J. R. Ward: Hříšník (Bratrstvo černé dýky 18)

Nakladatelství Baronet vydalo román Hříšník, už osmnáctý díl romantické upírské fantasy ságy Bratrstvo černé dýky americké autorky J. R. Ward.

ANOTACE:
Syn drží před Bratrstvem černé dýky v tajnosti svou vedlejší profesi žoldáka. Když přijme další zakázku, nejenže se jeho kroky zkříží s novým nepřítelem upíří rasy, ale také s míšenkou, které hrozí smrt během proměny. Jo Earlyová nemá zdání, jaká je její skutečná přirozenost, a když se ze tmy vynoří záhadný muž, je na vážkách mezi vzájemnou erotickou přitažlivostí a pocitem, že se děje něco moc špatného.

Osud vybral Butche O’Neala do role Dhestroyera, toho, kdo naplní proroctví, jež předvídá konec Omegy. Jak válka s Vyhlazovací společností vrcholí, Butch nalézá nečekaného spojence v Synovi. Ale může mu věřit – nebo představuje válečník se špatnou minulostí smrtelně nebezpečnou komplikaci?

Čas dochází, Jo se ocitá v boji a musí nastoupit po boku Syna a Bratrstva proti opravdovému zlu. Zvítězí nakonec pravá láska… nebo se proroctví od začátku mýlilo?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, červen 2021
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: pevná
Počet stran: 480
Cena: 479 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY

Kapitola první

SILNICE 149
CALDWELL, STÁT NEW YORK

Za volantem svého deset let starého auta se Jo Earlyová zakousla do plátku sušeného hovězího značky Slim Jim a žvýkala, jako by to bylo její poslední jídlo. Nenáviděla tu chuť falešného uzeného a strukturu lodního lana, a když spolkla poslední kousek, vyndala z kabelky další. Zuby roztrhla obal, sloupla ho z vypreparované tyčinky a odhodila na zem před sedadlo spolujezdce. Bylo tam už tolik použitých obalů, že nebylo vidět kobereček.

Anemické reflektory auta opsaly oblouk v další zatáčce a osvětlily borovice, ořezané do tří čtvrtin, takže v porovnání s huňatými korunami vypadaly kmeny jako párátka. Vjela do výmolu a zaskočilo jí, takže při dojíždění do cíle kašlala.

Opuštěné Adirondack Outlets představovaly další důkaz roztahovačnosti Amazon Prime. Přízemní nákupní centrum tvořilo podkovu bez kopyta, průčelí po obou delších stranách se dosud honosila pozůstatky značek, vybledlé nápisy a nakřivo připevněné tabule s názvy jako Van Heusen/Izod a Nike a Dansk se podobaly přízrakům komerční minulosti. Za uprášenými skly už se nenabízelo žádné zboží ke koupi a do obchodů nikdo nevstoupil nejmíň rok, jedinými obyvateli tu byly plevel v prasklinách chodníku a vlaštovky v okapech. Stejně tak už ani prostor s občerstvením, který spojoval východní a západní křídlo, nenabízel fastfoody ani sortiment kavárny Starbucks či obědy.

Nával horkosti jí zvýšil vnitřní teplotu těla, a tak pootevřela okno. A pak ho stáhla úplně. Březen v Caldwellu ve státě New York se podobal zimě na mnoha místech nalézajících se ještě pořád na severní polokouli, a díkybohu za to. Vdechovala studený vlhký vzduch a říkala si, že to není špatné.

Kdepak, vůbec ne. Je tady sama o půlnoci a shání materiál pro článek, který nepíše pro svého zaměstnavatele, Caldwellský denní kurýr. V bytě na ni nikdo nečeká. Nikdo na planetě si nevyzvedne její znetvořenou mrtvolu, až ji ode dneška za týden najdou někde ve škarpě podle zápachu.

Nechala auto setrvačností zastavit, zhasla světla a zůstala sedět. Dnes nesvítil měsíc, takže se oblékla správně. Celá do černého. Ale bez osvětlení z nebes musela ve tmě napínat zrak, a to ne proto, že by dychtila vidět detaily rozpadající se stavby.

Kdepak. Momentálně se obávala, zda sama neposkytne materiál pro černou kroniku. Nejistota ji šimrala v týle, jako by se někdo snažil upoutat její pozornost tím, že jí přejížděl po pokožce špičkou kuchyňského nože…

Žaludek jí zaskučel, až sebou trhla. Bez přemýšlení se znovu pohroužila do kabelky. Pominula tři Slim Jimy, co tam ještě zbývaly, a sáhla tentokrát rovnou po tyčince Hershey a efektivita, s níž stáhla šatičky z té masově produkované čokolády, truchlivě vypovídala o skladbě její stravy. Když dojedla, měla pořád hlad, a ne proto, že by měla prázdné břicho. Jako vždy se jediným dvěma věcem, které dokázala sníst, nepodařilo uspokojit hlodavou dychtivost, a to nemluvě o nutričních potřebách.

Zavřela okno, vzala batůžek a vystoupila. Praskavý zvuk podrážek jejích běžeckých bot na krajnici silnice jí zněl hlasitě jako koncert a litovala, že se nemůže zbavit nachlazení. Jako by jí ale čich mohl nějak pomoct? A přitom naposled zvažovala tuto možnost při kontrole krabice s mlékem.

Vážně už musí nechat těch výprav nazdařbůh.

Hodila si batůžek na záda, zamkla auto a přetáhla si kapuci větrovky přes rudé vlasy. Žádné došlapování pata-špička. Pochodovala levá-pravá, zvuk kroků tlumily podrážky brooksek. Jak si oči přivykaly, viděla kolem sebe jen stíny, schovávačky v koutech a výklencích tvořených vchody obchodů a zákoutími s lavičkami, kde by se mohl leckdo ukrývat, dokud by nebyl připraven zaútočit.

Když dorazila k těžkému řetězu, nataženému přes vstup na promenádu, rozhlédla se. Na parkovišti ubíhajícím podél vnějších stran obou křídel nikdo nebyl. Ani ve středovém prostoru, vytvořeném obdélníkem s jednou chybějící stranou. Ani živá duše na silnici, jež stoupala do kopce nad sto devětačtyřicítkou.

Jo si namlouvala, že je to dobře. Znamená to, že na ni nikdo nevyskočí.

Na druhé straně jí nadledvinky sdělovaly, že to ve skutečnosti znamená, že kolem není nikdo, kdo ji uslyší křičet o pomoc.

Znovu se zaměřila na řetěz a napadlo ji, že jestli ho překročí a vstoupí za něj, nevrátí se taková, jaká byla.

„Nech toho,“ pronesla nahlas a vykopla nohu vzhůru.

Vybrala si pravou stranu obchodů, a protože začalo pršet, byla ráda, že architekta napadlo vyprojektovat kryté chodníky. Méně chytrá už byla něčí myšlenka, že nákupní centrum bez vnitřních chodeb může přežít v končinách, odkud je tak blízko do Kanady. Ušetřit deset babek za pár svíček nebo plavky nikoho nezahřeje natolik, aby od října do dubna nakupoval venku, a to platilo ještě i předtím, než nastala éra internetových obchodů s dopravou zdarma do druhého dne.

Na konci se zastavila u čehosi, co určitě bývala zmrzlinárna, protože na výloze se skvěla vybledlá kresba krávy třímající kopytem kornout se třemi kopečky. Vyndala telefon.

Hovor byl přijat na první zazvonění.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Bill.

„Kam mám jít?“ zašeptala. „Nic nevidím.“

„Je to vzadu. Říkal jsem ti, že to musíš obejít, pamatuješ?“

„Krucinál.“ Možná jí dusičnany uškvařily mozek. „Moment, myslím, že jsem našla schodiště.“

„Měl bych ti jít naproti.“

Jo opět vykročila a zavrtěla hlavou, i když ji nemohl vidět. „To je dobrý – jo, mám zkratku. Zavolám ti, kdybych potřebovala…“

„Neměla by ses do toho pouštět sama!“

Ukončila spojení a klusem sbíhala po betonových schodech, batůžek jí na zádech poskakoval, jako by dělal kliky. Když se ocitla o patro níž, přejela pohledem prázdné parkoviště…

Puch, který ji praštil do nosu, byl z těch, co spouštějí dávivý reflex. Mršina… a dětský zásyp?

Rozhlédla se po zdroji. Budova údržby v blízkosti řady stromů měla zrezivělou plechovou střechu a plechové stěny, které v uličce tornád dlouho nepřežily. Byla velká jako půlka fotbalového hřiště a měla stahovací garážová vrata; Jo usoudila, že se tam asi nalézá dlaždičské vybavení a taky sekačky, sněhové frézy a sněžné pluhy.

Malé vstupní dveře vedle vrat byly uvolněné, a jak je zachytil prudký poryv bouřlivého větru, zavrzalo to jako ve filmu od George Romera – a pak se výplň okamžitě zabouchla, jako by se Matce Přírodě nelíbil ten smrad o nic víc než Jo.

Vyndala telefon a poslala Billovi textovku: Ten smrad je hnus.

S vědomím, že se jí tep právě trojnásobně zrychlil, přešla po asfaltu a vítr jí bubnoval do kapuce větrovky jako dezorganizované staccato. Vsunula ruku pod volnou nylonovou bundu, nahmatala pistoli v pouzdře a nechala ruku na pažbě.

Dveře se s vrznutím otevřely a zase zabouchly, z černočerné tmy uvnitř vyšel další závan toho pachu. Polykala přes křeče v hrdle a měla co dělat, aby šla dál, a nemohl za to vítr, který jí vanul do obličeje.

Když se zastavila u dveří, otevírání a zavírání ustalo, jako by teď, kdy jí ke vstupu chybělo jen málo, nebylo třeba upoutávat její pozornost a lákat ji dovnitř.

Buď jí tedy Bůh milostiv, jestli na druhé straně čeká Pennywise…

Rozhlédla se, zda se v okolí nepohupují nějaké červené balonky, a pak sáhla po dveřích.

Prostě to musím vědět, říkala si, když je otevírala. Potřebuju… vědět.

Naklonila se mezi veřeje, neviděla absolutně nic, a přesto zkameněla v důsledku všeho, s čím se střetla. Čiré zlo, to, které unáší a vraždí děti, morduje neviňátka a těší se z utrpení spravedlivých a milosrdných, se jí přitisklo k tělu a pak do něj proniklo, toxické záření jí vstupovalo až do kostí.

Rozkašlala se, ucouvla a zakryla si ústa a nos předloktím. Párkrát se hluboce nadechla přes rukáv a zašátrala po telefonu.

Než stihl Bill něco pronést přes vrčení v pozadí, ucedila: „Musíš přijet…“

„Už jsem v půli cesty k tobě.“

„To je dobře.“

„Co se děje…“

Jo znovu ukončila hovor, vyndala baterku a rozsvítila ji. Opět vykročila vpřed, ramenem otevřela dveře a zaměřila kužel světla do prostoru.

Světlo se pohltilo.

Stejně jako by svítila do stůčku tlusté látky, neduživý sloupec záře nemohl konkurovat tmě, kam se chystala vstoupit.

Práh, který překročila, tvořila všeho všudy jen gumová izolace, ale ta dvouapůlcentimetrová chlopeň jí připadala jako překážková dráha, již jen taktak dokáže překonat – a pak následovala lepkavá podlaha. Zamířila baterkou k zemi a zvedla jednu nohu. Z běžecké boty jí kapalo cosi jako starý motorový olej, zvuk jeho dopadů se rozléhal prázdným prostorem.

Jo šla dál a na levé straně uviděla první kbelík. Home Depot. S oranžovo-bílým logem, ušmudlaným zrezivělou průsvitnou substancí, ze které se jí zvedal žaludek.

Kužel světla zakolísal, když nahlédla do plechového válce, ruka se jí třásla. Uvnitř byly asi čtyři litry lesklé, jasné… rudé… tekutiny. A vzadu v hrdle cítila chuť mědi…

Jo se otočila i s baterkou na patě.

Ve dveřích se tyčili dva muži, kteří nehlučně vstoupili za ní, jako by vyrostli přímo z dlažby, přízraky z jejích zlých snů, přiživované studeným jarním deštěm a zahalené nocí. Jeden měl bradku a tetování na spánku, cigaretu mezi rty a přímo hnusný výraz v obličeji. Druhý měl na hlavě baseballovou čepici s logem Boston Red Sox a dlouhý plášť z velbloudí srsti, jehož šosy vlály zpomaleně, přestože vítr vanul přerývaně. Oba měli na hrudi pouzdra, z nichž vyčnívaly dlouhé černé rukojeti dýk, a ona věděla, že další zbraně budou na místech, kam nevidí.

Přišli ji zabít. Sledovali ji cestou od auta. Viděli ji, ačkoliv ona je neviděla.

Jo pozadu klopýtla a pokusila se vytasit pistoli, ale zpocené dlaně způsobily, že upustila telefon a pracně se snažila udržet baterku…

A pak se náhle nemohla hýbat.

I když mozek nařizoval nohám, chodidlům i tělu dát se do běhu, nic ty zpanikařené povely neposlouchalo, svaly se jí cukaly znehybněné jakousi neviditelnou silou vůle, kosti bolely, dech se měnil v prudké oddechování. V mozku jí vybuchl ohňostroj bolesti, která se škvířila myslí.

Otevřela ústa, vykřikla…

 

 

KAPITOLA DRUHÁ

Syn se zhmotnil uprostřed studeného mrholení, bagančata se mu bořila do bláta, tělo oděné v kůži ochotně přijímalo tíhu svalů a tlukot černého srdce, jehož temná funkce se znovu vytvořila z roje lehkých molekul. Zástup drahých zahraničních sedanů a SUV na betonovém firemním parkovišti nedával sakra vůbec smysl. Vedle hromad betonových panelů, těžkotonážních strojů a pojízdných míchaček stála parta děvek mezi zápasníky sumo.

Vykročil vpřed, špičkou tesáku se dotkl jazyka, ranka, kterou naschvál způsobil, mu krvácela do úst. Zatímco si tu chuť užíval, ruce se mu zatínaly v pěsti a ignoroval pocit, že jeho mozek je doutnák, který se každou chvíli zapálí.

Predátoři potřebují kořist.

Takže někdy musíte jíst, i když máte břicho plné.

Jak se přiblížil k mělkému přístřešku, statný člověk sedící vedle dveří na plastové židli vzhlédl od Daily Racing Form. Holá žárovka, která mu visela na drátě nad hlavou, vrhala stíny na jeho oční důlky a chřípí a bradu, takže si Syn uměl představit lebku, jež zůstane, až smrt sloupne z kostry vycpávky smrtelnosti.

Muž svraštil čelo. A místo pozdravu se nad časopisem ukázala pistole.

„Za někým jsem přišel,“ řekl Syn a zastavil se.

„Tady nikdo nejni.“

Když Syn neodcházel, muž poposedl. „Slyšíš, co jsem řek. Tady na tebe nikdo nečeká…“

Syn se zhmotnil až k člověku, popadl ho za hrdlo a praštil jím o zeď budovy, plastové křeslo odlétlo, jako by nemělo v úmyslu zaplétat se do problémů, které se ho netýkají.

Odzbrojil oběť, přičemž se masité ruce člověka zarývaly do těch, jež mu svíraly hrdlo, nohy se zmítaly a podpatky bouchaly o budovu. Ústa, teď už ne zkřivená nadřazeností, zela dokořán v marném úsilí dostat vzduch do plic, které už zjevně začínaly pálit.

Ale na druhé straně, strach obvykle žádá hypoxii o tanec, ať už je nedostatek kyslíku sebevíc normálním během událostí.

„Za někým jsem přišel,“ opakoval Syn tiše. „A jestli ti přeje štěstí, nejsi to ty.“

Spustil muže tak, aby se nohama dotkl země, a uvolnil tlak natolik, aby mu umožnil mluvit. Ale ne proto, že by ho zajímala slova. Ne, reakce této povahy představovala slabou stravu.

Chtěl, aby mu v uších zněl pořádný řev.

Syn vytasil jednu ze svých ocelových dýk. Když zvedl stříbrnou čepel, muž se přestal sápat po ruce, která mu svírala krk, a zaměřil se na zápěstí a předloktí ovládající zbraň. Doprovodný protest zněl jako od dítěte, méně významný a omezující než rukáv Synovy kožené bundy.

Špička dýky se ocitla v mužově levém uchu a při prvním škrábnutí do pokožky zvukového kanálku se Syn zhluboka nadechl.

Krev. Strach. Pot.

Přitiskl se dolní částí trupu k mužovu tělu. Synova erekce neměla nic společného se sexem, ačkoliv vzhledem k tomu, jak ty uslzené tmavě hnědé oči zaplály, si muž určitě vyložil reakci špatně.

Syn zavřel oči a pocítil v těle nával energie, dominance, agresivity, zmocnila se ho potřeba bolestivě zabíjet. V koutku mysli sám sebe varoval, že už by měl přestat. Tohle nebylo v plánu, ale především by to bylo příliš brzy a úklid by byl nepohodlný – a to se netýkalo krve, která by tekla a cákala, stříkala a vsakovala se.

„Braň se,“ zašeptal. „Udělej to. Braň se – dej mi záminku, abych ti vypustil mozek dírou, co ti vyvrtám do lebky.“

„Mám děti,“ koktal muž. „Mám děti…“

Syn maličko povolil. „Máš?“

Muž přikyvoval, jako by jeho život závisel na počtu vyživovacích povinností. „Jo. Mám kluka a holku a…“

„Přijel jsi dneska do práce autem?“

Muž zamrkal, jako by nerozuměl Synovu hutnému akcentu Starého světa. „No jo.“

„Takže máš u sebe řidičský průkaz, viď. Protože jsi zločinec velmi dbalý zákona.“

„Já – já, no jo, mám peněženku. Vem si peníze…“

„To je dobře.“ Syn se znovu sklonil, nastavil pravé oko přímo před pravé oko oběti, ocitl se tak blízko, až se mužovy řasy při každém mžiknutí otřely o jeho. „Až s tebou skončím, vlámu se do tvého domu a zabiju je v postelích. A pak tvou ženu? Uslyšíš ji křičet i z hrobu.“

Ze všech pórů prýštila muži čirá hrůza, její ostrý a čpavý pach působil na Synův organismus jako kokain. Zrychlený tep, zrychlený dech, zrychlená krev…

Skryté dveře se rozlétly dokořán.

Tlustý postarší muž, který je otevřel, měl baňatý nos a jizvičky od akné, s nimiž jeho obličej vypadal jako měsíční krajina. Jeho oči však nebyly ani trochu sádelnaté a pomalé.

„Ježíši Kriste, ty jsi nejspíš ten, koho potřebuju. Pojď dál – a nezabíjej ho, buď tak hodný. Je to manžel sestřenice mé ženy a Velikonoce by pak stály za hovno.“

Na zlomek vteřiny Synovo tělo odmítalo splnit povel uvolnit stisk – a ne ten, který vydal člověk. Rozkazoval to jeho vlastní mozek, a ruce přesto odmítaly pustit. Ach, ale bude-li odkládat uspokojení, může zabít jiného a poskytne mu to lepší zábavu. Tohle není konec. Tohle je začátek.

Jako tygr, jehož pozornost odpoutalo od mršiny spatření čerstvějšího masa, uvolnil prsty, zatáhl drápy a poodstoupil. Skoro-oběť se teď rozkašlala doopravdy a sesula se dopředu, jako by měla v úmyslu vytřít zápraží obličejem.

„Pojď dovnitř,“ řekl starší muž. „Ať tě nikdo nevidí.“

Syn se musel skoro ohnout v pase, aby prošel zamaskovanými dveřmi, a ramenními svaly se pak při chůzi otíral o stěny úzké chodby i o tukové polštáře staršího muže. Skrz zeď nalevo slyšel nějaké muže mluvit a křičet nad kartami a cítil kouř z doutníků, trávu, cigarety. Alkohol. Kolínskou.

Na konci chodby byly další dveře a za vetchou přepážkou se nalézala stísněná kancelář. Psací stůl posetý papíry. Popelník s doutnajícím špačkem doutníku. Omšelá otáčivá židle s oblýskanými skvrnami po hýždích. Taky tam byl malý černobílý monitor, na němž bylo vidět obraz muže s časopisem, jak venku znovu staví svůj plastový trůn a usedá na něj.

„Posaď se,“ ukázal muž na tvrdou židli na druhé straně psacího stolu. „Dlouho to nepotrvá.“

Syn si všiml, jak se dveře do chodby samovolně zavřely a splynuly se stěnou. Naproti němu byly další dveře s obyčejnými panty a klikou; usadil se zády do rohu vedle nich, aby viděl jak na starce, tak na vstup do tajné chodby i na běžný vchod do kanceláře.

„Takže máš skvělá doporučení,“ hekl muž, když ulevil od své váhy kolenům, jež se zjevně rychle unavila. „Obvykle řeším tyhle věci osobně, ale v tomhle případě ne.“

Následovala pauza. A potom člověk vyndal notebook a položil ho na papíry na stole. Otočil ho a zvedl kalné oči. „Tahle špína musí zmizet z ulic.“

Muž obrátil obrazovku. Fotografie byla černobílá. Zrnitá. Jako by někdo kamerou v telefonu ofotil článek z novin.

„Johnny Pappalardo. Porušil některá pravidla, která se v mém teritoriu porušit nesmějí.“

Když Syn nedal najevo, že obrázek vnímá, starý muž svraštil čelo. „Máme problém?“

Jeho obtloustlá ruka zmizela pod stolem a Syn se pohnul rychleji, než muž stihl sledovat. Aniž změnil směr pohledu, vytasil dva glocky s tlumiči, jedním namířil na starce a druhým na dveře s panty a klikou.

Zrovna když do kanceláře vtrhl jakýsi bodyguard.

Oba lidé zkameněli a Syn pronesl tlumeným hlasem: „Tohle už nedělej. Nemáme žádný problém, ty a já. Ať to tak zůstane.“

Starý muž vstal a naklonil se přes stůl. „Synku, ty nejsi zdejší, viď. Copak ti tvůj přítel neřekl, kdo jsem…“

Syn stiskl spouště obou pistolí. Projektily se zaryly do stěn vedle obou hlav, až sebou muži trhli.

„Starám se jen o práci,“ řekl. „Nechtěj, abych se postaral i o tebe.“

Následovala chvilka napjatého ticha. Pak se stařec s heknutím spustil zpátky na židli.

„Nech nás.“ Když se druhý chlápek nepohnul, stařec vyštěkl: „Ježíšmarjá, Juniore, jsi hluchý?“

„Junior“ se zadíval na Syna a Syn mu věnoval pohled. Stejné vybarvení jako starý pán. Stejné rysy obličeje. Stejné mhouření očí. Jediné, co ty dva odlišovalo, bylo pětadvacet let a třicet kilo.

„Zavři za sebou dveře, Juniore,“ zavrčel Syn. „Budeš tak trochu krytý, až znovu stisknu spoušť.“

Junior si to naposled ověřil pohledem u otce a pak vycouval.

Starý muž se rozesmál. „Nemáš strach, viď.“ Než sáhl rukou pod pletenou vestu, suše pronesl: „Nechtěl bys schovat ty pistole?“

Když Syn neodpovídal, muž se širokým úsměvem potřásl hlavou. „Vy mladí kluci. Moc benzinu v nádrži. Jestli chceš dostat zaplaceno, budu muset vyndat peníze z kapsy…“

„Nestojím o peníze. Jen o práci.“

Starý muž znovu přimhouřil oči. „Co to kurva je?“

Syn přistoupil ke skrytým dveřím. Když vůlí odsunul výplň, starý muž se lekl, ale rychle se vzpamatoval, nepochybně v domnění, že pořádně nezavřel.

„Ty nechceš peníze?“ zeptal se. „Kdo sakra dělá práci, za kterou nedostane zaplaceno?“

Syn sklonil bradu a zadíval se na něj zpod víček. Oči mu zaplály veškerou zlověstností jeho tahlmana a starý muž se prudce zaklonil na židli, jako by se mu nezamlouvalo být v uzavřeném prostoru se zbraní, o jejíž koupi tak usiloval a chystal se ji použít.

„Ten, kdo rád zabíjí,“ zavrčel Syn zlobně.