Octavia E. Butlerová: Podobenství o rozsévači

Román Podobenství o rozsévači uznávané afroamerické spisovatelky Octavie E. Butlerové je jednou z nejvýznamnějších dystopií světové literatury. Celých pětadvacet let od svého vzniku stále poutá pozornost a nabývá na síle a aktuálnosti, což dosvědčuje i jeho nedávné umístění na žebříčku nejprodávanějších knih deníku New York Times.

ANOTACE:
Píše se rok 2025. Lauren Olamina žije se svou rodinou v jedné z mála bezpečných čtvrtí, které na předměstí Los Angeles ještě zbývají. Za zdmi této střežené enklávy se její otec, kazatel, a hrstka dalších pokouší zachránit poslední pozůstatky civilizace rozvrácené drogami, nemocemi, válkou a trvalým nedostatkem vody.

Zatímco otec se snaží ukazovat svým následovníkům správnou cestu, Lauren svádí boj s hyperempatií, stavem, díky němuž je mimořádně citlivá na bolest jiných. Po náhlé ztrátě své rodiny i domova je nucena vydat se s hrstkou uprchlíků za nejistou vidinou bezpečí. Během obtížné cesty v ní vyklíčí převratná myšlenka, která může zachránit lidstvo.

 

O AUTORCE:
Octavia Estelle Butlerová (1947–2006) je považována za nejúspěšnější afroamerickou spisovatelku sci-fi. Po absolvování městské vysoké školy v Pasadeně si vzdělání rozšířila na California State University v Los Angeles a na UCLA. Spolupodílela se na známém sci-fi workshopu Clarion Science Fiction Writers Workshop a její první povídka Crossover se objevila v antologii Clarion. Během svého života publikovala na 20 románů a knih a stala se vícenásobnou držitelkou cen Hugo i Nebula.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, květen 2021
Původní název: Parable of the Sower
Překlad: Petr Kotrle
Ilustrace na obálce: Richard Bravery
Vazba: vázaná
Počet stran: 360
Cena: 448 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1

Všechno, čeho se dotkneš, tím změníš.
Všechno, co změníš, změní tebe.
Jediná trvalá pravda je změna.
Bůh je změna.

SETBA ZEMĚ: KNIHY ŽIVOTA,
Lauren Oya Olamina

 

SOBOTA, 20. ČERVENCE 2024

Minulou noc se mi znovu zdál sen, který se mi vrací často. Asi jsem to měla očekávat. Vrací se mi, když se vzpírám – když se kroutím na svém osobním háčku a snažím se předstírat, že se neděje nic neobvyklého. Vrací se mi, když se snažím být otcovou dcerou.

Dnes máme narozeniny – já patnácté a otec pětapadesáté. Zítra mu zkusím udělat radost – jemu, komunitě a bohu. Proto jsem minulou noc měla sen, který mi připomíná, že je to všechno lež. Myslím, že o tom snu potřebuji napsat, protože mě tato konkrétní lež velice trápí.

Učím se létat, levitovat. Nikdo mě to neučí. Zkouším to sama, kousek po kousku, každý sen přidává další lekci. Ten obraz není příliš detailní, ale je vytrvalý. Mám už za sebou mnoho lekcí a létání mi jde líp než dřív. Víc si věřím, ale pořád mám strach. Zatím neumím moc ovládat směr.

Předkloním se směrem ke dveřím. Podobají se těm, které vedou z mého pokoje do chodby. Zdá se, že jsou ode mě daleko, ale nakloním se k nim. Když mám celé tělo tuhé a napnuté, pustím se toho, čeho se přidržuji, toho, co mi doposud bránilo zvednout se nebo spadnout. Nalehnu na vzduch a zkusím se vytáhnout nahoru. Nepohybuji se vzhůru, ale nedá se říct ani to, že bych padala. A pak se opravdu dám do pohybu, jako bych klouzala po vzduchu, vznášela se necelý metr nad podlahou, napůl vyděšená a napůl rozjařená.

Pluju ke dveřím. Vychází z nich chladné, bledé světlo. Pak se odkloním maličko doprava, a trochu víc. Vidím, že dveře minu a narazím do zdi vedle nich, ale nemůžu se zastavit ani otočit. Odplouvám ode dveří, od té chladné záře, do jiného světla.

Stěna přede mnou hoří. Oheň vzplál z ničeho, prokousal se stěnou, začal se blížit ke mně, natahovat se ke mně. Oheň se šíří. Vpluju do něj. Rozhoří se kolem mě. Zmítám sebou, mávám rukama, snažím se vyplavat ven, plnými hrstmi nabírám vzduch a oheň, kopu nohama, hořím! Tma.

Možná se trochu probudím. Občas se mi to stává, když mě oheň pohltí. To je špatné. Když se probudím úplně, nedokážu už znovu usnout. Snažím se, ale nikdy se mi to nepodařilo.

Tentokrát se neprobudím úplně. Vklouznu do druhé části snu – do části, která je obyčejná a reálná, do části, která se před léty skutečně stala, když jsem byla malá, i když tenkrát mi to nepřipadalo důležité.

Tma.

Tma se projasňuje.

Hvězdy.

Hvězdy zářící chladným, bledým, třpytivým světlem.

„Když jsem já byla malá, tolik hvězd jsme neviděli,“ řekne mi nevlastní matka. Mluví španělsky, svou mateřštinou. Stojí nehybně a dívá se nahoru na široký pás Mléčné dráhy. Vyšly jsme ven po setmění, abychom sundaly prádlo ze šňůry. Den byl jako obvykle horký a my máme obě rády chladivou tmu začínající noci. Nesvítí měsíc, ale i tak vidíme velice dobře. Obloha je plná hvězd.

Nedaleko se tyčí mohutná zeď kolem čtvrti. Vidím ji jako přikrčené zvíře, které se možná chystá vyrazit, vnímám ji spíš jako hrozbu než ochranu. Ale nevlastní matka je tam se mnou a nebojí se. Držím se jí nablízku. Je mi sedm let.

Zvednu oči ke hvězdám a hluboké, tmavé obloze. „Jak to, že jste neviděli hvězdy?“ zeptám se jí. „Hvězdy přece může vidět každý.“ Mluvím taky španělsky, tak jak mě to naučila. Z nějakého důvodu to působí důvěrně.

„Kvůli světlům města,“ odpoví. „Světla, pokrok, růst, všechno to, o co už se dnes nestaráme, protože jsme moc chudí a je nám moc horko.“ Odmlčí se. „Když mi bylo tolik jako tobě, máma mi řekla, že hvězdy – těch pár, které jsme viděli – jsou okna do nebe. Okna, kterými bůh může nahlížet, aby nás pozoroval. Skoro rok jsem tomu věřila.“ Nevlastní matka mi podá náruč plen nejmladšího bratra. Vezmu je, odnesu je k domu, kde nechala velký proutěný koš na prádlo, a přidám pleny na ostatní oblečení. Koš je plný. Ověřím si, jestli se nevlastní matka nedívá, a plácnu sebou na záda do té měkké hromady naškrobeného, čistého prádla. Chvíli mám během toho pádu pocit, jako bych se vznášela.

Ležím tam a dívám se nahoru na hvězdy. Najdu několik souhvězdí a pojmenuju hvězdy, které je tvoří. Naučila jsem se je z knihy o astronomii, která patřila matce mého táty.

Zahlédnu nenadálý záblesk meteoru, který se mihne oblohou k západu a krátce po sobě zanechá světlou šmouhu. Pak na mě nevlastní matka zavolá a já se vrátím za ní.

„Teď město svítí taky,“ řeknu jí. „A hvězdy to neschovává.“ Zavrtí hlavou. „Zdaleka ne tak silně jako dřív. Dnes už děti nemají představu, jak jasně města zářila – a není to tak dávno.“

„Hvězdy jsou mi milejší,“ prohlásím.

„Hvězdy jsou svobodné.“ Pokrčí rameny. „Já bych byla raději, kdyby se vrátila světla města, a čím dřív, tím líp. Ale hvězdy si můžeme dovolit.“

2

Dar od boha může nepřipravené prsty spálit.
SETBA ZEMĚ: KNIHY ŽIVOTA

NEDĚLE, 21. ČERVENCE 2024

Jsou to přinejmenším tři roky, co bůh mého otce přestal být mým bohem. Jeho církev přestala být mou církví. Přesto jsem se dnes nechala do té církve zasvětit. Protože jsem zbabělec. Nechala jsem otce, aby mne pokřtil ve všech třech jménech onoho boha, který již není můj.

Můj bůh se jmenuje jinak.

Dnes ráno jsme vstali brzo, protože jsme museli jet přes město do kostela. Většinou v neděli táta koná bohoslužby v našem obýváku. Je totiž baptistický pastor. Všichni lidé, kteří žijí za zdí naší čtvrti, sice nejsou baptisté, ale ti, kteří cítí potřebu chodit do kostela, k nám rádi zajdou. Nemusí tak riskovat cestu ven, kde je to hrozně nebezpečné a šílené. Stačí, že někteří lidé – můj otec k nim patří – musejí ven alespoň jednou týdně kvůli práci. Do školy už nechodí nikdo z nás. Dospělí jsou nervózní, když mají děti čtvrť opustit.

Ale dnes to bylo jiné. Na dnešek se otec domluvil s jiným pastorem – kamarádem, který ještě má opravdovou budovu kostela s opravdovou křtitelnicí.

Táta měl kdysi kostel jenom pár bloků od naší zdi. Začal v něm sloužit, když ještě tolik zdí nebylo. Ale pak tam začali přespávat bezdomovci, kostel vykradli a několikrát ho poničili vandalové. Nakonec někdo vylil dovnitř a kolem benzín a zapálil ho. Tu poslední noc s ním shořelo sedm bezdomovců, kteří spali uvnitř.

Ale tátovu kamarádovi, reverendu Robinsonovi, se nějak podařilo zabránit tomu, aby jeho kostel byl zničen. Dnes ráno jsme do něj vyrazili na kolech – já, moji dva bratři, čtyři další děti z čtvrti, které byly připravené na křest, můj otec a několik dalších dospělých z čtvrti jako doprovod. Všichni dospělí byli ozbrojení. To je pravidlo. Ven jedině ve skupinách a ozbrojení.

Druhou možností bylo nechat se pokřtít ve vaně u nás doma. Bylo by to levnější a bezpečnější a já bych s tím neměla žádný problém. Řekla jsem to, ale nikdo mě neposlouchal. Pro dospělé bylo vyjít ven do opravdového kostela jako vrátit se do starých dobrých časů, kdy byly kostely všude, světel bylo až příliš a benzín se používal jako palivo do osobních a nákladních aut, ne na podpalování věcí. Nikdy si nenechají ujít šanci oživit si staré dobré časy, nebo vyprávět dětem, jaké to bude skvělé, až se země znovu postaví na nohy a dobré časy se vrátí.

Jasně.

Pro nás děti – nebo aspoň pro většinu z nás – byla taková cesta jenom dobrodružství, záminka k tomu, abychom se dostali ven za zeď. Pro některé byl náš křest povinnost, pro některé jakási pojistka, ale většina z nás náboženství zas tak moc neřeší. Já ano, jenže já mám jiné náboženství.

„Proč riskovat,“ řekla mi před několika dny Silvia Dunnová. „Třeba na tom náboženství nakonec něco je.“ Její rodiče si to mysleli, a tak jela s námi.

Bratr Keith, který jel s námi také, se mnou žádnou společnou víru neměl. Jednoduše mu to bylo jedno. Táta chtěl, aby byl pokřtěný, tak co. Keithovi bylo jedno skoro všechno. Rád se poflakoval s kamarády a předstíral, že už je velký. Stranil se práce, chodil za školu a vyhýbal se kostelu. Je mu teprve dvanáct, z mých tří bratrů je nejstarší. Nemám ho moc ráda, ale je to oblíbenec mé nevlastní matky. Má tři chytré syny a jednoho hloupého, a právě toho má nejraději.

Keith se cestou rozhlížel kolem sebe víc než všichni ostatní. Jeho ambicí, pokud se to tak dá nazvat, je opustit čtvrť a odejít do Los Angeles. O tom, co tam bude dělat, se nikdy moc nevyjadřuje. Jednoduše chce odejít do velkého města a vydělat spoustu peněz. Podle otce je velké město mršina, po které se plazí až příliš mnoho červů. Myslím si, že má pravdu, ale všichni červi nejsou v Los Angeles. Jsou i tady.

Jenže červi nebývají ranní ptáčata. Jeli jsme kolem lidí, kteří se natáhli na ulici, spali na chodnících, a někteří se právě probouzeli, ale nevšímali si nás. Viděla jsem přinejmenším tři, kteří se neprobudí už nikdy. Jednomu chyběla hlava a já se přistihla, že se po ní rozhlížím. Pak už jsem se snažila nerozhlížet se vůbec.

Kolem nás vrávoravě prošla žena, mladá, nahá a špinavá. Zahlédla jsem její apatický výraz a došlo mi, že je omámená, opilá nebo něco takového.

Možná ji znásilnili tak, že se z toho zbláznila. Slyšela jsem, že se to děje. Anebo byla jednoduše sjetá drogami. Kluci z naší skupiny málem popadali z kol, jak na ni civěli. Určitě se jim pak chvíli honily hlavou samé zbožné myšlenky.

Nahá žena se na nás vůbec nepodívala. Ohlédla jsem se, když jsme kolem ní projeli, a viděla jsem, že si sedla do plevele a opřela se o zeď nějaké jiné čtvrti.

Velkou část cesty jsme jeli kolem jedné zdi za druhou; některé byly dlouhé blok, některé dva, a některé se táhly přes pět bloků… Směrem do kopců stojí usedlosti obehnané zdmi – jeden velký dům a spousta chatrčí, ve kterých žije služebnictvo. Dnes jsme kolem ničeho takového nejeli. Dokonce jsme minuli několik čtvrtí, které byly tak chudé, že měly zdi postavené z kamenů nespojených maltou, kusů betonu a haraburdí. A pak byly žalostné, neohrazené obytné oblasti. Mnoho domů bylo poničených – vypálených, zvandalizovaných, zamořených opilci nebo feťáky, nebo obsazených rodinami bezdomovců se špinavými, vyhublými, polonahými dětmi. Jejich děti byly vzhůru a dnes ráno nás pozorovaly. Těch malých je mi líto, ale ty, které jsou v mém věku, mě znervózňují. Jedeme prostředkem rozpraskané ulice a děti vyjdou ven, postaví se k obrubníku a hledí na nás. Jenom tam stojí a civí. Myslím, že kdyby byl člověk sám nebo ve dvou, anebo kdyby neviděly naše zbraně, možná by se nás pokusily strhnout a ukrást nám kola, oblečení, boty, co se dá. A potom co? Znásilnit? Zavraždit? Mohli bychom dopadnout jako ta nahá žena, která klopýtala ulicí, omámená, možná zraněná, ale s jistotou přitahující nebezpečnou pozornost, pokud se jí nepodaří ukrást nějaké oblečení. Škoda, že jsme jí nemohli něco dát.

Moje nevlastní matka říká, že když jednou s otcem zastavili, aby pomohli zraněné ženě, ti, kteří jí zranění způsobili, vyskočili zpoza zdi a málem je zabili.

A jsme v Robledu – třicet kilometrů od Los Angeles a, podle táty, v kdysi bohatém, zeleném, zdmi nerozděleném malém městě, ze kterého jako mladý muž toužil odejít. Podobně jako Keith chtěl vy-měnit nudnost Robleda za vzrušení velkoměsta. Los Angeles bylo tenkrát lepší – ne tak nebezpečné. Žil tam jednadvacet let. Pak, v roce 2010, jeho rodiče zavraždili a on zdědil jejich dům. Ti, kteří je zabili, dům vykradli a roztřískali nábytek, ale nic nezapálili. Zeď kolem čtvrti tenkrát neexistovala.

Žít bez ochrany zdi musí být šílené. Dokonce i v Robledu je většina pouličních chudáků – squatterů, opilců, feťáků, bezdomovců obecně – nebezpečná. Jsou zoufalí, šílení, nebo obojí. To stačí, aby se nebezpečným stal kdokoli.

Co je pro mě horší, často nejsou nějak v pořádku. Řežou si navzájem uši, ruce, nohy… Mají neléčené nemoci a zanícené rány. Nedostává se jim peněz na vodu, kterou by se umyli, takže i nezranění mají boláky. Nemají dost jídla, takže jsou podvyživení – anebo jedí špatné jídlo a způsobují si otravy. Snažila jsem se nedívat se na ně, když jsem je míjela, ale nešlo nevidět – neposbírat – něco z jejich celkového utrpení.

Snesu hodně bolesti, aniž bych zkolabovala. Musela jsem se to naučit. Ale dnes pro mě bylo těžké šlapat do pedálů a držet tempo s ostatními, když prakticky každý, koho jsem viděla, přispíval k tomu, že mi bylo hůř a hůř.

Otec se po mně občas ohlédl. Říká: „Dokážeš to porazit. Nemusíš se tomu poddávat.“ Vždycky se tvářil, nebo tomu možná věřil, že můj syndrom hyperempatie je něco, co ze sebe můžu setřást, nebo pustit z hlavy. Emoční sdílení koneckonců není opravdové. To, co mi umožňuje cítit bolest nebo radosti jiných lidí, není nějaká magie nebo parapsychologické schopnosti. Je to klam. To uznávám i já. Bratr Keith měl ve zvyku předstírat zranění jenom proto, aby mě napálil a já prožívala jeho smyšlenou bolest. Jednou použil červený inkoust jako falešnou krev, aby mi vyvolal krvácení. Bylo mi tenkrát jedenáct a ještě jsem krvácela z kůže, když jsem viděla, jak někdo jiný krvácí. Nemohla jsem s tím nic dělat a vždycky jsem se bála, že mě to prozradí před lidmi, kteří nepatří do rodiny.

Od dvanácti, kdy jsem dostala první menstruaci, už jsem s nikým krvácení nesdílela. Byla to obrovská úleva. Jenom mě mrzí, že nezmizelo taky všechno ostatní. Keithovi se mě podařilo napálit, abych začala krvácet, jenom jednou, a já jsem ho za to zmlátila jako psa. Jako malá jsem se moc neprala, protože mě to bolelo. Cítila jsem každou ránu, kterou jsem uštědřila, jako bych praštila sama sebe. Takže když už jsem se dostala do situace, že se bít musím, vytkla jsem si za cíl ublížit tomu druhému dítěti víc, než si děti normálně ubližují.

Michaelu Talcottovi jsem zlomila ruku a Rubinu Quintanillovi nos. Silvii Dunnové jsem vyrazila čtyři zuby. Všichni si zasloužili, co jsem jim udělala, dvojnásobně nebo trojnásobně. Pokaždé jsem za to schytala trest, a to mě štvalo. Byl to koneckonců dvojnásobný trest, a táta i nevlastní máma to věděli. Ale to jim nijak nebránilo mě potrestat. Myslím, že to dělali proto, aby uchlácholili rodiče těch ostatních dětí. Ale když jsem ztloukla Keitha, věděla jsem, že mě potrestá Cory, táta nebo oba – byl to přece chudák můj bratříček. Tak jsem si musela dát záležet, aby chudák bratříček zaplatil předem. To, co jsem mu udělala, muselo stát za to navzdory tomu, co udělají mně.

Stálo to za to.

Oba jsme to později od táty schytali – já za to, že ubližuju mladším, a Keith za to, že riskoval, když vynesl „rodinnou záležitost“ ven. Existuje celá spousta věcí, o kterých se mimo rodinu nezmiňujeme ani náznakem. Na prvním místě všechno to, co se týká mámy, mé hyperempatie a toho, jak tyto dvě věci souvisí. Pro mého otce je celá ta záležitost ostudná. Je kazatel, profesor a děkan. První žena, závislá na drogách, a dcera, která je působením drog postižená, nepředstavují něco, čím by se chtěl chlubit. Pro mě je to dobře. To, že jsem nejzranitelnější člověk, jakého znám, rozhodně není něco, čím bych se chtěla chlubit.

Bez ohledu na to, co si táta myslí, chce, nebo přeje, se svou hyperempatií nedokážu nic dělat. Stačí mi vidět, co ostatní cítí, nebo jen věřit, že to cítí, a cítím to taky. Hyperempatie je něco, čemu doktoři říkají „syndrom organického klamu“. Hovno. Bolí to, to je všechno, co vím. Díky paracetku, malé tabletce, Einsteinově prášku, droze, na které si vypěstovala závislost moje máma, než zemřela při mém porodu, jsem blázen. Prožívám spoustu trápení, které mi nepatří a které není opravdové. Ale bolí. (…)