Rebecca Rossová: Sestry ve zbrani a písni

Obstojí sestry v těžké zkoušce, kterou pro ně připravili mágové toužící po moci?
Nakladatelství Fragment vydalo YA fantasy román Sestry ve zbrani a písni.

ANOTACE:
Evadne se nemůže dočkat, až uvidí svoji sestru Halcyon. Po osmi letech služby v královnině armádě má přijet domů a celá vesnice netrpělivě očekává její návrat. Když se Halcyon objeví dřív, než bylo v plánu, Evadne okamžitě pochopí, že něco je špatně. Dozvídá se, že sestra byla obviněna z vraždy a je na útěku.

V procesu, který následuje, je Halcolyn odsouzena k patnácti rokům nucených prací. Evadne udělá cokoliv, aby sestru zprostila viny, a tak nabídne, že část trestu odslouží za ni. Když na nucené práce společně nastupují, netuší, že budou čelit mnohem horším ranám osudu, než je neustálá hrozba smrti.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, červen 2021
Překlad: Lucie Schürerová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 400
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.

Evadne

Evadne stála pod olivovým stromem a sledovala, jak Maia šplhá a svírá přitom nůž v zubech. Slunce právě zapadalo, ale vítr byl stále ještě teplý – dýchal od západu, kde hned za hájem vířilo Origenské moře. Než nastane večer, určitě se rozbouří; Evadne to cítila ve větru. A pak přijde zítřek; den, na který její rodina čekala osm dlouhých let.

Ještě jednou se vyspím a uvidím ji, pomyslela si Evadne a úplně zapomněla, proč stojí mezi olivovníky, dokud nezaslechla, jak Maia při šplhu sklouzla a zachytila se pahýlu větve. Strom se otřásl na protest, ačkoliv Maia byla nejmenší z rodiny a sahala Evadne stěží po ramena. Trvala na tom, že právě ona bude šplhat.

„Může nás někdo vidět?“ zeptala se Maia, jakmile znovu získala rovnováhu. Vyslovovala nejasně, protože v zubech ještě stále svírala nůž.

Evadne se rozhlédla po háji. Byly v jeho samotném středu; na trávu dopadaly odlesky světla a větve šuměly ve větru. Z dálky slyšela zvuky z vily – hlasy a smích. Oba jejich otcové jsou jistě spolu, lisují olej na druhé straně pozemku.

„Jsme samy, Maio.“

Maia uřízla větev a nechala ji padnout na zem, přímo Evadne k nohám. Pak uřízla další, její nůž zaškrábal o kůru kmene.

„Myslíš, že to tvůj táta pozná, Evi?“

„Že jsme je odřízly z božského stromu?“ Evadne posbírala zelenostříbřité listy a vzhlédla k Maie, která balancovala na pokroucených větvích. Představila si, jak skrze tyto zkroucené větve padá k zemi bůh se zlomenými křídly. „No, jestli to táta pozná, prostě mu řeknu, že to bylo pro Halcyon, co na to může říct?“ odpověděla.

Maia bleskově vyměnila jednu starost za druhou. „Myslíš, že mě Halcyon zítra pozná?“

„Jsi její sestřenice, samozřejmě, že tě pozná.“ Ale navzdory zdánlivému sebevědomí Evadne v duši užíral tentýž strach. Neviděla Halcyon osm let.

Evadne si pamatovala to ráno, kdy Halcyon odjela – prožívala ho znovu ve vzpomínkách už tolikrát, že se jí o něm i zdávalo. Evadne bylo devět, se zavázaným kotníkem se opírala o berli a postávala na dvoře. Halcyon bylo tehdy dvanáct, vlasy měla spletené do dvou copů a svoje věci zabalené v cestovním vaku. Čekala, až s tátou pojede do města Abacu.

„Nejezdi, nejezdi,“ plakala Evadne a tiskla se k sestře.

Ale Halcyon se jen usmála a řekla: „Já musím, Evi. Bohové si to přejí.“

„Neříkej jí o tom,“ pokračovala Maia a posunula se na další větev, „ale kdysi jsem na tvoji sestru žárlila.“

„Já taky,“ přiznala Evadne a překvapeně si uvědomila, že ten plamen žárlivosti ještě existuje, stále ještě v ní plane. Já taky, zopakovala si v duchu. Žárlím na Halcyon, i když nechci žárlit.

Maia přestala s řezáním a Evadne se na okamžik polekala, že svoje tajné myšlenky vyslovila nahlas.

„Nechápej mě špatně,“ pospíšila si Maia s vysvětlením. „Ulevilo se mi, že někdo v naší rodině konečně podědil něco dobrého. Halcyon si zasloužila se proslavit. Ale… přála bych si, abychom ty a já taky něco měly.“

„Ano,“ souhlasila Evadne.

Ona s Maiou byly jako ostatní členové jejich rodiny. Bez magie. A to proto, že jejich předek, svržený bůh, před staletími padl z nebes přímo do tohoto olivového stromu a zlámal si křídla. Nebo tak to alespoň vypráví legenda. A proto se Evadninu otci nelíbilo, když na něj kdokoliv sahal, šplhal po něm nebo z něj sklízel plody. Ale také to byl počátek. Počátek tohoto háje a jejich rodiny.

„Proč by byl bůh tak bláhový?“ stěžovala si Evadne často matce, když spolu tkaly na stavu. „Měl úplně všechno. Proč by se toho vzdával?“

Ve skutečnosti její hněv pramenil z toho, že nebyla schopná magie, byla obyčejná a předurčená k tomu žít stejně nudný život každý den, dokud se neobrátí v prach. A to všechno proto, že se Kirkos rozhodl padnout.

A její matka se jen usmívala něžným, ale moudrým úsměvem. „Jednou to pochopíš, Evi.“

No, Evadne věřila, že už to pochopila. Určitě to bylo tak, že Kirkos letěl nad tímto kusem země, nad hájem zvaným Isaura, a uviděl smrtelnou ženu, jak sklízí olivy. A zamiloval se do ní tak vášnivě, že se vzdal své nesmrtelnosti a moci, aby mohl zůstat na zemi s ní, žít jako smrtelný muž, pečovat o háj po jejím boku, dát jí děti a být pohřben vedle ní.

Pokud by některý z jeho potomků chtěl znovu postoupit výše u dvora, nebylo by to pro zděděnou magii, ale pro nějaký jiný dar nebo schopnost.

Což Halcyon dokázala.

„Myslíš, že jsme nasbíraly dost?“

Maiin dotaz přivedl Evadne zpět do přítomnosti. Pohlédla na svoji otep olivových ratolestí. „Ano, to je víc než dost. Měly bychom vyrazit zpátky. Mámy si budou dělat starost, co nám tak dlouho trvá.“

„Třeba si pomyslí, že jeden z bohů letěl nad hájem a – doslova – propadl lásce k nám,“ prohodila Maia vesele a seskočila ze stromu. Byl to v jejich rodině častý vtip, ale Evadne se i tak zasmála.

„Blesk nikdy neuhodí dvakrát na stejné místo, Maio. Mrzí mě, že tě zklamu.“

Sestřenice kráčely spolu hájem a pak pokračovaly po hlavní cestě, která se vinula až nahoru k vile. Evadne zlobil kotník většinou jenom v zimním období. Ale dnes ji bolel, navzdory mírnému počasí a chystající se bouři. Každý krok hájem byl nepříjemný. A když si všimla, jak Maia pokukuje po lemu její tuniky, která se táhla po trávě, potřísněná špínou, uvědomila si, proč se Maia nabízela, že na strom vyleze.

„Copak kulhám až tak moc, Maio?“

„Ne, jenom jsem přemýšlela o tom, jak těžké bude dostat všechnu tu špínu z tvého oblečení.“

Evadne zavrtěla hlavou, ale nedokázala se ubránit úsměvu. Jejich tuniky byly jednoduché, dlouhé a bez rukávů, vyrobené z bílého plátna. Oděvy byly na rameni sepnuté broží a v pase převázané splétanými koženými pásky. V chladném období měnily plátno za vlněné tuniky a pláště barvy země: cihlové, zelené nebo šedé. Tyto barvy splývaly s barvami přírody a tiše hlásaly jejich společenský status, který byl nejnižší u jejich dvora.

Kolikrát Maia s Evadne i jejich matky naříkaly nad skvrnami, které háj každodenně zanechával na jejich rouchu? Dny, kdy se pralo, všichni nesnášeli.

Ale jednou, jen jednou v životě, přísahala si Maia, pravděpodobně až bude stará žena a nebude jí už záležet na tom, co si ostatní myslí, oblékne se do vznešeného nachu, jako kdyby byla sama královna Nerine.

Děvčata došla zbytek cesty v tichosti. Evadne rozptylovala bolest v noze, bolest vyvolaná pracovním úsilím, které v poslední době její rodina vynaložila při přípravách na Halcyonin návrat. V minulých dvou týdnech byli všichni doslova sedření, snažili se, aby se vila leskla jako nová mince, jako místo hodné dívky, která postoupila na vyšší místo u Obecného dvora.

Sklidili to nejlepší ovoce a provedli první lisování oliv, během kterého se lisuje olej tak hustý, až je prohlášen za posvátný. Vyvětrali pokrývky, aby voněly letním povětřím, a vydrhli kachle a fresky, až se leskly. Naplnili všechny lampy olejem a připravili si ty nejlepší šaty. Halcyonino jméno zaznívalo z jejich úst často a s úctou, jako jméno bohyně, a Evadne i její rodina nechali příslibem její přítomnosti naplnit každičký kout i chodbu vily.

Než zítra zapadne slunce, Halcyon z Isaury bude doma. A jaké příběhy bude asi vyprávět Evadne a Maie? Příběhy o světě mimo háj, které se lesknou přítomností vyšší třídy a měst a tunik tak jemných, až na slunci vrhají duhové odlesky. Bude to jako otevřít truhlu pokladů, jako božská relikvie, kterou Evadne může jen obdivovat, ale ne se jí dotýkat či si ji přivlastnit.

I ona snila o povýšení na jejich dvoře. O tom, že za sebou zanechá hlínou potřísněné tuniky a větrem rozcuchané vlasy a sezónní práce pozemkového správce. Že na ni ostatní nebudou shlížet svrchu jen proto, že pracuje v olivovém háji.

Evadne zavrhla touhu po povýšení; nikdy k tomu nedojde, tak proč se jí nemůže zbavit? Znovu se soustředila na svoji sestru a pokoušela se představit si, jaké to asi bude se s Halcyon znovu setkat, obejmout ji po tolika letech odloučení… Projel jí záchvěv radosti smíšené s nervozitou. Co z toho vycítí Halcyon více? Všeobjímající pocit štěstí, nebo špetku závisti?

Dívky došly na nádvoří vily, kde u brány čekal posel a zvonil, aby ho vpustili dovnitř.

„Jaké zprávy asi tak může přinášet?“ zavrčela Maia pod vousy. „Že máme platit ještě vyšší daň z oleje?“

Ano, to byly skutečně nejnovější zprávy – vyšší daně z půdy a produktů. Cena za sklenici druhotného oleje bude brzy stejná jako daň, která se platí na konci sezóny.

„Na,“ prohlásila Evadne a vtiskla olivové snítky Maie do náručí. „Vezmi je dovnitř. Já zjistím, co tu chce.“ Přešla po vyhřáté dlažbě a otevřela bránu.

Posel si otráveně povzdechl. Oprášil si prach z tuniky a prohlásil: „Zvoním na ten zvonec už bezmála půl hodiny!“

„Odpusť, posle, naše rodina připravuje vilu na zítřejší příjezd hosta.“ Hosta, jako kdyby snad Halcyon byla někdo cizí. Evadne v očekávání pozdvihla obočí. „Jaké zprávy nám přinášíš?“

Posel vytáhl zapečetěný svitek papyru. Byl pomačkaný, což svědčilo o jeho dlouhé cestě z královského města Mithra. „Nový dekret, dle příkazu královny Nerine.“

Kdysi vyvolával pouhý zvuk královnina jména v Evadne zvědavost a naději. Královna Nerine vládla Corisandu a všem se ctí a spravedlivě. Její profil byl vyražen na stříbrných mincích akkia a Evadne se častokrát dívala na minci ve své dlani a pokoušela se zapamatovat si královninu tvář, jako by snad jednoho dne mohla stanout na jejím místě.

Ale to bylo před lety. Před tím, než nové zákony a daně začaly dopadat čím dál tíživěji na obecný lid.

Zlomila pečeť a rozrolovala papyrus s vědomím, že posel neodejde, dokud se nepřesvědčí, že si zprávu přečetla.

Z příkazu Nerine, královny Corisandu, potomka božské Acanthy, vládkyně Obecného dvora i Magického dvora, paní Origenského moře:

Od tohoto dne dále, tedy od sedmnáctého dne měsíce Lukostřelce, se dává na vědomí a zapisuje do análů, že prostý člověk, pokud by přišel k vlastnictví božské relikvie, již nebude považován za člena Magického dvora. Velká pokuta bude vyměřena každému majiteli relikvie, který neodevzdá svůj objev Magické radě sídlící ve Škole osudu.

Evadne s neurčitým výrazem ve tváři dekret srolovala. Posel se otočil, nasedl zpátky na koně a vyrazil do další vesnice. S cinknutím zavřela bránu a hlavou jí táhly myšlenky na bohy a jejich relikvie.

Existovalo devět relikvií. Vlastně nyní jen osm, jelikož Kirkos po svém pádu již nebyl považován za božstvo. Magda, bohyně matka vládnoucí slunci, Irix, bůh otec vládnoucí obloze, a jejich šest božských potomků: Ari, bohyně měsíce a snění, Nikomides, bůh války, Acantha, bohyně osudu a moudrosti, Euthymius, bůh země a zvěře, Loris, bohyně vodstev a moří, Pyrrhus, bůh ohně, a Kirkos, bůh větru.

Před staletími, když království Corisandu vzniklo, devět bohů a bohyň přišlo na zemi a žilo mezi smrtelníky. Jedli pokrmy smrtelníků, pili jejich víno a spali v jejich postelích. A tak jejich magie pronikla do krve smrtelníků a narodily se děti s magickými schopnostmi.

Ovšem ne každé dítě podědilo magický dar bohů. Byla to nestálá věc, přeskočila syna nebo dceru, nebo třeba celé generace. Sledování rodokmenu se brzy stalo obsesivním koníčkem vyšších tříd, které domlouvaly sňatky a počítaly generace a marně se snažily předpovědět, kdy se v rodině narodí další mág.

Když si bohové a bohyně uvědomili, jaký rozruch vyvolali, opustili říši smrtelníků, vrátili se do svých vil v nebesích a nechali se uctívat na dálku. Ale každý z nich zanechal na zemi něco ze svého majetku, svoji relikvii plnou magické síly. Bohové je ukryli po celém Corisandu v naději, že je najdou obyčejní lidé, kteří nemají magické schopnosti. A tak začala éra lovců relikvií. Nalézt a vlastnit relikvii znamenalo, že člověk mohl ovládat malý zdroj magie bez ohledu na svou obyčejnou krev. Mohl se stát členem Magického dvora. Až dosud, pomyslela si Evadne s frustrovaným povzdechem.

„Co se tam píše?“ volala na ni Maia, která se vykláněla z okna.

Evadne dekret přinesla nahoru své sestřenici a pak se dívala, jak se při jeho čtení mračí.

„To je směšné! Proč by královna vůbec vydávala takový příkaz?“

„Vypadá to, že Magický dvůr je už unavený z obyčejných občanů, kteří vstupují do jejich kruhů,“ odvětila Evadne. „A stěžovali si na to tak moc, že královně nezbylo nic jiného než vydat zákon.“

Maia stiskla edikt v prstech. „Bratrovi se to líbit nebude.“

„Jako kdyby snad hodlal objevit božskou relikvii.“

„To je fakt,“ souhlasila Maia. „Lysander stěží pozná východ od západu. Ale zajímalo by mě, jestli strýc Ozias nakonec nějakou relikvii našel.“

Ozias odešel z háje, když byla děvčata ještě malá, aby se stal lovcem relikvií, což popudilo a zklamalo oba jejich otce. Mezi třemi bratry došlo k rozkolu ohledně Kirkovy relikvie. Ozias věřil, že náhrdelník padlého boha byl pohřben spolu s ním v olivovém háji a oni by měli vykopat bohovy kosti, aby ho našli. Gregor a Nico mu to odmítali dovolit, a tak Ozias odešel a zřekl se rodiny.

Nečekali, že strýce Ozia ještě někdy uvidí.

„Není to moc pravděpodobné,“ odpověděla Evadne. „Můj táta si myslí, že Ozias skončil v lomech Mithry, kde většinou končí všichni lovci relikvií.“

Maia svraštila nos. „Při bozích, doufám, že tam strýc Ozias není! Tam se posílají všichni vrazi z obecného lidu.“

„Lovci relikvií často zabíjejí, aby získali to, co chtějí.“

„Ty máš ale morbidní myšlenky, Evi. Pojď, zapomeň na dekret a pomoz mi uplést věnce pro Halcyon.“

Nervozita znovu sevřela Evadne útroby, když se její rodina shromáždila v jídelně k večeři. Hovor se nejprve soustředil na nový edikt – Lysander byl, jak se čekalo, rozčilený – ale hovor na toto téma se brzy vyčerpal; byly zde mnohem důležitější věci k řešení. Jako Halcyon.

Evadne s Maiou seděly na zemi a splétaly olivové ratolesti do věnců – každý člen rodiny zítra bude mít jeden na hlavě, aby Halcyon uctili. Splétání dodávalo Evadne útěšný pocit užitečnosti, dokud se Lysander nerozvalil na podlahu vedle nich a nezačal obírat listy z větví.

„Lysandere, přestaň!“ okřikla ho Maia.

Lysander svoji sestru ignoroval a utrhl další list. Pořád ještě měl vztek kvůli novému dekretu; všichni věděli, že by chtěl také hledat relikvie, ať již s požehnáním rodičů, nebo bez něj. Přál si být prvním z rodiny, kdo vstoupí na Magický dvůr.

„Jsem zvědavý, kolik jizev asi teď Halcyon má,“ prohodil.

V místnosti se rozhostilo ticho. Evadnin otec Gregor ztuhnul ve svém křesle, kus chleba namočeného v omáčce na půl cesty do úst. I Evadnina matka Phaedra, která zašívala roztržený plášť, ustala v práci, jako kdyby její ruce zapomněly, co dělat s jehlou a nití.

Teta Lydie, matka Maii a Lysandera, rozsvěcela olejové lampy, protože poslední zbytky slunečního svitu se vytratily otevřeným oknem – a zatvářila se šokovaně nad synovými slovy. Ale byl to nakonec strýc Niko, kdo zareagoval jako první. Vousatou tvář měl zvrásněnou od dlouhých hodin mžourání ve slunečním svitu, a bylo vidět, jak mu vlnité vlasy už prokvétají šedinami, když se skláněl nad párem sandálů, které opravoval na klíně.

„Nebude mít žádné, Lysandere. Pamatuješ přece, jak je Halcyon mrštná. Nikdo ji nedokázal porazit. A i kdyby nějaké měla…inu, budou znamením úspěchu.“

Napětí v místnosti povolilo a všichni začali vzpomínat na Halcyon. „Pamatujete, jak v závodě porazila všechny kluky z vesnice?“ pronesla teta Lydie hlasem překypujícím hrdostí. Místností nyní probleskovaly plameny ohně jako tanec zlatého světla a stínů.

„Nikdo ji nedokázal porazit,“ souhlasila Maia. „Pamatuju si na toho zlého kluka z Dree. Vzpomínáš na něj, Evi? Myslel, že ji dokáže překonat v zápase, ale ukázala mu, že se plete – a to hned dvakrát. Složila ho k zemi jediným úderem. Fantazie.“

Ano, souhlasila Evadne, pamatovala si na to. Uvila další dva věnce, a když se venku konečně strhla bouřka, vstala a chystala se jít do postele.

„Ale Pupo!“ zvolal její otec. „Ještě jsme dneska večer nezpívali! Ještě nemůžeš jít spát.“

Její táta by nejraději zpíval každý večer, pokud dokázal přesvědčit Evadne, aby zpívala s ním. A také měl rád přezdívky. Před dlouhým časem vymyslel přezdívky oběma svým dcerám: Halcyon byla „Proutek“ a Evadne byla „Pupa“. Pupa jako kukla hmyzu. Když se Evadne dozvěděla, co to znamená, byla naštvaná, dokud jí neřekl, že to je stadium transformace, kdy se motýl připravuje roztáhnout křídla. Od té doby spolu hráli hru na hledání kukel v olivovém háji.

„Promiň, otče,“ odpověděla Evadne. „Ale jsem moc utahaná. Dneska večer s tebou bude zpívat Maia.“

Maia přestala s pletením a zůstala na ni koukat s otevřenou pusou. „Kdo, já? Já neumím zpívat!“ Lysander zafuněl na souhlas, čímž si od Maii vysloužil plácnutí.

„My všichni budeme dneska večer zpívat,“ prohlásila Phaedra a odložila šití. „Kromě tebe, Evi. Vím, že si potřebuješ odpočinout.“

Její rodina začala zpívat Píseň sklizně a Evadne vyklouzla z místnosti. Pomalu kráčela po schodech do horního patra a pak chodbou do své ložnice.

Když vstoupila do svého pokoje a zavřela za sebou dveře, zjistila, že je tam úplná tma. Lampa asi vyhořela. Přešla místnost ke stojanu lampy a bosýma nohama si hledala cestu, když vtom ucítila, že podlaha je mokrá. Zastavila se a zahleděla se na okno – bylo otevřené, okenice poletovaly v poryvech bouřlivého větru. Byla si jistá, že je před večeří zajistila.

V tu chvíli to ucítila. Někdo byl v místnosti a pozoroval ji ve tmě. Slyšela, jak dýchá, chrapot snažící maskovat se zvukem deště.

Dýku měla na polici, jen o pár kroků dál. Evadne se po ní vrhla, až ji pravý kotník tím prudkým pohybem zabolel. Ale v tu chvíli se z temnoty vyloupl stín a zadržel ji. Chladná ruka té postavy uchopila Evadne za zápěstí a přitáhla ji čelem k sobě. Evadne zalapala po dechu, aby mohla zakřičet, ale druhá ruka jí okamžitě zacpala pusu. V tom sevření byla něžná síla, zaváhání, které Evadne přimělo uvědomit si, že… ten cizinec jí nechce ublížit, jen si přeje, aby byla zticha.

„Evadne.“ Dívčí hlas, který se na jejím jménu zlomil jako vlna na skále.

Evadne se nepohnula, ani když ruka z jejích úst zmizela. Neviděla vetřelkyni do tváře, ale najednou cítila její přítomnost… vysoká a štíhlá, závan kovu a deště na pokožce, známá kadence jejího hlasu, který posledních osm let žil jen v Evadniných snech a vzpomínkách.

„Evadne,“ zašeptala dívka znovu. „To jsem já. Tvoje sestra Halcyon.“

 

 

2.

Evadne

„Halcyon?“ Evadne se váhavě natáhla a její prsty spočinuly na chladných šupinách. Šupinách, jako u hada. Netvora. Zaskočeně ruku stáhla, ale pak si uvědomila, že to byla jen Halcyonina zbroj. Toužila pohlédnout sestře do tváře, ale tma jí v tom bránila. „Co tu děláš? Kdy jsi přijela? Čekáme tě až zítra večer!“

„Evadne,“ pronesla Halcyon znovu, tentokrát ztěžka a váhavě.

Evadnino nadšení se rozplynulo.

Něco nebylo v pořádku.

„Uvědomuji si, že jsem přijela o den dřív,“ začala Halcyon. „A omlouvám se, že jsem tě dnes večer překvapila, ale chtěla jsem vidět nejdřív tebe.“

„Nech mě rozsvítit lampu,“ prohlásila Evadne a natáhla se po Halcyonině ruce. „Pojď, posaď se na postel.“

Tenhle pokoj kdysi patřil jim oběma. A Halcyon ho měla pořád uložený v paměti, jak si Evadne uvědomila, když její sestra potmě našla svoji postel. Evadne zatápala po lampě a rozžala ji ohnivým kamenem. Chvěla se, když se konečně otočila, aby pozdravila svoji sestru.

Halcyon byla nádherná.

Pleť měla opálenou z dlouhých dní tréninku na slunci a havraní vlasy, které jí spadaly až k ramenům, se leskly deštěm. Tvář měla stále dokonalou, lícní kosti o něco výraznější, ale oči rámované dlouhými řasami nesly stále stejný medový odstín, obočí klenuté a elegantní. Paže měla samý pletenec svalů a poseté drobnými jizvičkami, ale ty ji nehyzdily. Bylo to, jak říkal strýc Nico: znamení jejího úspěchu, doklad, čeho dosáhla v tréninku a jak je zdatná s mečem, oštěpem a štítem. Nyní z ní byla bojovnice v královnině armádě, členka Bronzové ligy.

A pokud by snad jizvy na jejích pažích někomu nestačily, její roucho jasně dokládalo, kým je.

Tuniku měla nabarvenou jasně rudou barvou, barvou armády, a sahala jí jen po stehna. Na ní spočívala těžká armádní zbroj. Kyrys měla vyrobený z bronzových šupin a dva nárameníky připevněné vepředu řemeny. Řemeny byly také nabarveny a ozdobeny propletenými hady, kteří představovali Nikomida, boha války. Tyto symboly měly Halcyon v bitvě chránit zepředu i zezadu. Řemeny sandálů měla vyvázané křížem nahoru na lýtka a zašněrované až pod koleny.

V té zbroji a oděvu připadala své sestře neznámá. Jako cizinec.

Evadne před ní v úctě poklekla, hrdá na to, kým se Halcyon stala. Halcyon, její sestra, hbitá a silná. Dívka, která byla povýšena k Obecnému dvoru.

Halcyon se usmála, sklonila se a sevřela Evadninu tvář v dlaních.

„Ach, podívejme na tebe, sestřičko,“ zašeptala. „Jsi tak krásná. A ty vlasy! Přesně jako tatínkovy.“ Dotkla se jejích nezkrotných kaštanových vln. „Tolik jsi mi chyběla, Evi. Chyběla jsi mi každý den, co jsem odjela.“

„Stejně jako ty mně, Hal.“

„Proč klečíš, pojď si sednout vedle mě!“ Halcyon ji vytáhla nahoru a Evadne se uvelebila vedle ní na posteli.

Na okamžik byly tiše. Evadne nevěděla, co říct, přestože shromažďovala otázky celé roky.

Nakonec ticho ukončila Halcyon. „Řekni mi, jaké dobrodružství jsi zažila, zatímco jsem byla pryč! Naši rodiče jsou určitě v pořádku, že? A Maia? A Lysander je pořád tak příjemný jako vždycky?“

Evadne se zasmála a pomyslela si, že od té doby, co Halcyon odjela, se toho zase tolik nezměnilo. Začala jí vyprávět novinky o rodině i o olivovém háji. Byly to jejich společné kořeny a Halcyon bedlivě naslouchala a vyptávala se na úrody a sklizně a lisování oleje. Vyptávala se na roční období, která v její nepřítomnosti nadále míjela. Deště a bouře a sucha, období dostatku i nedostatku.

„Ale dost už o olivovém háji,“ prohlásila nakonec Evadne, když její pozornost sklouzla k nebezpečně se lesknoucí Halcyonině zbroji. „Já chci slyšet o legii.“

Halcyon sklopila pohled ke svým dlaním. Evadne si uvědomila, že sestra má pod nehty cosi tmavého. Nejdřív si myslela, že to je špína, ale bylo to něco jiného. Jako zaschlá krev.

„Legie,“ pronesla Halcyon a znělo to vyčerpaně. „Kde mám vůbec začít?“

Začni od začátku, chtěla ji prosit Evadne. Začni u toho dne, kdy jsi odjela do Abacu.

Kdosi zaklepal na dveře a kouzlo okamžiku se rozplynulo. Halcyon bezhlučně vyskočila na nohy; celé její tělo se napjalo a ruka jí sjela ke kostěnému jílci kopisu, malého meče, který jí visel po boku v kožené pochvě.

Evadne zírala na sestru, zaskočená její obrannou reakcí. Bylo to, jako by Halcyon očekávala na druhé straně dveří nějakého nepřítele, ne jejich otce, který něžně zavolal: „Pupo? Pupo, ty jsi ještě vzhůru?“

Vteřina ticha. Halcyon zírala na dveře doširoka otevřenýma očima a Evadne hleděla na Halcyon se srdcem splašeně tlukoucím v hrudi. Něco s její sestrou nebylo v pořádku.

Další zaklepání. „Evi?“

Halcyon se prudce obrátila a upřela na Evadne zoufalý pohled: „Prosím, Evi – já tě prosím, neříkej mu, že jsem tady.“

Ale proč? téměř vydechla Evadne, ale pak si všimla, jak má sestra obočí nakrčené obavami, a začala se bát, že by její sestra mohla utéct ven oknem.

Rychle vstala a naznačila sestře gestem, aby se postavila ke stěně za dveře, takže pokud by otec nakoukl do pokoje, neviděl by ji.

Halcyon poslechla. Evadne pootevřela dveře a našla za nimi tátu s ospalým úsměvem.

„Ach, dobře. Bál jsem se, že jsem tě vzbudil.“

„Ne, otče. Potřebuješ něco?“ Evadne stála pevně na prahu, jako živá překážka, aby nemohl Halcyon zahlédnout ani koutkem oka.

„Přemýšlel jsem o zítřejším večeru. O Halcyonině návratu,“ prohlásil Gregor a zívl.

„Ano?“

„Co bychom jí měli zazpívat? Máma navrhla Píseň věčné noci, protože kdysi bývala Halcyoninou nejoblíbenější. Ale možná bychom měli zpívat něco jiného? Neměli bychom třeba vybrat válečnou píseň? Třeba by se jí teď líbila víc, co myslíš?“

Evadne polkla. Koutkem oka viděla Halcyon skrývající se u stěny – její zbroj odrážela odlesky ohně, z vlasů jí ještě kanul déšť a hruď se jí zdvihala a klesala, jak se pokoušela dýchat tiše.

Evadnino zaváhání vzbudilo v Gregorovi obavy.

„Pořád chceš se mnou zpívat, že, Evi?“

Provinile se zarděla. „Ale samozřejmě, otče. Hrozně ráda s tebou budu zítra večer zpívat a myslím si, že Halcyon by se Píseň věčné noci líbila.“

Gregor se začal znovu usmívat a pohlédl Evadne přes rameno do míst, kde u stěny čekala Halcyonina postel plná čerstvě vypraných a složených pokrývek. Ve tváři měl vepsanou radost; jeho prvorozená dcera bude brzy doma; zaplní to prázdné místo, které se ve vile i v olivovém háji vznášelo od chvíle, kdy odjela.

„Ještě něco, otče?“

Gregor políbil Evadne na čelo. „Zavři si okenice, Pupo. Pouštíš sem bouřku.“

Evadne se zasmála – tiše a nervózně, ale její otec si toho nevšiml a už mizel v chodbě.

Zavřela dveře a upřela na Halcyon pohled plný otázek. Její sestra pomalu klesla na podlahu, ve tváři byla popelavá. Už nevypadala jako divoká bojovnice, jako neporazitelná dívka. Vypadala vyděšeně, a proto se i Evadne cítila vyděšeně.

„Halcyon? Co se stalo?“

Její sestra zavřela oči, jako kdyby to nebyla otázka, ale úder.

„Hal?“ Evadne ji uchopila za rameno, jemně, ale naléhavě.

Halcyon se na ni omámeně zahleděla.

„Musíš mi říct, co se přihodilo,“ zašeptala Evadne.

„Evi… myslíš, že bys mi dokázala najít něco k jídlu a k pití? Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem naposledy jedla.“

Evadne toto odhalení šokovalo, ale pak si uvědomila, že to jediné, co Halcyon nese s sebou, je její kopis v pochvě a čutora zavěšená přes rameno.

„Ano. Ale nejdřív tě vysvlečeme z té zbroje. Můžeš si lehnout do svojí postele a odpočívat a já ti přinesu něco ze spíže.“ Evadne pomohla sestře vstát a odvedla ji do postele. Halcyon se posadila, ale neučinila žádný pokus se vysvléct.

Evadne si nebyla jistá, co dělat, a tak si pospíšila zavřít okenice, než jejich tlukot znovu přivolá otce. Když pak zase pohlédla na Halcyon, zjistila, že si její sestra konečně lehla.

Evadne vyklouzla z pokoje. Pohybovala se vilou tak tiše, jak jen uměla, dolů do spíží. Ale srdce jí zběsile tlouklo, slyšela ho až v uších, jako bubny…

Před čím utíkáš, sestřičko?

Co jsi udělala?