Vladimír Šlechta: Hraničář

Nakladatelství Brokilon vydalo fantasy román Hraničář ze série Krvavé pohraničí Vladimíra Šlechty.

 

ANOTACE:
Přes hraničářskou osadu zvanou Chawyna procházejí komanda dobrodruhů, aby v bažinatém Orcigardu bojovala s orky a drancovala rozvaliny starých chrámů. Moc Temného mága se zdá být nezlomitelná, vyskytují se však názory, že jeho vláda nad Orcigardem už brzy skončí. V těchto nelehkých časech žije Jonni, obyčejný kluk z Chawyny. Bojuje s orky i s bandity, hledá své místo v hraničářské komunitě. Stává se svědkem i aktérem okamžiků, které změní „staré“ Pohraničí k nepoznání.

Kniha Hraničář navazuje na romány Krvavé pohraničí a Šílený les.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon, červen 2021
Obálka: Tomáš Flak
Mapa: Ladislav Hrdina
Vazba: brožovaná
Počet stran: 330
Cena: 268 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Část první

Dětská dýka
(rok 157 letopočtu Hraničních zemí)

V Thonnierice byl Gordon Fee postaven před vyšetřovací komisi a obviněn ze zbabělosti před nepřítelem. Na základě zjištěných skutečností byl zproštěn obvinění, jeho slibně se rozvíjející kariéra však byla zničena. Stal se z něho tulák. Nenáviděl orky, a proto postavil své vlastní komando, s nímž pronikal do Orcigardu na kořistnické výpravy. Prý spřádal plány na proniknutí do Citadely a zlikvidování samotného Alaricha Touraina – tento cíl byl však evidentně nad jeho síly a jen ilustruje, jak Gordon Fee v pozdějších letech ztratil soudnost.

Ilustrovaná encyklopedie Pohraničí

 

01

Čekali, že padne rozhodnutí. Vlastně už byli napůl sbalení. Strýc Jacob však vyšel z přístěnku a neřekl nic.

Žádná výzva k odchodu. Žádné rozhodné slovo. Prostě nic.

Venku u zápraží sebral z hromádky palivového dříví kus lískového kmínku. Odklidil se s ním na lavici pod velkým dubem, vytáhl z boty nůž a začal polínko ořezávat. Kolem něj se shromáždilo celé osazenstvo samoty: Jonni, dvě starší sestry, matka i starý jednoruký Fous. Strýc Jacob si jich nevšímal. Ořezával polínko, usmíval se a tichounce si pohvizdoval.

„Pro Bledou paní, Jacobe!“ vyhrkla konečně matka. „Vždyť už je skoro mrtvý! Nemůžeme tady zůstávat sami! Odveď nás do Chawyny!“

Strýc Jacob se na ni podíval zpod obočí: „Mně se zdál lepší než posledně.“

„Jacobe! Prosím tě! Vždyť už vůbec nevstává z postele! Ani na záchod si nedojde! Na zádech má černé proleženiny!“

„Tak dost!“ zarazil ji strýc Jacob. „Brácha přežil celé jaro! Proč by měl umírat teď, když tak dlouho bojoval?“

Pak se rozkřikl, aby svým slovům dodal na důrazu: „Faylorgové neumírají tak snadno!“

Jonniho sestry sebou trhly, jak se polekaly křiku. Strýc Jacob si toho všiml a ubral na hlasitosti. „A vůbec, ženské, co tady očumujete?“ řekl konejšivě. „Krávy bučí hlady, koukejte je zahnat na palouk. A postarejte se o bráchu. Uvařte mu silnou polévku z těch křepelek, které jsem přinesl. Máte spoustu práce, tak se do ní dejte!“

Matka i sestry okamžitě poslechly. Pohnul se i jednoruký Fous. Ani on si netroufl Jacobovi odporovat. Jen Jonni, pihovatý blonďáček v hrubé haleně, obutý v botách z jelenice vysokých až nad kolena, zůstal na místě. Pozoroval, jak strýc ořezává lískové polínko.

„Co to děláš, Jacobe?“ zeptal se. Strýc vždycky trval na tom, aby ho Jonni oslovoval jménem.

Strýc Jacob byl o hodně mladší než Jonniho otec. Teprve mu táhlo na třicítku. Seděl tady v oddělených elfských nohavicích, na švech ozdobených třásněmi, v bederní zástěrce a v parádní košili z modrého plátna, kterou si koupil v pevnosti Rudenrog. Jonni ho měl rád. Někdy ho pokládal za staršího kamaráda. Strýc se hodně smál a dělal různé vylomeniny, jako že třeba chodil po rukou. Ale jindy, když se rozkřikl, vypadal nebezpečně a šel z něj strach.

„Vyrábím dýku,“ řekl strýc. „Dýku pro tebe. Ukaž mi ruku, Jonni. Udělám ti rukojeť na míru. Dal bych ti svůj tesák, ale byl by pro tebe příliš těžký. Kolik je ti vlastně let? Osm? Nedělej si nic z toho, že jsi tak mrňavý. Za dva roky začneš růst a všechny nás přerosteš. Jsi na téhle samotě jedinej zdravej chlap, tak to tady musíš pohlídat. Nemůžete odsud odejít, chápeš? Les by si vzal všechno zase zpátky. Políčka, ohrady, stavení. Za pár měsíců by to zarostlo roštím. Nastěhovali by se sem králíci a vrány… Přines mi ten hrnek s uraženým uchem. Naber do něj ve studni vodu.“

Než to Jonni všechno udělal, byl strýc s lískovou dýkou hotov. Teď už jen dokončoval ozdobné vrypy na rukojeti.

„Tak, Jonni, hrnek necháme tady pod lavicí. Všechny upozorním, aby dávali pozor a nezvrhli ho. Teď přijde nejdůležitější část. Musíme přeměnit dřevěnou hračku ve zbraň.“

Z torby zavěšené na opasku vytáhl skleněnou lahvičku naplněnou olověně šedou tekutinou. Už jen ta skleněná lahvička byla v Pohraničí vzácností.

„Koupil jsem to od jednoho čaroděje alchymisty,“ vysvětlil strýc.

„Od Rônarda?“ zeptal se Jonni.

„Znáš snad jiného čaroděje?“

„Ne. A ty nějakého jiného znáš?“

„Ne. Takže jsi to uhodl. Tekutina je od Rônarda.“

Zatímco se bavili, vylil obsah lahvičky do hrnku s vodou a rozmíchal ji kouskem dřívka, které však ihned vytáhl a zahodil. „Teď se dívej, co udělám, Jonni. Čepel dřevěné dýky ponořím do vody. Takhle je to v pořádku. Jen po záštitu. Tekutina trochu nasákne i do rukojeti, tak mi to alespoň tvrdil Rônard. Rukojeť pak nebude těžká, ale bude pevná… Podej mi řemínek. Musím dýku přivázat k hrnku, aby nevyplavala.“

Upevnil dřevěnou hračku do hrnku s vodou, postavil hrnek pod lavici a obložil ho několika plochými kameny.

„Nejméně pět dní, Jonni. Tak dlouho musí tekutina působit. Kdyby voda v hrnku vyschla, tak ji dolij. Před deštěm je hrnek chráněný lavicí. Během týdne se tady zastavím, nabrousím ti ji a ušiju na ni pochvu z kůže. Dávej pozor na ženské,“ rozcuchal Jonnimu dlouhé vlasy.

Otočil se, shrábl z lavice dlouhý luk a toulec plný šípů. Přešel kolem políček až k čáře stromů. Náhle byl pryč.

Jonniho zachvátila prudká radost. Dýka! Bude mít vlastní dýku!

Nikdo z kluků, které znal, neměl dýku. Ani Framis ze severní samoty. Ani Tomin, Rouk a Puclík ze samoty na jihu. Nikdo z jeho přímých ani vzdálených bratranců, s nimiž se několikrát do roka setkával při rodinných slavnostech, se nemohl pochlubit dýkou. Někteří se pyšnili odštěpky pazourku, zasazenými do rukojeti, ale dýka? Tu bude mít jen on.

 

 

02

V náhlém popudu se rozběhl do lesa. Utíkal podél Žilky, jak říkali drobnému potůčku, který obtékal samotu. Přeskakoval z jednoho břehu na druhý, skákal po kamenech. Běžel až k místu, kde se široké, téměř vyschlé koryto zúžilo do stružky a voda tady vytvářela čtyři stopy vysoký vodopádek. Jonni tam předevčírem postavil mlýnek z bezových větví, takový, jaký ho naučil dělat otec, když byl ještě zdravý.

Byl téměř na místě. Náhle, aniž si to uvědomil, jeho tělo samo uskočilo stranou a připláclo se do závěje loňského listí. Ještě neprošel celým výcvikem hraničářů, ale už měl dobrý základ.

Tiskl se k zemi a pomaličku se plížil vpřed. Srdce mu prudce bušilo. V zeleni lesa zářily pestré barvy: červená a žlutá.

A nebyly to jen barvy. U vodopádku seděla bytůstka v šatech, jaké by lidé z hraničářských samot nazvali městskými. Temně rudé nohavice, boty ze žluťoučké kůže, černá sametová kazajka. Přes ramena měl tvoreček přehozený nazelenalý pláštík, který pableskoval světlými šmouhami. Nádhera těch šatů Jonniho okouzlila. Vůbec si nevšiml, že jsou potrhané a špinavé.

V první chvíli měl pocit, že jsou to jenom šaty. Bezhlavý a bezruký přízrak. Byl to však jen zrakový klam. Lysá hlava tvorečka i jeho pařátky podobné ptačím nohám měly barvu lesa, světle šedou, která v lesních stínech vypadala nazelenale.

Tvoreček si prohlížel Jonniho mlýnek. Převracel ho v rukách opatrně, aby ho nepoškodil. Pak uložil hřídel do vidliček zapíchaných na březích stružky. Voda se opřela do lopatek, mlýnek se roztočil.

„Pěkné,“ řekl tvoreček. Otočil veliké oči tam, kde se ukrýval Jonni. „To jsi dělal ty, chlapče?“

„Já,“ řekl Jonni a vstal. Nedůvěřivě popošel dva kroky k neznámému, připravený při sebemenší známce nebezpečí vzít do zaječích. Tvoreček také vstal. Měl útlou postavu, která nebyla o mnoho vyšší než chlapcova. Rozpřáhl ruce v uklidňujícím gestu: „Mne se nemusíš bát.“

„Kdo jsi?“ vyhrkl Jonni. „Ty jsi… ork?“

Tvorečkova široká ústa se roztáhla do jakési nápodoby úsměvu. Tenké rty se ohrnuly a odhalily špičaté zoubky. „Já jsem Hödö Brache z Likaria. Nejsem ork. Bojíš se orků, chlapče? Prozradíš mi své jméno?“

„Jonni,“ vyhrkl chlapec. „A nebojím se orků.“

„To je správné, že se jich nebojíš,“ pochválil ho tvoreček. „Ovšem musíš si na ně dávat pozor. Orkové jsou divocí a nevypočitatelní. Nikdy nevíš, co udělají. Pamatuj si, nikdy se k orkům neotáčej zády… Já jsem goblin. Pocházím z Likaria, jak už jsem řekl. My goblini z Likaria jsme civilizovaní. Převzali jsme zvyky lidí… Poslyš, Jonni, mám k tobě prosbu. Nemáš něco k jídlu? Ach, promiň, že se tak ptám, určitě potřebuješ všechno jídlo pro sebe. Hodně jíš, aby z tebe vyrostl bojovník. Neměl jsem tě o jídlo žádat. Stydím se za to.“

Tvoreček mluvil hladce, jako když zurčí potůček. Vespod jeho hlasu se však skrývalo zoufalství. Jonni sáhl pod halenu, kde měl v rubu látky všitou kapsu a v ní hnětynku zabalenou do kusu plátna.

„Mám hnětynku,“ řekl. „Položím ji támhle na kámen a pak se zase vrátím sem. Teprve potom si ji vezmeš.“

„Jsi chytrý chlapec, Jonni,“ přikývl tvoreček. „Nikdy nevěř cizím lidem. Ani cizím goblinům.“

Nechal Jonnimu dost času, aby položil hnětynku na kámen a vzdálil se. Pak si ji vzal. Posadil se na kámen vedle vodopádku a jedl. Nehltal, ale krmil se jako městský člověk s plátýnkem položeným na kolenou, po malých soustech. Jeho tenké prsty sbíraly z plátna každý drobeček.

„Přišel jsem z města,“ vykládal během jídla. „Z Thonnieriky.“

„Z Thonnieriky?“ podivil se Jonni. „To je přece hrozně daleko. A copak… goblinové… žijí v lidských městech?“

„Máš pravdu, Thonnierika je daleko. Goblini tam žijí jen ve velmi malém počtu. Ale žijí tam. Stejně jako elfové a elfolidští míšenci. Ti všichni někdy žijí v lidských městech.“

Jedl, ozobával hnětynku jako sýkora a náhle se pochlubil: „Já jsem nákupčí kupce Jarma Protera. Jsem také jeho prokurista.“

„Co je to prokurista?“

„To je důvěryhodný člověk… důvěryhodný goblin. Může jednat kupcovým jménem. Může uzavírat smlouvy… Promiň, Jonni, už zase mluvím do větru. Ty mi přece nemůžeš věřit. Je to neuvěřitelné, že by člověk mohl svěřit část svého obchodování goblinovi. Zapomeň na to, co jsem říkal. Tady, vrátím ti tvůj ubrousek.“

Poskládal plátýnko a pomalými, obřadnými pohyby ho donesl na plochý kámen. Pak se zase vzdálil.

Jonni sebral plátýnko a zazdálo se mu těžké. Rozbalil je a objevil v něm šperk – zelený kámen nepravidelného tvaru, který slabě opalizoval. Byl zavěšený na šňůrce spletené ze zlatých a stříbrných nití.

„Co to je?“ zeptal se

„Nic. Cetka. Hvězdný kámen, tak tomu alespoň říkají. Není v něm ani špetka magie.“

„Proč jsi mi to dal?“

„To je dárek pro tebe, Jonni. Za to, že ses smiloval nad opuštěnou, nešťastnou bytostí,“ zkřivil goblin ústa do úsměvu, aby bylo jasné, že tu opuštěnou nešťastnou bytost myslí jen v žertu.

„Proč jsi nezůstal v Thonnierice?“ vyhrkl Jonni.

„Zastesklo se mi. Stýskalo se mi po rodném lese. My goblini nedokážeme žít v lidských městech napořád. Nedokážou to ani elfové… Jonni, myslím, že se stmívá. Neměl by ses vrátit domů ke svým rodičům?“

„Měl,“ potřásl chlapec hlavou. „Můžeš jít se mnou, jestli chceš. Maminka ti dá večeři.“

„Ne, Jonni, díky za nabídku, ale není to dobrý nápad. Tvá maminka by nebyla nadšena nějakým goblinem. Tady v Pohraničí jsou lidé ke goblinům nedůvěřiví.“

„Budeš tady ještě zítra?“ zeptal se ho Jonni.

„Nevím. Možná. Musím si odpočinout po dlouhé cestě. Běž, Jonni, a dávej na sebe pozor.“