Rebecca Roanhorse: Stopa blesku

Nakladatelství Gnóm! chystá k vydání román Stopa blesku. V roce 2019 kniha vyhrála Locus Award v kategorii Nejlepší románový debut a byla nominována na Huga, hlavní cenu Locus i World Fantasy Award.

 

ANOTACE:
Poté, co zemětřesení a potopa zničí většinu Spojených států, se z území Navahů stane svět sám pro sebe. Ožívají v něm staré mýtické bytosti, čarodějnice i netvoři. Hlavní hrdinka, Maggie Hoskie, je bojovnice, kterou speciální „klanové síly“ předurčují k lovu netvorů…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Gnóm!, srpen 2021
Původní název: Trail of Lightning
Překlad: Jakub Němeček
Ilustrace na obálce: Torgeir Fjereide
Vazba: měkká, šitá

 

UKÁZKA:
Kapitola první (úryvek)

Netvor tu byl. Cítím ho.

Jeho pach, to je částečně štiplavý pot námahy, částečně hutný pach nemytého těla masožravce, a částečně něco dalšího, co neumím tak docela pojmenovat. Ten pach zamořuje večerní vzduch, je to víc než jenom smrad, něco hlubšího, základnějšího. Zneklidňuje mě to a instinkt hluboko ve mně varovně skučí. Na čele mi vyrazí studený pot. Setřu ho hřbetem ruky.

Cítím taky dítě, které netvor ukradl. Vůně dítěte je lehčí, čistší. Nevinná. Zdá se mi, že voní jako živé – nebo aspoň bylo živé, když odsud zmizelo. Teď už může být cítit úplně jinak.

Dveře lukačukajské sněmovní síně se rozlétnou. V čele malé zasedačky sedí s kamennou tváří na staré, otlučené kovové skládací židli žena, nejspíš matka dítěte. Po jednom boku jí stojí muž v letech, na hlavě krémově bílý kovbojský klobouk, po druhém kluk, puberťák v maskáčích, který vypadá jen o pár let mladší než já. Kluk drží ženu za ruku a něco jí šeptá.

Je tu taky většina lidí z městečka Lukačukaj. Buďto aby rodinu podpořili, nebo ze zvědavosti, nebo je láká pohled na cizí žal. Mačkají se v hloučcích po dvou nebo po třech, ve skupinkách se mrzutě hrbí na týchž otlučených šedých židličkách a dýchají zatuchlý vzduch, který je o to horší, že okna jsou zavřená na petlice a v malém prostoru je moc lidí, takže máte pocit, že se udusíte. Všichni jsou to místní, Navahové neboli Diné, jak si říkáme; jejich předkové žili na úpatí pohoří Chuska víc generací než bilagáani na tomhle kontinentě, a někteří z nich by ještě mohli vyprávět, jako by to bylo loni, o příbuzných, které zlomili a zavraždili při Dlouhém pochodu nebo na indiánských internátních školách; někteří z nich nejspíš nikdy neopustili rezervaci, dokonce ani v dobách, kdy to byl jenom zapomenutý zapadákov kdesi ve Spojených Státech, a ne znovuobnovená Dinéta, domovina Navahů, jako je tomu dnes. Tihle Diné znají staré příběhy, které zpívali hataałii, prastaré legendy o netvorech a o hrdinech, kteří je pobíjeli, a to ještě předtím, než netvoři z legend povstali a začali krást vesnické děti z postýlek. A teď spoléhají na mě, že budu jejich hrdinou.

Jenomže já hrdinka nejsem. Já jsem spíš poslední řešení, plán pro tu nejhorší situaci. Jsem člověk, kterého si najmete, když už se hrdinové vrátili domů v černých pytlích.

Kráčím přes popraskanou dlažbu až před matku a moje mokasíny nedělají sebemenší hluk. Kudy projdu, šepot rozhovorů utichá, hlavy se otáčejí a zírají. Má pověst mě očividně předchází, a ne každý pohled mi připadá přátelský. Naproti u zdi se poflakuje parta kluků, musejí to být kamarádi toho puberťáka. Hlasitě se pochechtávají, visí na mě očima a nikdo se je neobtěžuje okřiknout. Nevšímám si jich a říkám si, že je mi to jedno. Že jsem tu proto, abych udělala svou práci a dostala zaplaceno, a co dalšího si o mě lukačukajští myslí, není důležité. Jenže mně lhaní nikdy až zoufale nešlo.

Matka vznese jedinou otázku.

„Dokážeš ji zachránit?“

Dokážu? V tom je jádro věci, že ano? K čemu je moje dovednost, moje klanové síly, jestli to nedokážu?

„Dokážu ji najít,“ odpovídám. A to skutečně dokážu, o tom není pochyb. Jenže zachránit a najít není totéž. Zdá se, že matka si to uvědomila, a tak zavírá oči a odvrací se ode mě.

Muž v kovbojském klobouku si odkašle a rázně se zvedá z křesílka. Na sobě má staré vybledlé levisky, které mu nejspíš padly tak před deseti lety, jenže teď se nějak scvrkly a nad sponou opasku z nich vyhřezává břicho. Stejně nepadnoucí kovbojská košile zakrývá stárnoucí pupek, a pohledem krví podlitých očí mi dává najevo, že už začal truchlit. Že nejspíš už v záchranu taky nevěří.

Muž představuje matku, kluka a pak sebe. První a poslední jméno a pak klan, jak se má. Je to strýc zmizelé holky a ten kluk je její bratr. Všichni jsou Begajové – příjmení, které je tu stejně běžné jako u bilagáanů Smith. Ale jeho klany, vztahy k předkům, díky nimž se počítá mezi Diné a které rozhodují, jaké k sobě máme příbuzenské povinnosti, mi nijak povědomě neznějí.

Odmlčí se, dává mi čas, abych uvedla své jméno a klany, ať si mě může on i všichni ostatní v jejich malém světě někam umístit, rozhodnout, jaké spolu máme vztahy a jaké k´é mi třeba dluží. A jaké k´é dlužím zase já jim. Jenže já mu nevyhovím. Na tradice jsem nikdy moc nebyla a když si zůstaneme cizí, bude to lepší pro všechny kolem.

Nakonec starší Begaj kývne – chápe, že patřičné dinéské etiketě nejsem nakloněná, a ukáže na plátěný pytel u svých nohou. „Tohle je všechno, co můžeme na oplátku nabídnout,“ říká. Když mluví, třesou se mu ruce, takže mě napadá, že je stejně špatný lhář jako já, ovšem on vzdorovitě vystrkuje bradu a zpod krempy klobouku po mně koulí očima.

Udělám krok vpřed, shýbnu se a prohledám pytel, přitom v duchu rychle počítám. Stříbrné šperky jsou pěkné – perličky, staré stříbrné náramky s vytlačovanými vzory, pár malých náhrdelníků ve tvaru dýňových květů – přestože použité tyrkysy jsou spíš taková veteš, nemají na sobě pavučinkovité praskliny, které z těch kamenů dělají vzácnost. Stříbro můžu vyměnit za jiné zboží na trzích v Tse Bonito, ale tyrkysy jsou bezcenné, není to nic než hezké modré kamínky.

„Tyrkysy stojej za hovno,“ říkám mu.

Hlasité zavrčení, bratr odstrkuje židli. Kovové nožičky na protest skřípou o dlaždice. On si teatrálně pomalu založí ruce na prsou a tváří se znechuceně.

Nevšímám si ho a pohlédnu na strýce. „Možná byste si měli najít někoho jinýho. Psy zákona nebo Žíznivý kluky.“

Zavrtí hlavou, ta jeho chvilková kuráž se pomalu rozplývá pod tíhou vědomí, že je v koncích. „Zkoušeli jsme to. Nikdo nepřišel. Neposílali bychom za tebou sprintera, kdybychom nebyli…“

Zoufalí. Nemusí to říkat. Došlo mi to.

Ten sprinter byl kluk na motorce. Malý a zavalitý, takže sprinter je trochu zavádějící označení, ale na nohou měl pár prastarých Nike se špičkami pečlivě a tlustě omotanými lepicí páskou, kterou měl vyztužené i švy na patách, takže co já vím? Seděl u mě na dvorku a naprázdno túroval motor, až se mí psi rozštěkali. Přišla jsem mu ke dveřím říct, ať jede do prdele pryč. Že už netvory nelovím. Jenže on mi řekl, Lukačukajové potřebujou pomoc a žádná jiná jim nepřijde, a byla to malá holka a kromě toho mi zaplatěj. Řekla jsem, že to není můj problém, ale kluk se nedal odbýt a pravdou bylo, že mě to zaujalo. Posledních devět měsíců jsem jenom zírala na stěny přívěsu, tak co jsem měla dělat? Kromě toho mi začínaly docházet zdroje a kšeft by se mi hodil. Takže když kluk odmítl odjet, rozhodla jsem se, že k Lukačukajům pojedu. Ale teď toho začínám litovat. Za ty měsíce dobrovolné izolace jsem zapomněla, jak moc nesnáším dav a jak moc dav nesnáší mě.