Martin Paytok: Prokletí pro všechny

Nakladatelství Epocha vydalo debutový román Martina Paytoka Prokletí pro všechny, akční jízdu plnou zombíků, sekáčků na maso a černého humoru.

ANOTACE:
Link měl celkem nadějný plán, jak se vyhnout kriminálu i hlavě zločinecké organizace, jíž visí peníze ze zpackané loupeže. Jediná chyba byla, že se ho pokoušel uskutečnit v tomhle městě.
Ve městě, kde se na něj kromě té zločinecky organizované hlavy celá třese taky sběratelka prokletých předmětů, mluvící maňásek s maďarským občanstvím a policisté křivější než skolióza.
Ve městě, kde mrtvé věci obvykle netrpí nijak výraznou tendencí mrtvými zůstat a se kterým se pojí přesně o jednu strašidelnou legendu víc, než potřebuje.
A tahle by – stejně jako všechny ostatní – klidně mohla být pravdivá.
A zrovna se musí týkat chlápka, co rád věší lidi na kandelábry, a tašky plné sekáčků na maso…

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, červen 2021
Obálka a ilustrace: Anna Voříšková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 296
Cena: 249 Kč

 

UKÁZKA:

Intro

„Myslíš, že umřeli na ty vyhřezlý vnitřnosti, nebo na ten provaz?“ zeptal se Zahrádka a usrkl z termohrnku.

„Nejpravděpodobnější vysvětlení je obvykle to nejjednodušší,“ konstatoval Hemala. „Umřeli při autonehodě a ten, co ji zavinil, je v panice pověsil na strom a ujel.“

Zahrádka se na služebně i věkem staršího kolegu podíval. Služebně i věkem starší kolega se choulil v baloňáku a konsternovaně sledoval viselce. Viselci viseli.

Zhruba ve třímetrové výšce, na stejném stromě, ale každý na jiné větvi. Na sobě měli černé kabáty a polobotky a kolem krků smyčky z tažného lana, které, jak se vlivem podzimního větru pohupovali a otáčeli, praskalo. Ten vlevo měl zlomený vaz a z pusy mu lezl jazyk. Ten vpravo byl podřezaný, a přestože na něm zapracovala gravitace, z rozšklebené nepravidelné rány bylo na první pohled poznat, že nástroj, jímž mu to vrah provedl, nebyl zrovna laserem broušený kuchyňák od Horsta Fuchse. Což bylo k vzteku, protože právě takový tady objevili.

„Jo, to zní pravděpodobně.“

Neznělo to pravděpodobně. Tedy, zažili viníky autonehod, co v panice udělali divnější věci. Ale tak nějak ne uprostřed lesa.

Nabourané auto sice cestou sem opravdu stálo, ovšem podle stop v blátě proti němu rozhodně nic nevyjelo. Snad jedině, že by proti němu něco vyšlo – našlapáno bylo okolo vraku minimálně od tří lidí, ale přímo u něj začínaly šlápoty jenom dvoje.

A pak tu byla všechna ta krev. V kufru, na zadním sedadle, na palubní desce, na zbytcích čelního skla, na čepeli nože, na zemi před autem a především na zemi nedaleko hrobů. Tam jí našli dost na zásobení středně velký krevní banky.

A i ty dva čerstvé hroby – jeden zahrabaný a druhý ne – vyvolávaly pár otázek. Hlavně proto, že v tom původně zahrabaném nenašli nic než stopy vápna, zatímco na dně odkrytého a původně plného vody našli kromě stop vápna i řádně rozleptanou mrtvolu, a tahle byla starší a měla díru v hlavě.

Oba detektivové do nich koukali jako Nietzsche do hlubiny. Hroby na ně zpátky jako hlubina na Nietzscheho nekoukaly. Byly to hroby. Nedělaly vůbec nic. Akorát policejní páska, ohraničující místo činu, šustila.

„Ty pověšený jsou Stoklasovi lidi?“ zeptal se Zahrádka.

„Hm,“ zamručel Hemala.

„Kurva,“ řekl Zahrádka.

„Jo. Kurva.“

Z hloučku forenzních techniků v bílých overalech se jeden odlepil, dočvachtal a došustil k Hemalovi a podal mu pistoli zabalenou v bezpečnostním sáčku. „Zásobník byl prázdnej. V autě jsme našli pět nábojnic odpovídající ráže a tady dalších jedenáct.“

Hemala vyfoukl kouř. „A největší počet děr, jež v sobě některá z těch mrtvol má, je jedna, a ta ještě není čerstvá.“

Technik pokrčil rameny. „Ještě máme balení od vápna a dvě lopaty,“ řekl a vrátil se k práci.

„Známe identitu toho zastřelenýho? Jestli teda vážně umřel zrovna na tohle.“

„Známe,“ řekl Zahrádka.

„Oukej, začneme s ním,“ řekl Hemala. Pak se rozhlédl a rozhodil rukama. „Co se to tady, kurva, stalo?“

„To nevím,“ řekl Zahrádka. „Ale myslím, že je bezpečný předpokládat, že obrátit se posraným navrch se věci teprve chystaj.“

 

 

První část
1.

Teď

Když Link otevře dveře, ti chlapi mu zavrtají do břicha pistole a natlačí ho zpátky do bytu. A zase za sebou zavřou.

Pistole jsou velké a černé, jeden chlap je vysoký a plešatý a celý od krve a druhý chlap je maňásek. Vyrobený je z tmavě šedé ponožky s mosazným knoflíkem místo jednoho a stříbrným knoflíkem místo druhého oka a vysoký plešatý chlap ho má nataženého na levačce. Velkou černou pistoli drží v puse.

„Ahoj Moše,“ řekne Link.

Moše tam stojí s rozsekaným obličejem, rozsekanou hrudí a rozstříleným zbytkem těla a jako obvykle neřekne nic.

„Ahoj Lászlo.“

„Nazdar,“ řekne maňásek. Ponožková tlama se přitom zahýbe a pistole z ní vypadne a zarachotí na podlaze. Lászlo se za ni podívá a otočí se na Mošeho. Moše míří na Linka. Link se nehýbe.

„Kurvafix, Moše!“

Moše sebou cukne a zamává na Linka, aby udělal pár kroků dozadu. Link poslechne a Moše rychle strčí pistoli do kapsy a sebere z podlahy tu Lászlovu.

„Kdybych měl ruce, chytil bych se za hlavu,“ okomentuje to maňásek. Potom sjede pohledem Linka. „Kurva, ty vypadáš, jak se tadyhle Moše cejtí. A spoiler alert: moc dobře se opravdu necejtí.“

Link pokrčí rameny. Pod očima má kruhy, na čele škrábance a na nose flastr, zpod něhož se mu po obličeji rozlézá pestrobarevná modřina. Moc dobře opravdu nevypadá. Vypadá jako mapa šíření chřipkové epidemie.

„Seš tady sám?“

„Jsem,“ řekne Link. „Přišli jste mě zabít?“

„Přišli,“ řekne Lászlo.

„Tak pojďte do kuchyně.“

Popojdou krví vymalovanou chodbou a zahnou doleva. Kuchyně je naprosto standardní: linka, dřez, stůl, čtyři židle, dva špinavé hrnky a vůně kávy. Žaluzie na okně se stopami zaschlého deště jsou roztažené. Za sklem jezdí bagry a náklaďáky a vyrábějí z perfektně funkčního lesa biatlonový areál. Na parapetu leží keramický popelník a zápalky.

„Bylo by lepší to udělat v koupelně,“ konstatuje Lászlo. „Pokud nechceš nasrat pozůstalý.“

Link se opře o radiátor a věnuje mu pohled.

„A jo. Sorry. Je to smutný. Fakt. Ale ber to z tý lepší stránky.“

„To je která?“

„Lidi bez rodiny a kámošů maj tendence cejtit se osamělý. A osamělý lidi maj tendence upadat do depresí. A lidi v depresi maj tendence skákat z mostů a strkat si pistole do pusy. Takhle to aspoň budeš mít odbytý rovnou. A profesionálně. Neprobudíš se ve špitále jako mrkev nebo něco.“

„Myslel jsem, že my dva jsme kámoši.“

„Jo, to jsem si myslel taky,“ uchechtne se Lászlo. „Ale pak jsi tadyhle Mošeho střelil dvanáctkrát do zad. A já jsem holt tadyhle s Mošem kámoš přece jenom o nějakej ten pátek dýl.“

Link si povzdychne. „Tak lehký to nebylo.“

„Střelit Mošeho dvanáctkrát do zad?“

„No, to zrovna docela lehký bylo. Ale měl jsem krizi svědomí a všechno.“

„Takže to od začátku nebyla bouda?“

„Ne. Byl to prostě jenom jeden z těch momentů.“

„Jakejch momentů?“

„Kdy víš, že ať uděláš cokoliv, dřív nebo pozdějc tě kvůli tomu někdo praští do ksichtu.“

Lászlo se mu zadívá do fialového obličeje.

„Jo.“ Link si povzdychne. „Dokonce by to tenhle tejden nebylo poprvý. Ani podruhý.“

 

2.

Před několika dny

Link vešel do říjnového odpoledne a do obličeje ho praštil chladný vítr a zaťatá pěst. Link zakolísal a složil se na schody. A popojel o pár stupňů dolů.

Tam ho nepraštilo nic. Kromě zábradlí, když se od něj odrazil spánkem poté, co tváří přeleštil špičku kožené polobotky.

Vyplivl si na košili krev a svezl se na záda. Do zorného pole mu vplulo nebe a větve stromů. Nebe bylo zatažené šedivými mraky a na stromech, symetricky zasazených po stranách schodiště, seděly vrány. Vzduch byl studený a vlhký, větve pokroucené a holé a schody tvrdé a hranaté – ale pořád to nebyly ty nejméně pohodlné, na kterých kdy ležel.

„Měls pravdu,“ naklonila se nad něj Lenka. „Čekali na tebe.“

Link zakoulel očima.

Následně mu výhled na katohrobskou faunu zakryli majitel zaťaté pěsti a majitel přeleštěné polobotky. Což zase nebyl takový rozdíl. Oba byli vysocí a hubení, z obličejů jim trčely špičaté nosy, a jak se nad ním hrbili, v druhořadých kvádrech a černých svrchnících vypadali jako fóglové na drátě.

„A sakra,“ utrousil. „Kde je A-Team?“

„Hele, on se snaží bejt vtipnej,“ řekl Havránek a kopl ho do břicha.

„Směju se, až to bolí,“ řekl Kozlík a kopl ho do žeber.

Pak ho vytáhli na nohy a opřeli o klandr. Link byl vysoký jen průměrně a musel na ně koukat zespoda. Na sobě měl rovněž kvádro, ale dočista bez svrchníku a nos mu z obličeje trčel zcela standardní, čili jako fógl nevypadal. Dokonce ještě nevypadal, ani jak se Moše bude později cítit, a i chřipková epidemie se mu pod očima šířit teprve začínala. Vypadal jenom jako ne moc důvěryhodný funebrák.

„My jsme A-Team,“ řekl Havránek.

„A ty jsi až po uši v hovnech,“ řekl Kozlík.

„Špatnej film,“ zachraptěl Link.

Teď zakoulela očima Lenka.

„Hele, on se pořád snaží bejt vtipnej,“ řekl Havránek.

„Ale léčím se.“

Kozlík neřekl nic. Praštil Linka do ksichtu a poslal ho z těch zbývajících pár schodů. Pak si pro něj s Havránkem došli, sebrali ho z chodníku a naložili do kufru přistaveného osobáku.

Dvoje dveře bouchly, motor zakašlal a vrány se s krákáním vznesly do vzduchu a zakroužily nad ulicí.

Automobil sjel z chodníku. Link se praštil do hlavy.

„Víš, jak se v angličtině říká hejnu vran?“ zeptal se do tmy.

„Jak?“ odpověděla Lenka.

„Vražda.“

Kola drkotala po dlažebních kostkách a Linkovo pohmožděné tělo to moc neoceňovalo. V kufru byla zima a naplňoval ho zápach oleje a výfukových plynů.

„To není vtipný.“

„Trochu vtipný to je,“ nesouhlasil Link.

„Dobře, trochu vtipný to je,“ připustila. „Ale jako někdo, kdo s tebou tráví dost času, jsem si poměrně jistá, že přesně k tomu jim dáš záminku, ačkoliv to třeba zrovna teď nezamejšlej.“

Auto zastavilo na křižovatce a s Linkem to hodilo o sedačky.

„Že to trápí zrovna tebe,“ zamručel, když se zase mohl nadechnout. „Ty už mrtvá seš.“

 

3.

Teď

„Nebylo to ode mě moc fér,“ řekne Link. „Jasně že ji to trápilo.“

„Protože jí na tobě pořád záleží?“ zeptal se Lászlo.

Moše sedí u stolu zády ke dveřím a láduje se banánem. Zbytky kabátu si pověsil na opěradlo a vystavil kdysi bílou košili, nyní potrhanou a vylepšenou zaschlou krví a dírami po kulkách. Pistole leží před ním na ubruse.

Link sedí naproti němu, zády k oknu. Neláduje se ničím ani před ním nic neleží. Hraje si se zmačkanou krabičkou cigaret a vystavuje tričko s logem Čertovy muziky. Úplně bez krve. Suchar.

„Protože jsem jí slíbil, že najdu způsob, jak ji přivíst zpátky.“

„A našels?“

„Našel.“ Link si povzdychne. „Jenom se mi ten plán posral v momentu, kdy si mě přišel vyzvednout A-Team.“

„A-Team…“ Lászlo zakroutí hlavou. „Jak tě vůbec našli? Schovat se na klinice bylo docela chytrý. Ještě v tomhle městě, kde by tě nikdo nehledal.“

„Nějak extra chytrý zase ne,“ řekne Link.

Venku zakvílí vítr a útroby starého paneláku zanaříkají. O okno se začnou rozbíjet dešťové kapky.

„Možná by bylo chytrý nechat se zavřít na klinice. V tomhle městě. Ale ne, když jí šéfuje člověk závislej na morfinu,“ vysvětlí Link. „A ty se ten jeho nešvar snažíš použít proti němu. A nevíš, že MUDr. Toužimský dělá bílýho koně Stoklasovi.“

Lászlo se uchechtne. „Jestli ty nejseš prokletej.“

Link se poškrábe na zápěstí. „Ale léčím se.“

„Léčil ses,“ opraví ho Lászlo. „Což mě přivádí k otázce, jak ses na tu kliniku vůbec dostal.“