z toho vykroutil. „Až na co?!“ vyhrkne netrpělivě.

Ukážu na ni. „Rtěnka. Rozpatlala jste si ji, když jste si to sundávala.“

Zírá na mě a nechytá se. Asi nemůže uvěřit, že mám na mysli jenom tohle.

„A taky jste si zelektrizovala vlasy. Vypadáte jak odkvetlá pampeliška.“

Výraz nezmění.

„Tak co?“ Rozmáchnu ruce a teatrálně tlesknu. „Jak mě vodděláte?“

Pořád si mě prohlíží a snaží se odhadnout, co mám za lubem. „Vy jste blbej!“ Konečně jí došlo, že si z ní jenom dělám prču.

„Hodíte mě do louhu?“ Nakloním se nad nádrž pod náma.

Potutelně se usměje. Určitě si tenhle výraz trénovala před zrcadlem.

„To bude epický. Po pár sekundách doslova zmizím ze světa!“ Sakra, už nezním tak lehkomyslně, jak jsem chtěl. Smrti se nebojím, ale plácat se před tolika lidma v žíravině? Nic moc. „Jenom si říkám, proč někdo, kdo plánuje pomstu pět let, nevymyslí něco důmyslnějšího.“

Neodpovídá, jenom se šibalsky culí. Určitě to není všechno.

„Ale co, proti gustu…“ Pokrčím ramenama

Opře se o zábradlí. „Hydroxid sodný.“ Zadívá se významně do nádrže. „V tom jste rozpouštěl mrtvoly lidí, které jste zavraždil, že?“

„Jop.“

„Takže sám víte, že nějakou chvíli trvá, než se louh prožere tkáněmi. Asi to bude dost bolet.“

„Nemám šajnu.“ Na sucho polknu. „Vždycky byli tuhý a nakouskovaný, když jsem je nakládal.“

„Viděla bych to na několik dlouhých minut, kdy se budete snažit vyškrábat ven. I když jste rádoby drsňák, nevydržíte to a začnete škemrat o pomoc, řvát v bolestné agónii a hlavně…“ Zase nasadí ten svůj natrénovanej šibalskej úsměv, „… budete všem jenom pro smích.“

Buch! Buch! Buch! Buch!

Bezva, srdce mi bouchá jak splašený, cejtím sucho v krku a žaludek mám jak ve svěráku. Očividně si splnila domácí úkoly, dělala referáty i schémata, rešerše a průzkumy, a zjistila o mně všechno. Takže ví i to, jak mi záleží na tom, abych se neztrapnil.

„Vaši podřízení a mraky dalších lidí si vás budou pamatovat jako zoufalce topícího se v louhu,“ mluví potichu a klidně, ale s dost zákeřným tónem. Tenhle proslov si určitě taky nacvičila. „Věřím, že se i poserete!“

„Oukej,“ řeknu tišeji, než si přeju. Sleduju, jak se na stupínkách u kádě připravujou tři chlápci v gumových oblecích, aby mi případně zabránili vylízt. Nechci přijít o image šmejda, kterýmu může celej svět políbit prdel, takže se ze všech sil snažím tvářit, jak jsem v pohodě a nebojím se. „Bezva, že mě nakonec sejme ženská. Splněj se mi mokrý sny.“

„Skočíte tam sám,“ oznámí mi, jako by to byla hotová věc.

Jasně, víc ponížení! „To nemůžu,“ oponuju šeptem, aby to slyšela jenom ona. „Dal jsem slib.“

„Komu?“ Hlavou hodím směrem k Hermanovi, kterej s tou svojí zrzavou palicí mezi těžkooděncema docela září.

Ona se k němu otočí a na celý kolo zařve: „Dovolíte svému šéfovi spáchat sebevraždu?“

Úplně ho tím, chudáka, uvedla do rozpaků. Všichni na něj zíraj a čekaj na odpověď.

„Jo,“ zaburácí.

„Můžete,“ sdělí mi ta potvora, jako bych to neslyšel.

„A když odmítnu?“

„Jistě tušíte, že jsem si připravila hodně důmyslný způsob mučení. Takový, jaký si zasloužíte. Bude to na několik hodin, možná i dní. Tohle,“ ukáže na káď pod sebou, „berte jako velkorysou možnost vyhnout se tomu.“

To je hodná, že mi dává na výběr. „Oukej,“ špitnu poraženě. Začnu si zouvat boty a zároveň vytahovat opasek.

„Co děláte?“ diví se a netrpělivě poklepává nohou.

„Některý věci to nerozpustí,“ vysvětluju. Sundám si sako a vestu. Do kapes nacpu klíče z kalhot, brejle a hodinky. Jsem rychlej, proto to nebere jako zdržování a nechává mě. Přelezu zábradlí a otočím se k ní. „Dejte bacha, ať vás nepocákám. Je to silná žíravina.“

„Tak šup!“

Věnuju jí úsměv, kterej měl bejt škodolibej nebo ironickej, ale nevím, jak se mi povedl. Odstrčím se.

Šplouch!

Náraz je opravdu tvrdej. Nejenom o hladinu a dno kádě, která není na skok z takový vejšky dost hluboká, ale hlavně ze zjištění, že mě nic nerozežírá. Voda! Je to zkurvená voda! Vynořím se.

Všichni se smějou a nejvíc Zbořilová, nahnutá přes zábradlí.

„Děláte si ze mě prdel?!“ ječím nasraně.

„Jo!“

„Kurva, kurva! Kurva!“ nadávám a vztekle plácám do vody. „Mrdat!“

„Myslela jsem, že máte srandu rád,“ zesměšňuje mě dál.

Vrhnu na ni zlej pohled a škrábu se ven. Chlapi v gumových oblecích mě vytáhnou, spoutaj mi ruce za zádama a já zuřím. Za potlesku všech mě odvedou na parkoviště a otevřou kufr potlučenýho červenýho esúvéčka s kýčovitejma plamenama na boku. „Je to nutný?“ Pořád to ve mně vře.

„Vám se snad nechce do Pekla?“ posmívá se mi Zbořilová.

„Mrdat,“ prsknu.

Navlíknou mi černej pytel na palici a pracně, páč kopu jako blázen, mě nacpou dovnitř.

Hází to se mnou jak na centrifuze a je mi z tý jízdy blivno. Určitě to dělá naschvál. Už chápu, proč to auto takhle pojmenovala. Hej, řídí Peklo, to je vtipný! Má to vymyšlený, holka. Nevím, jestli se mám bát nebo těšit. Zhluboka se nadechnu a zjistím, že pytel, kterej mám na hlavě, docela pěkně voní. Když se mi tohle párkrát v životě poštěstilo, páchlo to zatuchlinou, kouřem a vším možným. Že by používala aviváž?